Mrtvé.

Mrtvé.
Nisi bene!
Zde leží – hříčka přísné smrti a kořist klidu, ticha, času. Jí život vzat, leč nikdo nesměl na její sáhnout rajskou krásu; ta svítí vstříc, ač nezahřívá, jak z dálkydálky, kdy se měsíc dívá. Ni jeden muž ji neprovodí v ložnici temnou, čistou, cudnou. Jak za živa, teď sama zase svou bude kráčet cestou bludnou, jak za živa ret netknut její, a oči beze strachu spějí. Smrt mrazná zarděvši se studem před vámi navždy ukryla ji. Však jestli čistou pověst její a čest před vámi neuhájí! Ta – hříčka vaší zvůle chladné, žel – s tělem ve hrob nezapadne! [59] Ó nežli první červ odváží se tknouti čisté duše schrány, snad vámi její ve prach budou památka se ctí rozšlapány, a nežli květ jí svadne rovu, ji kletbou vyvoláte znovu. Ne tak – nechť zapadne již v temno i s celou pozdní mstou a záští; a přehledněte zakrytou ji v tom smrtí darovaném plášti. Jen láska ať smí bez ostychu tím hávem zřít ji v nočním tichu. Jak srdce, které divě bilo, teď nepohne se na vše časy, a větrem bujným dříve hnány teď smutně leží zlaté vlasy, jak ve mdlém oku obraz krásný se šeří – odlesk ráje jasný. 60