V bouři.

V bouři.
Po nebi mračna podsvětí jak stíny ve sboru spěla naši do krajiny, kde všecko napřed juž se bázní chvělo. Zlý vítr supě letěl kamsi v dál, prach těžký zvířil, zbylé listí rval, a nebe západu se krví rdělo. Já zíral jsem v ten obzor rozhněvaný, kdy každý tvor již slyšel svoje hrany, a v pláči loučil se svými se bratry. A bylo mi, jakby v té bouři smích se jakýs tajil zjevů nadzemských nad bídným losem pozemské té chátry. A v každé chmuře nebes na zrcadle jsem naše touhy zřel tak záhy svadlé a černé, spustlé k nepoznání. [229] A každý ohlas větru po ladech mně zněl jak bídy naši žhoucí vzdech, a vězňů bídných malomocné lkání. A cítil jsem, že hrom a bouř a blesky ke smrti branám vedoucí jsou stezky, po nichž duch lidský celým žitím kráčí. Já zřel ten zápas, věčný lidstva ston, a božstva nad ním zkázylačný trón, a žel – já směl si ulevit jen v pláči! 230