Zemřelé.

Zemřelé.
Smrt byla úsměv ti tak sladký jako žití. Alfred de Musset.
Jak holubiných křídel jemné vání či jako dávný, tajeplný sen v tvou duši padlo první milování – ten jemný po májové noci den. Dvě bledé, mlčelivé přítelkyně u srdce tvého, jak jsi sladce spíc ve zkvetlých růží vonném spala klíně se sešly, sklonily nad bledou líc. Toť Láska se Smrtí – a Bůh se díval, tři andělé jak v ráj se blížili, co máj měl ptáků, každý k tomu zpíval, a všecky květy hned se rozvily. Děl Bůh: „Já nepromarniv květy chudé kol hlavy trny dal jsem sobě svít, by měla, ve rakvi až dřímat bude, čím matka její čelo ověnčit. [71] A v ráji v stříbrnou bych její číši med sladký, vonný věčně vlévat směl, na dřevě hanby, ve mrákotné výši jsem krutou žízeň žlučí zaháněl.“ Já věřím, hledě v její bledé čelo, že bůh se za ni obětoval rád, že v tváři její nebe zapomnělo svůj úsměv – nevinný a plný vnad. 72