Večerní procházka.

Večerní procházka.
Pojď, bloudit města ulicemi. Již tíhne bledý soumrak k zemi jak k matce dítě ztracené. Nach západu kol zlatí štíty, a prastarý dóm obrovitý se koupe ve mze zlacené. Po střechách, krovech svit se vine tu živěj svítí, hraje, hyne a rozplývá se, zaniká. Já dím ti: Hleď, tak často hasne ve vlastní, záři zlatojasné sen nejkrásnější básníka. Hle akácie zádumaná! Se hlavy její vonná manna. na dlažbu padá kamennou. [114] A jak jen vítr tichý hnul se, ku jihu její vůni nese a pozdrav v dálku touženou. A dole řeka svoji dumu uspává v jemném, teskném šumu a malé loďky žene vpřed. Ty rychle letí – vzhůru, dolů – co lásky nesou, štěstí, bolu, a řeka smývá každý sled. Kam jíti? Velké do opery? nuž tedy, moje krásná Peri, jen blíž se přitul – tak – jen blíž! Vždyť z okolí co temna padá v mé srdce, moje vílo mladá, ty vše svým stiskem zaplašíš. A pak než vrátíme se domů, zde, u hvězd, řeky, soch a stromů vše přísahy mi odříkáš. Zda z duše jdou, či kdes už dříve jsi nalezla je v knize lživé, já ne, ty sama nejlíp znáš. 115 Však rychle! Nechme opojení! Snad zítra; každé probuzení nám nové muky číš jen dá....dá... Náš fauteuil čeká, ouvertura již v slabém chvění sladce zmírá, a opona se pozvédá! 116