Na měsíc.

Na měsíc.
Kain. – umrou ona též? Lucifer: Snad – přežijí však tobe i tvůj rod. Kain: Jsem rád – je nechtěl zřít bych umírat – tak líbezná jsou!
Ticho – světlo do kola; s hůry měsíc plápolá jako lebka – svit má hebký, a kdo zvětralé té lebky k životu se dovolá? Já s tou lunou – jen my dva. Naše líc tak ledová, chvějeme se jak dva listy. Nahoře svit bílý, čistý, u mne tma jen hrobová. Co nás k sobě poutá tak? Naše dráha – jeden mrak, hvězdy – touhy – v dálce svítí, slunce – lásku – nelze zříti, plujeme jak zbylý vrak. [122] Sestro luno – naše líc v zem se kloní; za tisíc let se budeš ještě chvěti, těšit básníky a děti, však mne nebude tu víc. Za tisíce ještě let skvít se budeš – bílý květ. Ale posvátné mé snahy na konci tvé věčné dráhy tebe budou provázet. 123