Hymna smrti.

Hymna smrti.
V mých prsou se nevyslovné myšlénky trou v žár, kdy slyším o té všemohoucí smrti, jež, jak se zdá, jest nevyhnutelná. Byron.
Jsem pomocnice hrobuhrobu, jenž tělo sobě schrání, však mně odevzdá duši, já proměním ji v dech, a zavanu ji větrem do světa úhlů všech. Jsem při početí konec, jsem poroduporodu, jež brání a v plénkách dusí plody a mléko mění v jed, a největší má radost tak malý zdrtit květ. Jsem poslední mžik hodin, jsem propast putování, jsem ruka, která přerve v ráz struny života, jsem nezakrytá pravda a hrozná nahota. Jsem jediné v tom světě, co při smíchu i lkání se dostavilo jistě a rozmělnilo v prach i šedou kadeř stáří i mladých lící nach. [216] Jsem plachta, která táhne loď za tichého vání k neznámým, klidným břehům, jež vidět z dáli jen, neb čím se víc jim blíží, tím hasne v oku den. Jsem oblouk, který mrští vesmíru šírou plání své živé, vzdušné šípy až na poslední val, tam rozdrtí je v drobty a ještě pošle dál. Jsem hluchota i bělmo i ztrnutí i spaní, jsem kat, jenž kolem čela si vine srdce v kruh, a nedbá vůně krve a pro vzdechy je hluch. Jsem hrom i blesk i ránarána, jež spadne s černých bání, a neví co to krása, co zlato, pych a řád, a bijebije, koho potká a bije napořád. Jsem mlýnmlýn, jenž stírá hlavy a tluče bez ustání, za kola beře světy, za koše noc a hrob, a každý toho mlýna jest čeledín a rob. Jsem stanné právo boha, jsem západ bez svitání, jsem daň, již nese každý, jsem nekonečna stín, v sen věčný ukolébá, však nerodí můj klín. 217