OTAKAR AUŘEDNÍČEK.
NÁMĚSIČNICE.
Kdy opál luny vzplane leknínový –
květ mystický na prsou matky země –
na římsy domů lesk ten fosforový
ji, hysterickou, svábí na střech témě.
Jdou kočky za ní s magickými zraky
pří zrezavělých korouhviček vání,
jich výkřik nervosní se nese v mraky
jak Chopinovo kvilné zasténání.
V hnizd ptačích pěstě zaťaté se nese
safírů mořem nevěstky jak steny,
mé duše klaviatura se pod ním třese,
tak nervosní ji rozčilily ženy.
[7]
Ó rci, kdos byla, nežli noc ta stmělá
tvůj vyvábila zjev a kočky za ním?
Snad jeptiškou – a zázrak tvého těla
kdos zavraždit chtěl vzteklým objímáním?
Ó jdi jen dál – zřím ve souchotin muce
jak mušle krvavá se zrak tvůj smrákal,
tvým nožkám krbem nebudou mé ruce,
já pro tebe již mnoho, dlouho plakal.
8