Básník.
Ne do vírného skotačení, ne pro výdělek, bitev řev, my stvořeni jsme pro nadšení a modlitby a sladký zpěv. Puškin.
Jak růže bílá, která voní v měsíci lásky, básník jest. Což na tom, zda ta růže voní ve vzduchu velkých, hlučných měst, či zda v samotu zakletá kdes beze zvěsti odkvétá? Tou, jíž jest – růží – zůstane. A jako hvězda, která svítí měnivým leskem; neví nic zda člověk bdí; jen sní a svítí svou čistou září víc a víc, a kol ní šumí aether jen jak tichá hudba, lehký sen, a její zář – ta nehasne. [3] A jako labuť, která zpívá do šera píseň poslední. Co na tom, zdali noci zpívá, či zda se k ránu rozední? Má na tom dost, že bůh jí dal klid, písně, sny, a že jí přál být čistou, bílou labutí. 4

Ctnost a Láska.
Vždyť trpěla a milovala! M. Lermontov.
Ty neplač! Hořkých slzí roj tvé sladké oči darmo lijí. Své mrtvé má zde každý boj, však Ctnost a Láska věčně žijí. Když srdce štvané uzří rov kde myrty je a růže skryjí, tu usne rádo, dbajíc slov, že Ctnost a Láska věčně žijí. Buď ticha, usni jako květ, vždyť čistější jsi nad liliji! žluč pro tě má, ne hanbu svět, a Ctnost a Láska věčně žijí. Ty hvězdo bílá, v stínu spát smíš v klidu – hřích tě v bázni míjí, víc lesku bůh ti nemůž dát, vždyť Ctnost a Láska věčně žijí. [7] Jen směle přes muka i smích stoupejme na svou Kalvárii: ráj ztracený si sklenem z nich, vždyť Ctnost a Láska věčně žijí. 8

Přání.
Ba nejraději bych tě v rakvi viděl. Jsi teď tak nevinná, tak milostná a dětinná, kdo z nás by tobě nezáviděl? Na ňadra bychom nastlali ti květů, hrob tvůj bych v stínu skryl a kvítím lučným obložil – tak spala bys tam, uzavřena světu. Však dříve dítě,dítě, k hrobaři bych spěchal, a všecko své mu dal, co v žití jsem kdy miloval, by místečka mi vedle tebe nechal. [9]

Je mi tě líto, smutné dítě.
Nejsou pro svět stvořené. M. Lermontov.
Je mi tě líto, smutné dítě s tou bledou tváří, jasným okem. Tvůj život plyne hořkým tokem a hyne jak květ ve úkrytě. Všem lidem skytáš štědrou dlaní jediný poklad – lásku svoji, jež lakotu jich nezahojí, zač čítáš jenom pohrdání. Ty nevíš, pravá soustrast v světě jak dnes je vzácná – hýříš z mála, a naše srdce tvrdá skála, tak holá, jak poušť v parném letě. A jen když jedna duše vlídná ti nezbývá, tu sepneš ruce, a šeptáš v tiché, hrozné muce: ,Můj bože, což jsem tak již bídná?!’ [10] Nač stvořil’s, bože, tuto duši, nač jsi ten kvítek k cestě sázel, by každý po něm hrudou házel, kdo lepšího v něm cosi tuší? Vezmi ji, velký duchuduchu, k sobě, neb takový květ křehký, vzdušný se nehodí v svět malodušný – pod křídlem svým nech spát ji v hrobě. Shasiž tu hvězdu v čistém plání, dej duši její křídla bílá a nedopusť, by pobloudila bídnému světu k pohrdání. 11

Pojď, lani uštvaná....uštvaná...
Pod křídla má!
Pojď, lani uštvaná, zde teplo u mne tak, nech slzy volně téc’, až zastaví se samy. Zde, mojich na prsou se vyjasní tvůj zrak, a bůh, jenž trpěl též, on v lásce bude s námi. Ten zbytek života, ten soumrak milování zde dosni – nešťastná, že’s milovala též! Jen nelkej, štěstí tvé že do hrobu se sklání, zde aspoň oddechu a klidu nalezneš. Toť vše, za muka svá co’s vydobyla sobě, co může ještě dát ti tento chladný svět. Na ňadra bolestná slož spjaté ruce obě, rci „Amen!“ v pokoře, a zamkni slzný hled. Já vím, ten život náš jak krutý jest a smutný, kdy duše samotna jim k hrobu spěti má, však dvě kdy pospolu svůj kalich pijí nutný, tuť jedna klesajíc tu druhou objímá. [12]

Chtěl jsem ti říci....říci...
sám již nevím ani, snad jen, že v světě nenajdu víc míru, co poprve jsem bouřnou vzbudil lyru, jíž struny rve teď život bez ustání. Trud, lítost, marné touhy, lidské žaly, a smutek srdce z nich se věčně loudí, krev žlučí otrávena jimi proudí, bol z bolů cizích stesk mi činí stálý. A mládí ztracené v ně hořce kvílí, stín prázdných illusí se jimi chvěje, bůh klade na ně tíhu beznaděje, již ony nésti nemají juž síly. – – To, dobrý anděli, den za dnem skládá můj život trnový, a přec ni jeden dech sladký harfy té za celý žití Eden by neprodala moje duše ráda. [13]

Nad hnízdem.
Až budeš přijdouc v sady s prvním jarem hnízdečko hledat ve úkrytu starém, nebudeť více – čisté dřív a milé, však u nohou ti leží – shnilé. Cos doma dlela u teplého krbu, rval v sadě vítr zuboženou vrbu, a našed hnízdo, jež svým srdcem hřeje, je strhnul v smíchu do závěje. My v hnízdo to jsme naděje své kryli jak ptáci vejce v obal sněhobílý, ty jdi, a hnízdu, jež víc nezahlednu i za mne věnuj slzu jednu. Jde láska, plačky sbírá svoje dary – zde černý vínek a zde kroužek starý, tam v sadě najde hnízdo pokažené a u něho dvě srdce vytržené. [14]

Zvedni ho, zvedni!
Bez přítele, neoželena, bídná. Antigona.
Dřív neklesej, než stoupíš do mohyly, ku pouti hrozné napni síly slední, tvůj padá kříž a do prachu se chýlí – zvedni ho, zvedni! Vím, jak jest těžký! Čest tvá na něm vbita, ve mdloby hodině ty na ni vzhledni, viz, kterak krvácí! Kříž steré rány čítá – zvedni ho, zvedni! Plač nad sebou! Má noha za tvou kráčí, má duše zří, jak slabší jsi den ke dni, a slzami tvé svaté stopy máčí – zvedni ho, zvedni! Já napřed půjdu, vyhledám ti boha, by krůpěj rosy slal ti o poledni, a dříve zkrátil muka tvoje mnohá – zvedni ho, zvedni! [15] Hle, na Golgatě Smrt již čeká tebe, jen směle výš, zrak nezakrývej před ní, jeť nešťastným a čistým dáno nebe – zvedni ho, zvedni! Dřív neklesej, než vstoupíš do mohyly, vítězství – hanba – cesty neznám střední, tvůj padá kříž a do prachu se chýlí – zvedni ho, zvedni! 16

***
Ó netěš mne, kdy v konec jde má dráha, Ó netěš mne, kdy v konec jde má dráha,
že pro zemské jen dny jsme rozloučeni, až za hroby to s bohem dání sáhá – mně po tvém boku místa více není. Hle všickni proti nám se zapřisáhli, jich sliby ani věčnost nepromění a nevyčerpá hněv jich neobsáhlý – mně po tvém boku místa více není. Zde lidé skály vstříc nám navalili jež rostou výše v každém okamžení, nás mrtvé složí různé do mohyly – mně po tvém boku místa více není. Tě sluha boží s jiným k žití spojil tím slibem, který nezná odčinění – bůh sám nám, sestro, cesty naše zdvojil – mně po tvém boku místa více není. [17] A v lože své tě cizí vtáhla ruka, než ta, jež těžká již je ku pomstění, snad cizí jsou nám i ta naše muka – mně po tvém boku místa více není. Má hlava zraje pro žeň smrti časnou, a srdce mé již v chladný led se mění, můj krb již ztráven, síly moje hasnou – mně po tvém boku místa více není. Můj duch již vše, i tebe nenávidí Jdijdi, chceš-li v ráj, on mučedníky cení, já smrt chci, pokoj od boha i lidí – mně po tvém boku místa více není. 18

List k srdci.
Umři mladá, než tě život rmutný zakalí, poskvrní, otráví. Čeká tebe také osud nutný, jako tvé celičké pohlaví. Hlavu bujnou sehne osud tobě, nebo tě odhodí do bláta. Jináče ti nelze spáti v hrobě, buď znectěna neb podťata. Andělů svět nezná, jenom lidí bídných či srdcem či osudem. Celých duší věk náš již se stydí, pro tebe jinými nebudem. Umři mladá – kvítek nerozvitý, kal tebe schvátí neb smrtný mráz; opusť svět ten, hříchem, morem zpitý, soudu a záhuby nadešel čas! [19]

***
Ach ustaň ve své věčné nenávisti! Ach ustaň ve své věčné nenávisti!
Či v srdci mém jak sopka vypáleném údajů hrozných nepřátelským plenem chceš ještě zradu čísti? Zda přísahy jsem strhal o své vůli, či zdali jiné nadpozemské moci jak slunce poledne a temno noci nás navždy roztrhnuly. Má duše mdlá je, na smrt dána celá, mé srdce očistec je bez naděje, když ty, jíž křídlo chlad mi v rány věje jsi z něho uletěla. Pro mne nic více v širém světě není, a kdyby z prachu bůh mne zvednul v nebe, já nazpět šel bych, hledat jenom tebe a tvoje odpuštění. [20]

To-lis nikdy necítila?
To-lis nikdy necítila za jarního větru vání, kdy jak měkká náruč tvoje večer byl pln usmívání, že ten vítr otravuje, že ta náruč dusí, a že světlo, které na nás hvězdy hází dolů jest jak posměch jedovatý posvátnému bolu? Já to prožil, když mne vítr do propastí vláčel, když mi hvízdal cestou, jak jsem nocí k tobě kráčel, že ten vítr otravuje, že ta náruč dusí, a ty hvězdy, jež mé kroky svedly do močálů, že se smějí jedovatě tomu mému žalu. Já to prožil, kdy mne vítr tobě v cestu nesl, kdy jako list utržený k nohoum jsem ti klesl, že tvůj dech mne otravuje, že tvá náruč dusí, a ty hvězdy tvojích očí do soumraku vtkány že se smějí jedovatě na hrob vykopaný. [21]

Za tebe!
Za tebe jen jsem mládí obětoval a co mi dalo, rád ti v cestu vhodil, tvé teplé srdce věrně ve svém choval, a nyní – samota můj celý podíl. Za tebe jen jsem krajem světa kráčel svou rukou slabou tiskna chladnou tvoji, za tebe jen jsem řetěz dnů svých vláčel, vzdav hořkostem své dětství, ztrátám, boji. Za tebe zatratil jsem duši bludnou a místo ctnosti cestu volil hříchů, a teď mám kráčet sám tou cestou trudnou a bolest má a hanba je ti k smíchu! Ó nyní vím, že láska slabé ženy jest bludičky jen leskem, hříčkou větru, ó nyní vím, že život poskvrněný jen smrtí již se jména svého setru. [22] Ó nyní vím, že pravdu měl, kdo plakal nad příchodem mým ve svět, plný bláta, ó nyní vím, že hled tvůj, jenž mne lákal byl světlem zloděje, jenž na lup chvátá. Jsem ztracen již – vím dobře! Nač však lkáti, když ozvěnu mých vzdechů půlnoc stlumí, kdy duši nikdo jitra nenavrátí a bez tvé soustrasti mé zajdou dumy. 23

List.
Buď vážnou jen a na své líce tak smutné nechtěj loudit smích. Ten úsměv cizí mrazí více než krůpěje slz bolestných. Jest žal nám časem také drahý, kdy to, co pohřbili jsme v prach, té hodno bylo slzné vláhy a naději a čistých snah. Radš tiše lkát a vyplakat si smutek z pobouřené hrudi, než s usměvavou lící snad zřít chladně na to, co nás trudí. Jak mohl bych slz nedbat svých? Nechť plyne jeden den v jich toku, vždyť nejchudší, kdo v mukách zlých ni rosy nemá v kalném oku. [24] Co místo ni pak tají zrak ti nesmím říci – noc jen čirá ze hrudi, kterou dusí mrak tím prázdným okem na svět zírá. 25

Hymnus.
Tvé jsou ty zvuky, jež mi z ňader plynou, i srdce zdroj, zkad ony pramení. Nechť svět se sřítí, lidé všickni zhynou, má láska, dítě, ta se nezmění. Na zemské hroudě kolébka jí není – jeť ona dcerou nadpozemských dum. Sem zabloudila, nesouc vykoupení by vyčkala nás oba nebesům. Den plyne hořký, štěstí naše mizí, však nechť, nám jiný prapor v žití jest. Dokud se srdce sobě neodcizí, bez strachu dáme člun svůj žitím nést. Nechť ždá nás jasno, nechť se obzor sšeří, to lůžko naše vždy dá tepla nám, my sdřímnem v objetí na měkkém peří, jež anděl lásky z křídel svých dal sám. [26]

Mladé dívce.
Ó díky bohu vzdej, že čistou nechal tebe, a radost, sny a mír že popřálo ti nebe. Věř dítě, rodiče než ráj svůj opustili, to všecko měli v něm, a tím jen šťastni byli. Kde pot a prach a tma jen stíní čelo naše, kde pravé slasti smích se ozve jenom plaše, kde člověk podobá se plaché, bludné lani, a smrt, ten lovec zlý, kde stále na čekání, Jak málo najdeš těch, jimž hvězda dost je nízká, jimž slunce u hlavy, a obloha tak blízka, že jedna modlitba a jedna touha stačí jim vznést se, jiný kam nadarmo touží v pláči. Sem proto děti též a čisté dívky dali, by druzí nad sebou si v bídě nezoufali, abychom zvěděli, slyšíce vaše hlásky, že posud nezemřel bůh staré, velké lásky. [27] Ó děti, osud váš jak závidění hodný! Vám celým světem jest klín drahé matky rodný, vy tužeb neznáte, než slzy stírat s tváře, a srdce posvětit milosti na oltáře! Vy dívky nevinné! Kdy jako kvítek sněžný se lidem zjevíte, tak prosty, mily, něžny, vám žehná svět; a v té když umíráte době, zpět neposkvrněné si béře Bůh vás k sobě. 28

Pojď, nech mne zírat....zírat...
Pojď, nech mne zírat v tajemný svůj zrak, jak moře hloub tam tmavě azurový, kde vše má božské nevinnosti znak, z níž ruka boží tvoří vesmír nový. V něm tmí se mír a září lásky svit, a plynou tiché myšlénky a dumy, v něm vidím s bázní důvěru se chvít a vlny života, jak na dně šumí. Kdy čelem jasným náhlý projde stín, já čekám v bázni nad tebe se chýle jak hvězdář, který hledí v noci klín, kdy zas mi vzejdou hvězdy lásky bílé. [29]

Znáš mne?
Znáš mne? Jsem pouhý rytíř bludný, středověký jsemjsem středověký trubadúr, mne láká více zrak tvůj svůdný než pyšných králů vzácný dvůr. Já mnohou viděl krásnou paní za noci na balkoně stát, já slyšel její tajná přání a litoval ji nastokrát. A slyše její sladké vzdechy a chtěje stín jí s čela svát, a podati jí pohár těchy, na lýře strun jsem napjal řad. Hned tichá hudba sladkobolná se rozproudila kol a kol, tak tiše plula, snivě, zvolna v dál nesouc s sebou její bol. [30] I malé páže hudba milá k nám vylákala z lůžka ven, pak ustala, by nerušila dvou mladých lidí luzný sen. Má píseň zmlkla, ale za ní jich srdcem jiná zachvěla o touze, vroucím milování, jež ve rakvi až dozněla. – – – Znáš mne? Jsem pouhý rytíř bludný, středověký jsem trubadúr, jenž za tvůj jeden úsměv svůdný dá všechněch králů vzácný dvůr. 31

Jak ptáka tažného....tažného...
Než příkrov sněhu rodnou zemi skryje, já umru – cítím v slabém srdce chvění, že k dalším bojům síly víc v něm není, že z posledních již ohně zbytků žije. Ten příkrov také mně příkrovem bude, v zem chladnou moje vřelé srdce složí, do čela vtisknou korunu mně z hloží, a rodná zem přec dá mi lůžka všude. Jsem poutník bludný – jenž se s cestou minul, nad skonem mým se nikdo nezarmoutí, všem lidem byl neznámý cíl mé pouti jak ptáka tažného, jenž kdesi zhynul. Pak v snění věčném budu vzpomínati čím byl v můj život mlhavý a bídný tvé vroucí lásky jeden úsměv vlídný a boha prosit, ať ti štěstím splatí. [32]

Když v podzim ptáci k jihu letí....letí...
Když v podzim ptáci k jihu letí, tu bývá srdci těžko tak! Tys nemiloval, jestli lze ti, by provázel je suchý zrak. Tu smutně v posled pěje hlas: buď samotna, kol sníh a mráz, my nebudem již tobě pěti. Když v podzim ptáci k jihu letí, tu bývá srdci těžko tak! Bez listí, květů větve holé vzpínají prázdnou náruč k nám. Jich šperky svadlé leží dole – já v srdci chlad a prázdno mám. Co zbylo nám z těch léta krás? Kde budem, dítě, každý z nás, než znovu zkvetou pustá pole? Bez listí, květů větve holé vzpínají prázdnou náruč k nám. [33] Těm ptákům, až se z jihu vrátí, my rádi dáme k hnízdům krov. Však jestli který z nich se ztratí v neznámé dálky vlhký rov? Ten ptáček v moře šumný kvas jak spadne, zmizí v jeden ráz, jej noc a odloučení schvátí – však kdo z nich k nám se přece vrátí, těm rádi dáme k hnízdům krov. Ten pozdní kvítek na tvé hrudi má pomalu tak vadnout, mřít? Pojď, než se jaro z mrtvých vzbudí, že rozejdem se, dí můj cit. Ten květ mi daruj! U mne snáz dřív na srdci jej spálí mráz, vždyť zima táhne, život nudí, a v mojí osiřelé hrudi zřím sníh a led se hromadit. 34

Poslední květy.
Jak zdlouha vítr vane z těch podzimkových lad! Na naše hlavy kane posledních květů spád – ó rci mi, drahý anděli, ó rci mi, máš mne rád? Již dávno růže svadly a ptáci spěli v jih, a každý lístek spadlý svou dlaní skryje sníh, teď jsou ty noci dlouhy tak a den je jako v mih. Pojď, schovej bílou šíji a uhlaď hnědý vlas. Den zvolna za dnem míjí, jak v poutech chodí čas, a nežli přejde zima ta, kde bude každý z nás? Ta naše pouť je dlouhá, jen krokem každý rok, nás nehne stesk ni touha, ni zvolna ani v skok, vždy zticha, bez ohlížení, co život má těch slok. U cíle, který dříme ve hrobní stajen stín, se oba zastavíme, nám klesnou ruce v klín, nad námi věčněvěčno bude spět neznámých do končin. [35] Po různém putování zda poznáme se, mníš? po čistém věnci v skráni já poznám tebe již, ty mě po ráně ve prsou, kam ruku položíš. 36

Chval boha!
Ty štěstím nazvi útulek malý, kde smíme – plakat svobodně. Wl. hr. Tarnowski.
Chval boha, v hněvu stvořiv život lidský jenž pln je lásky, touhy, odříkání, jež duši lidskou věčnou mukou zraní, že stvořil smrt, by zakročila vždycky. Chval boha, naliv v srdce naše plamen jenž bolným žárem ztráví nám hruď celou, že nenechal ji chladnou, zatvrzelou, a srdce pusté jako mrtvý kámen. Chval boha za vše – srdce lidské štěstí nemnoho snese – zdivočí jím záhy, jest bolestné mu časem třeba vláhy jak chladné rosy sprahlé ratolesti. Snad blízka jsi juž dni, kdy budeš sobě přát smrti, sama v pláči volat na ni, by rukou matky tvých se dotkla skrání a před mou láskou ukryla tě v hrobě. [37]

*** Nešťastným a opuštěným sám vždy ráj se otvírá. J. Vrchlický.
Ty chceš, bych duši na hrob němý zvrátil když ani jedné naděje mi není zpět dojít, co jsem marným ždáním ztratil? Mně z hrobu svítá záře povznešení. Čteš z mojích bledých a hrobových tahů že v srdci mém se jeseň v zimu mění, že v nitro mé bůh nedá vejít blahu? Mně z hrobu svítá záře povznešení. Vím, v hrudi mé že blaha krb již splanul a láska spí jak mrtvý v hrobu snění a proud slz posledních již dávno skanul – Mně z hrobu svítá záře povznešení. Nechť i ta slední záře z duše zmizí, mne schvátí smrt, však žádné rozhořčení, kdo v pravdě trpí, tomu zloba cizí – Mně z hrobu svítá záře povznešení. [38]

Slza v rozloučení.
Spi jako u Romea Julie; než poupě noci v den se rozvije, ty duše, myšlénko má, budeš sama, a celý svět a život mezi náma. Jen slzu jednu, žhavou jako plamen ukryju drahá srdce svého v kámen, tam spáti bude jako drahokam, až anděl smrti vyloupí ji sám. [39]

Sňatek duší.
Nechať jsme tělem rozloučeni, nechť tebe poutá cizí kraj, a každá naděj na shledání nám připadá jak pouhá báj – – Nechť andělské tvé srdce skryje zem dálná měkce jedenkrát a moje bujná ňadra stříští v sráz neznámý zoufalý spád – – Jsme věčně k sobě připoutáni: jak temná noc den objímá, tak vespolek se druží k sobě tvá modlitba i kletba má. My potkali se – v okamžení se poznali a zachvěli....zachvěli... Pak v slzách jsme se poohledli, leč vrátit se – jsme nechtěli. [40]

Epistola.
O listy! pobledlá kvítka na mohyle... N. Nekrasov.
Nač chvět se,dítě, o můj klid? Ten věř, mne více neopustí, jej cítím jak mech ze skály ze zmučené své duše růsti. On měkkým, stinným pláštěm svým v ní zakryje pradávné rány, by nezřel svět, jak hluboko jí rukou jeho byly vklány. A máš-li ještě na rtu smích a v oku-li se slza třpytí, tož nechtěj je za marnou mzdu útěše v oběť utratiti. A jestli čistou tvoji hruď dme ještě nadšení a sláva, tož soucitu je nesdílej, onť se vděkem se nepotkává. [41] Můj duch je klidné jezero jež ztraceno se v skály hrouží, stín věčné nudy sytí je, a poutník k němu nezatouží. Je kryje kalná, teskná rmuť, a bázlivě se v sebe ztrácí, a nedohledne žádný zrak, zkad k jeho dnu se příboj vrací. Je bouře k ruchu nevzbudí a příroda je neobrodí – sen jeho těžký, hluboký v něm neprostupné dumy plodí. Již mnoho vesen letělo kol závistných hor přísné skráni, však k němu doneslo se z nich jen nové vždycky odříkání. Já stokráte jsem umřít chtěl bez svědků v tmavé svoji hloubi, však smrt to místo míjela, kde nuda jen se s mdlobou snoubí. Proč ty bys chtěla samotna svou obětí mé zmladit čelo? 42 Tvá slabá záře nevnikne až v dno, jež by se za ní stmělo. Tvůj slzavý a smutný pláč se v skalách ztratí bez ozvěny neb zpět se vrátí v srdce tvé jak šíp balvanem odražený. Můj vzdech ti řekne poslední žes jedinou mi hvězdou byla, jež v kalné mojí propasti se nebes září zrcadlila. Můj vzdech ti řekne poslední že vždy jsem věřil, dítě, tobě, že památka tvá rozplyne se s prachem mým jen v tmavém hrobě. 43

Loučení.
Ça ira!
Tak jdu mé dítě už, kdy povinnost mne volá. Bez chvění míjím Tě. Kdo v chvíli těžké, velké, se nazpět obrací, má v ňadrech srdce mělké! Půl oko zvlhčené, přec hrdě září zpola! Že nitro krvácí, kdo na to ohlédne se, kdy zákon, čest a cit svůj prapor v zápas nese? Tak jdu mé dítě už, kdy povinnost mne volá. Kdo směl by váhati, kdy doba dále pílí? Na noci zapomeň, jež probděli jsme v bolu a nevzpomínej dnů, jež prosnili jsme spolu, i na to zapomeň, že kdy jsme šťastni byli. Pod tíží klesnu snad – však já se zase zvednu! Vždyť čas ode mne též myšlénku žadá jednu. Kdo směl by váhati, kdy doba dále pílí? Nechť padnu v boji já, jde v boj nás na tísíce za pravdu, myšlénky, za vše, co krásy tucha. Ať žertvou bouře jsme! My pionýři ducha [44] vždy s písní vítěznou své nastavíme líce, a každý Makabej jak živá bude skála – nehodnoť myšlénky, by bez boje se vzdala! Nechť padnu v boji já, jde v boj nás na tisíce. 45

Za kýmsi dalekým.
S Bohem buď, a jestli na vždy, tedy na vždy s bohem buď! Byron.
V tu píseň dal jsem duši svoji celou, kterou jsem tobě zpíval naposled. Zda našla hruď tvou citlivou a vřelou, či ustýdla v ní v led? A s jakým citem odešla jsi v dál, když vědělas, že navždy míjíme se? V tvých krásných očích divný oheň plál, a v mých teď, vzdálená, se smutku slza třese. Ó jestli vzpomínky jsou duším drahé, pak na tě nezapomenu již víc, na ony chvíle posvátné a blahé, když v tvou jsem hleděl líc. Já bál se doufat, věřit v blaha sen, vdyť ty bys příliš velkým štěstím byla, já mnil, za jeden po tvém boku den že bys mne na věky a navždy opustila. [46] A tak se stalo....stalo... Teď jen hádám z dáli, že žitím putuje, já také kdes jsem vystavět chtěl sobě chrámek malý a první základ snes. Dnes neznám ani onen smutný kout, kde vyplakat bych měl své slzy všecky, a hrobním nápisem si vzpomenout na místo chudinké, kde dříve sen můj dětský. Ó M....M..., tvé nechci zradit jméno, jáť bojím se, je hlasně vyslovit; však v duši mé je leskem ozářeno, jímž skví se zbožný cit. Jak věčná lampa v chrámu soumrakém svou lije sladkou zář na oltář svatý, tak před obrazem tvým svit pěstím, zázrakem jenž od tvé přečisté byl duše v srdci vzňatý. Já dojdu chvíle, s životem kdy shasne ten božský oheň v bludných prsou mých. Můj slední pozdrav z hrudi slabohlasné by cestou k tobě ztich’! Jak rád bych aspoň při svém skonu s ním svou hlavu těžkou složil ve tvém klínu! Toť celé přání mé – leč s bohem navždy! Vím: já kdesi daleko od tebe smutně zhynu. 47

Za pokoj ve skonání.
Ne za blaho se duch můj k bohu sklání – jáť dávno zřekl již se štěstí všeho – já boha prosím, aby ve skonání tě kletby chránil a zoufání zlého. Bys zapomněla, komu’s byla k žertu, a odpustila katům nejpodlejším, krev poslední až vytryskne ti se rtů, bys rozešla se v míru s peklem zdejším. Na nebi sama musíš panovati, já, bych tě snížil, nepřistoupím blíže, pak uzří všickni zahanbení kati, jak slavná’s byla na pranýři kříže. [48]

Jak bouři vzdálené bych z rakve naslouchal...
Všickni opustili tebe již. Byron.
Zda jsem tě miloval? Ty nejlíp víš to sama a bůh, jenž z dálných hvězd ty chvíle sdílel s náma, a dříve poslal noc, a stíny nad obzor a tmavé čalouny zavěsil v boky hor. Zda věren zůstal jsem? Té lásce, která těší, tím víc se pozvedá, čím sama častěj’ hřeší a vášní záchvatem se sebe střásá kal – však já se v bouři té i s člunkem ztroskotal. Chodívá pobřežím v samotu vysazený hoch pro své vzpoury sám a zírá v moře pěny; a loď se tratí juž a mizí v směsi vod – co značí pohled ten na poslední ten bod? A pustým pobřežím pod okny tvého domu já v nocech bloudíval – již dlouho, dávno tomu: tvůj pro mne ztracený na věky dům to byl, jejž, nechav srdce v něm, jak loď jsem opustil. [49] A vše mi dávným již a všecko prach pokrývá, mé lásky ztracená ta pověsť v prázdno splývá, jen marné horlení znít slyším v širou dál, jak bouři vzdálené bych z rakve naslouchal. Že lampu najde tma, a každou růži mráz, že ptáka osidla, a léta stihnou nás, že lásce odpoví jen žalu ozvěna jak v hvozdě hrdlička, kdy v posled zasténá... Kde hledat odpověď? Sokrate, Augustine, tok vaší moudrosti jak v proudu času hyne! Ó velký Miltone, v svém stáří bídný’s tak: jak malé nemluvně měl’s aspoň jasný zrak! 50

Rozloučení.
Měj se dobře, srdéčko! Staročeská píseň.
Tak jdi, má duše, neplač již a dovol bych vyvinul se z tvého náručí. Skrať hroznou chvíli, nežli srdce naše žal její krutý navždy umučí. Tím pláčem již se nutnost nepromění – jeť hořká láska, hořčí rozloučení. Čím dřív se rozejdem, tím dříve oba se usmíříme se svým osudem. Vím, v dáli, bez naděje na shledání že nevěrni si nikdy nebudem. Jsmeť oba puklým srdcem spečetěni – jeť hořká láska, hořčí rozloučení. Dvě dálné hvězdy v půlnoc smutně tmavou se jedním světlem na své dráze skví. Polibkem v sobě na mžik odpočinou a v stejném pádu najdou bratrství. [51] I přejde noc – jich zítra více není – jeť hořká láska, hořčí rozloučení. S tou ránou do duše až na dno vrytou se rozcházíme. Ohlédni se zpět! Tam lásky kolébka, zde rakev její, a svadlých květů – krve na nich sled, na obě anděl lká slz posvěcení – jeť hořká láska, hořčí rozloučení. Nuž tedy, navždy! Jestli za můj život bůh podá tobě krůpěj úlevy, chci rád jej dát, nechť míru úsměv blahý se na tvé líci časem objeví. Klid v snu a sílu dej jí bože v bdění – jeť hořká láska, hořčí rozloučení. 52

Requiescat.
Teď tvůj skončen den i tíha! A. Tennyson.
Kde ona odpočívá, tam větev bezu kývá, tam pěnice jen zpívá a věčný vládne klid. Pro ni to ptáče pěje a vítr z dálky věje, pro ni se prcha leje a pro ni mře tam svit. Ó vše k ní láskou dýše – i hvězda, která tiše ji v noci hledá s výše a stříbří její chrám. Leč ona v teplém hrobě to neví, v těžké době jak vzpomínáme sobě a nezjeví se nám. [55] Ze smíchu, plesu, písní co holubičko,holubičko, tísní tě v chvat po hrobu plísni, že nedbáš více nás? Ó přijď jen v noční tiši, rci – svět to neuslyší – a jdi si spat jen zas! 56

Jen třikrát jsem ji uviděl.
To viděl jsem ji poprve: kdy stála jako socha průzračná tak tichá, nadzemská, tak oblačná, rty poupě zkvětlé, líce do krve, a byla jako poesie a dívala se do červánků, a harfy jemná fantasie kol ní se vlnila na tichém vánku, a ona sama mlčela, a já jsem viděl anděla a viděl jsem ji poprve. A podruhé ji zřel jsem zas: to tiše dřímala svůj věčný sen, jak noc kdy v krasší, nový svítá den, a červánkem byl zlatý její vlas, a hleděla tím prázdným okem jak luny svit, jenž nezahřívá, v líc její slzy tekly tokem [57] a kol ní zněla píseň zádumčivá, a ona sama mlčela, a já jsem viděl anděla – to viděl jsem ji podruhé. A po třetí a naposled, kdy ve snách vzal mne v nebe dobrý Bůh, tu s těmi za ruce se vedla v kruh, co v první tuše lásky zemrou hned, na hlavě měla myrty vínek tak nedotknutý, jakby snila den prvý našich upomínek ve rakvi své, ta rajská růže bílá, a ona zase mlčela, a já jsem viděl anděla, a viděl jsem ji naposled. 58

Mrtvé.
Nisi bene!
Zde leží – hříčka přísné smrti a kořist klidu, ticha, času. Jí život vzat, leč nikdo nesměl na její sáhnout rajskou krásu; ta svítí vstříc, ač nezahřívá, jak z dálkydálky, kdy se měsíc dívá. Ni jeden muž ji neprovodí v ložnici temnou, čistou, cudnou. Jak za živa, teď sama zase svou bude kráčet cestou bludnou, jak za živa ret netknut její, a oči beze strachu spějí. Smrt mrazná zarděvši se studem před vámi navždy ukryla ji. Však jestli čistou pověst její a čest před vámi neuhájí! Ta – hříčka vaší zvůle chladné, žel – s tělem ve hrob nezapadne! [59] Ó nežli první červ odváží se tknouti čisté duše schrány, snad vámi její ve prach budou památka se ctí rozšlapány, a nežli květ jí svadne rovu, ji kletbou vyvoláte znovu. Ne tak – nechť zapadne již v temno i s celou pozdní mstou a záští; a přehledněte zakrytou ji v tom smrtí darovaném plášti. Jen láska ať smí bez ostychu tím hávem zřít ji v nočním tichu. Jak srdce, které divě bilo, teď nepohne se na vše časy, a větrem bujným dříve hnány teď smutně leží zlaté vlasy, jak ve mdlém oku obraz krásný se šeří – odlesk ráje jasný. 60

Pod křížem Vykupitele.
Ó Pane viz, jak smuten jsem a pláči! Má slza tvoje svaté nohy máčí a marně hledám v širou žití dál ten klid, jejž tys mi ve své nebe vzal. Ty zříš, že jako strom bez vláhy hynu. Či za svou trpím, nebo cizí vinu, zda vím? To oddanost mou nepromění – jen zbav mne již té číše utrpení. Můj duch se jako v bouři loď potácí, květ za květem se z duše moje ztrácí, co ona prchla mi jak ptáče v bor, tvých andělů by doplnila sbor. Jen na mžik dej, ať dolů sejde ke mně. Já dotknu se jí zlehka jen a jemně a zeptám se, zda miluje mne posud, a na smutný si postěžuju osud. [61]

Máj.
Ó měsíc růží – – jeho zjev vždy bouřlivěji dme mou krev, vždy bolestněji rve mou hruď – ty růže jedna – s bohem buď! Zvěsť táhne větru tajněji o lásce, zašlé naději, a které srdce ovane, to ihned žíti ustane. [62]

Enora. (Fragm.)
Neznámý sestoupíš k Hádovi a mezi temnými stíny blouditi budeš. Sapph.
Oh mrtva, mrtva je! Ta duše s křídly archanděla a srdcem ženy. To tělo sladké, hodno duše své jest prachu drahým dědictvím a černá zem ji skryje zrakům lidí! A duše její, vlna hudby rajské do nebe vyzněla a ve sboru tam Serafů teď v hymnách zvučí: „Svatý, Svatý, Svatý jest Pán, král zástupů!“ Jen pověsť její čistá, netknutá tím jedem, který v nitru světa kypí (neb také světice se nesmí náš tknouti ret ni hanbou ani hříchem) se bájí po světě, a křesťan zmírající se posilňuje jí na věčnou cestu. [63] A její slz déšť stříbrný (jež plakala zde naposledy, když vichr bolesti ji rval a zlomil, neboť zde čím krasší květ tím dříve musí zahynouti) teď léků činí plnou studánku, jež mnohé obrodila hříšníky ku věčné spáse. Proč prchá vše z té země proklaté co znak a žár a krásu ohně v své hrudi nosí Prometheova? Část v prach, čast přejde v dech, a červ se dělí s bohem o kořist. Já pláču a šílím! Jak Helkiův syn pláču nad rumy, jež pohřbily můj Sion. Leč on – on jistě velký prorok byl, a červ jsem já, jejž první hrouda rozdrtí. 64 Requiem. Své slzy v oku zatajte a v prsou nechte spáti žaly pro mrtvou, které v životě již sevšedněl proud bolu stálý. Již marno vše! Ni láska víc ni bolest zpět ji nevyvábí. U rakve teprv cítíme, jak proti smrti přec jsme slabi. Jeť láska nám hlas Serafů i ve svých klamech, beznadějích, a mrtvým dálný červa ruch, jenž dobývá se v rakev jejich. Jeť bolest živým bouře zlá, jež v prachu smýká naši hlavu, a mrtvým vánek, který jim na hrobech sotva sčeří trávu. 65

Co chceš mi dáti?
Co chceš mi dáti, bože, za ni, již miloval jsem nad své žití, a s níž jsem doufal, do skonání tě ctít a šťastným tvorem býti ve svornosti a požehnání – co chceš mi dáti za ni? Čím doufáš splatit slzy moje, dny plné muk a zoufalosti, a nocí bdění bez úkoje, ten život, který peklo hostí, ten marný pláč a proklínání – co chceš mi dáti za ni? Tys neptal se mne v hrozné době, kdy ona – nedotknuta kalem – ode mne vznášela se k tobě, nač já zřít musil s němým žalem bez jiskry víry na shledání – co chceš mi dáti za ni? [66] Já klečel u ní v chvíli žalné, kdy v pláči loučila se se mnou až smrt jí přimkla oči kalné, já tisknul dlaň tu chladnou, jemnou, již červům v hody hrob teď schrání – co chceš mi dáti za ni? Ó tehda, Promethea sémě jsem poznal, v odvěkém tom boji, jejž vede s tebou lidské plémě, že slabý člověk neobstojí, já cítil hrůzu podléhání – co chceš mi dáti za ni? Já cítil, mstivá tvoje ruka jak přímo k srdci rýti umí, jak šťasten jsi, kdy ono puká, a marně výkřik zmaru tlumí, ty víš, kde hrot nás nejvíc raní – co chceš mi dáti za ni? Já červ jsem, ty jsi vesmír celý, já nic, ty vše máš ve své moci, jsou blesků spousty tvoje střely, ty smrt máš, peklo ku pomoci, 67 tvůj každý kyn je smrtnou zbraní – co chceš mi dáti za ni? Ty velíš – v málomocném strachu hned každý tvor se sklonit musí, šíj do nectného snížit prachu, a dát si rváti srdce v kusy – – též ona šla....šla... a bez reptání – co chceš mi dáti za ni? Nic – pozdě již! Ni zde, ni v ráji já nedbám s ní se sejít více. Strom suchý jsem – nechť dále vlají kol vichry, bouř a metelice, jsem sám, k nim hluch a bez vnímání – můj štít – toť posměch, pohrdání. 68

Do hrobu.
Když k tobě přichvátal jsem beze snů již spící já, přítel jedinýjediný, co zbyli k hrobu ti, muk stopy hledal jsem na průzračné tvé líci a na rtů prosby stín či kletby strnutí... Nic. Zádumčivý klid byl v ubledlé té tváři, ni čelo mračivé ni zakřivený ret, jak v půlnoc hlubokou kdy siný měsíc září na cesty zaváté, na širý sníh a led. [69]

Elegie.
Cypřiš – smutný strom to onť truchlí nade vším, co zastíní. Byron.
Cypřiš dumný zvolna nad hrobem se kloní, jak jím pohne vítr tichý, tajemný. Noční rosa pláče velké slzy pro ni, slavík pěje kdesi zpěv svůj dojemný, píseň v dál se tratí, až i s tichem splývá, ozvěna jen slabě znovu si ji zpívá. Nežli píseň sirá zajde zcela v lkání zůstanu a stlumím marné povzdechy. Dlouho do půlnoci, déle do svítání, nechť to srdce najde míru, potěchy. Jeden květ jen vezmu s jejího si rovu, abych nad ním doma mohl plakat znovu. [70]

Zemřelé.
Smrt byla úsměv ti tak sladký jako žití. Alfred de Musset.
Jak holubiných křídel jemné vání či jako dávný, tajeplný sen v tvou duši padlo první milování – ten jemný po májové noci den. Dvě bledé, mlčelivé přítelkyně u srdce tvého, jak jsi sladce spíc ve zkvetlých růží vonném spala klíně se sešly, sklonily nad bledou líc. Toť Láska se Smrtí – a Bůh se díval, tři andělé jak v ráj se blížili, co máj měl ptáků, každý k tomu zpíval, a všecky květy hned se rozvily. Děl Bůh: „Já nepromarniv květy chudé kol hlavy trny dal jsem sobě svít, by měla, ve rakvi až dřímat bude, čím matka její čelo ověnčit. [71] A v ráji v stříbrnou bych její číši med sladký, vonný věčně vlévat směl, na dřevě hanby, ve mrákotné výši jsem krutou žízeň žlučí zaháněl.“ Já věřím, hledě v její bledé čelo, že bůh se za ni obětoval rád, že v tváři její nebe zapomnělo svůj úsměv – nevinný a plný vnad. 72

Nezemřela, ale spí.
Cože tak lkáte? Že schvátil ji hrob? Andělé nezemrou. Nestihne jich smrt svojí perutí. Do nebe zas odkud k nám přilétli, když přijde čas na květech jeseně, na červáncích vrátí se do vlasti růží a snů. Jen jednou za sto let přiletí k nám, schladí nám čelo a rozhřejí hruď, posvětí, povznesou. – Uletí pak, za hvězdy, vznesou se jak zlatý pták. Anděli, modlím se. Laskavý buď, navštiv mne zas a já provodím tě. [73]

Upomínky.
Není větší bolesti, než rozpomínati se na doby štěstí ve chvíli zármutku. Dante.
Smutně plují srdcem mým upomínky tisíceré, jako mořem truchlivým v temné noci vlny šeré. Unaví-li jednu čas po dalekém putování, připlyne sto jiných zas a tak jde to do skonání. [77]

Ve chvíli bolesti.
Dnes smutek v duši mou se zase hlásí, smích vylhaný mne mrazí na tváři, mé srdce jenom k hrobům pokleká si, kde ani kvítku víc se nedaří. Jak otec, jemuž jediné spat záhy šlo dítě v stín, kde nic je nezbudí, jediné poupě, jehož smutné tahy mu věčnou pečeť vtiskly do hrudi. Ó lásko – dceruško! Když druhdy tebe jsem pohřbil v temný, nedostupný skryt, do rakve dal jsem celé ti své nebe, a není, co bych nechtěl opustit. [78]

Po vzdušných perutích.
Ó často v noci, kdy sen k hlavám chýlí svou peruť řasnou a svůj závoj bílý, a duše světlem luny bloudí samy: kdy myšlénky a hříchy usnou s námi, na hrudi spjaty k modlitbě jsou dlaně, a čelo klidné, vyjasněny skráně: Vzduch tetelí se chvěním zlatých křídel těch duchů, kteří ze svých tichých sídel na nás sem zří a teď se snáší dolů. Šum perutí pln touhy jest a bolu jak vzdušné varhany a jako loutna. Kol noc se stiší, hvězda sotva doutná, kdy svatá četa poutníků tak táhne. Z nich každý nad tu lidskou tvář se nahne, jež ve světské mu zbyla ještě vřavě. A mnohá slza v líc té staré hlavě tak ukane jak déšť na květ už schřadlý, na srdce jako led a na zrak vpadlý. [79] A mnohá tvář tak ztracená již zcela, a mnohá tvář tak dávno odumřelá plá znovu jak svit luny stříbrobílý. A k zemi nebe, k vině smír se chýlí. 80

Jeť odvěký trud....trud...
I smutno i teskno! M. Lermontov.
Jeť odvěký trud nám v život dán a bolest srdci za kolébku. Nouze a stesk s námi obývá stan, prach všednosti lehá nám na naši lebku. Ve svět-li vkročíš, v to bludiště tmy, kde každý jen za ziskem pádí, kde každý jen pro sebe živořit smí, již smějí se tobě staří i mladí. A stvoříš-li lásky blažené chrám, a ctíš-li jak boha člověka duši, tu se chrám sřítí, a sám a sám životem kráčíš, kde všickni jsou hluši. Tak spěješ ku hrobu – pohledni zpět uvidíš život – posměch chladný, uvidíš života zmrhaný květ, a z něho prospěch – žádný, ach žádný. [81]

Kristu na kříži.
Nezírej svým smutným zrakem jako v bolu s kříže dolů mně až duše do hlubin! Co tam žilo, skryto mrakem. Láska, mládí tam se řadí jak dva mrtví v hrobu stín. Ale raděj vztáhni ke mně sklané ruce a mé muce žehnej žití do dáli. Dotkni se mi srdce jemně! Vůle pramen, citu plamen v něm se nikdy nezkalí. [82]

Jarní.
Nic mne nemůž více ukojit. Byron.
Jaro se hlásí mně do oken zelení květy a ptáky, plno je krásy a svěžesti. Matko, proč vlhnou mi zraky? Každičké místo jak stezka je vedoucí v bájený Eden. Matko, mně stydno je, v prsou mých posud je zoufalý leden. Bojím se vykročit z jizby ven – pohřbí mne jaro svým květem. Ukryj mne do zimy, matko má ukryj mne před celým světem! [83]

Dlouhá chvíle.
A kdyby bylo k zoufání to marné, marné volání. J.V. Sládek.
Dlouhá chvíle – k proklínání! každá jen tak líně teče, a to těžké vzpomínání pomalu se za ní vleče. Zašlo všecko v kraje jiné do neznámé, cizí země, jenom z dáli ještě temně nářek zní, pak také hyne. A vzduch těžký, k udušení, den se teprv k spánku chýlí – hrozná noci! Hlava sšílí, než tvůj hrob se v jitro změní. [84]

Májová.
Máj opět vzbouzí srdce....srdce... G. Carducci.
K čemu ten svět zde, plný krásy, pro koho stvořen máje čas? S našimi city chvílku hrá si, a přejde – ony schladnou zas. Več doufat? Kráčím květným ladem dnes pln je květu – krátký čas, a nad tím celým eldoradem se mrtvé prázdno prostře zas. Jak těšit má mne doba máje, ten vůně, písní, lásky čas, když vím, že vše to k smrti zraje, že zítra budu sám tu zas? Nač trhat růži? Zírej na ni, leč rychle... neb sem kvapí čas, jenž svadlou růži ve hrob sklání, a hleď – tvá dlaň je prázdná zas. [85] Však v čistou mysl básníkovu přec úlevu vlil jednu čas – on v každý máj touž růži znovu se smát naň nechá zas a zas. 86

Na smrt mladé dívky.
Však zemřela, než milovati směla, než zklamáním svět zkalil duši její. Na lehkých větrech, za léta jak vějí, v říš dětí vonná duše uletěla. Jak svíce, jež se s oltáře k nám chýlí půl zlomená na čisté roucho klesla, jak hrdlička se beze stopy vznesla, než spáry jestřábů ji poskvrnily. Žár zničil knihu zamčenou, než oko hluboký význam shledlo, nevyzpytný; duch zmizel jako ohně záblesk třpytný, a krásné tělo to spí přehluboko. [87]

Resignace.
Ó Pane, smuten jsem jak poutník v zemi cizí kdy v poušť mu stezka mizí, a noc již kryje zem. Již lásky sladký jas mým srdcem neproniká, můj duch se všeho sříká, čím život blaží nás. Jak cizí, drsný zvuk se moje stony lijí v tu tvoji harmonii, jíž dýchá každý puk. Když vidím mrtvý květ dřív krásný tak a svěží jak mezi bratry leží, hned vzdychne si můj ret. [88] Když hvězda sletí v mrak tu trpký bol mne svírá, a dlouho za ní zírá můj unavený zrak. Když vidím ženy pád dřív čisté darydcery tvoji, mé srdce smutno stojí, že s ní bych umřel rád. Vím, mnohý svadne květ a mnohá hvězda zmizí a mnohé srdce ryzí zatlápne ještě svět, Než, jak’s děl, vzejde den na kruhu tvého času, v němž vzkřísíš mrtvou krásu a každý zašlý sen. A v jitro líbezné se zjasní širé nebe a srdce ženy tebe zas v sobě nalezne. Než kde je chvíle ta? Již mnohý z nás ji tuší, 89 a čistá láska v duši je mnohé zaseta. Pro slabá semena své teplo sešli na zem a nedopusť, by mrazem víc byla zkažena. 90

Rok.
Co zimou se prožene chvílí, ty já jsem provzpomínal; můj duch se stokráte v noci těch plání sněhem k ní hnal. I vzplálo jaro a ledy již v bystřin roztály spád. Mé srdce k ní potokem spělo jak květ, jenž urván byv, svad. A za léta skalní holub jak mihne se lovci v zrak, má mysl k ní toužila v dálku jak s raněným křídlem pták. Teď jeseň mne spoutala pustá, a život můj – sloupenýzloupený strom, jejž pro zimy hroznější bouře za léta ušetřil hrom. [91]

Má melodie.
Já melodii v duši mám, zkad přišla, ví bůh milý sám, zkad letí a kam dospěje, mým srdcem jenom zachvěje. Ty zvuky sladkou svévolí mé srdce vždycky rozbolí jak z rakve vstříc by volaly a do rakve zas lákaly. I dím: Ta píseň blouznivá jest moje láska truchlivá, zní z rakve její smutný hlas, a jen v mé rakvi dozní zas. [92]

Dlouhá noc.
Ta noc tak dlouhá jak život bídný, blah, kdo v ní může pokojně spát, blah, komu v rány věje sen vlídný na chvíli alespoň líbezný chlad! Tmy srostou nad ním v zapomenutí, v němž s pevným klidem volno mu spát, muž s ženou v jednom spí obejmutí, ač muž ten churav a žena má hlad. Vlas pad’ jí v ňádra, jež zimou stydla, černý jak noc, v níž volno jim spát, nad nimi láska rozpjala křídla – kdo by jim většího štěstí moh’ dát? Ta noc tak dlouhá jak život bídný, blah, kdo v ní může pokojně spát! Mne, až já jednou padnu v sen vlídný, nebuďte, nechte mne na věky spát! [93]

Uvadla růže....růže...
Uvadla růže bez lesků a vůně a u sousedky mladé děvče stůně. Ta, kterou nikdy nelíbali muži, umírá zdlouha, myslíc na svou růži. Vidím ji v duchu – bez ruchu a žití a velké oči cizím žárem svítí. Umdlená ruka padá s lože dolů, a nad ní anděl splétá gloriolu. Ve srdci prázdno, v hlavě vše se hatí, a rety v hořký úsměv ledovatí. A kolikrát tak zřít ji ještě budu, než na tu hlavu první hodím hrudu! [94]

V zamyšlení.
Pod lípou když se skláněl den jsem v podzim seděl samoten. A duch se zadumal a v sobě se ztrácel sám jak v temném hrobě. To nebyl sen – to mdloba zlá mou duši pevně objala i bylo mi, jak od staletí bych v podzemí se cítil tleti. A náhle vánek lístek střás’ mně na čelo – mnou zachvěl mráz, jak smrt by svojí chladnou dlaní mne pohladila v plaché skráni. [95]

Orej mi čelo.
Orej mi čelo, živote dál, včera jsem plakal, dnesky se smál, myšlénky vezmi a zasej je, než přijdou stáří závěje. Orej mi srdce – kus po kuse, jde to tak snadno – já nehnu se, jdi zvolna si – krok za krokem, snad budeš hotov před rokem. Snad dříve ještě – ví jen bůh, ještě ti zbývá malý pruh, čím dál, tím jde to lehčeji – že rádlo stupne, pusť naději! [96]

Půlnoční.
Tristissima noctis imago! Ovidius.
Teď doba jest, jež mrtvé ze sna budí, a živé duše jím ukolébává. Má z pola mrtvá usíná v mé hrudi, a tichý smutek na ni pohled mává. Vím, v bdění mém mne nikdo nenavštíví, by zašlé zmírnil, k budoucnu dal síly – jsouť stejně dální pro mne mrtví, živí, a všickni z číše zapomnění pili. Vy živí spěte! Mrtví dále spějte, a zoufalství-li mé se duše chytá, vy bez prospěchu nad ní nezoufejte – vždyť ze sebe jí zas jen záře svítá. A zanechte mne v polosnění – spěte vy živí, jenž mi duší otrávili, vy mrtví nechte spasené či kleté, vždyť za živa jste do ní balsám lili. [97] Vy živé, hořké, trpké upomínky mne nechte spáti. Naděje vy známé, jež jako vždy zas ztrháte své vínky, mne nechte bdíti! Hrob vám křídla láme. Vás žehnám druzi, i vám, moji vrazi, ať živí jste, ať hrobní skryl vás kámen. Jste srdci mému všickni stejně drazí. Nuž spěte, bděte v míru! Amen, Amen. 98

Útěcha.
Ve parném žití poledni kdy vše mne nudou pálí a naděje mé poslední za oběť času splály – Jak hojivý chlad oasy jenž chodce pouští vítá můj duch úlevy dochází a z hrobu zář mu svítá. I zdá se celý život pak být těžkým snem jen duši, jenž cloní jako černý mrak svit, který srdce tuší. Tož záři nebes, čistých dnů, a nadpozemské slasti, jež každou splatí hodinu mně prošlých zemských strastí. [99]

Angelus Dei.
Ó slyš, ó slyš ten vábný hlas tak sladký a tak jasný! zda labutě to zpívají na moři nápěv krásný, či z otevřených ráje bran k nám vane píseň cherubínů, neb slavík vůní opojen tak jásá zkvetlém na jasmínu? Ó ne, ó ne, to vesský zvon kdy k noci den se sklání se božským tknutím rozzvučí a pěje širou plání a pláče, těší, plaší žal a volá k těm, jimž srdce puká, že nikdo není bídným tak, by nesčítal Bůh jeho muka. Ty hudbo božská, vznešená, jíž příroda se kloní po hříšném dnu před Tvůrcem svým a slzy žalu roní, jak lýra má, tvůj ohlas mdlý, by věčně neslavila tebe, jež ve sny živé skolébáš a mrtvé v sladké plesy nebe? Ó Věčný, posvěť lyru mou, by zněla v žití boji jak zvon ten, kterým žehnáváš té zemi, dceři svoji, a zádumčivá lyra má by čista zůstala a svata, by v každé duši obraz tvůj a v každém srdci našla brata! [103]

Večerní modlitba.
Zdrávas Maria! V poslední té době, v níž s mládím loučím se, ty Matko – Ave! Kdy duch v svém bolu tají se jak v hrobě, i kdy je v srdci svátečno a sladko – Ave! Ty Matko matek, čistých pannen Panno, ty ženo člověka a boha Matko – Ave! Kdy život zapadá a nesvítá nám ráno, i první jitra svit kdy ždáme sladko – Ave! Kdy vášeň svírá slabou naši vůli, ty záře nebes, vítězného Matko – Ave! Kdy losem sklané srdce zříme v půli, ty Matko žalu, k nám se usměj sladko – Ave! Dvě duše čisté kdy se k sobě sklání, ó spas je, mocná, čisté lásky Matko – Ave! I hrob kdy zdají s rozbodanou skrání, dech vlahé naděje jim sešli sladko – Ave! [104] Zdrávas Maria! V poslední té chvíli než shasne život, ať zvoláme – Matko – Ave! A s čela setři pot, a dej nám k smrti síly, buď zdráva Matko – Ave Ave Ave! 105

Klekání.
Na čistém nebi hvězda bledá si rodnou sestru vůkol hledá. Slyš – vážný zvonu zvuk se krajem zvolna tratí....tratí... ten srdce naše schvátí, však den víc nenavrátí. Ve čistém vody zrcadle chví svit se luny zapadlé. A večer mdlou se temní plání dnes jako zítra – do skonání. Slyš – zvonu smutný spád jak do dálky se hrouží! Nechť srdce jak chce touží, ten den se neprodlouží. A kraj se chvěje, tmí a mění a dne již není – – – – Přes nivu kráčí poutník chorý kde v dál se tiché tratí dvory. Nic – mroucí zvonu tok již s ozvěnou jen splynul – poutník se cíle minul a kdesi zhynul, zhynul, a kraj se chvěje, tmí a mění a dne již není, není, není. [106]

Zvony štědrovečerní.
Já v bázni naslouchám, kdo as to mluví ke mně. Tak vážně, velebně a neskonale jemně zní nocí hlubokou těch zvonů velká sloha – již vím – vy mluvíte dnes ústy svého Boha. Mluv, Bože, k sluhovi – tvým tluk je srdce vřelý – mluv k němu, jako dřív jsi mluvil k Samueli. Tvůj hlas je tajemný jak okeánu v noci, kdy břehům vypráví o základech své moci. Tvá ústa hovoří:,Já vyvolil jsem tebe, do srdce tvého skryl jsem oheň svého nebe, na hlavu věnec dal ti z lilijí a trní – ať prach naň nepadne! ať hřích jej neposkvrní! Jdi stále ku předu, zrak neobracej zpátky, a jako maják plaň ve příboj žití vrátký, můj prapor vzhůru nes a z kalichu mé krve v svět medný balsám lij, sám nepij z něho prve. [107] Kde najdeš padlého, svou vztyč jej mužnou páží, buď pěvcem, prorokem! Mých zákonů buď stráží! Já ze svých pokladů ti schovám jeden skvělý – svým srdcem povznešen ty budeš nad svět celý!’
108

Na večerní zvon.
Však tys již dozněl – řeka, nebe, zem jak sladký balsám ssají tvoje zvuky. Tak v srdce lidská padne pěvce hlas a mírným lékem skonejší jich muky. Těch tvojích vážných, truchlosladkých dum část jakás i v mém velkém srdci zbyla, v něm sestry – poesie s modlitbou teď právě vzpjaly křídla svoje bílá. Nuž s bohem, druhu, duše tvoje teď již vyzněla – kol všude klid je němý, však duch můj cítí sladký ohlas tvůj se ještě chvěti na nebi i zemi. [109]

Po klekání.
Kdy večer tajemný k nám lehkým kročejem skrýt spěchá údolí i květná, svěží lada, a tichým na zemi být hostem sobě žádá, tu zavzní klekání. Co dum a bájí v něm! A pak zpěv pastýřů se ozve. Stáda různá jich píseň svolává tak vážná, teskná, luzná, vždy slaběj’ zní – až noc vše skryje klidným snem. Tak Lásko, dozní-li Tvé v duši klekání po dnu, jenž krátký byl, a večer juž se stmívá, Tvé oko naposled se v slzách na nás dívá, pak stáhneš záslony a zpíváš ku spaní. A jest ten tichý zpěv tak smutný, zádumčivý jak píseň pastýřů, jíž prostřed směléstmělé nivy svá stáda volají, ztracená po pláni. [110]

Již šero řinulo se....se...
Již šero řinulo se s větví spuštěných. Kdes v dálce zanikal kukaček pozdní smích a vše se stulilo na ňádra, v lokty ticha, vše mlčí, usíná. Jen večer jemně dýchá v květ rosy krůpěje. Strom snil o plodech svých, keř růží o hvězdách a o dvou milencích. Tu náhle měsíce čarovný, bledý třpyt nad krajem rozlil se jak mrtvých očí svit, a vítr zvednul se, co na hrobech spal v tichu, a rozhoupal svůj hlas ku příšernému smíchu, že v noci hluboké takový leží klid, jakoby nezřela sta lidských srdcí mřít! [111]

Večernice.
Ó hvězdo západu, jež slunce smutný hrob samotna střežíš svojí září skvělou, jenž přátelstvím všech družek pohrdáš, ó jak jsi velkou, slavnou, smělou! S tvých zlatých hrotů padá paprslek na spící zem, jež jak jen den se sseří si hledá místo k spánku tichému a noci krásu jen dle klidu měří. Jen básník s tebou bdí a ty mu díš: ,Sviť jako já vždy čistým, plným žárem, v před kráčej tmou a zhrdej soustrastí a buď vždy svěží v onom světě starém!’ [112]

Píseň ptačí.
– – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – U lesa omženého kam šel již večer spat, keř trčel šípkový, a z větví sterých ran proud vonný, nachový se květů vyřinul. Pták dřímal v trnech jeho. V tom vítr zavanul. Tu pták se ozval v ráz, a jako krve tok se rozlil jeho hlas tak smutně, stlumeně a v dálce tiše has’. O hrobu pěl, jenž spí pod keřem růží v houští, že širém na světě jen on ví o něm sám a onen růží keř, jenž v mrtvé srdce spouští své mladé kořeny. Hrob sám, tak sám, tak sám! A píseň umdlená jak tichá bolest vála tou nocí mlčící. Kol krajina dál spala – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – [113]

Večerní procházka.
Pojď, bloudit města ulicemi. Již tíhne bledý soumrak k zemi jak k matce dítě ztracené. Nach západu kol zlatí štíty, a prastarý dóm obrovitý se koupe ve mze zlacené. Po střechách, krovech svit se vine tu živěj svítí, hraje, hyne a rozplývá se, zaniká. Já dím ti: Hleď, tak často hasne ve vlastní, záři zlatojasné sen nejkrásnější básníka. Hle akácie zádumaná! Se hlavy její vonná manna. na dlažbu padá kamennou. [114] A jak jen vítr tichý hnul se, ku jihu její vůni nese a pozdrav v dálku touženou. A dole řeka svoji dumu uspává v jemném, teskném šumu a malé loďky žene vpřed. Ty rychle letí – vzhůru, dolů – co lásky nesou, štěstí, bolu, a řeka smývá každý sled. Kam jíti? Velké do opery? nuž tedy, moje krásná Peri, jen blíž se přitul – tak – jen blíž! Vždyť z okolí co temna padá v mé srdce, moje vílo mladá, ty vše svým stiskem zaplašíš. A pak než vrátíme se domů, zde, u hvězd, řeky, soch a stromů vše přísahy mi odříkáš. Zda z duše jdou, či kdes už dříve jsi nalezla je v knize lživé, já ne, ty sama nejlíp znáš. 115 Však rychle! Nechme opojení! Snad zítra; každé probuzení nám nové muky číš jen dá....dá... Náš fauteuil čeká, ouvertura již v slabém chvění sladce zmírá, a opona se pozvédá! 116

Večerní kresba.
Do pole! Za mnou uzavřel se les, Na mroucí požár dálný západ kles, a nad ním první hvězda velká, skvělá svým hrotem zablýskla jak zlatá střela. A krásný svět byl, kam jen došel zrak: pláň chvějnou v dáli zakryl mlžný mrak jak matka svoje drahé robě v plénky. Kdes řeka svitla jak pruh stříbra tenký a lkala unyle a chřástal zavzlikal, svou písní mraznou truchleti se zdál, a vítr mdlý již těžkou, pozdní vůní kdy stihnul naši pláň, ulehnul u ní, a tesknou dumou naposled jak vzdech’, se v keře stajil, kapradí a mech. A z ňader země sladký život plynul: puk každý med a bílou mízu linul jak mléko živné plný matčin prs. A svěžím list byl, květ i stvol i trs. [117] Tu v dáli nedozírné trysknul žlutý roj jisker nad rys pláně nepohnutý a splanuv usnul hned. Leč dýmu pruh jak přehoušel se modral dívčích stuh, se měnil, hrál a ztrácel v šeru zvolna. A bůh ví sám, proč duma jakás bolná se vkrádala mi v duši víc a víc – – – Na mládí vzpoměl jsem, jak ztrácejíc jak modravý se dým bez všeho sledu, se loučilo v tom táhlém smutném hledu se mnou – ach smutně tak, a v noci klín tak splynulo jak dým a jako stín a nádech smutku jen na žití pláni zbyl pro dny budoucí a pro skonání....skonání... 118

Povzdech k měsíci.
S nadhvězdných výší s anděla tváří skloniž se ke mně v magické září, sejdi tiché mi do hrudi, bůh tam k činu se probudí. Ty jehož srdce v azur se noří jak velká perla v modravém moři, v noc se tulíš jak k milence, duch můj k spící jak myšlénce. Paprsku krásy! v života hloubi s mukami mými smiř se a snoubi ve mně svatý a čistý žár – růže bledé v můj suchopár.
[119]

Skizza večerní.
Jakby láska boží povymřela a s ní naděj vše a smilování. R. Mayer.
Nic nežli stromy, jejich hlavy smýká zlý vítr s chladem místo teplé duše, jen chřástal luční kdesi v trávě vzliká svým pustým nářkem těžké ticho ruše. V zenitbuzenithu stojí měsíc – s bledou tváří že hvězdy k němu dostoupit se bojí, jak žebrák, který v lásky prázdném stáří u cesty schoulen, čeká na smrt svoji. Jak duší pochybnost, tak netopýří stín promíhnul se nebem zasmušilým, a jako bolest vzpomínkami víří dech meluziny listím keřů zbylým. [120

V jasné noci.
Jasný kraj jak jiných světů za dne, jasné světlo, ale ach, jak chladné! Ticho kolem, němy všecky rety, jak by člověk vymřel před sty lety. Průhledný kraj celý a tak čistý, jako knihy nedotknuté listy. Děsně prázdný – ústaň, marná snaha hledati v něm jednu známku blaha. [121]

Na měsíc.
Kain. – umrou ona též? Lucifer: Snad – přežijí však tobe i tvůj rod. Kain: Jsem rád – je nechtěl zřít bych umírat – tak líbezná jsou!
Ticho – světlo do kola; s hůry měsíc plápolá jako lebka – svit má hebký, a kdo zvětralé té lebky k životu se dovolá? Já s tou lunou – jen my dva. Naše líc tak ledová, chvějeme se jak dva listy. Nahoře svit bílý, čistý, u mne tma jen hrobová. Co nás k sobě poutá tak? Naše dráha – jeden mrak, hvězdy – touhy – v dálce svítí, slunce – lásku – nelze zříti, plujeme jak zbylý vrak. [122] Sestro luno – naše líc v zem se kloní; za tisíc let se budeš ještě chvěti, těšit básníky a děti, však mne nebude tu víc. Za tisíce ještě let skvít se budeš – bílý květ. Ale posvátné mé snahy na konci tvé věčné dráhy tebe budou provázet. 123

Tichá noc.
Tichá noc – po širošíré pláni ani ruchu nezřít, leč že časem pozdní pták se smutným ozve hlasem, leč že vítr těžké listy sklání. Bez ohlasu květ i rosa padá na mlčící, zahalené luhy, že bys viděl, jak se spánek tuhý lehce jako peří k zemi skládá. Měsíc jako rosy krůpěj bílá leží v květu nebes; jeho záře splývá dolů v lesknoucí se páře, rubášem zem spící obestýlá. A jen zvolna člověk tudy kráčí, jak by tajná tíž mu v cestě stála, jakby noha rosu střást se bála, slzami jež jeho nohu smáčí. [124]

Vigilie.
Po temném nebi rozsypány planou hvězd ohně bledé, zelenavé, rudé. To jiskry výhně vzduchem dolů kanou, jíž celý vesmír jednou stráven bude. A jako roh na torbě lovce v snění se houpá měsíc nad závratnou srází, a staré dojmy z krajů zapomění se k společnému chorovodu zchází. Kde v monastýru duše lidské tají se jaká touha, každá hlavu zvédá, pak pějí v sboru starodávnou báji, a refrain její srdci usnout nedá. O jedné lásce, která na svém hrobě se směje vstříc nám upomínky květem, o plachém štěstí, které chytit sobě jsme nadáli se rychlým za nim letem. – – [125] I stane člověk, v sebe sám se dívá a žasne, slyše nitra svého zvuky – tak známě zní mu píseň ona tklivá jak echa dávno zkonejšené muky. Tu hudbu přervat duši možno není – jeť upoutána sladkou něhou její jak delfin snivý, táhna v zanicení za plavci, kteří rodnou píseň pějí. 126

V noci sám.
Tak sám tu stojím v pusté noci – kol ticho, šero, prázdno, mráz, a jenom z dálky neskonalé sem plane zlatý, hvězdný pás. Kde jaká hvězda, v dutou kouli vše ruka tajná vetkala, jak na rubáš by slzy lásky neznámá bytost plakala. A duše touží v onu chvíli pro všecko světské odumřít, a choré srdce pije z plna ten velký, svatý, věčný klid. [127]

Svit luny.
Svit luny, skví se nad zemí, tak čistý, mírný, vytoužený, jak vlhkým okem svitající zář lásky z duše čisté ženy. Tím svitem luny vidím kraj jak v sladké touze proměněný, a srdce muže – mohlo to by odolati lásce ženy? [128]

Na jednu hvězdu.
S nebes výše jedna hvězda sklání svou čistou ke mně, křišťálovou líc jak sestra, toužíc s bratrem po shledání, jej zdáli sladkou něhou konejšíc. Buď vítána mi, perlo všehomíra, ty družko moji hořké samoty! květ srdce mého k tobě se otvírá, neb samotno je v světě jako ty. Na zemské strasti rád chci zapomníti, i na to, co mi život slíbil dát, tvým čistým svitem chci se opojiti, a tebe v duši umříti chci rád. Ty sestro moje, touha má se splítá s tvou září v jeden nezkalený proud, zde mně, tam tobě vroucí pozdrav skýtá – kéž možno nám se v sobě rozplynout! [129] Nechť marně ždám – však vím, že v smrti chvíli až zemské vazby rozlomí můj duch, tvá bílá zář se k mému čelu schýlí, a na ní vznese k tobě se tvůj druh. 130

Pouť nocí.
Tím prázdnem noci smutně bloudím. Bez ruchu, jako zaklet v báj se dívá na mne šírý kraj. Tiše se loudím.Tiše se mrtvých krajem loudím. Ni dchnutí větrů nezavane, a nebem – jiskra v popelí – se jedna hvězda tetelí, a jako nad mrtvolou plane. A přec se zdá mi, jakby kolem kraj tajným hlasem volal mě tak tlumeně a dojemně se smrtelným, hlubokým bolem. Tak kdy se loučí, láska prosí, tak mládí v posled zavolá – – na šeré trávě do kola se smutně chvějí kapky rosy. [131]

Hvězdám.
Vy hvězdy jasné, vy hvězdy ve výši! K.H.Mácha.
Vzplaňte víc nad čelem mým! Země syn k vám s prachu zhlíží, pro posvěcení se blíží – vzplaňte víc nad čelem mým! Nekonečnu uvyklé, z úzkých ňader píseň vřelou přijměte s mou duší celou – nekonečnu uvyklé! Pozvolte, ať vstoupí k vám modlitba má bez ostychu, i můj pozdrav v nočním tichu pozvolte, ať vstoupí k vám! Pod nebem i na zemi drahy jste svým ohněm vlídným andělům i lidem bídným – pod nebem i nad zemi. [132] Jiskry ohně věčného, který bohu v srdci hoří, duch můj se vám v prachu koří – jiskry ohně věčného! 133

Noc nade hroby.
Noc plná hvězd, a kol a kol to mrtvých šumí velký bol, jenž usnouti jim brání. Je smutna noc ta, plna běd, a v srdci nosí chladný led a žal a stesk a umírání. V ní z živých já tu stojím sám a hledím k jasným výšinám – ach k srdci mne to bodá. Tak chladno tu, že každý vzdech hned mrazem stýdne na retech, a do prsou se nazpět hlodá. Noc plná hvězd a kyne mi, bych pochoval bol pod zemí, když zem víc jemu nepostačí. Hvězdnatá noci! V ten tvůj svět, jenž pln je smutku, stesku, běd, chtěl do smrti bych hledět v pláči. [134]

Noční zpěv poutníka.
Ve přírodě i duši – noční stín. Goleniščev-Katuzov
Viděl jsem mnohé jasné dny zapadat ve hrob bezedný, hlídal jsem hvězdný sbor když vyšel cizí nad obzor. Jak Michaela skvělý štít jsem vídal měsíc v svět se chvít, a v tvář jsem zíral sám temnému svitu, jasným tmám. Dech boha, lidí dálných bol jsem cítil plaše vláti kol, a vše to tajemně se skrylo v šíré srdce mně. [135]

Mluva duší.
O hudbo, symfonie, ty řeči pro lásku. Alfred de Musset.
Do retů nelze složit celou duši, jeť ona dech, jejž slovo nepostihne, jak šepot hvězd, jejž srdce jenom tuší, a jenž se časem jarní noci mihne. Neb každý krystal neroztaje v máji, a slovo srdci zůstává přec chladným, by oheň přeneslo, jež nitro tají, a nestalo se vřelé duši zrádným. Pak úsměv řekne víc než slova mnohá, zrak sklopený neb touhou sálající, stisk ruky slabý výmluvnost má boha, a slza, jež nám v plaché stojí líci. I zmlknutí a náhlé zamyšlení, a těžký vzdech neb vzlyk, jenž ňádrem zmítá, pak ticha tok a posléz probuzení, jak a němé noci den kdy nový svítá. [139] Však nejvíc hudba, kterou struny lijí, jíž dusí smutek, pohání cit slasti, jež v slzách koupá svoji melodii, a se skřivany jásá nad propastí. Že bysi zřel, jak těžké slzy, bílé jak velká rosa na všech strunách visí, a vůni květů, která s tony mile a teplem v jediný se půvab mísí. A když už vyzní poslední ta sloha, dvě duše mohou umříti v tu chvíli, vždyť řekly si, že věk hledaly Boha, a v druhém srdci teď jej odhalily....odhalily... 140

Samota.
Po stezce ztraceneztracené v to místo přijdeš maně ukryté v stínu bříz a ve kvetoucím hlohu, kde vše se rozvijí na žití pouť tak ranně, kde voní květ, a pták kde zpívá jenom bohu. To místo drahým je těm, kteří trpí v žití, zde najdeš úlevu po svízeli a práci, zde duch tvůj neznámé vlát kolem duchy cítí a jak u večer květ, sám do sebe se ztrácí. Než dojde bouře sem, dřív v oběť vůni nese, jak myrhu pálila by žena ku očistě, a lidská myšlénka prach světa s roucha střese a zuje sandály, než na tom stane místě. Jen duším nešťastných to místo otevřeno, kdo žalu nepoznal, hned vstříc mu bázeň věje, to asyl bídných je, toť chudých celé věno, sem bůh se zdaleka na miláčky své směje. [141] Na prahu čeká smrt a sbírá slzy v daně, ve hávu andělském a nevídaném kroji, má věnec na hlavě a v klínu spjaté dlaně, a v oku truchlivém jí velká slza stojí. 142

Noční růže.
Jsi sama. Z koutu, kam tvůj smutný květ se níží, jen temno vyzírá. Na smrt se slunce bojíš, před každým paprskem se trapně nepokojíš a temna miluješ jen němou, dusnou tíži, a v prvním rozkvětu již na svou smrt se strojíš. Ty roztešrosteš v samotě a zhyneš. Nezapěje pták v slunce usmání ti svoje sladké písně. Tvůj list se ukrývá, tvůj květ se bázní chvěje, a čím víc temna kol a samoty máš tísně, tím víc též kalich tvůj – má růže – vůně leje. V tvém temnu nezříme, my cítíme jen tebe. Tak srdce v hlubině své smutnou lásku tuší, kdy úsměv naděje mu navždy vzalo nebe. Tak láska umírá jak vůně tvá kdes v duši ve tmě, jež nesvitne, a v mrazu, který zebe....zebe... A čím víc temnoty se na tě, drahá, sklání. tím víc se rozplýváš ve zádumčivé vůni. [143] Ten černé noci hrob tě před zhynutím chrání. – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – Tak našem ve srdci, v hluboké jeho tůni, čím zoufalosti víc, tím více milování. 144

Jabloň.
Smutnou jabloň vraždí žár v kamenitém, pustém poli, jabloň marně, tušíc zmar, ohlédá se po okolí. Nikde nezřít spasný mrak, jenž by deštěm oblil kořen, zdáli jen sem vane pták zvolna, jakby vedrem zmořen. Na koruně usedne, těžká křídla smutně svěsí, pak se opět pozvedne, pryč se beře v stinné lesy. Nelkej, syrá jabloni neslyšným a tajným hlasem, smrt tě předce dohoní, vedrem, hromem nebo časem. [145] Nejsi sama v světě tom, na niž tíha kletby padá, mnohé srdce sdrtí hrom, mnohá hlava časně svadá. Mnoho ještě obětí vyžádá si souboj žití, než se země v prokletí v rez a prach a bláto sřití. 146

Májová.
Teď na tom světě zakletém trn suchý zmládne poupětem, a stařec zas je dítětem. Co tlelo dřív, plá znovu zas. Do srdce dívky lásky jas žežulky volá sladký hlas. I rozvadění manželé se milují jak andělé, jak kdy jim v růže ustele. A není koutku v boží svět, by nekýval tam pěkný květ, že každý krok jich sehne pět. I hrobům z plné náruči své květy jaro propůjčí, že růže na nich vypučí. [147] Dvě růže žhavě červené jak dole srdce raněné, a vytržené z kořene. A jedna růže do běla, aby ta mrtvá věděla, že pláčeme tu anděla. 148

Opuštěná.
Pod hustým keřem utajena květina zvolna odkvétá – tak beze slunce, beze sester, za živa ve hrob zakletá. Jen jedno žhavé polibení! Však marně touží do světa – ten nezná jí a bez naděje tam smutně ona odkvétá....odkvétá... [149]

Květina.
Jednou jsem tě milovala, o Athis! Sappho.
V modlitbách dívky bledolící uvadlá práchniví květina – ó což ta ruka chvěje se nad ní, ó což to srdce vzpomíná! Sny lásky duše oklamané, jak pusty jste, jak rozervané! Co slz vám život posvětí, vy dýme marné oběti! [150]

Poslušná.
Vezmi kříž a následuj mne!
Jí Kristus zjevil v nočních snech se sám, a pravil tiše:,Vyvolil jsem tebe, teď odříkání, pak tě čeká nebe – máš srdce silné dost?’ – Dí ona „Mám.“ ,Kdy nikdo hlasu mého neslyší – jeť jemnější než větru tajné vání – ty vezmi kříž, mé přijmi požehnání, a následuj mne v svaté zátiší.’ Vše rozdala až na svůj stud a čest, že chudší byla nad své chudé všecky, pak zvedla k nebi obličej svůj dětský, leč Kristus děl:,To málo panno,panno, jest.’ I postila se, v loži z bodláčí za noci spala, ve dne modlila se, leč Kristus v snu k ní naklonil se zase a děl:,To ještě dcero,dcero, nestačí.’ [151] I zašla v svatou monastýru šeř, a rodičů, jež tak ji milovali se zřekla, družky zanechala v dáli, leč Kristus děl:,To málo, dítě, věř!’ Tu bolná tucha jako žhavý nůž jí srdce protkla – své se lásky sřekla, jež z duše její s proudem žití tekla....tekla... tu Kristus děl:,NevěstoNevěsto, dosti juž.’ ,V ráj následuj mne věčný, daleký, tam zapomnění kyne po mém boku.’ Leč jí přec slzy v hořkém tekly toku jak té, jež ztrácí všecko na věky. 152

Novicka. (Sestře Albíně).
Se dveří skřipotem už veškerý svět za ní se zavřel na věky; jar zřela sedumnáct; svou krásu nevinnou, jíž celý svět se klaní ta plachá hrdlička do stínu uzavřela. Má jednu družku jen, to modlitba jest vřelá, má jednu matku – smrt, jíž lepší její část netknuta uletí; má jeden cíl jen – hrob. Za nocí měsičných se Kristus v bílé záři ti ve snu přiblíží; jak sněžná lilije kdy v čistém loži spíš, tě líbá v bledé tváři. Zda zlaté perutě ti nedá, abys vzletla s ním v slastí okamžik do říše snů a světla, kde poupě tužeb tvých se v růži rozvije, jíž nesmí dotknout se náš mrazný, hříšný vzdech. [153]

Mladý mnich.
Nad mnichem, jenž vždy sám žil, smutný, zbožný, tichý a bez dechu teď spí, zní bratří dumný zpěv: „O Pane Veliký, na jeho nehleď hříchy, o přijmi duši v ráj, a nás chraň pokušení!“ – A mnicha mladého, jenž včera snil, dnes není. Sbor kámen přivalil na rakev z hrubých dřev, a ten, jejž neznal svět, jak stín do dálky zašel. Ó duše čistá vždy, kdy sterý balvan buší nám bolně v citů dno, kdy srdce v mukách zlých si tesá vzpomínky na náhrobek své duši, zda smíme ždát si víc, než aby život celý tak tichý přijal hrob, jak cely tvé klín stmělý, a aby na kříži se skvělo v červáncích: ,Ta duše nejkrasší si dráhu zvolila.’ [154]

Nevěsta.
Nevěsta – jako čarovné, sladké jablko na nejvyšším vrcholu větve; česatelé naň nezapomněli, ale nemohli dosáhnouti. Sappho.
Cudná jí hlavinka na ňadra klesla, do prázdna hleděla, sepjala ruce. Andělská duše ta toužila vřele první své lásky po sladké muce. K miláčku příštímu mysl se nese: „Dobrý-li, krásný a má mne rád?“ v duši tu zněla jí neznámá hudba, Serafů píseň – a neví zkad. Kouzelný šepot jí do duše vane: ,Nebeský květe, tvůj miláček bude nejlepší, nejkrasší, co jich jen země v náručí hostila vezdy a všude. Čistý jak prvá myšlénka děcka, slavný jak králů a všech pánů pán, uzříš, jak věčně tě milovat bude, v jehož až přijdeš nádherný stan.’ [155] Čarovná vůně jí plnila nitro, teplý ji ovanul, cizí dech, duše jí k miláčku do nebe letí – andělů vzdušných na křídlech. 156

Stará panna.
Jde krokem plachým, rovna holubici, a často k zemi cudné oči klopí. Jest slaba, klid spí v bledé její líci, a čelo nese jemných vrásek stopy. Jí čistota a zbožnost sídlí v zraku, dvě sestry, spříbuznělé její duši. Rty její lístky pozdního jsou máku, jež sotva sladkost políbení tuší. Jí v prsou Seraf své si žalmy zpívá, a živí v duši obětavou víru. Jak růže jerišská tak zádumčivá jí voní srdce ve ovzduší míru! Po celý týden ve komůrce bílé ozdobná šije, svatá mešní roucha, buď nápěvem si sladí dlouhé chvíle, než zbožná, snivá rozjímání slouchá. [157] V den Páně z rána na mši tichou kráčí, však odpůldne se oděje v šat černý, pak v tazích hned jí dávný bol se zračí, na hřbitov spěchá – pomník bolu věrný. Tam klečíc sama na porostlém hrobě se modlí za ty, jež jí země schrání – jest velebná a krásná v oné době, a s tváře plá jí předsvit z mrtvých vstání. 158

Spí v lesku čistoty...
Spí v lesku čistoty jak labuť bílá, jak lotos sněžný v kraji zapomnění. Teď ráj jí více pouhou tuchou není, kdy duše její svět náš opustila. Vy hlasy mlčte a ji nechte spáti jak druhdy spala na klínu své matky – však zmízí se rtů zas jí úsměv sladký, jak jen ji skutečnost svou nudou schvátí. Co snem jí bůh dá, se snem opět zmízí, ta jemná rouška klamu sejde záhy, pak sama uzří, jak je poklid drahý, a srdce bez klamu a citem ryzí! Teď pohnula se... Ticho!... opět sází se víčko na zrak její hvězdotkaný, však tknete-li se lože čisté panny, blesk očí zamčených vás ve prach srazí. [159]

Mrtvé matce.
Teď nechte ji už klidně spáti. Již dozněl její těžký sten. Snad noc též podá, co nám schvátí, co schvátí parný žití den. Je pozdní naše roztesknění. Již zapomeň, čím byl ti svět, a v onom nekonečném snění, v tom snění mír ti vrať se zpět! Jen kdybych věděl, v tichém hrobě že zmlkne také srdce v nás! Vždyť pláčem svým to malé robě to robě vyvolá ji zas. Kvil dítěte i černou zemí se vryje matce do hrudi, i každý povzdech jeho němý, i němý sen jí zapudí. [160] Ba po létech jak prchou deště kdy slzou hrob se zaleje, ten mrtvé matky prach se ještě, se ještě v rakvi zachvěje. 161

U lože dlouho trpící.
Dobij už, smrti, co život uštval v závratné honbě dlouhých let! Však onu bolest víc neodčiníš, jež rvala jí srdce jak červ květ. Nemuč ji dlouho, zašlapni rázem vybledlou hlavu v prach a chlad. Nebuď tak kruta jak její žití, sladší buď než byl posměch, hlad. Čeká již bůh na uchřadlou duši, na hořké srdce červ, hladový host – oba se o ni rozdělí v míru, oběma vzdána na milost. [162]

Na hrobě sv. Irije. (K obrazu Brožíkově.)
Tu v písku ležím na tvém hrobě, na tváři slzy, krev a prach, tu v půlnoci jsem věren tobě. Já rozlil po tvém čele nach, krve nach. Ty bez lásky spíš, nenávisti, mnou povrhuješ ve svých snách. Kdo taje hrobu může čísti? Já rozlil po tvém čele nach, krve nach. Má litosť, moje rozželení už pozdní je – ty dřímeš v tmách, mé srdce zvolna v prach se mění. Já rozlil po tvém čele nach, krve nach. Je všecko, všecko tobě cizí: smích, šílenosť, žal, vášeň, strach. Nad tebou věčnost v hroby mizí. Já rozlil po tvém čele nach, krve nach. [163] Tys byla paní nebe, světa, a já tvůj otrok – jsem tvůj vrah. Že neuschla mi ruka kletá! Já rozlil po tvém čele nach, krve nach. Do sinavých se proudu vnoří můj trup kdes v černých roklinách. Na čele mém tvá krev mi hoří. Já rozlil po tvém čele nach, krve nach. 164

Večer před svatbou.
Hle, keř náš u kříže pln růžových je květů, tak jasných, jako je to naše blaho jen. Pojď tam, můj miláčku! Já pro zítřejší den z těch růží věnce dva tam pro tě, pro mne spletu. ,Ne, dříve půjdeme, ty světice má čistá kříž svatý zulíbat za štěstí, co dal nám, pět růží nejkrasších pak utrhneme tam, a ozdobíme tak ty drahé rány Krista.’ [165]

Zpěvačce „písně o doufání.“
Ty zpívala’s. Jak žhavé šípy mne zvuky ony bodaly, a místo číše občerstvení mě pohár muky podaly. A v lehký tok té sladké písně mé vzdechy tekly jako krev, a city, které dávno tlely, tvůj z mohyly vyvolal zpěv. [166]

Píseň truhláře.
Jak těší mne, kdy přijdou časem dva ke mně mladí manželé. Ženuška rdí se květem máku a muž mluví tak nesměle! A konečně se dozvím přece, že třeba bude kolíbky, leč ostatní vše žínka muži na rtech stlumí polibky. Tu vezmu dřevo javorové – tak spánek prý je nejsladší, tak andělíčky přilétají a s písní víčka zatlačí. A když tak pílápila šustíc lítá a odměřeně šelestí, jest mně, jak o mé kolébavce by duší táhly pověsti....pověsti... [167] A na kolíbku dvě dám srdce, a kolem samý květ a pýl, vždyť kvítek, jenž v ní dřímat bude, jest také jen dvou srdcí díl. 168

Malý čaroděj.
Jaro, ten malý čaroděj letí dolem, lesem, plání: „Vstaňte, bílé děti jara, nechte spaní, nechte spaní! Vy hrdličky a růže, již zpívejte, voňte a nechtějte spát, sic zakleju v lože Vás pusté, ve velký, černý a škaredý hrad.“ Tu s hrobu vítr se zvednul a mrazem dechnul mu v líc: ,Ta, co dříme tu – hrdlička, růže, ta nevstane juž víc.’ [169]

Před bouří.
Obzor se halí, v dálce mračno stojí, jest ticho hrozné jako v mrtvé hrudi, snad příroda se první rány bojí, jež děsnou bouři vzbudí. Žlutavé mračno visí na západě, těhotné zhoubou. Zraje smrti věno. Snad zhynout světu boží ve úradě dnes bylo vysloveno. Svou duši cítím tísní obtěžkanou, mrak přeplněný k porodu se stroje již otvírá se – snad s tou první ranou též pukne srdce moje. [170]

Sníh na růži.
Na mrtvém keři, jak by znovu v květ odíval se, bílý sníh. Leč stejně spí ta dole v rovu ať sníh či růže na větvích. Ó růže, nevinně tvých květů jak příroda se posmívá, že keř tvůj ve tvář všemu světu zas bílým šatem odívá. Máť příliš mnoho záští v sobě ten život hořký, a že klid již přáti musí mrtvé v hrobě, chce aspoň tebe zneuctit. [171]

První májový déšť.
Srdce plno smutku je. Litevská píseň.
Na zemi padá s bílým květem stromů, že každý koutek zatopen jich běhembělem. V tu dobu lidské sny se vrací domů se srdcem zlomeným a bledým čelem. A nápěv jakýs hořký větru vání z nešťastnýhnešťastných ňader mladé země loudí. Zní smutně píseň ta jak v umírání, a z lidských úst k ní teskný refrain proudí. S hořkostí prvních slz déšť k zemi kane, a vítr vzdech svůj v tajný nářek spřádá, až věřím, že v tom větru duše vane, a deštěm srdce rozplynulé spadá. [172]

Slzy.
Ó těch slz! – –Jen kdybys věděl jaké moře jich se proleje! Byron – Kain.
SpiSpi, o spi, mé dítě krásné po těch slzách, které ještě na líci ti tkví jak drobné perly májového deště. SpiSpi, jen spi, a na ty slzy nevzpomínej více sobě – vyliješ jich ještě mnoho, nežli na vždy usneš v hrobě. Víc jich bude nežli rosy, která padá v podvečeru. Nedej bože, by tvůj celý život zniknul v jejich šeru. Nedej bože, aby tvoje srdce nevinné a svaté vydrolily tobě tyto kapky zlé a jedovaté. [173] Nedej bože, abys někdy nemělo mi slzy vřelé pro trápení své i cizí, pro sebe i pro přítele. Přeji tobě, dítě drahé, abys pro druhého lkalo, ale žalům svým a mukám ve slzách se ještě smálo. Čeká na tě dlouhý život, temný jak pás mlhy šedý, nežli z očí potrhaných skane slza naposledy. Temný na tě život čeká jak noc černá v šírém moři, kde jen jedna zlatá hvězda nad hlavou nám spasně hoří. Hvězda lásky – která plavce bouří vede k břehům věčna, a nám v duši plá a září jako maják nekonečna. 174

Růže.
Růže bílá sama kvete na zapomenutém hrobě. I ať kvete v máji, i ať kvete v letě, s mrtvou, která hnije pod ní, nepřijdeme více k sobě. Růže bílá hořce voní, nad ní chladně měsíc plane. I ať růže voní, ať měsíc plane, jenom ať se neprobudí srdce dole zakopané. Růže bílá smutně vadne, jižní vítr táhne z ticha. I ať růže vadne, i ať vítr táhne, jen kdo dole dříme, ať to cizím lidem nevyvzdýchá. Růže bílá k smrti stůně, nad ní skalní holub kvílí. I ať růže stůně, i ať holub kvílí, jen ať z toho naposledy moje hlava nesešílí! [175]

Vodopád.
Jak zvony hučíš, do hrobu kdy zvoní, jak z mraku hrom, kdy nad krajem se honí, ó vodopáde, proudů tvojich var mně vždycky věstí beznaděj a zmar. Již mlčí struny, kterekteré do tvých šumů tak žalně zněly s porostlého chlumu, a ruku, která harfu ladila, jíž kryje černá, chladná mohyla. I malá loď, jež za každého rána letěla vzhůru, svěží rukou hnána, i tmavý vlas a bílé rameno v tvých pěnách zlých již na vždy pohřbeno. S tvých břehů hledě v mlhy pod svou nohou do dálky myslím, duši na ubohou, a tomu, co mi sladký věsti klam, já nevěřím již a se posmívám. Ó vodopáde, dokud tvoje dumy [176] znít budou temně v zpěvné jara šumy, bez bojů, lásky, slz a rmutných běd náš nikdy nebude ten širý svět. Jak zvony hučíš, do hrobu kdy zvoní, jak z mraku hrom kdy nad krajem se kloní, ó vodopáde, proudů tvojich var mně vždycky věstí beznaděj a zmar. 177

Trosky.
Kde rodný krb můj dříve stával, tam vítr hvízdá divoce, a bez opory visí v sadu podzimní, těžké ovoce. A větry táhnou, smutek roste v tom starém našem přístřeší, kde za dubovým, velkým stolem druh druha více netěší. Na dlouhých stopkách pozdní růže jen trpkou voní bolestí, dvůr prázden, jakby skládat mělo svá břemena tam neštěstí. A nikdo na zapadlém prahu by volal mne, se nejeví, jen stará pověst v srdci vstává a plaší z něho úlevy. [178] S pokleslých týčí na zem padá i réva mdlá a zcuchaná, a prahu pes můj mrtev leží, jenž zhynul steskem pro pána. 179

Píseň v slunečnu.
Usměj se, slunce, zas na českou zem, však jsi tak dlouho již spalo, a já jsem myslil, že mrtev už jsem, a žil jsem posud tak málo! Vzbuď ve mně nový žár žhavý tvůj svit, nežli věk čelo mi svraští, jestli to k lásce víc nemůže být, nechť je to k smrtnému záští. Bez boje, zápalu k čemu svět ten? Srdci tak mrtvo a lačno, po chůzi bez cíle poslední den s obzoru visí jak vyžilé mračno. [180]

Na lodi.
Sám jedu tiší – loďka moje malá se houpá, jakby ve hluboký sen mne zkolébati, uspati si přála. V červáncích posledních již hasne den. Tak snivě, teskně tichá řeka šumí, jak rozpoměla by se na svůj žal; i večerem jdou těžké, trudné dumy jak poutník mdlý, jenž rád by odpočal. A bůh ví sám, kam srdce moje stůně, co myslím si a nač si vzpomínám, co hledám dole, zíraje v ty tůně, a naslouchaje šeptu vln a hrám. Já toužím jen, abych již nikdy více nemusil vkročit na tu hořkou zem, leč aby vlny tajně hlaholíce mne uspávaly na dně hlubokém. [181] A bez moci by přese mne se valil ten žití znoj, nevěda o mne víc, a srdce mé, jež svět svým jedem skalil, proud smýval, v mrtvou líbaje mne líc. 182

Růže.
Ty divoká, krvavá růže, jaká jen ze hrobu vyrůsti může, palčivě rudá, trnitá, jak někomu ze srdce vyrytá! Kdo tebe sázel, krvavý pal on slz nad tebou prolíval, a ty’s se puklého srdce jen posledním živila plamenem. Jen hoř jak výheň, pal mne, řež, však brzy také odkveteš, té mrtvé dole v podsvětí jsi poslední, bez smíru prokletí. [183]

Po bouři.
Lucifer. Ty miluješ, poněvadž krásné jest, a ustane-li krása, ustane i láska tvá. Byron.
Když jsi mne zradil, umříti jsem chtěla. Ve mdlobu přešla síla moje celá, hrob v prsou pustých sama jsem si nesla – jak toužila jsem, abych pod ním klesla. Mně nikdo nesměl těchy šeptat slova, neb nechtěla jsem ránu jítřit znova, ba na boha též jsem si nevzpoměla, vždyť zapomnít ne, umříti jsem chtěla. A po dnes na dno rány nezhojené se při vzpomínce všecka krev mi žene – leč jedno přiřknul čas mi bez zdráhání – klid hluboký a tebou pohrdání. [184] Tak vojín bezbranný, když bitva vzteká se kol, on žalně na svou ránu čeká, leč v krunýři a s mlatem v ruce pádným i slabé srdce pak je rekem chladným. 185

Umírající laň.
Ó rudiculosissime heroe! Blasius Pascal. Můj co zdá se hřích, snad jiným ctnost se uvidí. A.Tennyson.
Tichý les a truchlivý jako svědek při skonání, a v něm lovec ohnivý nad mladou se chýlí laní. Pobíhala po lese v nezkaleném, skrytém štěstí, a dnes tichém při plese člověka luk smrt jí věstí! Máť ten lovec děvče snad, aneb ženu doma nechal, a přec od ní vesel, rád za ubohou laní spěchal. [186] Jedné duši pro radost, nač jsi, bože, vraždu stvořil? Byla země krásnou dost – Nač’s tu krásu námi sbořil? 187

Sen.
U matky odpočívá, mdlé oči zavřeny. Zpěv jizbou tiše splývá jak šepot ozvěny. I sní se krásnou paní a pyšný, slavný dvůr, pod okny v záři ranní stál mladý troubadour. Tak unyle a tiše hlas jeho sladký zněl, jak z pohádkové říše by na větru se chvěl. Lesk růžový se třpytil ve oknech gothických, a troubadour co cítil, oživil v písních svých. [188] Ten azur Itálie a rozkoš mladých let, a hrob, jenž sestru kryje, a stesk, jenž táhne zpět....zpět... Jen jí ta píseň zněla ta touha, pláč a smích, jí slza spadla vřelá – – zpěv troubadourův ztich. Na ňadrech její čistých nevinná růže tkví, jí v řasách hustolistých se slza perlou stkví. S těch ňader, krásná paní mu cudnou růži dej, i slzu, kterou schrání mu za odměnu přej. S tou růží, zpěvný bratře, se vrátíš domů rád. Ty zemřeš, na ni patře, a sladce budeš spát. 189

Návrat.
Kdy jsouce v mládí srdce jednoho jsme milovali se – a nesměli. Byron – Manfred.
Paní. Již prchni, panoši, než láska zradí nás! Hle, hvězdy rojí se, a pozdní už je čas, v tu dobu vrací se i sokol, chrt i pán. Panoš. Nechť sokol v oči mé svůj ostrý zatne spár, nechť fena utopí mou krví vzteklý žár, ach pro tě, královno, nechť v srdci utkví meč! Paní. Což zdí těch mrtvých chlad, kam uzavře mne pán, než smrtí zdlouhavou mně konec bude dán, ta plíseň hrobová tě, milý, neděsí? [190] Panoš. Já žebrák jsem, on král, však než se navratí, má náruč korunu mu navždy uchvátí – tys jeho koruna – ó jaký jsem já král! 191

Panoš.
Pospěš si a říkej rychle, umřít musíš do rána! Španělská romance.
Ve poutech sedí ukován mladičký panoš kruhem pevným. Ach včera jeho přísný pán jej udeřil svým zrakem hněvným, i ji – ten krásný, krátký sen....sen... – buď s bohem, s bohem růže bílá! – Teď sedí tich a samoten, a zlehounka si šeptá jen: „Má paní pro mne slzy lila.“ Ta jarní noc tak dlouhá je, kde oko spánek nezakrývá, kde zhasla každá naděje a jenom upomínka zbývá na jeden krásný, krátký sen....sen... – buď s bohem, s bohem růže bílá! – [192] Teď sedí tich a samoten, a zlehounka si šeptá jen: „Má paní pro mne slzy lila.“ Na nebi září bezmrakém čarovných světel na tisíce, a dole divným zázrakem vzplanulo srdcí ještě více – Ach byl to krásný, krátký sen....sen... – buď s bohem, s bohem růže bílá! – Teď sedí tich a samoten, a zlehounka si šeptá jen: „Má paní pro mne slzy lila.“ Ve sadě spí juž květiny a dýší ze sna sladkou vůni; ten koutek, skrytý jasmíny, tam byl tak šťasten, šťasten u ní – – Ach byl to krásný, krátký sen....sen..., – buď s bohem, s bohem růže bílá! – Teď sedí tich a samoten, a zlehounka si šeptá jen: „Má paní pro mne slzy lila.“ 193 Slyš – z dálky vane divý zpěv, – to pějí v sboru víly lesů, ty vábí mladou hochů krev do posesterských her a plesů – – ach byl to krásný, krátký sen....sen... – buď s bohem, s bohem, růže bílá! – Teď sedí tich a samoten, a zlehounka si šeptá jen: „Má paní pro mne slzy lila.“ Ta jarní noc tak dlouhá je, kde oko spánek nezakrývá, kde zhasla každá naděje, a jenom upomínka zbývá na jeden krásný, krátký sen....sen... – buď s bohem, s bohem, růže bílá! – Teď sedí tich a samoten, a zlehounka si šeptá jen: „Má paní pro mne slzy lila.“ Na nebi rdění azuru nového jitra zvěst již hlásí, za chvílí vstane v purpuru to boží slunce plné krásy – ach byl to krásný, krátký sen....sen... 194 – buď s bohem, s bohem růže bílá! Teď sedí tich a samoten, a zlehounka si šeptá jen: „Má paní pro mne slzy lila.“ Leč panoš sedí bez chvění, on nevzpomíná nyní sebe, nechť krví jeho zrůmění víc hradní dvůr než jitrem nebe – ach byl to krásný, krátký sen....sen... – buď s bohem, s bohem růže bílá! – Teď sedí tich a samoten, a zlehounka si šeptá jen: „Má paní pro mne slzy lila.“ Nechť stihne hlavu smrtná zbraň a odrazí ji k nohoum pána, on ví, že kdosi myslí naň, že plakala proň až do rána – jí odkáže svůj krásný sen....sen... – buď navždy s bohem, růže bílá! – Pak skloní hlavu spokojen, a naposled si šeptne jen: „Má paní pro mne slzy lila.“ 195

Beze stop.
Zrodil se potok v mateřském lůně v lesinách ukrytých, vlídných skal; maličký ještě, ale již stůně v neznámou letět, tajnou dál. Nadarmo skála smutná jej prosí, plačíc naň kvítka sporých svých zdob – poskočí potok, pryč vlny nosí, a zmízí v dáli – beze stop. Slabounké ptáče k žití se vzbouzí ve hnízdě, schovaném v nachový květ; křídelka vztáhne a již se vzpouzí v domově zůstat – chce letěti v svět. Marně naň, zůstaň!’ každý list volá, a slzy pláče zeleně strop – ptáče již letí, víc neodolá, a zmízí v dáli – beze stop. [196] Blýskla se plachta při siném moři, moře i oblaka jediný spěch; v dálce se bouřlivé pruhy již tvoří, leč zde jí kyne bezpečný břeh. Loďka však křídla rozepne bílá, od břehu spěchá, pokojných dob, moře se pění – loď odrazila, a zmízí v dáli – beze stop. Dítě mé sladké! Dva květy s keře tulí se k sobě blíže a blíž; však vítr letí, na křídla béře jednoho lístku lehýnkou tíž. Ten druhý chřadne, vadne a spadne ve vlhký, smutný, nevlídný hrob, onen však letí ze zahrádky vnadné, a zmízí v dáli – beze stop. 197

Prosba.
Až zemru, v šerý les mé, bratři, složte údy pod stromů dumných stín a kyprý, svěží mech, ať západ sinavý ni východ slunce rudý mne tamo neruší v mých věčných, tajných snech. Tam bude poklidně nad moji hlavou chladnou čas kruhem věčnosti mi plynout bez konce, nechť s mojí památkou již první květy svadnou – mně bude se tam spát a dýchat lehounce – – Jak sám jsem za živa šel ztracenou svou poutí a zniknul jako stín, jenž v náruč noci kles’, tak nekonečnem duch pak sám zas bude plouti, mít za bratry jak dřív jen soumrak, ticho, les... [198]

Dítě.
On směje se a spí. Spi dál a směj se, Tvé jsou ty dny a chvíle slastné, nevinné. Byron.
Ty klidně, dítě spíš, na líčku úsměv jasný, tak malé, něžné jsi, jak poupěte květ krásný, skvost země nejdražší spí chudé na kolébce. Na ňádrech ručky máš a vlásky padly v skráně, za hlavou stanul teď tvůj věrný anděl Páně, a vlaje křídly hebce. I ptáci zmlkli již – jen květy sladce voní, a lístek za lístkem na čelo tvoje roní, kde myšlénka ti spí o ráje nalezení. By nerušil tě šum, tvůj anděl v spánek klesl, a Bůh sám, dítě mé, se s hůry k tobě snesl, a sní teď v zamyšlení. Ó dětství nevinné, tys stejně božské všudy, ať v kment se zavíjíš či v starý hadřík chudý, ať pod nebesy spíš či pod děravým krovem. [201] ze slova počato vše – moře, nebe, země, ve prostor vhozeno všech věků plodné sémě, a tys bylo tím slovem. Kdy jiné dusí stesk, žal, bída, pohrdání, vždy smíchu tvého květ se ke všem lidem sklání, a modré oko tvé vždy stejným září mírem, ať střípky v ruce máš, či klín tvůj zlata plný. Tě sláva nepohřbí, ni hanby černé vlny svým neúprosným vírem. Kdo z ráje vyhnán byl, zda netouží tam zpátky? A ve snu dětinném, na drahém klínu matky kdo lidstva zápasů by nezřel vykoupení? Ty mračný asketo, básníku, kazateli, co obzor vašich dum, tak hrozně zatemnělý jest proti tomu snění? 202

Loď času.
Daleko přes moře života odnes nás člun při planém horlení, při lkání ztrhaných strun, od mládí přístavu bouři nás odnáší vstříc, a já se s mladosti pobřežím neshledám víc. Od dětství otčiny když mne tak osud pryč hnal, smuteční pochod jsem v cestu své bolesti hral, vlny v to hučely posvatný, velebný řev, moře se pěnilo jak teplá, rozlitá krev. Zapalte pochodně! Z uprchlých jinoštvíjinošství dob zbývá nám na břehu novém jen hledat si hrob. Do dálky stonati můžeme, rváti si vlas, ale přec v posled jen hrob čeká na břehu nás. [203]

Na lebku z Palestiny.
A to jest smrtelníkem slout, a hledati co mimo smrtelnosť. Byron.
Na sprahlém písku v slunném žáru tys od dávna se bělala. Kol zvonky zněly dromedárů a bouře křídla zvédala, však ničeho tys nedbala. Na nebi smutném luna šedá, tak vyžilá a setlelá mhy závoj pustý zvolna zvédá. Karavan píseň dozněla a noc a tma se rozstřela. I vzplály ohně krví rudou, a hnědé stíny po pláni vše přioděly mdlobou, nudou. Ďaur slyší z vlasti klekání, do dáli jak se odzvání. [204] A starý žid, jenž bílým vlasem své čelo halí mračivé, si šeptá zádumčivým hlasem proroků žalmy ohnivé, a písně mdlé a blouznivé. A Beduin v plátěném stanu na písek holý skloniv líc si šeptá věrševerše z alkoranu, zří bílý, skvělý půlměsíc a vonnou září vláti vstříc....vstříc... Ty zbytku z člověka, ó rci mi, dokud tě život prochvíval, a hnětla bouře, parna, zimy, a mučil hněv a lásky pal, ký duch se v tobě ukrýval? Čí víra tebe v duši hřála, jaký tě žitím vodil bůh, a jaký úděl vlast ti dala? Zda miloval tě brat a druh, či sám jsi strádal v žití kruh? Zda teskná píseň Muesinů, či desatera přísný hlas, 205 či Ave v podvečerním stínu s tvých bledých retů vítr třás’, a s ohněm tvojím v jedno shas? A jak jsi prošla bránu smrti? Zda žízně tebe zmučil žár, neb rána, kterou vedro vznití, či tygr, mor neb suchopár tě pohodili v nic a zmar? Nic nedí mně – již oněměla pod tlakem času staletým, jen mlčí a se smutně bělá. A básník stíhá duchem svým tu duši rozplynulou v dým. 206

Zvon.
Náš denní život okem duše vidí, a vlídným hlasem mluví k srdcím lidí: „Svět dozrál k žatvě, k svému pádu letí, já volám stále: „Milujte se, děti! „Nechť v milosti vám dnové žití minou, když parny jsou a příliš záhy zhynou. „Nechť ženy lidstvo se ztraceným rájem se sblížit snaží svaté lásky tajem. „Nechť růže bílé nad zločinců rovy, a z každé dcery vzejde kvítek nový. „Tím květem dětí zúrodní se země, a vydá nové, blaženější plémě. [207] „Já zřím, jak vzduchem diví ženci letí – oh milujte se, milujte se, děti!“ Tak volat slyšel kdos, jenž vínek z hloží nes’ na čele a posvěcení boží. 208

Hymna lásce.
Života závistné stíny naděje svit ať nám rvou, v prsou žár vznítíme jiný – spásu a důvěru svou. Velká a svatá, jež zaříš s nebes až na dálný svět, plodíš vše, stavíš a maříš, člověka i slabý květ! Tys byla duchem, jenž střežil chaosu závratnou pláň! Života kmit ještě nežil, se dnem už čekalas’s naň. Slavnější než samo nebe i bůh, jenž kraluje v něm – věčně jsme poslušni tebe, kdy boha nevzpomenem. [209] Paprsku bílý, o sladká Lásko, ty bohem nám buď! Smrť až nás zachvátí – matka, ty místo něho nás suď! 210

Stráž mrtvých.
Po nebi čistém hvězd je rozseto co v máji na nivách a ladech květů. Slyš – tichý šum se ozval z hloubi hrobů – to spící mrtví ze sna oddechli si. Jak oko lásky na obloze bdí ten měsíc mlčelivý. Jeho světlo na porosených odpočívá rovech jak smilování zvěsť a věčné lásky. Ó rozplývej se, jasno přečisté po temné zemi. Bůh posýlá tebe těm duším zesnulých, jež věčný spánek si vyměnily za života tíhu, za sladké klamy, prázdná blouznění. Buď žehnána ty chvíle svatá, tichá, kdy nebe splývá ku kající zemi, kdy všecko proniká rozchvění jedno – [211] tož láska, pokoj, zapomenutí, kdy nebe se zemí svůj sňatek slaví, a bůh jim žehná jako milým dětem a věnem dává dávné blaho ráje – U kříže mého stojí mrtvých stráž ve bílém rouše, s myrtou v plavých vlasech. Jak hvězdy časem na obloze bledé se mění a pak střídavě se jeví, tak mění se a střídá mrtvých stráž, Teď tiše stojí; sledu pozemského ni žalu, vášní, prací, oklamání ve tváři její, světlem sálající víc není. Jest to nadpozemský duch, dřív ráje vyhnanec, jenž na svět zbloudiv pro tajné jakés Boha předurčení se oděl prachem, touže nazpět v nebe, jež nenahradila mu bídná zem. Dnes losem mrtvých určen k noční stráži. I šeptá: Všecko kolem spánek jímá, i zem i nebe – usnul bůh snad také 212 nad knihou soudu. Dvě stě prošlo let, co střídáme zde nocí stráže svoje, však beze změny zem i nebe kolem se objímají v souladu. Jen časem že sprchne hvězda s nebe šírých lad jak pozdní květ se stromu dechem větru, a blýskne nocí, jako bolest srdcem, jak pocit zhynutí. Čas prchající nás více netkne se. My v poklidu zde spíme, s bázní jen, že přijde velký, na hříchy vše balvanem spadající a spravedlivý soud. Leč kolem vládne klid hluboký a nevystíhlý tak, že mním, že zrezavěl již pomsty Boha meč krvavý. A z knihy lidských hříchů vše zločiny nám stírá anděl dobrý, duch smilování svými slzami. Nuž beze strachu mrtví dale spěte, mír budiž s námi, na nebi i zemi mír vládniž, pokoj věčný, věčný, věčný! 213

Dubnový den.
Teskný jako šedý příkrov na ohromné rakvi nebes, plný dum jak poutník slabý bez naděje na cíl dálný, jako choré smutné dítě dubnový se vzbudil den. A ti lidé chodí kolem bez úsměvu, bez pozdravu, jakby zimě opuštěné, která do hor ukryla se se slzavým, vlhkým zrakem chtěli vzdáti slední čest. Bláhoví a divní lidé! Srdci, které dokonává jedno, zdali člověk cizí [214] jeho skonu polituje, aneb zdali odmírá samo, jako v životě. Bůh i skrze mhavé clony vidí duše tajné změny, životem jak k smrti pluje, zrození i umírání, shledání i rozloučení, rozkoše i hořkou mzdu. A kdy zazní v tiché vísce umíráček matce staré, víť on, za horou že první kráčí svatba od oltáře, ale smutné, mladé děvče pláče pro svou matičku. 215

Hymna smrti.
V mých prsou se nevyslovné myšlénky trou v žár, kdy slyším o té všemohoucí smrti, jež, jak se zdá, jest nevyhnutelná. Byron.
Jsem pomocnice hrobuhrobu, jenž tělo sobě schrání, však mně odevzdá duši, já proměním ji v dech, a zavanu ji větrem do světa úhlů všech. Jsem při početí konec, jsem poroduporodu, jež brání a v plénkách dusí plody a mléko mění v jed, a největší má radost tak malý zdrtit květ. Jsem poslední mžik hodin, jsem propast putování, jsem ruka, která přerve v ráz struny života, jsem nezakrytá pravda a hrozná nahota. Jsem jediné v tom světě, co při smíchu i lkání se dostavilo jistě a rozmělnilo v prach i šedou kadeř stáří i mladých lící nach. [216] Jsem plachta, která táhne loď za tichého vání k neznámým, klidným břehům, jež vidět z dáli jen, neb čím se víc jim blíží, tím hasne v oku den. Jsem oblouk, který mrští vesmíru šírou plání své živé, vzdušné šípy až na poslední val, tam rozdrtí je v drobty a ještě pošle dál. Jsem hluchota i bělmo i ztrnutí i spaní, jsem kat, jenž kolem čela si vine srdce v kruh, a nedbá vůně krve a pro vzdechy je hluch. Jsem hrom i blesk i ránarána, jež spadne s černých bání, a neví co to krása, co zlato, pych a řád, a bijebije, koho potká a bije napořád. Jsem mlýnmlýn, jenž stírá hlavy a tluče bez ustání, za kola beře světy, za koše noc a hrob, a každý toho mlýna jest čeledín a rob. Jsem stanné právo boha, jsem západ bez svitání, jsem daň, již nese každý, jsem nekonečna stín, v sen věčný ukolébá, však nerodí můj klín. 217

Démon.
Zjev umný, obletující náš oplakaný, nedostihlý ráj. Byron.
V západu slunce tam na nebi stál velký a hrozný, jak havran tmavý. Na jeho štítu lesk sluneční plál, ku boji připraven tiše on stál, šedivě zažloutlý svit kolem hlavy. Tak čekal bez hnutí. Viděl tu zem, na níž se hroby k nebi až věží, člověka, jenž klne v doupěti svém, proklíná sebe, boha i zem, boha, jenž v staleté dřímotě leží. Mraků si nevšímal, rozžatých hvězd, neoceněny jež kolkolem spěly. Měsícům nestavil bázlivých cest. Čím jsou mu kotouče sluncí a hvězd? Hvězdy se přece tak čarovně skvěly! [218] Černavých ze bran zas vykročil ven v oceli, ve vzdoru starém a tvrdém. Oko mu mlhami nezkalí sen – zádumčiv stojí tu, jak vyšel ven, s úsměvem kamenným na retu hrdém. Trůn jeho nezvratný. Života stín jest jeho domovem. Srdce jej tuší. Každa zde myšlénka, každý náš čin od něho nádech má – trvalý stín. Jediným dechem vám odvane duši! 219

Otázky.
... přírodu, jež ku bolestem mne stvořila G. Leopardi.
Ó přírodo, v svých velkých činech nač tolik zármutku zde skrýváš? nač zahalena v tajů stínech o novém smutku pouze sníváš? Nač tolik snesla’s ve svět žalů, nač v život jsi nám slzy vlila, nad úzkou stezku k ideálu jsi samým trním zastavila? Nač všecky sladké žití klamy dáš doznít oklamání echem? nač mučit srdce vzpomínkami, kdy vše lze skončit krátkým vzdechem? Nač vsila’s v jeden blankyt boží se hvězdami i černé mraky? nač v sadech k růžím dáváš hloží, a zmije v háji mezi ptáky? [220] V svém blahu neštěstím být jiným, a v bídě zase kletbou sobě, jít rájem, ladem nehostinným, a stejně stlít pak v úzkém hrobě – A nezvědět ni ve skonání, co s prahem hrobu na nás čeká, zda klid, či věčné putování, zda ráj též stvořen pro člověka... Ty přírodo jsi bez odvěti, a lidskému to srdci stačí i k mukám, plesům zledověti, a celý život prosnít v pláči. 221

Ó mlčte mi....mi...
Ó mlčte mi, že na tom světě šírém již není pravé, čisté lásky víc! Ač bol ji často stopí černým vírem, a ona v rubáši svou kryje líc, však se světa nám nikdy nevymízí. Ó lásky bible dlouhá vznešená! Kdo nahlédnout smí v črty tvoje ryzí, by duše jeho k smrti raněná z tvých evangelií nedošla těchy? Ať z ňader dívky pučíš – časný květ, jejž rozmar zničí, první urvou vzdechy, než zulíbat jej milencův smí ret, ať z přítelovy prýštíš čisté hrudi, jak skalní pramen tvrdé ze stěny, a otáčíš mlýn našeho osudí, jejž duše nadějí v nás kojeny si zbudovaly drahým ruky stiskem a obejmutím, slzou žalostnou, ať ohněm planouc rodným nad ohniskem [222] z matčina srdce září milostnou nás z ledu v mužnou ručej proměňuješ, či v povídačkách staré babičky vše krásy bájí do duše nám snuješ, či chůvy žvavé obzor maličký svým vlídným slovem proměňuješ v světy – v té tisíceré žití podobě ty ve vlasech vše jara majíc květy se v chýžích směješ, truchlíš na hrobě, i ve žaláře klenbu šeraplnou ty mříží vnikneš jako jara dech, tam zaplaneš nám v tváři světla vlnou na řasách slzu, těchu na svých rtech – ty sne, jejž celé lidstvo nevysnilo a neprohloubí nikdy, moře pláň, v níž celé kouzlo ráje zrcadlilo! Ty v zoufání nám vírou zdobíš skráň, ty ve smrti nám v ústa požehnání, a v srdce vkládáš nejkrásnější skvost, ty královno, před níž i Bůh se sklánísklání, jenž všechněch jiných zákonů je prost, ty sestro, družko, milenko i matko, jak ve tvých teplých loktů objetí je srdci každému tak náhle sladko, že křídlem svým i hroby přeletí? 223 Ty květe ráje ze všech nejkrásnější, ty svatý proude věčné přerody, jenž šumem svým svět v pokoj ukonejší, v nebeské krásy věčné pohody, kdo před tebou by rád as neuklonil svou šiji tvrdou, z ruky nepustil meč pomsty, s nímž se za svým vrahem honil? Kdo odpustit by nechtěl ze všech sil a z celé duše tam, kde v prach jej stlápli, a v jeho pohár, blahem vzkypělý, mu třeba sterou krůpěj jedu kapli? Ty nejpřednější v nebi anděli, až hlava má, již věnčí trní zkázy své v čelo vtlačivši jí ostny zlé, vše se světem již zruší blahé vzkazy a v hrob své tady skryje pobledlé, já z rakve ještě volat budu: „Ty svaté spásy slunný paprsku, mé požehnání prostřed věčných trudů ti z šíré tmy smutného okrsku na věky zníti bude jako hymna, a každý duch má slova uslyše ta vroucivroucí, čistá, ryzí, přeupřímná, je zlatým pérem v hruď si vepíše!“ 224

Ještědu.
Já viděl tebe, starý Ještěde! Na líci květ a v hrudi tvrdý kámen, na cizí stranu v sníh se halíš, led však pro nás úsměv máš a lásky plamen. Díš: Neboj se, ty český lide můj, že jazyk vyrvou nám a lásky plamen: to dřív bych musil v zem se propadnout, a tobě srdce ztvrdnout v led, a kámen. [225]

Na kadeř.
Opuštěná kadeř, cizí smutně leží přede mnou. Pověst její duchu mízí, skrytá rouškou tajemnou. Bůh ví sám, jak dlouho tady tlela v prachu pradávném! Její význam, život, vnady za své vzaly dlouhým snem. Rci mi, kadeřko ty malá, jak jsi přišla pod můj krov? Ruku, jež tě jiným dala, dávno již as ukryl rov. Jaká asi hlava blahá tebe druhdy nosila, a jaká to ruka drahá o tebe ji prosila? [226] Zda tě matka dala synu, aby, zašed v cizí dál na svou milou domovinu a na ni si vzpomínal? Aneb s dívky čistých skrání ustřížena’s bezděky jako lásky požehnání pro rozchodnou na věky? Či snad’s byla syré vdovy upomínkou jedinou po zmizelém andílkovi s duší ještě nevinnou? Aneb pěvec rodných luhů přeživ sobě světa vír, dal tě dříve svému druhu, nežli zašel v monastýr? Mlčíš – – a tvá stará páska zbledla, dřív tak plamenná! Zbledla, jak ta stará láska vyhaslá a ztracená. 227 V prázdný hluk všedního žití Zjevila’s se, jaký div! chci tě vlastním srdcem krýti, dokud sám tu budu živ. Buď mi strážným amuletem, abych žár svůj, slasť a žal před planým a drzím světem k tobě jenom ukrýval. Až pak v zem se prach můj vhrouží, pak tě, družko moje, sám duši, jež po tobě touží na věčnosti odevzdám. 228

V bouři.
Po nebi mračna podsvětí jak stíny ve sboru spěla naši do krajiny, kde všecko napřed juž se bázní chvělo. Zlý vítr supě letěl kamsi v dál, prach těžký zvířil, zbylé listí rval, a nebe západu se krví rdělo. Já zíral jsem v ten obzor rozhněvaný, kdy každý tvor již slyšel svoje hrany, a v pláči loučil se svými se bratry. A bylo mi, jakby v té bouři smích se jakýs tajil zjevů nadzemských nad bídným losem pozemské té chátry. A v každé chmuře nebes na zrcadle jsem naše touhy zřel tak záhy svadlé a černé, spustlé k nepoznání. [229] A každý ohlas větru po ladech mně zněl jak bídy naši žhoucí vzdech, a vězňů bídných malomocné lkání. A cítil jsem, že hrom a bouř a blesky ke smrti branám vedoucí jsou stezky, po nichž duch lidský celým žitím kráčí. Já zřel ten zápas, věčný lidstva ston, a božstva nad ním zkázylačný trón, a žel – já směl si ulevit jen v pláči! 230

Vlašťovky.
Mračen padá bílý vlas. Sever již se zachechtal, sněžnou bradou hnul a třás. Ve svět mrtvě vytřeštěný veštval svoje vzteklé feny. Jdete v dál. Mrazem skřehne duše ta, v níž se klid a pokoj hřál. Bídná jest a prokleta. Hrdlička víc nezazvoní větví, sekera již kloní. Jdete v dál. Mrak vám křídla pokropil. Koráb oddechu vám přál, oceán loď potopil, uspal ve svém velkém lůně. V dáli na sta srdcí stůně. Jdete v dál. [231] Všecko s vámi uletí. Slyš, kdo se to tajně smál jako hrozba, prokletí? Šeré křídlo netopýří nade hroby v temnu víří. Jdete v dál. Do nebe bůh vystoupil, stupy v mračna zakrýt dal, v duši jenom ďábel zbyl. Spící kraj smrt bdělá střeží, havran mrtvý v cestě leží – – – Jdete v dál. 232

Zvony.
Ký dech vás rozhoupal – byl vítr to či bůh? Jak žebrák nezbytný náš napadají sluch ty vaše příšerné a žalující tony. To duní zvony, to duní puklé zvony, a já zde pro všecko jsem mimo vás již hluch. Tu slunce skryje se, tu otřásá se zem, tu hroby vzbouří se v tajemném nitru svém a metou noci v tvář vše halící je clony ‘ kdy duní zvony, kdy duní puklé zvony, že mrtvý z jámy své vyhlédá s chechotem. Tu satan spěchá sám, by nevlídný svůj důl stem pevných západů a závor uzamknul, a pákou obrovskou utvrdil svoje tróny kdy duní zvony, kdy duní puklé zvony, a k valu slednímu svá šerá křídla vzdul. [233] A stíny v podzemí řvou jak lvi hladoví když vy je sevřete žhavými okovy, a řeka mrtvých dme se tajemnými stony kdy duní zvony, kdy duní puklé zvony, a veslo bije v proud jak údar hromový. Nechť již vás rozhoupal jen vítr nebo bůh, jen duňte do světa – je vyžilý a hluch. Co hučí to tak v ráz jak všechněm světům v skony? To duní zvony, To duní puklé zvony a mně mých myšlének již puká žhavý kruh. 234

Na lýru.
Na řekách Babylonských, tu jsme seděli a plakali, když jsme se roz- pomínali na Sion. – Žalm 130, 1. Ve starém hradě otců slavných vyznělá visí lýra má, pod ní o časech lepších, dávných můj svobodný duch rozjímá. A jak tu prázdno, kamjenkoli mé smutné oko zalétá! Ó nevíš, jak mne srdce bolí, ty lýro moje prokletá! Chceš pěti lásku, roztoužení a sladkou milost, krásu děv, kde každý zvuk se na vzdech mění, kde místo květů voní krev, kde trní hanby na korunu se novou pro nás zaplétá? Rač strhám každou tvoji strunu, ty lýro moje prokletá! [235] Chceš přehlušeti sten a bídu, a Faraonů slavit hřích? A znectěná v zbabělců klidu si z toho tropit ještě smích? Ne! mezi námi místa vděčně nenajde bídná duše ta! Buď pomstu pěj neb zmlkni věčně, ty lýro moje prokletá! Ó chtěl bych napnout struny tvoje na luky divé, vražedné, by probodnul vždy prsa dvoje, kam jediný šíp zaletne. Tak ažby s tebe první střela zvučela, letíc do světa, pak nejlepší bys píseň pěla, ty lýro moje prokletá! Oh, jestli kdy své duše vznětem se vmísíš v zrádné hymny sluh, pak před celým tě zapru světem, a ne-li, ať mne zapře bůh! Až zavzní volnosti zpěv všude, ať z tebe bouří odveta! Nechť poslední tvůj zpěv to bude, ty lýro moje prokletá! 236

Smír.
Kdys v květných jsme kráčeli lukách. „Jak všecko zde květe a hraje!“ „,Jak všecko zde pro hroby zraje!’“ Ty v lásce, já chvěl se v mukách. Kde náruč je jediná, v níž by úsměv tvůj s trudem mým splynul? – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – A z temnoty večera kynul nám červánky věnčený kříž. [237] OBSAH:
Praeludium. Básník3
I. Odpovědi. Cnosť a láska7 Přání9 Je mi tě líto, smntnésmutné dítě10 Pojď, lani uštvaná12 Chtěl jsem ti říci13 Nad hnízdem14 Zvedni ho, zvedni!15 ***17 List k srdci19 ***20 To-lis nikdy necítila21 Za tebe!22 List24 Hymnus26 Mladé dívce27 Pojď, nech mne zírat29 Znáš mne?30 Jak ptáka tažného32 Když v podzim ptáci k jihu letí33 Poslední květy35 ***Chval boha37 Chval boha!***38 Slza v rozloučení39 Sňatek duší40 Epištola41 Loučení44 Za kýmsi dalekým46 Za pokoj ve skonání48 Jak bouři vzdálené bych z rakve naslouchal49 Rozloučení51
II. Elegie. Requiescat55 Jen třikrát jsem ji uviděl57 Mrtvé59 Pod křížem Vykupitele61 [238] Máj62 Enora63 Requiem65 Co chceš mi dáti?66 Do hrobu69 Elegie70 Zemřelé71 Nezemřela, ale spí73
III. Při spuštěných záslonách. Upomínky77 Ve chvíli bolesti78 Po vzdušných perutích79 Jeť odvěký trud81 Kristu na kříži82 Jarní83 Dlouhá chvíle84 Májová85 Na smrt mladé dívky87 Resignace88 Rok91 Má melodie92 Dlouhá noc93 Uvadla růže94 V zamýšlení95 Orej mi čelo96 Půlnoční97 Útěcha99
IV. Bloudění nocí. Angelus Dei103 Večerní modlitba104 Klekání106 Zvony štědrovečerní107 Na večerní zvon109 Po klekání110 Již šero řinulo se111 Večernice112 Ptačí píseň113 Večerní procházka114 Večerní kresba117 Povzdech k měsíci119 Skizza večerní120 V jasné noci121 Na měsíc122 Tichá noc124 Vigilie125 V noci sám127 Svit luny128 Na jednu hvězdu129 Pouť nocí131 Hvězdám132 Noc nade hroby134 Noční zpěv poutníka135
[239] V. Nálady. Mluva duší139 Samota141 Noční růže143 Jabloň145 Májová147 Opuštěná149 Květina150 Poslušná151 Novicka153 Mladý mnich154 Nevěsta155 Stará panna157 Spí v lesku čistoty159 Mrtvé matce160 U lože dlouho trpící162 Na hrobě sv. Irie163 Večer před svatbou165 Zpěvačce „písně o doufání“166 Píseň truhláře167 Malý čaroděj169 Před bouřibouří170 Sníh na růži171 První májový déšť172 Slzy173 Růže175 Vodopád176 Trosky178 Píseň v slunečnu180 Na lodi181 Růže183 Po bouři184 Umírající laň186 Sen188 Návrat190 Panoš192 Beze stop196 Prosba197
VI. Světla a stíny. Dítě201 Loď času203 Na lebku z Palestiny204 Zvon207 Hymna lásce209 Stráž mrtvých211 Dubnový den214 Hymna smrti216 Otázky218 Démon220 OÓ mlčte mi222 Ještědu225 Na kadeř226 V bouři229 Vlašťovky231 Zvony233 Na lýru235 Smír237
[240] Omyly a opravy.
Str. 30 verš 2. místo středověký jsem – jsem středověký. Str. 35 verš 15. místo věčně – věčno. Str. 63 motto: místo Sapph – čti Sapfo. Str. 89 verš 6. místo dary – dcery. Str. 91 verš 14. místo sloupený – zloupený. Str. 110 verš 13. místo smělé – stmělé. Str. 131 verš 4. místo doplň na „Tiše se mrtvých krajem loudím.“ Str. 172 verš 2. místo během – bělem.
E: aš; 2004 [241]