Mluva duší.

Mluva duší.
O hudbo, symfonie, ty řeči pro lásku. Alfred de Musset.
Do retů nelze složit celou duši, jeť ona dech, jejž slovo nepostihne, jak šepot hvězd, jejž srdce jenom tuší, a jenž se časem jarní noci mihne. Neb každý krystal neroztaje v máji, a slovo srdci zůstává přec chladným, by oheň přeneslo, jež nitro tají, a nestalo se vřelé duši zrádným. Pak úsměv řekne víc než slova mnohá, zrak sklopený neb touhou sálající, stisk ruky slabý výmluvnost má boha, a slza, jež nám v plaché stojí líci. I zmlknutí a náhlé zamyšlení, a těžký vzdech neb vzlyk, jenž ňádrem zmítá, pak ticha tok a posléz probuzení, jak a němé noci den kdy nový svítá. [139] Však nejvíc hudba, kterou struny lijí, jíž dusí smutek, pohání cit slasti, jež v slzách koupá svoji melodii, a se skřivany jásá nad propastí. Že bysi zřel, jak těžké slzy, bílé jak velká rosa na všech strunách visí, a vůni květů, která s tony mile a teplem v jediný se půvab mísí. A když už vyzní poslední ta sloha, dvě duše mohou umříti v tu chvíli, vždyť řekly si, že věk hledaly Boha, a v druhém srdci teď jej odhalily....odhalily... 140