FRANTIŠEK KVAPIL.
KÁČA KAČEROVNA.
Nad lesy planou hvězdy a mlhy táhnou v dál,
křik ptáků stichl, v šeru již strážný oheň vzplál.
U stříbrných vln Dněpru tam Iljův tábor byl,
tam miloval svou Káču, zelené víno pil.
Leč náhle z mlhy, v tichou jež zvolna klesá v pláň,
klus temný slyšet bylo, cos blýsklo jako zbraň.
„Zda stihá nás car z Ordy, neb lupič na nás vpad?
„Toť kocour je, pro pána!“ dí Káča, „prchněm ztad.“
A nezmohl ji Ilja, na kůň vsedla jak muž.
„Než dojede sem, dávno já budu v prachu juž!“
Na bujném jela oři, byl hnědý do tmava,
jak před bouří mrak černý když křídlem zamává.
[43]
Jak nocí tmavá hvězda se na něm pyšnila,
jak vichr děsná, hrdá, jak luna spanilá.
A za ní kocour letěl jak střela z tětivy
a z nozder žár mu sršel a jiskry ze hřívy.
A mourovatý ohon vlál jak pták na keři
a hon to divoký byl, jak hrom když udeří.
A jako vlci šeří prchají do světa
a pádí divou stepí, jich pouť je prokleta.
Jeřábi jsou jim druhy, jich křik je provází,
když pádí širou stepí, skal strží, nad srázy.
A šakal jest jim bratrem, jenž čeká na kořist
a vyje v strmé rokli, jsa svojím lupem jist.
Kde bukáč kvílí v dálce, v ten zaniknuli směr;
kýž holubice bílá – klid – slét jim do ňader.
44