Sen.
U matky odpočívá,
mdlé oči zavřeny.
Zpěv jizbou tiše splývá
jak šepot ozvěny.
I sní se krásnou paní
a pyšný, slavný dvůr,
pod okny v záři ranní
stál mladý troubadour.
Tak unyle a tiše
hlas jeho sladký zněl,
jak z pohádkové říše
by na větru se chvěl.
Lesk růžový se třpytil
ve oknech gothických,
a troubadour co cítil,
oživil v písních svých.
[188]
Ten azur Itálie
a rozkoš mladých let,
a hrob, jenž sestru kryje,
a stesk, jenž táhne zpět....zpět...
Jen jí ta píseň zněla
ta touha, pláč a smích,
jí slza spadla vřelá – –
zpěv troubadourův ztich.
Na ňadrech její čistých
nevinná růže tkví,
jí v řasách hustolistých
se slza perlou stkví.
S těch ňader, krásná paní
mu cudnou růži dej,
i slzu, kterou schrání
mu za odměnu přej.
S tou růží, zpěvný bratře,
se vrátíš domů rád.
Ty zemřeš, na ni patře,
a sladce budeš spát.
189