Enora.
(Fragm.)
Neznámý sestoupíš k Hádovi
a mezi temnými stíny blouditi budeš.
Sapph.
Oh mrtva, mrtva je!
Ta duše s křídly archanděla
a srdcem ženy.
To tělo sladké, hodno duše své
jest prachu drahým dědictvím
a černá zem ji skryje zrakům lidí!
A duše její, vlna hudby rajské
do nebe vyzněla a ve sboru
tam Serafů teď v hymnách zvučí:
„Svatý, Svatý, Svatý
jest Pán, král zástupů!“
Jen pověsť její čistá, netknutá
tím jedem, který v nitru světa kypí
(neb také světice se nesmí
náš tknouti ret ni hanbou ani hříchem)
se bájí po světě,
a křesťan zmírající
se posilňuje jí na věčnou cestu.
[63]
A její slz déšť stříbrný
(jež plakala zde naposledy,
když vichr bolesti ji rval
a zlomil, neboť zde čím krasší květ
tím dříve musí zahynouti)
teď léků činí plnou studánku,
jež mnohé obrodila hříšníky
ku věčné spáse.
Proč prchá vše z té země proklaté
co znak a žár a krásu ohně
v své hrudi nosí Prometheova?
Část v prach, čast přejde v dech,
a červ se dělí s bohem o kořist.
Já pláču a šílím!
Jak Helkiův syn pláču nad rumy,
jež pohřbily můj Sion.
Leč on – on jistě velký prorok byl,
a červ jsem já,
jejž první hrouda rozdrtí.
64
Requiem.
Své slzy v oku zatajte
a v prsou nechte spáti žaly
pro mrtvou, které v životě
již sevšedněl proud bolu stálý.
Již marno vše! Ni láska víc
ni bolest zpět ji nevyvábí.
U rakve teprv cítíme,
jak proti smrti přec jsme slabi.
Jeť láska nám hlas Serafů
i ve svých klamech, beznadějích,
a mrtvým dálný červa ruch,
jenž dobývá se v rakev jejich.
Jeť bolest živým bouře zlá,
jež v prachu smýká naši hlavu,
a mrtvým vánek, který jim
na hrobech sotva sčeří trávu.
65