Večerní procházka.
Pojď, bloudit města ulicemi.
Již tíhne bledý soumrak k zemi
jak k matce dítě ztracené.
Nach západu kol zlatí štíty,
a prastarý dóm obrovitý
se koupe ve mze zlacené.
Po střechách, krovech svit se vine
tu živěj svítí, hraje, hyne
a rozplývá se, zaniká.
Já dím ti: Hleď, tak často hasne
ve vlastní, záři zlatojasné
sen nejkrásnější básníka.
Hle akácie zádumaná!
Se hlavy její vonná manna.
na dlažbu padá kamennou.
[114]
A jak jen vítr tichý hnul se,
ku jihu její vůni nese
a pozdrav v dálku touženou.
A dole řeka svoji dumu
uspává v jemném, teskném šumu
a malé loďky žene vpřed.
Ty rychle letí – vzhůru, dolů –
co lásky nesou, štěstí, bolu,
a řeka smývá každý sled.
Kam jíti? Velké do opery?
nuž tedy, moje krásná Peri,
jen blíž se přitul – tak – jen blíž!
Vždyť z okolí co temna padá
v mé srdce, moje vílo mladá,
ty vše svým stiskem zaplašíš.
A pak než vrátíme se domů,
zde, u hvězd, řeky, soch a stromů
vše přísahy mi odříkáš.
Zda z duše jdou, či kdes už dříve
jsi nalezla je v knize lživé,
já ne, ty sama nejlíp znáš.
115
Však rychle! Nechme opojení!
Snad zítra; každé probuzení
nám nové muky číš jen dá....dá...
Náš fauteuil čeká, ouvertura
již v slabém chvění sladce zmírá,
a opona se pozvédá!
116