Na kadeř.

Na kadeř.
Opuštěná kadeř, cizí smutně leží přede mnou. Pověst její duchu mízí, skrytá rouškou tajemnou. Bůh ví sám, jak dlouho tady tlela v prachu pradávném! Její význam, život, vnady za své vzaly dlouhým snem. Rci mi, kadeřko ty malá, jak jsi přišla pod můj krov? Ruku, jež tě jiným dala, dávno již as ukryl rov. Jaká asi hlava blahá tebe druhdy nosila, a jaká to ruka drahá o tebe ji prosila? [226] Zda tě matka dala synu, aby, zašed v cizí dál na svou milou domovinu a na ni si vzpomínal? Aneb s dívky čistých skrání ustřížena’s bezděky jako lásky požehnání pro rozchodnou na věky? Či snad’s byla syré vdovy upomínkou jedinou po zmizelém andílkovi s duší ještě nevinnou? Aneb pěvec rodných luhů přeživ sobě světa vír, dal tě dříve svému druhu, nežli zašel v monastýr? Mlčíš – – a tvá stará páska zbledla, dřív tak plamenná! Zbledla, jak ta stará láska vyhaslá a ztracená. 227 V prázdný hluk všedního žití Zjevila’s se, jaký div! chci tě vlastním srdcem krýti, dokud sám tu budu živ. Buď mi strážným amuletem, abych žár svůj, slasť a žal před planým a drzím světem k tobě jenom ukrýval. Až pak v zem se prach můj vhrouží, pak tě, družko moje, sám duši, jež po tobě touží na věčnosti odevzdám. 228