Na zelené stepi,
dálné, nekonečné,
jako babské klepy
město Kozelsk stálo,
jakých v Rusi málo.
Tatar ze všech stran
běhal kolem bran,
hrozil, žebral, prosil,
nabízel a nosil. –
Na druhý už měsíc
leží Tatar kolem
města toho polem.
Káně křikem děsíc
nad voji se míhá,
poletujíc k nebi.
Marně Batu útok
za útokem zdvihá.
Kraj se bělá leby,
luhy krví rudnou,
voje Tatar chudnou.
Hrdě ční a vlaje
s hradeb, ční a šumí
rudý prapor v kraje:
„Ajta! naši volnost
Tatar neutlumí.“ –
Ranní zoře, mladá
zemi pocel sýlá.
Ejhle! Ejhle!
Rudý prapor padá
a korouhev bílá
nad hradbami duje
a smír oznamuje.
Přišly ženy k chanu,
stanou v jeho stanu,
hluboko se koří
a tak zahovoří:
„V moc tvou, cháne, kladem
kostely a domy,
vinice a stromy,
vše, co ještě ladem
jako pustka leží,
co se hýbe, běží,
leze, stojí, teče
a vše, co se toho týče.
Zde jsou naše meče,
zde jsou od bran našich klíče,
jenom jedno v moci
naší není: muži,
klatí nevěrníci,
zrádci, svatokrádci,
draci, vlkodlaci,
co vše, těžko říci.
Nechal každý druži,
s kterou živ byl posud,
ať s ní zahrá sobě
v nejkrutější době
jakýkoliv osud
a prch’ ze tvých léčí
tajně do bezpečí.“
Diví se chán, žasne;
dosud, co táh’ Rusí,
s muži jednat musí.
Ptá se jenom zběžně:
„Jak se vede kněžně?“
„Holubice sirá,
ach, ta hořem zmírá!
Milovala chotě
a ten ve vší psotě
oklamal ji nyní
jako jiné jiní.
Žel! kdo z šťastných lidí
bílá ňádra vidí
žalostí se dmouti,
musí povzdechnouti.
Žel! kdo vidí v líci
její růže schnouti,
musí povzdechnouti
a si v duchu říci:
Škoda, že vám, růže,
zima stele lůže.“
Zarděly se tváře
Batu chána lháře
a již vidí v duchu,
jak ji líbá spící
do zardělých lící
a jak v vonném vzduchu
vlají zlaté vlasy,
vidí tmavé řasy,
vidí, jak se točí
hněvně k němu oči...
Velí vojsku vstáti,
na pochod se dáti.
Hnal se vojska příval
městem jako pouští;
kde kdo ještě zbýval,
skryl se, jak pták v houští.
A byl večer. – V trávě
ulehají voje,
připravují svoje
hody jídla, lásky.
Však v paláci právě
s vůdci svými Batu chán,
tatarského voje pán,
pije, hody slaví,
bouří, ječí, jásá,
vychloubavě praví,
honosivě hlásá:
„Vyletěli ptáci
z proklatého hnízda,
a má lehčí práci
pěchota a jízda.
Nastelte mi růže
v damaškové lůže.
Spáti chci dnes něžně
při spanilé kněžně!“ – –
Půlnoc asi táhla.
Kdybys vstoupil znáhla
do síně v střed hodů,
snadno místo vína
líti můžeš vodu.
Spánek víčka spíná
a chán vínem zpojen
a chán láskou zkojen,
místo kněžny bábu
v loktech mocně třímá,
dovádí a dřímá.
Nevím, jak mu chutná
při polibcích rmutná
barva karmínová...
Toho věru škoda,
že má episoda
nemůže již líčit,
jak cár vtrh’ a druzi
z úkrytu a skrýše
v síň a z místa lásky
děsné místo hrůzy
učinili. – Kolem
řeka krve teče,
naplňuje číše,
kolem jiskry meče
padají a planou,
štíty tady zvoní
Tataříkům hranou.
Prchá Batu chán,
cár ho s voji honí
přes daleký lán.
Prchá – Tatar síla
prchá, stepí domů
a na Kozelsk sýlá
v duchu tisíc hromů. –
Blázen chán kul zrady,
mořiti chtěl hlady.
Co vyřídil zradou?
Blázen! Tloukl bradou
o kamenný kámen
a bil hlavou zmámen
o dubová vrátka
a pak dostal zkrátka
vázaného k svátku,
bití na památku.
Přes daleký lán
prchá, prchá chán – –
Dojel v Ordě svého města
a tu ptal se v strachu:
„Pověz ty mně, brachu,
kudy v město moje cesta?“