Zvon.

Zvon.
Náš denní život okem duše vidí, a vlídným hlasem mluví k srdcím lidí: „Svět dozrál k žatvě, k svému pádu letí, já volám stále: „Milujte se, děti! „Nechť v milosti vám dnové žití minou, když parny jsou a příliš záhy zhynou. „Nechť ženy lidstvo se ztraceným rájem se sblížit snaží svaté lásky tajem. „Nechť růže bílé nad zločinců rovy, a z každé dcery vzejde kvítek nový. „Tím květem dětí zúrodní se země, a vydá nové, blaženější plémě. [207] „Já zřím, jak vzduchem diví ženci letí – oh milujte se, milujte se, děti!“ Tak volat slyšel kdos, jenž vínek z hloží nes’ na čele a posvěcení boží. 208