Zda jsem tě miloval? Ty nejlíp víš to sama
a bůh, jenž z dálných hvězd ty chvíle sdílel s náma,
a dříve poslal noc, a stíny nad obzor
a tmavé čalouny zavěsil v boky hor.
Zda věren zůstal jsem? Té lásce, která těší,
tím víc se pozvedá, čím sama častěj’ hřeší
a vášní záchvatem se sebe střásá kal –
však já se v bouři té i s člunkem ztroskotal.
Chodívá pobřežím v samotu vysazený
hoch pro své vzpoury sám a zírá v moře pěny;
a loď se tratí juž a mizí v směsi vod –
co značí pohled ten na poslední ten bod?
A pustým pobřežím pod okny tvého domu
já v nocech bloudíval – již dlouho, dávno tomu:
tvůj pro mne ztracený na věky dům to byl,
jejž, nechav srdce v něm, jak loď jsem opustil.
A vše mi dávným již a všecko prach pokrývá,
mé lásky ztracená ta pověsť v prázdno splývá,
jen marné horlení znít slyším v širou dál,
jak bouři vzdálené bych z rakve naslouchal.
Že lampu najde tma, a každou růži mráz,
že ptáka osidla, a léta stihnou nás,
že lásce odpoví jen žalu ozvěna
jak v hvozdě hrdlička, kdy v posled zasténá...
Kde hledat odpověď? Sokrate, Augustine,
tok vaší moudrosti jak v proudu času hyne!
Ó velký Miltone, v svém stáří bídný’s tak:
jak malé nemluvně měl’s aspoň jasný zrak!