Poslední květy.

Augustin Eugen Mužík

Jak zdlouha vítr vane z těch podzimkových lad! Na naše hlavy kane posledních květů spád – ó rci mi, drahý anděli, ó rci mi, máš mne rád? Již dávno růže svadly a ptáci spěli v jih, a každý lístek spadlý svou dlaní skryje sníh, teď jsou ty noci dlouhy tak a den je jako v mih. Pojď, schovej bílou šíji a uhlaď hnědý vlas. Den zvolna za dnem míjí, jak v poutech chodí čas, a nežli přejde zima ta, kde bude každý z nás? Ta naše pouť je dlouhá, jen krokem každý rok, nás nehne stesk ni touha, ni zvolna ani v skok, vždy zticha, bez ohlížení, co život má těch slok. U cíle, který dříme ve hrobní stajen stín, se oba zastavíme, nám klesnou ruce v klín, nad námi věčno bude spět neznámých do končin. Po různém putování zda poznáme se, mníš? po čistém věnci v skráni já poznám tebe již, ty mě po ráně ve prsou, kam ruku položíš.

Patří do shluku

poupě, růž, růže, květ, vypučet, vonný, zkvést, kytka, perla, fialka

421. báseň z celkových 486

Podobné básně

Deset básní ze stejného shluku jejichž vektorová reprezentace je zobrazené básni nejblíže.

  1. Kvetou růže. (Josef Václav Sládek)
  2. Duma o pohádkách jara. (Adolf Heyduk)
  3. KVĚTINY. (Emanuel z Čenkova)
  4. Těch květů bude málo... (Adolf Brabec)
  5. Král – žebrák. (Adolf Heyduk)
  6. 7. Ladný zjeve porozvitých růží, (Karel Hynek Mácha)
  7. VI. V ZAMLČENÍ. (Jaroslav Vrchlický)
  8. VÍŠ? (Jan Spáčil-Žeranovský)
  9. II. Mila. (Jaroslav Vrchlický)
  10. JAK V NOCI BÍLÉ LUNY KVĚT... (Otakar Auředníček)