J. S. MACHAR.
NAIVNÍ KOCOUR.
Kdys šla jste parkem v pozdní chvíli
v pléd halíc štíhlé údy své,
snad vyvábil vás měsíc bílý,
jenž duše snivé k toulce zve.
V tom strašně jste se polekala,
to vyděsil vás jakýs chřest –
vy v chvíli té jste nepoznala,
že to váš hravý kocour jest,
jenž v houští ukryt na vás číhal –
vy dala jste se na útěk
a kocour bláznivý vás stihal,
jej těšil hry té čilý vděk.
[54]
Ten naivní kocour! Neznal dosud,
jak všední to a smutná hra,
když za ženou nám kyne osud,
jenž údělem se zářným zdá;
jaký to klam je v oka jase,
jenž předmětem je našich snů,
však jiným bleskem svrhne zase
až k zoufalosti pekla dnu;
jak všední je to příběh pouze
za ženy skrytý úsměvem,
jenž zve nás k sobě v lásky touze,
však jenom klam je ukryt v něm;
on nevěděl, až přec vás stihne
a za lem šatu chytne vás,
že jiný úsměv tváří mihne,
to úsměv zloby bude zas,
a že pak najde místo lásky
jen stopy oprchalých vnad,
na tváři pudr, v čele vrásky
a v srdci nudu, tmu a chlad.
55