Stál kdysi na rozcestí Dalibor
a nade hlavou jeho rozpor let...
Tu v duchu smělém vyvstal hněv a vzdor,
tak v rozechvění chvěl se jeho ret:
„Na jednom břehu chatka,
ve které štěstí domov chystá
tak vlídné jako matka
a jasné jako hvězda čistá,
tak milé jako s lunou noc
a silné jako lásky moc.
Tam hvězda mého blaha,
tam mého srdce milá prodlí,
k níž láskou planu, snaha
má, k níž se v svatém vznětu modlí.
Teď opustiti všechno mám,
své blaho příští, lásky chrám?
Na druhém břehu hrady,
z nichž poroba lid český poutá,
meč násilí a zrady...
Lid pánem není toho kouta,
v němž lopotí se, zmírá dnes,
pláč jeho vzlétá do nebes!
Mám vstoupit mezi pány,
ti potlačují cit a právo – –
a zasazovat rány,
kde tělo není dosud zdrávo?
Však to mi bude odměnou,
že Eva bude – chotí mou!“
Člun myšlének s tou vlnou
zlých pochyb v rychlém běhu spěje.
Zde úpí, prosí, klnou,
tam pán se křivdám různým směje.
Nuž stranou rozpaky a bol!
Již cestu, Dalibore, zvol!
Hoj, vlny lkají, ječí
a bouří, pění se a kotí.
Leč plavcem bouře věčí
teď zmítá... myšlénky se rotí...
Z nich které místo přední klást?
Buď lásku zvolí nebo vlast.
Jak vlny ty se pění,
jak kypí, letí v před a zpátky!
Hned rozhodnut, hned mění,
hned staví v běhu člunek vrátký,
jak myšlénku by lepší střeh’...
Jen který zvolit nyní břeh?
Teď plavec jako jedle
se vztyčil mocně v člunu malém,
nach polil tváře zbledlé,
hněv projel čivy ohně palem.
Hlas jeho jako příboj vln
zní bouře, vášně, síly pln:
„Ó Bože, vesmír rukou
chceš řídit jako pán a vládce.
Když jediný tvor mukou
již hyne sám se sebou v hádce
a zmítán jako větrem list,
jej necháš sudbě za kořist.
Jsi Bohem! Pověz tvoru,
kde svítá jasná hvězda spásy.
Či v nevoli, pln vzdoru
mám trhat pouta lásky, krásy,
neb jinak tíhu těžkých pout
mám nevinným a bídným kout?“
Hle! z klidné chatky štěstí
jde Eva jasná jako zoře
a Daliboru věstí:
„Přes bídy lidské širé moře
dál, Dalibore, směle pluj,
vzleť, Dalibore, orle můj!
Vlasť jednou jenom máme
a lásku věčně, lásku po věk!
Slyš... Co zde v obět dáme,
tam na věčnosti najde člověk.
Je rozhodnout zde lehko boj:
Jdi směle, s lidem svým se spoj!“
Jak harfa dozněla ta řeč. –
Již Dalibor se mohl rozhodnout...
Za práva lidu zvedl meč
a napjal mladých paží sílu.
Však marný boj a marná seč...
Čas nebyl k posvátnému dílu.
Byl Dalibor spjat tíhou pout...
A mnohý věže kol se vláče,
když naslouchal té jeho písni,
jež opouštěla tmavý, smutný kout,
jak ubránit se mohl tísni,
jak zdržeti se mohl pláče?