Resignace.

Resignace.
Ó Pane, smuten jsem jak poutník v zemi cizí kdy v poušť mu stezka mizí, a noc již kryje zem. Již lásky sladký jas mým srdcem neproniká, můj duch se všeho sříká, čím život blaží nás. Jak cizí, drsný zvuk se moje stony lijí v tu tvoji harmonii, jíž dýchá každý puk. Když vidím mrtvý květ dřív krásný tak a svěží jak mezi bratry leží, hned vzdychne si můj ret. [88] Když hvězda sletí v mrak tu trpký bol mne svírá, a dlouho za ní zírá můj unavený zrak. Když vidím ženy pád dřív čisté darydcery tvoji, mé srdce smutno stojí, že s ní bych umřel rád. Vím, mnohý svadne květ a mnohá hvězda zmizí a mnohé srdce ryzí zatlápne ještě svět, Než, jak’s děl, vzejde den na kruhu tvého času, v němž vzkřísíš mrtvou krásu a každý zašlý sen. A v jitro líbezné se zjasní širé nebe a srdce ženy tebe zas v sobě nalezne. Než kde je chvíle ta? Již mnohý z nás ji tuší, 89 a čistá láska v duši je mnohé zaseta. Pro slabá semena své teplo sešli na zem a nedopusť, by mrazem víc byla zkažena. 90