Zazpívala carevna,
píseň synku Ivanu.
Zpívala ji carevna
na hebounkém divanu,
zpívala a mřela touhou
po cárovi Theodoru,
který zajel v Ordu k dvoru
a dlel tamo dobu dlouhou.
Zpívala jak labuť bílá,
kterou sever k jihu sílá
z milých vod a ladných luhů,
nad kterými jasnou duhu
vyklenulo nebe modré.
Zpívala o zemi bodré,
kterou jako holubici
unavenou na větvici
přepad’ jestřáb v širé pláni
v netušení, z nenadání.
„Země modrých hor a vod,
valných jezer, dálných stepí,
přioděná v smaragd lepý,
komu chystáš blaha hod?
Sedne svorně kolem stolu
jako lístky kolem stvolu
statných synů tvojich rod?
Aneb přijde cizí ruka,
pokosí tvá bujná luka,
nedozralý smete plod? – –
Zaplanula jasná zoře
od dálného v jihu moře,
země kvetla v jeden květ,
země kvetla v jeden ráj.
Matka Volha mezi luhy
šeptala jí zlatou báj,
otčík Don spěl k jihu s druhy,
sinavou svou prchal vlnou
v cizou zem a cizí svět.
Osiřela ruská země
jako o žních pole žitné,
když se kosa žence kmitne,
klesá klasů hrdé témě.
Nepučela v srdcích láska
jako v trávě sedmikráska,
ale zloba táhla v zemi,
v chatu, hrad a v stepné pláně
jako lesní, dravé káně
neznavnými perutěmi.
Teskný pohled, smutný, taký
jako palouk je-li vyžat,
když se zaměšily zraky
ruských bojar, ruských knížat
a když vlastní bratří svoji
proti sobě stáli v boji.
Netáhla to mračna nebem,
před kterými vítr úpí;
nelétali lační supi
nad krvavým v poli lebem,
horší mračen jdoucích nebem,
horší nežli lační supi
nad krvavým v poli lebem:
přiletěli v děsném cvalu
od Asie, od Urálu
Tatařínů četné hlavy,
Tataříků hrozné davy.
Četné – jako kapek v dešti
nebo – jako zrnek v písku,
hrozné jako havran černý,
který všady zhoubu věští.
Zapálili chudou vísku,
vyplašili lidstvo v lesy,
pobořili města mnohá,
nešetřili ani boha
divocí a žlutí běsi.“
Nedopěla carevna
píseň synku Ivanu,
povstala a naslouchala
s lehounkého divanu,
zdali je to dusot koní,
podkovinka zdali zvoní,
zdali od Tatarských hor
vrací se cár Theodor.
Je to, je to dusot koní
podkovička v dáli zvoní,
ale to bojarů sbor
není ani Theodor.
Komu mohla moudrost božská
zakřivené oči dáti,
komu nízká čela ploská,
komu, nežli Tataříku,
aby věčně bylo znáti
plémě divé podle dříků.
Zachvěla se carevna
dítě k hrudi vinouc něžně,
když zvěstují Tatarové
lestným slovem mladé kněžně:
„Jsi ty velká carevna,
oděná v šperk krásy prostý,
v roucha sličná, barevná,
ozdobená zlatem, skvosty.
Sever, východ, jih a západ
obdivuje krásu tvoji,
sličný um i dobrý nápad,
který krásu ještě zdvojí.
Nyní opusť touhu, žely
a slyš, co cár tobě velí:
V Ordu dojel jsem a k chánu.
Čelem bil se jako jiní,
líbal nohy jako pánu,
po bok zased’ jsem mu nyní
vypravoval o tvé kráse:
o tvém čele z pěny morské,
o tvých řasách ebenových,
o tvých očích namodralých
jako v dáli lesy horské,
o tvých lících lilijových,
na nichž věčně růže kvetou,
po tvých ňadrech, která tiše
jako zefýr touha vlní.
K čemu takou chválu dlouhou?
Zatoužil po tobě touhou,
po tvé kráse, po tvé vnadě,
po tvém čele z pěny morské,
po tvých řasách ebenových,
po tvých očích namodralých
jako v dáli lesy horské,
po tvých lících lilijových,
na nichž věčně růže kvetou,
po tvých ňadrech, která tiše
jako zefýr touha vlní,
a po všem, co zovem jarem.
Zamýšlí tě carským darem
obdařit a podarovat.
Přioděj se v hedbáv tenký,
syna v damaškové plenky
zaobal a s děvicemi
pojeď za mnou v chánskou zemi.“
Dokončili, domluvili
poslání to k lepé kněžně.
Přemýšlela, přemítala
syna držíc v loktech něžně:
„Který skřivan ostřížovi
podobnými chválil slovy
svoji druži milovanou?
Žádný skřivan ostřížovi
podobnými nikdy slovy
nechválil svou druži milou.
A cár bystrý jarým umem,
proslavený velkou silou
dal by se slov unést šumem?
Raději by přised’ k boku,
četl píseň blaha v oku,
líbal čelo, hladil řasy,
poceloval bílé líce,
k hrudi přivil ňadra květná,
jež se něhou sladkou vlní.
Nevěřím jim, Tataříkům,
kteří zlobné lesti plní.“
Nahlas jim pak asi toto
odtušila, hovořila:
„Nemohu se vydat s vámi,
přiodět se v hedbáv tenký,
zaobalit syna v plenky
damaškové a pak v zemi
chánskou jeti s děvicemi.
Matička má, jež mne dítě
přikládala k svému prsu,
jež mi sladké písně pěla,
upletala víry sítě,
růži lásky vypěstila
na mladistvém žití trsu,
matička má právě nyní
nemocí zlou zchuravěla.
Nemohu jet nyní s vámi!
Než bych přešla první horu,
kůň by klesl v oběť moru,
než bych na půl cestě byla,
síla by mne opustila;
než bych s vámi došla cíle,
pokleslo by tělo bílé
jako mrtvé ptáče v hloží,
neb kdo nechá matku v nouzi,
toho stihnou tresty boží.“
Pověděla, domluvila
a ti nazpět stepnou plání
uháněli rozhněvaní
k domovu na bujných koních.
Žal a teskno zbylo po nich.
Nezpívala carevna
píseň synku Ivanu.
Na hebounkém divanu
dumala a přemýšlela
hladíc ruček ovál hebký,
líbajíc jas čela bílý,
hladíc brvy dokola:
„Kdy ty, synu, od kolébky
vyrosteš mi v sokola
jasných očí, jaré síly,
abys letěl na lovy
na tatarské, siné lebky
a mír s nimi nezavíral
hanebný a jalový.“
A když se noc – všeho matka –
ukláněla s hvězdné výše
i kde palác, i kde chatka
makový květ spánku věsíc:
nezabudky kvítko tiše
pohodila kněžně k loži
a ta beze spaní v běhu
stopovala jasný měsíc
po blankytě, hvězdic něhu,
které jako zraky boží
pozorují osud lidí,
ale němy jsou, když vidí.
Ustoupila již noc ránu – – –
Po dalekém stepném lánu
žluté a zlé Ordy děti
s poselstvím zas kněžně letí.
Jako supů hejno lačné,
nebo děti bouře mračné
proletěli hradní bránu,
zastavili, hovořili
slova prodchlá slibu medem,
nasycená zrady jedem,
radili a domlouvali:
„Hněval by se cár i s chánem,
kdybys takto nejednala.
Kdybys v hedbáv zlatý, tenký
neoděla se a v plenky
drahé syna, kdybys v zemi
chánskou nešla s děvicemi.
Nejen žírným země lánem
obdaří cár tvého chotě,
ale chystá i dar pro tě,
jaký nebe nevidělo,
jaký země neviděla.“
A zas jinak hovořili
slova prodchlá slibů medem,
napuštěná zrady jedem;
ale kněžna přemýšlela,
k sobě tak as hovořila:
„Jaký dar chán dáti může?
Zlato, stříbro, kment a perly,
libovonné perské růže,
s diamanty zlaté berly –
ale samé jenom dary,
které nebe osvítilo,
které země ukrývala.
Jaké by to byly dary,
které nebe nevidělo,
které země neviděla?“
Nahlas jim pak hovořila:
„Nemohu se vydat s vámi,
přiodět se v hedbáv tenký,
zaobalit syna v plenky
damaškové, ani v zemi
chánskou jeti s děvicemi.
Matička má, jež mne dítě
kolébala, uspávala,
již mi na vždy „s Bohem“ dala.
Nasoukati musím nitě,
došívati rubáš bílý,
aby měla klidnou chvíli
pod tou hrstkou černé hlíny.
Jako květ když hlavu schýlí,
povadla má bujná radost.
Nemohu vám proto, muži,
učiniti nikdy zadost.“
Se slzami domluvila – – –
A ti zase rozhněvaní
uháněli stepnou plání
k domovu na bujných koních.
Pláč a nářek zbyly po nich.
Byla noc a jitra líce
zaplanuly slunce nachem,
hvězdy hasly jako svíce,
vánky lehkých křídel vzmachem
rozplašily mlhy davy,
kterou jako loktuš bílou
ovinuly kolem hlavy
obrovité modré hory.
Slunce v pouti stoupá výše
bez starosti o to, zdali
rozkoší hruď lidská dýše,
neb se mračny bolu kalí.
Večer byl, kde jindy z pluhu
tahouny své vypřahali
rolníci a v dítek kruhu
usedli se veselíce.
Bylo to a není více!
Večer byl a poplach v městě:
Uviděli Vasilije,
Theodora cáře sluhu(
jel a přines’ smutné zvěstě,
které kněžně vypravoval:
„Dojeli jsme v Ordu k chánu.
Na svou čest a na svou víru
přísahal, že zase v míru
odejdeme všichni zpátky,
zlý chán a jak vítr vrátký.
Dojeli jsme v Ordu k chanu,
nelíbali jeho nohu,
nebili se čelem v stanu.
Taká pocta patří Bohu.
Neprosili jsme jak jiní,
ale cár náš zahovořil:
,Nepřišel jsem, cháne, nyní,
abych se ti klaněl, kořil,
ale abych vyjednával,
jakým trestem stihneš plémě
loupeživé, jehož nával
zpustošil mé žírné země.‘
Domluvil a chána měřil
jako supa mládě orlí.
Chán pak hlasně takto horlí:
,Tatar nikdy nedal, cáři,
náhrady a nikdy nedá;
jeho jest, co u vás hledá:
jemu patří dům i jmění,
jemu patří mladí, staří,
vašeho tam pranic není.
Ale i tak, chci ti za to
náhradou dát stříbro, zlato,
dobrých perel dlouhou snovu,
chci ti žezlo zjednat spíše
nad knížaty celé říše,
přivolíš-li k mému slovu.
Vypravují o tvé choti,
že má čelo z pěny morské,
že má řasy ebenové,
že má oči namodralé
jako v dáli lesy horské,
že má líce lilijové,
na nichž věčně růže kvetou,
že má ňadra, která tiše
jako zefýr touha vlní,
že jí ústa voní medem,
ale srdce studí ledem.
Prodej mi tu ženu svoji!
Náhradou chci dáti za ni
zlato, stříbro, perly dobré,
vládu chci ti zjednat spíše
nad knížaty celé říše.‘
Domluvil chán, pyšně seděl
na svém trůně, dopověděl
pyšná slova, pyšná, hrdá,
odpovědi čekal na ně. –
Nemluvil cár – ale zbraně.
Cár meč velký z pochvy tasí,
plamenný hněv krví hasí.
Zachvěla se lebka tvrdá
na chánově pleci siné,
pod cárovým mečem hyne.
Tasili jsme z pochvy meče.
Potokem krev rudá teče – – –
Než noc tichá na zem spěla,
porubali, posekali
našich mužů bílá těla,
naši četnou sílu všecku.
Dokonal cár jako lovec,
který dlouhá, silná kopí
v tlamy lítých vlků topí,
a tam složil chrabré kosti.
Pozdravení vzkázal tobě,
pozdravení vzkázal děcku,
na shledanou na věčnosti.
Jen já, rukou boží veden,
záhubě jsem unik’ jeden,
abych, nežli vzejde zoře,
zvěstoval ti nové hoře,
že to není konec, kněžno,
útrapy a nepokoje.
Za mnou táhnou jejich voje,
by tě lapli v klaté sítě,
narazili na kůl tvoje
roztomilé, lepé dítě.“
Domluviv to posel zběžně
útěk radí vdově kněžně.
Holubice sivá, kterou
rozsápalo ranou sterou
divoké a hněvné káně,
slzou ulehč aspoň ráně!
Neplakala, neželela,
ale takto přemýšlela:
„Dokonal cár jako lovec,
který silná, dlouhá kopí
v tlamy lítých vlků topí;
dokonal a země novou
sirotou jest a já vdovou.
Říkával: Ó synu, synu!
Až já jednou v boji zhynu,
kdo tě, kdo tě bude učit
oštěp házet, střely lučit?
Nevztáhne již statnou ruku
ani k meči, ani k luku.
Matku, sestry, otce, bratra
porubala kletá chatra.
A den za dnem žal se množí –
Je to všechno z vůle boží?!“
Zastenala, zakvílela,
zalkala a zaplakala:
„Zlatému jen slunci v náruč
vykvétalo poupě zlaté,
ale nikdy nerozkvetlo
pro tatarské plémě klaté.
Na mně nebuď za to vina!
Bůh mne soudí, Bůh mne vidí
nejbídnější z bídných lidí.“
Zalkala a zaplakala,
v lokty bílé jala syna,
líbala jej v těžkém bolu
a než došli chánští chrti
spočívala v loktech smrti,
vrhnuvši se oknem dolů.