Lesní idylla.

Lesní idylla.
Ve háji dlel jsem samoten pohřížen v dumné snění – když na blízku se ozvalo lehýnké šelestění... Pol bázlivě, pol zvědavě jsem hlavu z mechu zvedl a mladou, hezkou dívenku jsem nedaleko zhlédl. Hlavinku měla sklopenou a smutně zřela kolem, a chvílemi si povzdychla, ach, jako krutým bolem... Snad milenec ji oklamal, a srdce pokoj nedá – snad, chtíc se z žalu vyplakat, samotu lesa hledá?... 135 „Ó, rci, ty děvo, jakýž bol tvé srdéčko as tíží, proč očka tvoje kalí se a smutně k zemi shlíží? Proč hledáš háje samotu – stal hoch se ti snad zrádcem? Ó, mluv, dívenko, býti chci tvým přítelem i rádcem!“ Tu z korálových dívčích rtů, jež dvé řad perel vroubí, zní jako ptačím šveholem: „Ach, vždyť jen – hledám houby!“ 136