Vigilie.

Vigilie.
Po temném nebi rozsypány planou hvězd ohně bledé, zelenavé, rudé. To jiskry výhně vzduchem dolů kanou, jíž celý vesmír jednou stráven bude. A jako roh na torbě lovce v snění se houpá měsíc nad závratnou srází, a staré dojmy z krajů zapomění se k společnému chorovodu zchází. Kde v monastýru duše lidské tají se jaká touha, každá hlavu zvédá, pak pějí v sboru starodávnou báji, a refrain její srdci usnout nedá. O jedné lásce, která na svém hrobě se směje vstříc nám upomínky květem, o plachém štěstí, které chytit sobě jsme nadáli se rychlým za nim letem. – – [125] I stane člověk, v sebe sám se dívá a žasne, slyše nitra svého zvuky – tak známě zní mu píseň ona tklivá jak echa dávno zkonejšené muky. Tu hudbu přervat duši možno není – jeť upoutána sladkou něhou její jak delfin snivý, táhna v zanicení za plavci, kteří rodnou píseň pějí. 126