Poslední květy.

Poslední květy.
Jak zdlouha vítr vane z těch podzimkových lad! Na naše hlavy kane posledních květů spád – ó rci mi, drahý anděli, ó rci mi, máš mne rád? Již dávno růže svadly a ptáci spěli v jih, a každý lístek spadlý svou dlaní skryje sníh, teď jsou ty noci dlouhy tak a den je jako v mih. Pojď, schovej bílou šíji a uhlaď hnědý vlas. Den zvolna za dnem míjí, jak v poutech chodí čas, a nežli přejde zima ta, kde bude každý z nás? Ta naše pouť je dlouhá, jen krokem každý rok, nás nehne stesk ni touha, ni zvolna ani v skok, vždy zticha, bez ohlížení, co život má těch slok. U cíle, který dříme ve hrobní stajen stín, se oba zastavíme, nám klesnou ruce v klín, nad námi věčněvěčno bude spět neznámých do končin. [35] Po různém putování zda poznáme se, mníš? po čistém věnci v skráni já poznám tebe již, ty mě po ráně ve prsou, kam ruku položíš. 36