Loučení.

Loučení.
Ça ira!
Tak jdu mé dítě už, kdy povinnost mne volá. Bez chvění míjím Tě. Kdo v chvíli těžké, velké, se nazpět obrací, má v ňadrech srdce mělké! Půl oko zvlhčené, přec hrdě září zpola! Že nitro krvácí, kdo na to ohlédne se, kdy zákon, čest a cit svůj prapor v zápas nese? Tak jdu mé dítě už, kdy povinnost mne volá. Kdo směl by váhati, kdy doba dále pílí? Na noci zapomeň, jež probděli jsme v bolu a nevzpomínej dnů, jež prosnili jsme spolu, i na to zapomeň, že kdy jsme šťastni byli. Pod tíží klesnu snad – však já se zase zvednu! Vždyť čas ode mne též myšlénku žadá jednu. Kdo směl by váhati, kdy doba dále pílí? Nechť padnu v boji já, jde v boj nás na tísíce za pravdu, myšlénky, za vše, co krásy tucha. Ať žertvou bouře jsme! My pionýři ducha [44] vždy s písní vítěznou své nastavíme líce, a každý Makabej jak živá bude skála – nehodnoť myšlénky, by bez boje se vzdala! Nechť padnu v boji já, jde v boj nás na tisíce. 45