Vigilie.

Augustin Eugen Mužík

Po temném nebi rozsypány planou hvězd ohně bledé, zelenavé, rudé. To jiskry výhně vzduchem dolů kanou, jíž celý vesmír jednou stráven bude. A jako roh na torbě lovce v snění se houpá měsíc nad závratnou srází, a staré dojmy z krajů zapomění se k společnému chorovodu zchází. Kde v monastýru duše lidské tají se jaká touha, každá hlavu zvédá, pak pějí v sboru starodávnou báji, a refrain její srdci usnout nedá. O jedné lásce, která na svém hrobě se směje vstříc nám upomínky květem, o plachém štěstí, které chytit sobě jsme nadáli se rychlým za nim letem. – – I stane člověk, v sebe sám se dívá a žasne, slyše nitra svého zvuky – tak známě zní mu píseň ona tklivá jak echa dávno zkonejšené muky. Tu hudbu přervat duši možno není – jeť upoutána sladkou něhou její jak delfin snivý, táhna v zanicení za plavci, kteří rodnou píseň pějí.

Patří do shluku

leknín, vodní, hladina, tůně, rákosí, tůň, vodník, rusalka, sítí, rákos

346. báseň z celkových 708

Podobné básně

Deset básní ze stejného shluku jejichž vektorová reprezentace je zobrazené básni nejblíže.

  1. Asyl v lesích. (Alois Škampa)
  2. BARVY (Antonín Sova)
  3. EMIL ZOLA. (Bohuslav Květ)
  4. PŮLNOC U ŘEKY. (Božena Benešová)
  5. III. Když luny hasne bílý pruh, (Jaroslav Vrchlický)
  6. U RYBNÍKA. (Antonín Klášterský)
  7. Leknín. (Rudolf Richard Hofmeister)
  8. None (Karel Leger)
  9. TRUD VEČERNÍ. (Václav Věnceslav Ráb)
  10. NOČNÍ KRAJINA (Antonín Sova)