Sen.

Sen.
U matky odpočívá, mdlé oči zavřeny. Zpěv jizbou tiše splývá jak šepot ozvěny. I sní se krásnou paní a pyšný, slavný dvůr, pod okny v záři ranní stál mladý troubadour. Tak unyle a tiše hlas jeho sladký zněl, jak z pohádkové říše by na větru se chvěl. Lesk růžový se třpytil ve oknech gothických, a troubadour co cítil, oživil v písních svých. [188] Ten azur Itálie a rozkoš mladých let, a hrob, jenž sestru kryje, a stesk, jenž táhne zpět....zpět... Jen jí ta píseň zněla ta touha, pláč a smích, jí slza spadla vřelá – – zpěv troubadourův ztich. Na ňadrech její čistých nevinná růže tkví, jí v řasách hustolistých se slza perlou stkví. S těch ňader, krásná paní mu cudnou růži dej, i slzu, kterou schrání mu za odměnu přej. S tou růží, zpěvný bratře, se vrátíš domů rád. Ty zemřeš, na ni patře, a sladce budeš spát. 189