Jak bouři vzdálené bych z rakve naslouchal...

Jak bouři vzdálené bych z rakve naslouchal...
Všickni opustili tebe již. Byron.
Zda jsem tě miloval? Ty nejlíp víš to sama a bůh, jenž z dálných hvězd ty chvíle sdílel s náma, a dříve poslal noc, a stíny nad obzor a tmavé čalouny zavěsil v boky hor. Zda věren zůstal jsem? Té lásce, která těší, tím víc se pozvedá, čím sama častěj’ hřeší a vášní záchvatem se sebe střásá kal – však já se v bouři té i s člunkem ztroskotal. Chodívá pobřežím v samotu vysazený hoch pro své vzpoury sám a zírá v moře pěny; a loď se tratí juž a mizí v směsi vod – co značí pohled ten na poslední ten bod? A pustým pobřežím pod okny tvého domu já v nocech bloudíval – již dlouho, dávno tomu: tvůj pro mne ztracený na věky dům to byl, jejž, nechav srdce v něm, jak loď jsem opustil. [49] A vše mi dávným již a všecko prach pokrývá, mé lásky ztracená ta pověsť v prázdno splývá, jen marné horlení znít slyším v širou dál, jak bouři vzdálené bych z rakve naslouchal. Že lampu najde tma, a každou růži mráz, že ptáka osidla, a léta stihnou nás, že lásce odpoví jen žalu ozvěna jak v hvozdě hrdlička, kdy v posled zasténá... Kde hledat odpověď? Sokrate, Augustine, tok vaší moudrosti jak v proudu času hyne! Ó velký Miltone, v svém stáří bídný’s tak: jak malé nemluvně měl’s aspoň jasný zrak! 50