Enora.

Enora. (Fragm.)
Neznámý sestoupíš k Hádovi a mezi temnými stíny blouditi budeš. Sapph.
Oh mrtva, mrtva je! Ta duše s křídly archanděla a srdcem ženy. To tělo sladké, hodno duše své jest prachu drahým dědictvím a černá zem ji skryje zrakům lidí! A duše její, vlna hudby rajské do nebe vyzněla a ve sboru tam Serafů teď v hymnách zvučí: „Svatý, Svatý, Svatý jest Pán, král zástupů!“ Jen pověsť její čistá, netknutá tím jedem, který v nitru světa kypí (neb také světice se nesmí náš tknouti ret ni hanbou ani hříchem) se bájí po světě, a křesťan zmírající se posilňuje jí na věčnou cestu. [63] A její slz déšť stříbrný (jež plakala zde naposledy, když vichr bolesti ji rval a zlomil, neboť zde čím krasší květ tím dříve musí zahynouti) teď léků činí plnou studánku, jež mnohé obrodila hříšníky ku věčné spáse. Proč prchá vše z té země proklaté co znak a žár a krásu ohně v své hrudi nosí Prometheova? Část v prach, čast přejde v dech, a červ se dělí s bohem o kořist. Já pláču a šílím! Jak Helkiův syn pláču nad rumy, jež pohřbily můj Sion. Leč on – on jistě velký prorok byl, a červ jsem já, jejž první hrouda rozdrtí. 64 Requiem. Své slzy v oku zatajte a v prsou nechte spáti žaly pro mrtvou, které v životě již sevšedněl proud bolu stálý. Již marno vše! Ni láska víc ni bolest zpět ji nevyvábí. U rakve teprv cítíme, jak proti smrti přec jsme slabi. Jeť láska nám hlas Serafů i ve svých klamech, beznadějích, a mrtvým dálný červa ruch, jenž dobývá se v rakev jejich. Jeť bolest živým bouře zlá, jež v prachu smýká naši hlavu, a mrtvým vánek, který jim na hrobech sotva sčeří trávu. 65