I.
Divoké kaštany.
Epigramy.
[3]
Proslov.
Kaštany, trnky, šípky rostou
jen divoce, – kyticí prostou
z nich nezhrdne snad čtenář milý?
Jiní mu arci sladké
ovoce v slupce hladké
již k potěšení předložili...
A tuším asi, co se stane:
„Ovoce divoké a plané,
to sotva může vhod být komu“ –
snad čtenář mnohý řekne.
A kritika mne sekne:
„A nejedlé, nechutné k tomu!“
[5]
Mé epigramy.
„Kaštany divokými je nazveš,“ jsem si řek’,
„jsou pichlavé jak ony a jádro – pelyněk.“
Nuž rcete, zda jsem mohl jim lepší jméno dát?
Mnohý, kdo do nich „kousne“, se bude – ošklíbat...
O starém přísloví.
„Mluvit stříbro – mlčet zlato.“
Pro satyrika neplatí slova tato:
u něho jest – řekl bych –
mluvit zlato, mlčet – hřích.
[7]
O básníku ***.
Kdo může býti než On básník větší?
On „vynalézavostí“ všechny předčí –
jen, prosím, sbírky „jeho“ básní čtěte;
co Vlachové, Francouzi, Angličané
napsali krásy vzácné, nevídané:
vše v „jeho“ básních jistě naleznete...
„Básně v próse“ – a naopak.
Překrásné „básně v próse“ napsal Turgeněv;
u nás tak mnozí „básnílkové“ opáčný jsou zjev:
(– snad čtenář laskavý mnohého zná z nich? –)
neb píší zase samou prósu ve svých „básních“!
K vůli rýmu.
K vůli rýmu, by nekazil slohy
– kdož by pravdu toho popřít chtěl? –
často nucen říci básník mnohý
něco jinéhojiného, než zamýšlel.
8
Básník.
Ó, jasné ideály, božská poesie –
ký spasný lék to pro pozemské trampoty!
Jen vzhůru hledí básník, v oblacích víc žije –
a nedbá, že mu dole teče bláto do boty...
Zlomyslná poznámka.
První literát:
„Příteli, zdali pak už víš,
že N. chce vydat sebrané své spisy?“
Druhý literát:
„Ty sebrané jsou dávno již
jím bůh ví odkud, než je sepsal kdysi!“
„Dumas by to mohl podepsat“...
Redaktor:
„Román váš je znamenitá práce –
Dumas by ji mohl podepsat.“
Také-spisovatel:
„Otisknete mně ji tedy v krátce?“
Redaktor: „Chraň bůh – z Dumasa to plagiát!“
9
Na kritika***.
On literáta leckterého sekne, zraní,
jejž v ráži kritickým svým „mečem“ „lízne“;
ký div, tak ostrou, břitkou zacházeje zbraní,
že sám se při tom také někdy „řízne“!
O „Lešetínském kováři“*.
Zvědav jsem, až Čech náš kdysi
vydá sebrané své spisy,
zdali zrak můj mezi nimi „Kováře“ též spatří –
vždyť on též k „sebraným“ spisům patří...
* Tato vlastenecká báseň mistra Svatopluka Čecha byla, jak známo, konfiskována.
Dialog dvou konfiskovaných básní.
Vrchlického „Twardowski*:
„Heč, ty jsi zůstal v ,base‘, mne zas propustili,
jsem lepší nežli ty – sic by tak nečinili!“
* Polský „Faust.“
10
Čechův „Lešetínský kovář“:
„Jen špatný chlap můž’ z toho míti potěšení,
že vlastenectví spíš než frivolnosť je provinění...“
Básníkům.
Písemnictví kdo věnuje žití,
ten že musí bídu, nouzi tříti?
Roďte se co „páni domácí“ –
básnit můžete pak jen „pro legraci“;
nebo jak Hans Sachs* se dejte do roboty –
budete mít aspoň dobré boty.
A když poslechnete této rady,
zajisté že neumřete – hlady...
* Norimberský švec a básník.
Rada mladému básníku.
Chceš-li, příteli, se slavným stát,
nestačí jen, dobré povídky neb verše psát –
musíš také dobrou hubu míti,
redaktorům hodně lichotiti,
s milostpány kritiky pak na bratrství píti:
s kamarády-literáty hospody též vytloukat –
pak jen z Tebe bude slavný literát.
11
O literárních hádkách.
(Na různé adresy.)
Když se tak, páni, v časopisech pohádáte,
ne věc – jen Vy vždy z toho prospěch máte:
Vy rychle známými se státi chcete,
však na to Vaše básně, jiné spisy sotva stačí;
tož hádáte se – tím to dosáhnete,
neb milé publikum čte „mastné“ polemiky radši...
„Až hanba!“
Přítele, jenž se básnit jal.jal,
já jednou zvědavě se ptal,
zda motivů má k básním mnoho.
„Až hanba!“ za odpověď dal –
a když mi „básně“ ukázal
tak byly vskutku podle toho...
12
Proč jsou verše mladého poety X. Y. „vodnaté“.
Když mu v kalamáři inkoust vysychá,
vždy zas k němu trochu vody přimíchá:
jaký div to tedy,
když i do veršů mu vplyne naposledy?
Zlá nemoc.
X.
„Přítel Topinka že churaví?
Vždyť jsem onehdy ho viděl ve zdraví.“
Y.
„Nemocí je stížen velmi zlou:
trpí zlatou žilou – básnickou!“
Na povídkáře N. N.
On špatně volil povolání –
hypnotisérem stát se měl:
neb člověka se zmocní spaní
při pouhém čtení jeho děl.
13
Příteli Karlu Čuprovi (K. Č. Kolčavskému).*
„Různá zrnka“ nazval jsi
svoje epigramní „zpěvy“ –
snad ses bál, by kritika
neřekla, že jsou to „plevy“?
* Většina spisovatelů, „postižených“ následujícími epigramy, náleží k osobním přátelům a známým autora „Divokého ovoce“ – čímž nemá autor nikterak v úmyslu se vychloubati, pokládaje prostě za nutnosť, tuto okolnosť zvláště konstatovati v době, kdy se na veřejnosti vyskytují tzv. „satyry,“satyry“, psané z osobního záští, závisti neb i jiných nepřátelských pohnutek.
O „Malířských novellách.“
Přítelkyně:
„Ty ,Malířské novelly‘ páně Auředníčkovy
jsou velmi smyslné – a proto se mi nelíbily.“
Já:
Ach, slečno, autor každinkému s těží vyhoví...
a „smyslné“ – toť líp, než aby nesmyslné byly!
14
Na Karla Švandu šlechtice ze Semčic.
(K „Fantastickým povídkám“.)
Karel Švanda ze Semčic,
filuta, o duchách píše pouze –
snad by kritik nemoh’ říc’,
o „ducha“ že v jeho spisech nouze...
Na Rud. Jar. Kronbauera.
I.
I.
Dosti jednoduchá invence,
přemnoho „básnické licence“,
trochu ušlechtilé tendence,
honorář však hlavní „intence“:
tak on vždy rád líčí šílence.
II.
II.
Ať si píše z nalezince,
z porodnice, ze blázince:
blázni – snad i rozumní mu budou povděčni –
probůh, jen ať nikdy neřeční!
15
Na Bohdana Kaminského (Karla Buška)
Tak vysoko jej Pegas* vynesl na křídlech poesie,
že bohem Olympu a nesmrtelným on mní být;
a věru div, že sprostou vepřovou jíst místo ambrosie
a místo nektaru on hloupé pivo může pít!
* Či nebyl to bílý komoň básníků, nýbrž strakatá, komediantská kobyla „Reklama“?
Na Ignáta Herrmanna.
Prál, z „chudého“ že píše kalamáře –
a nyní vůkol udivené tváře:
povídky, humoresky, román čtyřsvazkový,
a spoustu epigramů i kus pro divadlo nový
on napsal mimo denních „soudních síní“ –
zda dokázali by to po něm jiní?
Mám-li svůj náhled vyslovit –
ten kalamář musí jak štoudev být.
16
Na M. A. Šimáčka.
Ač z nízkých vrstev čerpá látku,
přec nikdy není nízkým, mělkým;
že nelpí hladkých frásí na pozlátku,
„Svět malých lidí“ učinil ho velkým.
Na Antonína Klášterského (Petra Jasmína, A. K. Lešana atd.).
O Klášterském nejraděj’ bych řek’,
že je ve všem pravý skřivánek:
drobňoučký a slaďounce tak zpívá,
a na mnohé jiné pěvce s vysoka se dívá...
17
Na Jaroslava Kvapila.
On „mystické“ rád básně píše –
u něho „noc má plno hladu v břiše,“břiše“,
„houf chimér v cestu vybíhá a štěká,“štěká“,
fantomů roj kde „vášní šílí“ – snad i heká, –
a „v tónech ospalých zas vzpomíná si“
na „mrtvou lunu,“lunu“, „nočních fial“ krásy,
jež rostou „z bařin snů“ a „starých hrobů skrýše“
při „záři měsíce, jež dolů padá tiše“ – –
on „mystické“ rád básně píše.
„Voskové prsty tlukou do kytary,“kytary“,
„noc vlasů jedovatá“ šíří ostré páry,
mu „vůně snů nad hlavou šumí“
(ať třeba čtenář tomu nerozumí!);
vše dohromady „mrtvou vůni“ dýše – – –
on „mystické“ rád básně píše...
18
Na Jaromíra Boreckého.
Kvapila má za přítele –
jedna duše v dvojím těle:
symbolismem, mysticismem, romantismem
obou duch se spíjí,
oba pějí stejnou melodii,
oba „šílí“ – láskou k Poesii!
Na J. S. Machara (Ant. Rouska).
„Vše v světě špatné, prabídné!“
on stále pěje nám tak „krásně“,
a jistě myslí, výminku
že činí pouze – jeho básně...
Na Al. Škampu.
Vlastnosti dvou řídkou shodu
o něm tuto zjevím:
básník dobrý, člověk skromný –
více o něm nevím.
19
Na dra. Em. StehlíkaStehlíka, ryt. z Čenkova a z Treustättů.
Šlechtických predikátů nadbytek
mu uštědřeno osudem;
však cennějším je – já bych řek’–
že slout’ můž’ – ducha šlechticem!
Na Václ. Hladíka.
(K povídkám „Z lepší společnosti“.)
I.
I.
Proč ten titul ? Vyslovit
chci zde svoje podezření:
autor chtěl snad naznačit,
„lepší společnosť“ že dobrou není...
II.
II.
Jménu jeho konání
velice se příčí:
Hladíkem se jmenuje,
drsně pravdu líčí.
20
Na Fr. X. Svobodu.
Píše pěkné básně, též i novelly,
maluje i kreslí – jak kdo povelí:
umíť vyhověti každinkému vkusu;
co by leckdo nesved’, provede –
ba i divadelní správu dovede
přinutit ku hraní svého kusu!
Na Pavla Albieriho (Jana Mucka), t. č. v Americe.
Leckdo tvrdil, že je v koncích... Lež to holá! –
jeho „psavosť“ kritika ni moře neudolá:
s velkou vytrvalostí i přes moře on, chlapík čilý,
po nás svými vojenskými novellami střílí.
21
Na Jana Červenku.
V básních nešťastným se tváří,
vzdychá po lásce a ženách, naříká –
zatím doma mladou hezkou žínku má...
Básníci jsou přec jen lháři!
Na Jana Antoše.*
Nedivte se, lidé, že nemůže mnoho psát:
mnoho psal by – honoráře bral by velmi rád –
ale nestačí příspěvky na „Matici“ přijímat!
* Pokladník „Ústř. Matice školské.“
Na dra. Václava Řezníčka.
Před lety on velmi mnoho psal,
malý nápad do široka rozšlapal;
dnes již toho belletristy není více:
utonulť on dávno v politice.
22
Na dra. Antonína Šnajdaufa.
Myslil, slavnějším se stát
než již byl, že nejde skorem:
přestal tedy básně psát –
praštil lýrou, stal se profesorem.
Na Ant. Klose-ho.
(K básním „Na zemi“.)
Jiní lítaj’ v oblacích –
on zůstává na zemi, kde žije;
líčí lidí pláč i smích –
rozumná to věru poesie!
Na Aug. Eug. Mužíka.
Hle, básník bohem posvěcený,
jenž mnohé bouře přestál juž:
v myšlení, v práci i v svém pění
to není mužík, to je muž!
23
Na Gustava Dörfla.
Ve vlastenecké struny bije –
ach, nelibá to mnohým melodie!
Leč jedna harfa – to je trochu málo,
mít celý orchestr – to by potom „hrálo!“
Na Ant. Sovu (Georgova).
Jaký zázrak se to děje:
Sova jako slavík pěje!
Na Fr. S. Procházku.
Milý kamaráde z Moravy,
co ti to as vlezlo do hlavy?
Nečetli jsme od tebe již dlouho žádnou zkázku –
snad jsi neposlal svou Musu na procházku?
24
Na Ludvíka Lošťáka.
On ducha anglického do českých veršů vkládá
a při tom českou hudbu (snad po anglicku) skládá –
proč nemohlo by v tom být harmonie, shody?
By česko-anglický ten poměr utvrdil,
on s Angličankou se též oženil –
teď buďme zvědavi na další jeho plody...
Na Karla Červinku.
Realismu v básnictví on nejmladší je stoupenec –
divné věci v básních popsat často mu již napadlo:
příště nám snad v básni sdělí, zač mu dělá boty švec
a mnoho-li pradleně své onehdy dal za prádlo.
Na Jana Hudce.
Od dob, co se oženil,
lýru na hřeb pověsil;
teď už virtuos z něj nebude – –
co to za hudce, když nehude?!
25
Na Jana Žeranovského (Spáčila).
Talent dosti velký, ale – chytá lelky.
Dobrého vždy málo;
přec by se mi zdálo:
za rok dvě, tři znělky
svede i duch mělký –
to je míň než málo.
Na Gust. Jaroše (Adama Kříže).
Chudoba a souchotiny –
to jsou dva motivy:
Gustav Jaroš sám jediný,
koná s nimi divy!
26
Na J. K. Šlejhara.
On lidskou ničemnosť a bídu, psotu líčí
na pohled pravdivě – a pravdě se to příčí;
ne lotři s „šikmým čelem“ jen – i jiných lidí řad:
toť samý dravec, šakal, tygr, hyena a had;
a v čtenáři se při čtení tak vzbouří hněv a cit,
že lotrům těm i – autoru by hned chtěl „nabančit“!
Na J. D. Konráda.
O Dalmacii píše neustále
a s chutí, pílí stále rostoucí;
kdo řek’ by, že z té země chudé, malé
se tolik povídek dá „vytlouci“?!
Na Jana Ladeckého, redaktora „České Thalie“.
Jeho literární činnosť v dvojí obor spadá:
historické veselohry, komedie skládá,
při tom tragicky se s divadelní správou hádá.
27
Na dra. Polykarpa Starého.
(K povídkám „Z areny žití.“)
To není ze života, milý pane,
spíš věru z blázince – škoda Vašeho „umu“!
Jak Vy vše líčíte, tak se to zřídka stane –
neb Vaši rekové jsou všichni bez rozumu!
Na Františka Roháčka.
Aby pomoh’ písemnictví na Moravě
– snad i také sobě k penězům a slávě–,
„Nivu“ začal vydávati Roháček.
Daří se mu skvěle – u všech safientů! – :
už prý získal dobrých – dvacet abonentů...
aj, tož bude z něho hnedle „boháček“!
28
Na dra. Aug. Nevšímala.
(K článku, kterým zahájil v „Palečku“ opět svoji literární činnosť.)
Kdysi epigramy psal,
potom psaní zanechal,
koncipistou se kdes stal;
deset let si nevšímal,
co kdo do tisku kde dal,
jaký pokrok se kde stal –
o nic už se nestaral,
ani řádek nenapsal –
jen své existence dbal.
Nyní zas se psáti jal – – –
že toho radš nenechal!
Na Oldřicha S. Kosteleckého (Seykoru).
Kdyby věc to byla třeba k pláči
o ni vtipkovat on nepostačí;
kroutí „látku“ v dialogu v před i zad –
kdyby hrom bil, vtip z ni musí vyždímat!
29
Na Karla Šípka (Pešku).
Málokdo to umí líp
nežli Karel Šípek:
v každé řádce ne-li vtip,
tedy aspoň vtípek.
Na autora „Divokého ovoce“ X. M.
Překrásné by mohl věci psát,
kdyby – talentu měl víc a času;
pro „chléb“ když se musí jinak pracovat,
pak jde umění i poesie k ďasu!
Na Karla L. Kuklu, podnikavého zpravodaje.
Balonem on dá se v let,
neb se spouští do šachet
scíplé koně vyvážet:
pro článek by získal látky –
nedbá, zláme-li si „hnátky“!
30
Na JUDra. Em. Zítka.
Jako spisovatel v povídkách
darebáky odsuzuje, –
před soudem však jako advokát
horlivě je obhajuje!
Na J. J. Benešovského-Veselého.
O něm tato věc je jista:
v životě je trochu fantast, podivín,
v povídkách svých ale nové doby syn –
rozumný, střízlivý realista.
Na V. Mrštíka.
Jak se psáti má, dřív studoval a články psal –
potom teprv sám dle toho psát se jal.
Mnohý jiný dříve svými „plody“ redaktory i čtenáře mučil,
potom teprve se psáti učil.
31
Na Václava Štecha.
(K veselohře „Maloměstské tradice“.)
Radosť z úspěchu mu kalí nejvíce
( – málem z toho vznikla pranice! –):
podobny že jsou si velice
moje „Hlasy srdce“,*srdce“*, jeho „Maloměstské tradice“.**
* Tiskem vydáno a provozováno r. 1878.
** Tiskem vydáno r. 1888 a provozováno r. 1889.
Na Jindř. Štemberku (Emila Stellu).
Neznámý je dosud Štemberka.
Leckdo řekne snad: „Ten chuděrka!“
Já dím: Tulipán si pestrým kalichem sám pyšně slávu zvoní –
skromná fialka však přelíbezně v skrytu voní.
32
Na Rudolfa Kutinu.
Praví se, že talent nemá Kutina,
co prý dovede, že pouhá routina;
jen když aspoň s routinou on něco dovede –
talent bez routiny též moc nesvede.
Na Karla Kádnera.
Pro děti pouze básně píše –
a zdá se, že netouží výše...
a zdá se, že mu právě stačí,
když tvářinky jich k smíchu pohne nebo k pláči...
Na Al. Kalendu.
Napsal kdysi, šťastnou když měl chvilenku,
román „Člověk, který hledá myšlénku“.
Teď nic už nepíše – v redakci tiše sedá –
snad sám teď člověkem je, jenž myšlénku hledá...
33
Na dra. Julia Nejedlého.
Je to, slyšte, lidé! český literát,
brillantové prsteny a jehlice jenž nosí!
(Jestli kdo o vysvětlení toho prosí,
věz, že tučné příjmy má – co advokát.)
Na J. Bittnera.
Že mu někdy nápad šlehne lebí,
proto jal se kdysi také psát...
Hercem dobrým jest – to řeknu tisíckrát;
aby byl i dobrý literát
toho – bohudík! – on nemá zapotřebí...
34
Za † Ladislavem Stroupežnickým.
I.
I.
Můžeš klidně v hrobě spáti –
nemohou se s Tebou rváti
odmítnutí literáti.
Příjemným byls málokdy –
spravedlivým ale vždy!
II.
II.
Hoj, jak se „odmítnutí“ zasmáli,
že také Tobě v „Národním“ vše nehráli!*
Teď, po Tvé smrti teprv, chystají se „Žáka výtečníka“ provésti – .
ať pospíší si tedy „odmítnutí“ zemřít – snad se jim to také poštěstí!
Pak teprv závidět Ti mnohý přestane,
až na prkno i na prkna se dostane...
* „Vojtěch Žák, výtečník“ a „Zkažená krev.“
35
Na Karla Š..bu.
Pro román* ze semináře vyloučit se dal,
jejž on vlastně ani nanapsal.**
Proto nyní nic už „nespisuje“,
že mu nikdo v péro nediktuje:
V-lz-f, jeho „tichý kompagnon“ – ach!
nechal chudáka na holičkách!
* Odběratelé „Matice lidu“ jej znají.
** Autor měl písemné důkazy o tom v rukách.
Na Fr. Rutha.
Když jsou „pomocníci“, jakás routina,*routina*,
třeba v srdci prázdno, v hlavě „dutina“,
jen když plno v kapse, v břiše – :
hezky se to asi píše...
* V tomto případě se vyslovuje „ruthina.“
36
Na F. X. Šaldu.
Malý „dar s hůry“,
obrazů fůry,
nesmyslů halda –
to je pan Šalda.
Na cizojazyčné pseudonymy „P. Albieri“, „L. Arietto“, „Fa Presto“ atd.
Jména Mucek, Šebek, Mašek a tak dále
vlastníkům jich nezní snad dost krásně...
Stydí se snad páni za svá česká jména,
či za svoje povídky a básně – ?
37
Kritikovi, který bude mou knihu prohlížet.*
Snad podivíte se i rozzlobíte,
až podobiznu moji uvidíte,
jež na knize je k mojí oslavě.
Však doufám, že mi přece odpustíte,
když na mne, přísný pane, pohlížíte,
že nechám při tom klobouk na hlavě!
* Aby ji četl, nemohu na žádném kritikovi žádat.
Všem „bratřím v Apollu“.
Bažit po „nesmrtelnosti“ –
jaké jsou to bláhovosti!
Papír netrvanlivý –
za sto let vše spráchniví...
Ba i kdyby knihy byly z plechu –
za tisíc let nebude víc o nich slechu...
38
Na četné nohsledy Vrchlického.
Sfinx, Styx, Eden, Hellas, Karyatidy,
Phoebus, Hades, Lethe, Centaur, Nereidy –
a bezpočetné jiné cizí krámy
se hemží v jejich básních – pánbůh s námi!
A chceš-li, čtenáři, rozumět slov těch znění,
v „Slovníku naučném“ si hledej vysvětlení!
Nervósa a básníci.
Mladí básníci* s ní rádi koketují,
v básních svých se sami „nervósními“ nazývají;
v skutečnosti nervósu dle jména pouze znají:
s chutí jedí, dobře spějí, klidně po Příkopech promenují.
Ze starších kdo vskutku má ji, trpí tiše – –
a byť nervósa jej o klid, spánek okrádala,
a byť by mu mozek, srdce sebe krutěj’ rvala:
trpitel v svých básních, povídkách ni slůvka o tom nenapíše...
* Jar. Kvapil, Auředníček a. j.
39
Na nejrůznější adressy.*
„S poctivostí dojdeš nejdál“ –
neplatí teď už:
leckdo leckde leccos opsal –
přec je slavný muž.
* Autor nemluví „do větru“: mohl by uvésti jména – nečiní tak ale z té příčiny, že dotyčné osoby se dopustily plagiátů již před delší dobou a některé z nich z bídy, jež jednání jejich aspoň částečně omlouvá; mimo to poklesek svůj dávno napravily, majíce dosti talentu k samostatnému tvoření. Ostatně čtenářům-neliterátům na jménech snad nezáleží – a literáti vědí, komu se u nás již vytýkaly plagiáty.
Na Jana Váňu.
(K jeho epigramu o Svat. Čechovi.)
Jana Váňy satyra –
podskaláka manýra.
40
Na „Kokrhy“ pana Váňy-Koblihy.
I.
I.
Z jejich formy kostrbaté mráz po zádech běží, –
co chtěl v mnohých autor říci, čtenář pozná s těží...
II.
II.
V epigramu sebe „břitším“ musí zvonit vtipu kov –
Havlíčkem však ještě není, kdo užívá „silných“ slov.
III.
III.
Mnoho špatných veršů prý se nyní píše, Váňa pravil;
vydal tedy ještě mizernější, by tu chybu „spravil“...
IV.
IV.
„Satyry“ to – spaste duši! Vtipu v nich ni „atómek“ –
bez vtipu však býti hrubým dovede i – podomek.
V.
V.
Literáti, předem již se třeste hezky:
Váňa vydá v krátku nové „třesky – plesky!“*
* „Blesky a Třesky“ – ohlášeno v „Kokrhách.“
41
Na Šimona-Lomnického, „granátníka“ a veršotepce z „Humorů“.
V oficíně holičské, v níž sídlí,
každého – však v „Humorech“ jen Němce – „mydlí“.
Nejen z vlasů – také ze slov kudrlinky kroutí,
vtipy svými – jako jiní „granátníci“ – nezarmoutí.
Na „také-spisovatele“ J. D. Korvína.
Drápal se též na Parnass –
spadl, zlámal při tom vaz.
42
Na také-dramatika Fr. Duchka.
Pán ten „kusy“* píše – není hloupý:
aby „kus“ mu nepropadl, všechna místa koupí,**
lístky rozdá... Šťasten, když pak vyvolán
obdarovanými (kteří se mu stranou smějí,
do očí však hlučně chválu pějí) –
literární „Ispahán!“
* O 17 aktech.
** Je smutné faktum, že někteří divadelní řiditelové v Praze i na venkově jeviště své i personál svůj snižují provozováním nechutných, nesmyslných slátanin různých slavomamem posedlých literárních břídilů, jen když dostanou za to zaplaceno. ( ) panu Duchkovi, který je ve svém povolání jako vrchní inspektor Č. z. dráhy, zajisté úctyhodný muž, je na příkl. známo, že zakoupí pro své „kusy“ celé divadlo předměstské.
Mlado- a staročešství.
Jen v samých hádkách, lepší co jeje,
čas mnohý promarní i síly svoje –
a často Němcům na prospěch
pak opomene jednat jako Čech...
43
Jak „dělal“ kdysi pan Fanta kalendáře.*
K starým, zbylým kalendářům nové kalendarium
přilepiti dal pro P. T. publikum,
čímž ušetřil literátům honoráře.
Tak se někdy dělaj’ kalendáře.
* Kalendář „Český rolník.“
Mimovolné doznání.
Redakci jisté poštou zaslal
balík „básní“ student Spálený;
by porto menším bylo, napsal:
„Obsah: rukopisy bez ceny!“
Zbytečná poznámka.
„Učenec“ N. vlastním nákladem když knihu vydá,
napíše vždy na ni, že se „patisk zapovídá“;
blázen by byl, blbý bloud,
kdo by to chtěl „patisknout“!
44
O reklamním, „čajově-importérském“ „časopise“ „Světem“.
Famosní ten „cenník-časopis“
sobě „všechna práva vyhrazuje“ –
kromě insertů však všechen obsah svůj
z cizích knih a časopisů otiskuje!
Nově vzniklému časopisu v malém městě ***.
K čemu tys tam počal vycházet,
rozuměj, kdo můžeš, tomu:
vždyť tam četné kmotry-klepny roznáší
„novin“ dost – od domu k domu!
Nakladatel a spisovatel.
O čistý výtěžek celý
věru dělit by se měli;
nechť však prvý „naloží“ něčeho sebe víc:
druhý „odnese“ vždy málo – nebo nic.
45
Zná ho.
První spisovatel:
„Kam v tom ošumělém kabátě jdeš, příteli?“
Druhý spisovatel:
„Snadno uhodnouti: k svému nakladateli.
Prachšpatně bych věru pochodil,
kdybych v dobrém kabátě se před ním objevil!“
Nakladatelům „krvavých“ románů.
Že prý řemesla již svého zanecháte?
Věru, páni, líp tak bylo by:
neb ač romány krvavé nakládáte,
přec jsou plny mravní hniloby.
Čert jako ďábel.
„Krvavé“ romány vzal ďas –
„sensační“ přines’ jiný čerchmant zas!
46
Sensační romány.
I.
I.
Kal a špína, lotrovství a podvody,
krádeže a vraždy, cizoložství, rozvody,
pikle, vojny, mor a požáry,
bouře, hromy, blesky, roztříštěné stožáry,
bídáctví, hnus, podlosť v paláci i v chýši –
hú! jak z toho všeho děs a hrůza čiší!
Jak to hučí, hlučí, mučí, tříská, vříská, píská,
bouří, kouří, sténá, heká, leká a se vzteká,
kvílí, šílí, běsí, děsí, bije, vyje, chrčí, vrčí!–
poesie, umění se při tom zahanbeně v koutku krčí...
II.
II.
„Kup ten román, čtenáři, nejlepší to čtení
– od začátku do konce: hrozné rozčilení;
z hrůz věrného líčení mráz po zádech běží,
sensačními příběhy vlasy se Ti zježí,
nervy Ti to roztrhá, třeští z toho hlava –“
tak se lidem nabízí „duševní“ ta strava!
47
? – !
Psát na censuru epigram mám tužbu vřelou,
jejž měla by si přísná dáma ta vzít k srdci;
leč nesmím pana Knappa v nebezpečí vrci –
vždyť ona by si, podle zvyku, vzala knihu celou!
Slavné policii!
Já tady denuncuji lidmi před všemi,
že profesor Kapička, jenž se lučbou zabývá,
bez ostychu a směle studující vyzývá,
by přišli do jeho přednášky s demonstracemi!
Proto snad...
My velduchům svým po jich smrti
tak rádi pomníky budujem’ všady;
a proto snad je ubíjíme
lecjak, neb necháváme zmírat hlady...
48
„Mecenáš“.
Kýs chudý spisovatel přišel k mecenáši:
„znám, ctěný pane, dobře velkodušnosť vaši,
a prosím o podporu – mám jí velmi třeba:
jsemť v hrozné bídě právě... nemám ani chleba –“
„Ach“ – dí tu mecenáš – „teď špatné časy máme –
já podporuji, pane, jen své dobré známé.“
Jde smuten literát... Mecenáš za ním pokukuje
a praví si, kouř z havanského odfukuje:
„Je ještě málo znám, bez ;jména‘, tento Musy syn –
vždyť nepřišlo by to snad ani do novin!“...
Pochybná chvála.
Herec:
„Jak jsem sehrál ,krále Leara‘?“*
Kritik:
„Pane, byl jste výtečný:
pravdivý a přirozený –
nu, jak blázen skutečný!“
* Šílený rek Shakespeareovy tragedie.
49
Národe, nezoufej!
V Kobrově „Naučném“ by byl měl rád
svůj životopis jistý literát;
i zaslal dáta panu Bačkovskému.
Však náhle, k překvapení všestrannému,
přestaly „Doplňky“ k „Slovníku“ vycházet...
Tu žádal literát svůj životopis zpět.
Děl Bačkovský: „To není snadné, na mou česť:
mámť životopisů ve sklepě pytlů šest –
Váš vyhledat mi nelze hned v tom okamžiku.“
Ó, není s námi, Češi, ještě zle,
když doktor Bačkovský má ve sklepě –
jaká to „úroda“! – šest pytlů výtečníků!
50
Ouha!
„Ten X. teď zpyšněl –“ herci dva si povídali kdysi,
„to od té doby, co ho pochválily časopisy;
co si ten osel myslí o sobě? Snad že je Garrick ňáký –
ten hlupák domýšlivý, směšný – co je on, to jsme my taky!“
Triumf krejčovského umění.
A.
„Do herečky N. se v Oslí kůži*
rázem zamilovali prý čtyři muži?“
B.
„Řekni raději – bys, brachu, nechybil –
do kostýmu, jejž pan Pešta** pro ni urobil!“
* Výpravná hra.
** Divadelní krejčí.
51
Dobrá rada.
Zpěvačka bez hlasu:
„Pane, znalcem jste – nechtěl byste mi poradit,
v jaké úloze bych měla prvně vystoupit?“
Negalantní kritik:
„Slečno, vhodnějšího nic vám radit nemohu,
nežli v ,Němé z Portici‘ titulní úlohu.“
Za mistrem Smetanou.
Ač hluchým být neštěstí veliké,
přec výhodu Jsi měl též jednu velikú:
žes neslyšel, jak slečny všeliké
„dřou“ na klavíru Tvoji krásnou muziku!
52
„Zázračné dítě“-virtuos.
Účastník koncertu:
„Předloni, když hrál zde, devět let mu bylo,
letos zas tak – na věku mu nepřibylo?“
Impresario koncertisty:
„Zcela přirozeno – snad to pochopíte? –
vždyť to přece, pane, zázračné je dítě!
Bezděčný posudek.
(Z umělecké výstavy.)
Obraz bitvy „mistra“ Kaňky
obdivoval převelice
kmotr Benda, zvolav trefně:
„Hrome, to je mazanice!“
53
„Hrozny“.
(Z umělecké výstavy.)
Malíř kritikovi: „Jak mé ,Hrozné vinné‘
vám se líbí? Zřel jste někdy lepší jiné?“
Kritik-šelma na to k malířově smutku:
„Pane, vaše ,Hrozny‘, ty jsou hrozny vskutku!“
Na mistra Jos. Strachovského.
Jak bůh tvořil lidi, reky ze hlíny –
také „Žižku“* nám již vytvořil;
kéž by po ruce jen měl též bohyni,
jejíž pokyn, hled by sochu oživil,
jak ji kdysi měl Pygmalion** –
hoj, byl by to mezi Němci shon!...
* V Táboře.
** Král cyperský a dovedný sochař, jehož sochu krásné dívky bohyně Venuše oživila.
54
Degradace karrarského mramoru.
Ze sněžného mramoru za časů dávných
tesaly se pouze sochy mužů slavných;
nyní však – ó, osud hloupých, klatý! –
uzenáři na něm vykládají jelita a cervuláty!
Vzorní „mecenáši“.
I.
I.
Jak obětavým je pan B., toť skoro k nevíře –
on právem jako „přítel umění“ se dává vychvalovat:
na léto pozval k sobě churavého malíře –
a ten mu za to musil celou villu vymalovat!
II.
II.
„Na útraty mé,“ děl pan O., se do Mnichova podíváte,
však památku bych na vás měl, mi portrét za to uděláte.“
Malíři padesátkou pomoh’ ku cestě
a od malíře dostal obraz – za dvě stě!...
55
Ubohý umělec.
Při díle svém – to mnohdy v pýše –
malíř a literát se podepíše;
tož řezbář měl by snad
chudák – se „podřezat“!
Pp. bratřím Bittnerům.
Slony dělat z papier-maché
a moc jiných zvířátek –
toto počínání Vaše
musím nazvat zbytečností:
vždyť ze živých „slonů“ a i jiných „hovádek“
v světě tak už víc než dosti!
56
Nomen omen.
(„Na adresu autora písně „Deutsches Lied.“)
Mezi jménem Tvým i dílem
„Deutsches Lied“, hle, jaká shoda.,
„pragermáne“ Kalliwodo:
jastliť v obou – kal i voda!
Pseudo-velikánu.
Až zemřeš, my tě skvěle oslavíme:
ne pouze na hrob tvůj přepěkný kříž –
my skvostný pomník též ti postavíme;
jen, prosím, hleď, abychom mohli již...
„Snaživci“***.
Nač se tlačíš všady v popředí?
Slyš mou radu:
nula v předu pranic neplatí –
drž se vzadu.
57
V době klubovsko-spolkářsko-jednotářské.
Máme u nás divných spolků celou spoustu –
hnedle nebude nám scházet věru
snad již ani „Spolek sběratelů chroustů“
a bodrý „Klub ševců-amatérů!“
Dvojí rekové.
Žurnalista jistý kdysi řek’
poslanec X. že je pravý rek.
Rekem povídky by moh’ být – snadná věc,
neboť takovým můž’ být i zbabělec.
Co u nás stačí na výtečníka.
Co u nás „výtečníkem býti“ značí?
Buď dosáhnout jakéhos jmění,
neb trochu „vyššího“ též postavení
a přec se k svému rodu znát – to stačí.
58
Svatý Jan a mnohý český poslanec.
V čem jsou si podobni.
Svatý Jan prý uměl
mlčet velmi hezky –
to dovede mnohý
poslanec též český.
Čím se od sebe liší.
Prvého, jenž hnije,
jazyk svěží prý je, –
druhého, ač žije,
jazyk zase „hnije“...
Pan Kec, také-našinec.
Na německé ferialní osady
dává tajně peněz hromady,
pro české však tento smutný rek
sbírá okázale – slámky z viržínek...
59
Vlastenci – u piva.
„Hoj, Sokolíci, mužně v před!“
tak mnohý zpívá, hřímá –
však při pivě jen – na to hned
zas líně zívá, dřímá...
Proč mluví německy.
„PročProč, pane A.A., s tím Němcem X. jen po německu švadroníte?
On přece česky zná a vy německy dobře neumíte.“
„„Jen„Jen z lásky k mateřštině, pane B. – to není přec nic zlého? –:
než dal bych jím si hyzdit svoji řeč, to radš mu hyzdím jeho!“
60
Výhoda.
Čech, jenž v „uzavřeném“ žije,
šťastnějším nežli jiný je;
blaho kyne jemu čisté:
po smrti má nebe jisté –
neboť on již za živa
„očistec“ si odbývá!
O sokolské košili.
Košile Vaše, bratři Sokolíci,
„vykouzlí“ barvy Čech na Němců líci:
když rudou košili sokolskou shlédnou,
jako krev zrudnou a jak stěna zblednou!
„Spi, Havlíčku...“
„Spi, Havlíčku –„ národ pěje
často, když ho jímá žal;
leckdo však si při tom přeje
aby celý národ „spal“...
61
Sokolská píseň s nesokolskými dodatky.
„Hoj, Sokolíci, mužně v před!“ –
vždyť v hospodě budeme hned,
kde při hudbě je živo.
„A byť i cesta daleká:
to Sokolíka neleká“ –
vždyť je tam dobré pivo!
„Důtka“ a „dutky.“
O mnohém, jenž dostal „důtku“,
často možno říci vskutku,
za to, čím se provinil,
dostat dutkami že zasloužil.
Ze strachu před „zraněním“?
Pana Houžvičku prý kdysi na honbě
„vyplatil“ kýs střelec sváteční svou brokovnicí.
Proto snad vždy rychle zmizí z hostince,
na stole-li objeví se „střelec“ – na „Matici“...
62
Dobrá výmluva.
Kdos bohatého „vlastence“ se ptal,
zda též již něco na „Matici“ dal,
že jméno jeho mezi dárci dosud nestálo.
„Aj, dal jsem,“ děl on, „a to nemálo;
však – tento – víte – aby snad se nezdálo,
že chtě se chlubit, v novinách rád stávám,
tož vždy co dárce „nejmenovaný“ jen dávám.“
Všem pro ideu trpícím.
Kéž žalář, vyhnanství a jiná muka
Vás víry ve vítězství nezbaví!
Hoj, vyjasněte zachmuřené líce:
Když jedna bije, jiná žehná ruka –
a staví-li se Vám dnes šibenice,
Vám jiná doba pomník postaví!
63
Studentstvu českému.
Hoj, studentstvo, Tys povoláno
zušlechtit světa národy,
by lidstvu nové vzešlo ráno:
věk lásky, štěstí, svobody!
Byť zpátečníci Tobě láli
a zášť jich zlobný věstil hled:
své zachovej si ideály
a kráčej statně, mužně vpřed!
Důslednosť socialistického mluvky.
Na táborech hlásá rovnosť stavů
a jen v práci všech on spásu lidstva vidí;
sám však žije z podpor dělnického davu
a za otce – metaře se stydí.
64
Divní „doktoři“.
Na „těle“ lidské společnosti prý četné „rány“ zejí,
jež zvolna, těžce hojí se v tom žití boji lítém;
a proto je „doktoři“ anarchie chtějí –
by „proces“ urychlili, „vypalovat“ – dynamitem!
Trumf lékařské vědě.
Hle, jaká „poklona“ to pánům doktorům
již pomáhat maj’ lidem v nemoci:
když někdo náhle zemřel, píšou noviny,
že „umřel bez lékařské pomoci“!
Choulostivý odznak.
Že lékaři své krásné vědy za odznak
si hada, sovu zvolili,
tím velice si škodili:
had – jedem usmrcuje, sova – smrti pták.
65
O „vlněném apoštolu“, německém „učenci“ dru. Jaegerovi.
I.
I.
Slyš, viz a žasni již, kdo nejsi hluch a slepý:
muž tento učinil vynález velkolepý
(to popřít můž’ jen člověk záštíplný –
vždyť k chvále jeho všechny trouby znějí):
onť vynašel, že zhotovit lze z vlny
košile, kazajky – a ty že pěkně hřejí!
II.
II.
Hle, vizte důkaz, že i rozum mělký
dnes v světě „proslavit“ se může hravě:
kdys s „vůní duše“ blamoval se muž ten velký –
a teď mu hloupé ovce pomáhají ke slávě...
66
III.
III.
Ač pouze „vynašel,“ že vlna hřeje,
přec dosáh’ již, co každý král si přeje,
po čem tak mnohý básník marně touží,
proč jiní umělci se tajně souží:
má pomník již... A není ledajaký –
jen ku Příkopům obraťte své zraky:
tam na oslavu muže věhlasného
– arci jen v skříních – stojí socha jeho
uprostřed punčoch, gatí, nákrčníků...
Zda postačí to tomu výtečníku? –
Citlivá dívka.
Když kuře zří podřezat, vzdychá „Ach!“
a zrak se jí slzami zrosí –
však klidně na pěti svých kloboučkách
roj vycpaných ptáčátek nosí...
67
Dobré stránky vleček.
Pravda, dámy vlečkami že šíří bacily –
pouze ke škodě však vlečky nikdy nebyly;
lidé z toho arci stůňou, umírají –
jiní z toho ale obživu zas mají:
lékaři a lékárníci, potom truhláři,
naposled pak kostelníci, kněži, hrobaři...
Slečně-sousedce, která celý den vříská – pardon! – zpívá.
Vy řekla jste, že proto stále „pějete“,
že „na světě jste ráda“. To snad každý!
I jiným přejte žít, – jsem též rád na světě,
však, slečno vzácná, „zpěv“ Váš, ten mne vraždí!
68
O ženské cnosti.
Jak nízka cena ženské cnosti,
když nejlepšího strážce svého,
jenž chrání ji od pádu zlého,
má pouze v – obličeje šerednosti...
Citlivé srdce.
Jak pana rady Klepetarze choť
má srdce citlivé, to nikdo neuvěří!
Jí bolno, trudno, bídu, nouzi zřít,
a proto žebráka – pryč žene od svých dveří...
Co ženy kazí.
Žen marnivých by jistě ubylo
i nevěrných, od toho okamžiku,
od kterého by v světě nebylo
též zrcadel a dvorných pochlebníků.
69
Podivný úkaz.
Podivná to věru změna:
mnohá, druhdy mírná žena
„kousavou“ dostává hubu
v době, když pozbývá zubů!
Poesie a prósa.
Já opěval jsem, dívko krásná, Tobě ku chvále
Tvých vlásků zlato, zoubků perle a rtů korále;
však ještě víc bych dovedl ty skvosty oceniti,
kdybych tak, drahá – v půjčovně je mohl zastaviti!
70
Ujištění.
Děvče:
„Ach, jsem tak tuze mlada, nemohu ještě vdát se...
ty na mne čekat nebudeš – ty oženíš se v krátce –“
Milenec:
„Ó, dokud tebe mám – to přijmi ujištění –
a lásku tvou, já nepomyslím na ženění!“
Názor pessimisty o klesání mravnosti.
Není prý už žádných pannen
– tvrdí pessimista pan N. –
než těch v krámech hračkářských;
rovněž mládenců prý není
pražádných již k nalezení,
vyjma pouze kupeckých...
71
Šičce šatů slečně ***.
V sousedství se o Vás vypráví,
jazyk Váš že je jak jehla pichlavý;
ba že – nejsou-li to klevetné jen řeči –
jehlu Vaši hbitostí prý velmi předčí!
Obrácený svět.
Hle, cvičený pes – každý se mu diví;
pán jeho, kejklíř, mní, že on psa živí – –
leč kdyby pošel – jaká to proň rána:
neb pes ten malý živí svého pána.
„Ruka ruku myje“...
Při partyčkách, šidbách různých vždy je
pravidlem, že „ruka ruku myje“;
podivná věc při tom zajisté,
že zůstávaj’ obě nečisté!
72
Také „čistý“ výtěžek.
Z obchodu nekalého, špinavého vytěžili
dva „společníci“ sumičku, o niž se rozdělili.
Zda pravdou bylo to, když potom jeden řek’,
že rozdělili se o „čistý“ výtěžek? –
Také „pokrok“!
V Kanaan když Kristus víno dělal z vody,
právem za zázrak to tehdá měli lidé všici;
zázraky i víra v ně však dávno vyšly z mody –
neb teď totéž dělají i bryndalové-vinárníci!
O anonymních listech.
Na dopise, jenž utrhačstvím dýše,
se pisatel z pravidla nepodepíše;
toť důkaz, který každý vidí:
že za svůj dopis sám se stydí...
73
O čem lidé nejvíc hovoří.
Nouze, bída, dala by mi jistě na vždy „kvinde“,
kdybych tolik zlatek obdržel já asi,
kolik lidí v tramwayi, v hostinci i jinde
hovor se mnou začnou zmínkou o počasí!
„Taneční pořádek“.
Vždy v masopustě hladkých na lístkách
„tanečním pořádkem“ to zve tištěný řádek;
a když se to pak v sále provádí,
je z toho obyčejně jen – taneční nepořádek.
74
Filuta.
„Kolik je již hodin? prosím vás –“
k svému galánu dí slečna Fany,
mníc, že ku návratu z procházky již čas.
„Hodiny nejsou našimi pány!“
rychle na to filuta jí řek’,
aby zakryl, že též není pánem hodinek!
Rada každému, kdo si rád „přihne“
Radím každému, když moc se „nachmelil“,
by si s nikým „na bratrství“ nepřipil;
sic dne druhého snad shledá s bolem,
že se „sbratřil“ s – oslem nebo volem!
75
Kat, jindy a nyní.
Opovržen byl on vždycky od každého,
každý se ho stranil jako všeho zlého,
každý se ho štítil jako kalu, špíny,
z daleka se vyhnout jemu bylo zvykem.
Běda, kdyby někdo chtěl tak činit nyní:
neb dnes, prosím, sluje... inu – „úředníkem“...
Vzor omrzelce.
Pana Pecku vše již mrzí – chodit, státi,
jíst, pít, kouřit, milovati, bdít i spáti.
Rád by, chudák, život ukrátil si brzy,
ale – hrůza! – také zemříti jej mrzí!
76
Z malého města.
U nás prý je mrtvo, ticho, nic se neděje –
ó, nevěřte té lživé lamentaci;
zde máme hádky, pračky, rámus každý den;
a ob den – exekuční licitaci.
Na páně Bumbálkův nos.
Kdyby bylo všecko zlatem,
co se lekne, třpytí,
pak bys i ty, lesklý nose,
musil zlatem býti!
77
Trefná odpověď.
„Kolik máte hodin?“ otrapa se ptal
kohosi, jejž potkal v noci na ulici;
ten však, poznav ptáčka po čepici,
darebovi notnou ránu holí dal.
Chlap prásk’ do bot, až se zaprášilo,
neb již věděl, kolik uhodilo.
Nebezpečná výše.
Mladík, který o prázdninách cestoval,
rodičům svým divné věci zvěstoval,
že jim uvěřiti mohli s těží:
„Drazí, hôtel, v němžto bydlím, leží
1000 metrů nad hladinou moře –“
otec, čta list, na to zvláštní důraz kladl.
Matku nad tím jímá strach a hoře.
„Probůh,“ bez odkladu svému synu píše.
„Nerozumo, nelez do takové výše
– a nad mořem k tomu! – což kdybysi spadl?!“
78
Důkaz o nespolehlivosti lidského výroku.
Všechny boty „na dluh“ vržou prý,
od lidí jsem slýchal; lež to bědná:
ač pan Fintil dlužen za obě,
přec mu vrzá bota pouze jedna.
Příčina.
A.
Proč jenom hrabě Wetterhahn
sám na vysokém kozlíku vždy sedí?
B.
To nevíš? Pyšný tento pán
na lidi jiné „s vysoka“ rád hledí.
Zlaté mládí!
Hle, lidé léta pachtí se jak zběsilí,
by jmění, slávy, postavení nabyli.
Než dojdou cíle, dlouhý mine čas,
sestárne tělo, duše, zbělí vlas –
a pak by vše zas dali rádi
za několik let mládí...
79
O autoru těchto epigramů.
Na lidech na všech samé chyby vidí,
jak dobrých, cnostných nebylo by lidí...
Ó, čtenářové milí, nemějte ho
za posměváčka zlého, bezcitného!
Vždyť medoplodná včela také bodne prudce
svým žihadlem a potom sama zmírá v muce...
A často tomu, kdo se nejbujněji směje,
se třeba srdce, duše hořem, bolem chvěje...
Poznámka k epigramu „Nervósa a básníci“. V epigramu tom tvrdím, že starší básníci si na svoji skutečnou nervósu veřejně nestěžují. Mezi tím, co se tato kniha tiskla, objevila se však v „Lumíru“ (č. 26., 10. září) delší báseň „Nervy“, v níž Jaroslav Vrchlický si na muka nervósy úchvatným spůsobem posteskl za všechny básníky.
X. M.
80
II.
Trny a trnky.
Písně mrzouta o lásce a ženách.
(Všem zrazeným milencům a starým mládencům věnováno.)
[81]
(1881.)
[82]
„Zamilovati se, jest tolik, jako při zdravém rozumu blázniti.“
Ovid.
„Lepší oprátka,oprátka nežli špatná žena.“
Škotské národní přísloví.
„Aj, znáte-li ještě vy struny mdlé
tu píseň, jež divoce ňadry vře,
jíž každá zmládne vráska?
Ji andělé jmenují nebes slasť,
ji ďáblové jmenují pekel strasť
a lidé ji jmenují láska“.
Heinrich Heine.
(Překlad Ervína Špindlera.)
[83]
Paní Kritice.
Já slyšel, že prý šeredné,
špičaté, ostré zuby máš –
ó, prosím: raděj záda mi –
jen zuby své mi neokaž!
[84]
Jiný s keře lásky
Jiný s keře lásky
růží natrhal,
mně však keř ten samý
trnů, trnek dal.
Nedivte se tedy,
ženy vrtkavé,
že jsou písně moje
trpké, pichlavé.
[85]
Jiný pěje ženám písně
Jiný pěje ženám písně
sladké, hladké, beze skvrny;
já však vložil v písně svoje
hořké trnky, ostré trny.
O trny kdo poranil se,
nemůž’ mluvit jemně, hladce,
a kdo požil hořkých trnektrnek,
nemůž’ usmívat se sladce.
Že chud jsem byl, tak ze srdce
Že chud jsem byl, tak ze srdce
mi dívka výhost dala
a bohatého hýřila
se milostnicí stala.
Snad klesne kdysi ještě hloub,
sledujíc cestu bědnou –
a z ruky, kterou povrhla,
almužnu přijme jednou...
86
Šíp se srdcem vždycky byl,
Šíp se srdcem vždycky byl,
jest a bude znakem lásky;
a teď šípy na hlavách
nosí mnohé naše krásky.
Co to značí? Odpověď
zkušenosť má dát ti pravou:
že teď dívky milují
méně srdcem, více hlavou.
Šlechetného cnosti krášlí,
Šlechetného cnosti krášlí,
jemu šperků netřeba;
v šperkách však a v drahých šatech
vězí často – dareba.
Proto hejsku zhýřilému
dívku snadno oklamat,
že na srdce nyní dívky
nehledí – jen na kabát!
87
Napadlo mi jednou, když
Napadlo mi jednou, když
trud jsem topil v víně,
láska že se podobá
velmi guillotině.
Podobnosť tu veliká,
věřte, moji zlatí:
vždyť i láskou mnohý též
rázem – hlavu ztratí!
Ó, nevěř, hochu, když ti dívka šepce,
Ó, nevěř, hochu, když ti dívka šepce,
o lásce svoji slova sladinká!
Ó, nevěř slibům jejím o „věrnosti“,
neb suflérem jí – její matinka.
Sic dívka ti pak snadno místo z růží,
jen z ostrých trnů lože ustele,
když matinka jí jiného vyhlídne,
jenž – nosí lepší kabát na těle!
88
Když na rostlinu pohlédnu,
Když na rostlinu pohlédnu,
jež sluje „bella donna“,
tu hlavou kmitne myšlénka:
tať zrovna jako Ona.
Ten krásný její zevnějšek
lahodí mému hledu –
zevnějšek milý, vábivý
a nitro plné jedu.
Ty sklenko moje, sklenko má,
Ty sklenko moje, sklenko má,
ty milko ze křišťálu!
Tys věrnou družkou v radosti
i těšitelkou v žalu.
Co v sobě chová nitro tvé,
to poznati mi snadno –
kéž byl bych jí tak do duše
moh’ zřít’,zřít’ jak tobě na dno!
89
Ó, nezoufej, když tebe oklamala,
Ó, nezoufej, když tebe oklamala,
když podvedla tě lstivým spůsobem:
tos’ čekat moh’ – vždyť více lži a klamu
než pravdy ryzé plodí tato zem.
Nechť myšlénka na lásku křehké ženy
a zrádu její vstoupí v pozadí;
svou lásku věnuj drahé milé vlasti
a milka vlasť, ta tebe nezradí!
Nermuť, hochu, nermuť se,
Nermuť, hochu, nermuť se,
že tvou láskou zhrdla!
Vesele si zazpívej,
směj se z plna hrdla.
Jen ať dále pýcha ji
životem provází –
trestu svému neujde:
pýcha pád předchází!
90
Ó, zastři tvář svou, Hymene,
Ó, zastři tvář svou, Hymene,
před moderní tou bědou,
že mnohé matky dcery své
jak – kravky na trh vedou.
Že každému je nabízí;
kdo o groš více podá
než druhý, byť i lotrem byl –
tomu se dcera prodá.
Ve vábném kruhu
Ve vábném kruhu
veselých druhů
dívka, hle, dlí;
pro řeči mužské,
hovory kluzké,
jistě se rdí? –
Aj jste to v bludu!
Ruměnec studu? –
klamný to sen:
co v její tváři
růžově září –
líčidlo jen!
91
Rodiče její před lety
Rodiče její před lety
zemřeli z hladu, nouze,
a ona krátký na to čas
bažanty jedla pouze.
Jen hedvábným a krajkovým
se odívala šatem,
a vždy jak hvězda zářila
samými šperky, zlatem.
A v bytě skvostný nábytek,
voňavky, drahé mýdlo –
já často přemítal, kde as
bohatství toho zřídlo?...
Tu náhle jsem se dozvěděl
o dívce růžolící,
že vše, co nazývala svým,
jí dali – milovníci!
92
Marnivosti ženská,
Marnivosti ženská,
co ty hříchů zplodíš!
Mnohou dívku chudou
na bezcestí vodíš.
Třeba zaprodala
tělo své i duši:
jenom když jí klobouk
– darovaný sluší!
Dívka-li tě oklamala,
Dívka-li tě oklamala,
nic si z toho nedělej
a myšlénkám bolným, trudným,
na vždy z hlavy výhost dej.
Klidné mysle, chutě k žití
útěchou zas nabudeš:
zrazeným že nejsi prvním,
posledním též nebudeš.
93
Ó nermuť se, když tebe opustila
Ó nermuť se, když tebe opustila
a milkem jejím nyní jiný zas;
že zrazen byl jsi, musíš zapomenout
a rány tvoje jistě zhojí čas.
Vždyť praví se, že všechny rány hojí,
že vše se zapomene v běhu let;
a jedna-li ti život otrávila,
tož užij druhé zas co – protijed.
Ó nechtěj nikdy, mladíku,
Ó nechtěj nikdy, mladíku,
když byls od milky zrazen,
se ranou z pušky na niní mstít –
to činit můž’ jen blázen.
Neb rozumný ten nahlédne –
to uvaž, milý brachu:
že dívka taká nestojí
ani za hrstku prachu!
94
Jak krásným zdál se mi ten svět,
Jak krásným zdál se mi ten svět,
když měl jsemjsem, milko, tebe,
já svatě věřil, seslána
žes pro mne byla s nebe.
Jak ohyzdný mi nyní svět,
když s jiným jsi utekla –
já nyní pevně za to mám,
žes vyšla jenom z pekla!
Mně přítel milku odloudil
Mně přítel milku odloudil
a pojal ji za ženu,
já ztráty její neželím,
an znám teď její cenu.
A na něm mstít se nebudu,
mé srdce zášť nehostí –
vždyť tím, že s ní se oženil,
již potrestán je dosti!
95
„Svoje bližní miluj“ –
„Svoje bližní miluj“ –
písmo svaté praví;
toto svaté písmo
dívky skutkem slaví.
„Co ždá písmo svaté,
vždy se plnit musí“ –
proto kdo jim nejblíž,
dívek lásku zkusí.
Tys krásná jako růže,
Tys krásná jako růže,
jak vonný jara květ,
z tvých oček lásky bůže
s úsměvem hledí v svět.
Jak anděl v nebes ráji,
tak dobrou být se zdáš –
ba lidé povídají,
že velké srdce máš...
96
Ženský úsměv, jenž kol rtíků
Ženský úsměv, jenž kol rtíků
malinových pohrává:
provaz, jímž se mužská volnosť
velmi snadno spoutává.
Ženské slze, jež tak často
krásné líce pokropí:
potok, v němž se mužská vůle
skorem vždycky utopí.
Láska ženy, věru
Láska ženy, věru
nápoj jedovatý,
mužům mladým, starým,
snadno rozum zhatí.
Proto ženy láskou
muže opíjejí –
mohou s nimi činit
pakpak, co samy chtějí.
97
Nepohrávej s ohněm!
Nepohrávej s ohněm!
přísloví nám praví,
škodlivým se stát můž’
ohně jazyk žhavý.
Pravda; člověk mnohý
s ohněm lásky hrá-li,
nejen prsty sobě –
též i mozek spálí!
Magnet kov že přitahuje,
Magnet kov že přitahuje,
ve škole již poznal jsem –
ale později že dívka
též je silným magnetem.
Nejen že nás svojí krásou
těsně k sobě „přitáhne“ –
ale též i z naší kapsy
mnoho „kovu“ vytáhne!
98
Běda myšce, již se dotkne
Běda myšce, již se dotkne
lstivé kočky zub:
byť i před smrtí unikla –
musí pustit chlup.
Běda muži, jenž se stane
krásné ženy lup:
byť i v manželství nevešel,
musí – „pustit chlup“!
Vyved’ Adam hloupý kousek,
Vyved’ Adam hloupý kousek,
že si nechal žebro vzít,
a od pána boha z něho
ženu – Evu – utvořit.
Chudák ovšem, když si zdřímnul,
nehody se nenadál – –
kéž by si byl chvilku před tím
všecka žebra – polámal!
99
Praví se, když Adam mlsal
Praví se, když Adam mlsal
s Evou jab’ka po ránu,
že z jablka ohryzek mu
při tom uvíz’ ve chřtánu.
Přece životem vyvázl! –
což se nemělo však dít:
že poslechl hlasu ženy,
měl se za trest udusit.
Proč tak mnohé dívky,
Proč tak mnohé dívky,
když k oltáři kráčí
ve svatebním rouchu,
tak lítostně pláčí?
Když kněz ruce váže,
plačky klečí před ním? –
Že se budou muset
spokojit teď – s jedním!
100
Květinky samy nestálých
Květinky samy nestálých
vždy k sobě vábí motýlků
a rmoutí se, když každému
za hříčku slouží – na chvílku.
Též dívky každou chvilku se
s „motýlkem“ jiným celují,
a když s nich setřen všechen „pel“,
pak na „motýlky“ žalují!
Manžel.
Ach, že jsem já přenešťastný
Ach, že jsem já přenešťastný
draka za ženu si bral!
Nevydržím s ní to déle –
kéž by si ji ďábel vzal!
Ďábel.
Tvoji ženu? Chachá – k smíchu! –
jej, to bych si notně dal!
Tvoji ženu? Dej mi pokoj –
s tou já sám bych neobstál!
101
Okouzlil-li tebe, hochu
Okouzlil-li tebe, hochu
dívky úsměv hravý,
matka její do cesty však
překážky ti staví.
Ptáš se, jak tu k cíli dojít?
povím ti to krátce:
Chceš-li dceru za choť dostat,
dvoř se také matce.
Básníci ženy velebí
Básníci ženy velebí
a rovnají je květinám;
já nepatrný veršovec
jen k lianám je přirovnám.
Než s lianou je nemohu
porovnat s jinou rostlinou –
ať hůlka, bidlo, poleno:
ony se o vše „ovinou“!
102
V mládí vždy si vybírala,
V mládí vždy si vybírala,
žádný se jí nelíbil;
ruky její jen měl dostat,
kdo by velkým pánem byl.
Nyní jí zas žádný nechce –
čítá skorem třicet let;
proto kysele se tváří,
že již zbyde „na ocet“!
Mrzutě vždy dívka
Mrzutě vždy dívka
každá na to hledí,
když někde na plesu
velmi mnoho sedí.
Ještě mrzutěji
musí tedy hledět,
pro celý, ach! život
když zůstane „sedět“!
103
Leckdos staré paněpanně
Leckdos staré paněpanně
velice to zazlí,
když se po den celý
s malým psíkem mazlí.
Vždyť by neměla čím
čas si ukracovat –
béře psa si proto,
by měla – co chovat.
Spíš vypátráš, dlouho-li
Spíš vypátráš, dlouho-li
svět náš bude státi,
spíše původ člověka
lze ti vypátrati.
Spíš vypátráš, jestli je
měsíc obydlený –
nežli pravé vypátráš
stáří mnohé ženy!
104
Divil jsem se choti
Divil jsem se choti
pana rady Kuby,
že má při svém stáří
posud krásné zuby.
Jednou mezi řečí
zuby z úst se řítí – –
není všecko zlatem,
co se leskne, třpytí!
Často i muž silný,
Často i muž silný,
jejž přemoci stěží,
klopýtne přes kámen,
jenž mu v cestě leží.
Nedivte se tedy,
když pád slabé dámy
zavinějí pouze
malé – drahokamy.
105
Aj, láska dobrým lékem prý
Aj, láska dobrým lékem prý
pro zemských strastí rány,
bol mírní prý a otvírá
nešťastným nebes brány.
Ba ovšem, lékem k věčnosti
si mnohý cestu razí,
kdež jiný zase lékama
jen – žaludek si zkazí!
Také já po lásce ženy
Také já po lásce ženy
žízeň svoji ukojil,
a nápojem lásky její
srdce svoje opojil.
Jiného si namluvila,
milkou mou být přestala –
„opojení“ zmizelo již,
„kocovina“ zůstala.
106
Prý láska lidi pobádá
Prý láska lidi pobádá
ku činům velký, smělým –
že vždycky se tak nestává,
já sám též toho želím.
Mnohého, jenž by duchem svým
byl přines’ lidstvu štěstí,
a před sebou měl velký cíl,
již uvedla na scestí.
Ten myslil pak jen na sebe,
po „chlebíčku“ se pídil,
a jednu jenom starosť měl:
jak by si „hnízdo“ zřídil.
Na lidstvo, na svět zapomněl,
jen po své toužil krásce, –
a tak již mnohý velký plán
nalezl hrob svůj v lásce.
107
Vždycky jsem si myslil,
Vždycky jsem si myslil,
co v tom vězí asi,
že má Elsa stále
stejně dlouhé vlasy.
Jednou z nenadání
vrkoč k zemi skočí –
a s ním také spadlo
mně hned bělmo s očí!
Divte se, ó, lidé,
Divte se, ó, lidé,
této módě luzné:
dívky na klouboučkách
nosí ptáky různé!
Tak zří člověk často,
divě se jich vkusu,
na klobouku kachnu,
pod kloboukem – h..h...epší!
108
V divných šatech dámy
V divných šatech dámy
po ulicích běží,
od mužského vskutku
rozeznat je stěží.
Podivnější ještě
na plesích však nosí:
dole fůra látkylátky,
nahoře jsou „bosy“!
Přítele se stala chotí
Přítele se stala chotí
dívka takto hezounká,
v pasu však je šněrovačkou
jako hůlka tenounká.
Nechtěl bych si takou žínkou
obtěžkat své svědomí –
bál bych se, že ve objetí
mém se jednou přelomí!
109
Dámy.
Co vy o náš šat tak dbáte,
Co vy o náš šat tak dbáte,
naše vlečky napadáte?
O nás vy se nestarejte –
před svým prahem zametejte!
Páni.
Není třeba, milé dámy –
vždyť to činíte již samy!
Ba vy činíte i více:
zametáte – též ulice!
Co vyvy, pánipáni, stále máte,
Co vyvy, pánipáni, stále máte,
že na vlečky naříkáte?
Nechť již zmlkne ten váš křik –
vždyť to chvalitebný zvyk!
Jen ať naše dámy všecky
nosí sáhodlouhé vlečky:
ušetří tím magistrát
plat, jejž metařům má dát!
110
Koukneš-li se dobře
Koukneš-li se dobře
paní X. do huby,
poznáš hned, že nemá
pražádné již zuby.
Přec pan manžel tvrdí:
„Ať mne bůh zatratí,
nemá-li má žena
vskutku – ,zoubek zlatý‘!“
„Kousavé jsou všecky tchyně!“
„Kousavé jsou všecky tchyně!“
o těchto jsem slýchal hanu;
proti té však přítelovu
tchyni béřu ve ochranu:
Ještě nikdy zuby svoje
v jeho tělo nezaťala –
jednou jen mu v malé hádce
tváře trochu – poškrábala.
111
S mečem nebo břitvou
S mečem nebo břitvou
hrát si, není radno –
člověk ostrou zbraní
pořeže se snadno.
Chraň se též i jehly,
zubů vzteklé feny –
nejvíc ale chraň se
jazyku zlé ženy!
Když mladíku ohnivému
Když mladíku ohnivému
láska v srdci plápolá,
s jakou rozkoší vždy vábí
dívku svoji do kola!
A když pak co jeho žena
utrápí ho na polo,
rozmrzen ji často v duchu
posílá zas „na kolo“!
112
Manžel stál u rakve ženy,
Manžel stál u rakve ženy,
pozoruje, jaké změny
v tváři zesnulé se staly –
a rty jeho šepotaly:
„Kdo by řek’, když tu tak tiše
v rakvi leží, ni nedýše –
že, když ještě živa byla,
tolik hluku natropila?!“
Teď manželství je kazajkou,
Teď manželství je kazajkou,
již možno svléci lehce,
když „škrtí“ nebo na tělo
snad dobře „padnout“ nechce.
Když jeden „rukáv“ dlouhý snad,
neb druhý příliš krátký –
tu možno „kajdu“ nemilou
„krejčímu“ – vrátit zpátky.
113
Chceš-li, by se zvěsť o něčem
Chceš-li, by se zvěsť o něčem
rychle všady známou stala,
svěř co tajemství ji ženě,
pros, by též je zachovala.
Skvěle věru dojdeš cíle,
poslechneš-li této rady:
za hodinu budou se střech
zpívat o tom vrabci všady!
Známo, že když Lotha žena
Známo, že když Lotha žena
zvědavě se obrátila
k Sodomě, že okamžitě
v solný sloup se proměnila.
Kdyby tak se mělo státi
každinké zvědavé ženě –
oj, což sůl by ihned klesla
o několik zlatých v ceně!
114
Matka.
Nevím věru, proč se sňatku
Nevím věru, proč se sňatku
s panem X-m opíráš:
mírný, hodný, přičinlivý –
co si tak moc vybíráš?!
Dcera.
Ale matko, tomu srdce
moje pouze rozumí:
jak se s ním mám šťastnou státi,
když – ach – tančit neumí?!
115
Sál tančícími přeplněn –
Sál tančícími přeplněn –
vždyť hudba zve do skoku!
Však za záclonu ukryla
se Laura s slzou v oku.
Vše kolkolem se veselí
a plesá, víří, skáče –
a ona ve svém úkrytu
ach! – bolně vzdychá, pláče...
Co trápí ji as, ubohou,
jaká to zkouší muka,
že srdce, jež by radovat
se mělo, hořem puká? –
Ó – veliký jest její žal
a bolesť přehluboká:
dnes, kde by ráda tančila,
ji bolí – kuří oka!
116
Umí zpívat, umí tančit,
Umí zpívat, umí tančit,
v šermování též se zná;
vyzná se i v tělocviku,
na bruslích i na koníku
mužům všem se vyrovná.
Z frančiny též nanejméně
– pěti slovům rozumí;
ale počítati, psáti
bez chyb, plésti, vyšívati,
vařit, šít – to neumí!
117
Moderní dívka.
Stejná práva chceme míti –
Stejná práva chceme míti –
tak to zůstat nemůže!
Napsati chci ostrý článek,
jenž nám k cíli pomůže!
Já.
Aj, „emancipace“ tedy
dělá tobě vrtochy?
Nekaz péra, papír, dívko –
sprav si raděj punčochy!
118
Já nazýval ji andělem
Já nazýval ji andělem
a věřil v její cnosti,
a rovnal jsem ji k lilii,
symbolu nevinnosti.
Já doufal jejím po boku,
že dojdu blaha všeho –
však skutečnosť mne vyhnala
ven z ráje – domnělého.
Květ víry v ni, květ naděje,
květ lásky – všechny svadly.
Ach, vždyť jsem na to nevzpomněl,
že můž’ být anděl – padlý!
119
Slova mravokárce
Slova mravokárce
Ida přijme s hněvem –
oplzlé však řeči
vyslechne s úsměvem.
Bez studu na „pěkné“
obrázky se dívá,
tančí rozpustile,
písně kluzké zpívá.
Ve svém počínání
zlého nic nevidí –
aspoň za nestoudnosť
svou že se nestydí?
120
Aj, jak dívky přemnohé
Aj, jak dívky přemnohé
„kluzkosť“ rády mají –
na parketách, na ledě
rády prodlévají.
Jak na „kluzké půdě“ se
„jistě“ pohybují!
Při tom v společnosti jen
mužů si libují.
Naslouchají s úsměvem
„kluzkému“ jich tlachu – –
z všeho vidět, před „pádem“
že neznají strachu!
121
Jak kočka s myší dívka má
Jak kočka s myší dívka má
si s mými city hrála
a v srdce láskou zmámené
své spáry zatínala.
Hned zdálo se, jak v život by
mně slastnou naděj přála –
a hned se zase nadějím
a bolestem mým smála.
Mne z její „drápů“ vymanil
konečně šťastný osud –
však „poškrábané“ srdce mé,
to krvácí mi posud.
122
Tak mnoho v světě bláznů je,
Tak mnoho v světě bláznů je,
o nichž blázinec neví –
neb bláznovství jich šprýmovné
se v různé – lásce jeví.
Tu jeden koně miluje,
tam druhý kočky, psíky,
třetí zas akcie má rád,
neb z žabích noh paštiky.
Jiný zas „křížky“ miluje
neb špičku z mořské pěny
a mnohý – vrchol bláznovství –
dokonce rád má ženy!
123
Když již ku oltáři
Když již ku oltáři
byli v půli cestě,
ženich zřel, že schází
věneček nevěstě.
Řek’ to dívce svojí –
tato odvětila:
„Nyní vskutku nevím,
kde jsem jej ztratila.“
A ze svatebníků
kdosi podotk’ k tomu:
„Jak to může vědět?
vždyť již dávno tomu!“
124
Sousedky na ni láteří,
Sousedky na ni láteří,
že vede život pustý,
že dnes ji líbá suchý pán
a zítra zase tlustý.
Že dobré jídlo, krásný šat,
nad cnosť a mravnosť staví,
a v kruhu sladkých galánů
se pitím, zpěvem baví.
Proč pro veselý život ji
zasypávají hanou?
Však modlit, káti bude se
až bude – „starou ,pannou‘“!
125
Pohlavím teď „krásným“
Pohlavím teď „krásným“
ženy vůbec slují;
lichotný ten název
jistě zasluhují.
By měly kras různých
míru vrchovatou,
zvyšují své vnady
barvami a vatou.
A když muž dostane
na ženitbu choutku,
pojme za manželku –
malovanou loutku!
126
Hleďte, jak se „dobročinné“
Hleďte, jak se „dobročinné“
paní do „bazarů“ derou,
div že se o prodavačky
místo spolu nepoperou.
Chudině se „obětují”?
K smíchu! – s pány jen se baví
a své krásné šaty, šperky –
sebe též na odiv staví.
Kdyby „bazarové“ dámy
chudině své – šperky daly:
pak by teprv v skutečnosti
dobročinnými se staly!
127
Hoj, víno sem a vzhůru ke rtům číši,
Hoj, víno sem a vzhůru ke rtům číši,
ať spláknu trpké upomínky jed!
Že pro zrádnou víc netrápím se duši,
nechť zví to každý, zví to celý svět!
Hoj, víno sem a vzhůru ke rtům číši,
pak veselou si píseň zazpívám,
a nemysle na strasti, boly staré,
zas v dívenky se oko zadívám.
Hoj, víno sem a vzhůru ke rtům číši,
vždyť nové blaho zas mi nastane!
Ó, blaho rajské – vždyť mně milka nová
snad týden přece věrna zůstane!
128
Kdyby tak Frau’nlob* verše mé
Kdyby tak Frau’nlob* verše mé
si přečet’ vstana z hrobu,
tož zajisté bych uvalil
na sebe jeho zlobu.
Vždyť on o „krásném“ pohlaví
pěl jenom chvalozpěvy,
vždy v sladkých slavil písničkách
jen lásku, krásu děvy.
A za ty svoje písničky
nezůstal bez odměny:
když zemřel, nesly ku hrobu
jej nejkrásnější ženy.
Že já jen slova káravá
a trpká o nich prones’,
mně ženy jistě budou přát,
by – rarach sám mne odnes’!
* Frauenlob, německý „Minnesaenger“ (pěvec lásky).
129
Censura je také žena,
Censura je také žena,
a to velmi rozmarná;
jí, té chladné, přísné dámě
platí slední píseň má.
Proč že hrdou tuto dámu
poslední chci opěvat?
Proto že tou poslední je,
kterou bych moh’ milovat!
130
III.
Šípky.
Šípky.
Různé písničky a básničky.
[131]
Úvod k III. oddílu.
V tom oddílu jde páté přes deváté –
tak jako v žití, v světě častokráte.
Když může se tak v celém světě dít –
proč nemohlo by tak i v mojí knize být?
[132]
Vesnické posvícení.
V J-cích je dnes posvícení,
hudba hřímá v sluch.
Koláčů tu, jídel dosti,
ještě více veselosti –
juch! juch! juch!
„Na sále“, hle, ve hospodě
lidí jako much.
Co tu výskotu a křiku
od tanečnic, tanečníků:
„Juch! juch! juch!“
Pojednou se pračka strhne –
proč, ví snad jen bůh.
Hoj, již džbánky vzduchem fičí...
ten tu výská, onen křičí...
juch – juch – juch...
[133]
„Posvítit“ při posvícení
musí druhu druh.
Ej, jak se to řeže, mele –
podívání převeselé!
Žuch! žuch! žuch!
Muzikanti spustí skočnou,
zmlkne boje ruch.
A byť žebra ve dví byla,
byť i z hlavy krev se lila:
„Juch! juch! juch!“
134
Lesní idylla.
Ve háji dlel jsem samoten
pohřížen v dumné snění –
když na blízku se ozvalo
lehýnké šelestění...
Pol bázlivě, pol zvědavě
jsem hlavu z mechu zvedl
a mladou, hezkou dívenku
jsem nedaleko zhlédl.
Hlavinku měla sklopenou
a smutně zřela kolem,
a chvílemi si povzdychla,
ach, jako krutým bolem...
Snad milenec ji oklamal,
a srdce pokoj nedá –
snad, chtíc se z žalu vyplakat,
samotu lesa hledá?...
135
„Ó, rci, ty děvo, jakýž bol
tvé srdéčko as tíží,
proč očka tvoje kalí se
a smutně k zemi shlíží?
Proč hledáš háje samotu –
stal hoch se ti snad zrádcem?
Ó, mluv, dívenko, býti chci
tvým přítelem i rádcem!“
Tu z korálových dívčích rtů,
jež dvé řad perel vroubí,
zní jako ptačím šveholem:
„Ach, vždyť jen – hledám houby!“
136
„Wertherova utrpení“.
Smutná ballada.
Krásný den byl, slunce hřálo
– prvního to bylo máje –
Arthur s krásnou Leonorou
na procházku šli do háje.
Šli do háje zeleného,
pod dub do chládku si sedli
a za chvilku na trávníku
tento hovor spolu vedli:
„Milko moje, milko drahá,
věru velké parno jesti –
proto chci ku občerstvení
trochu jahod tobě snésti.“
„„Přines mně jich, můj miláčku,
přines mně jich k občerstvení –
já si zatím budu čísti
Wertherova utrpení!““
137
(Historku tu kýs pan Goethe
napsal světu na ukázku,
co vše cnostný mladík zkusí
nešťastnou, ach! když má lásku.)
Šel miláček jahod hledat –
dívka nad knihou se kloní
a pro Werth’ra nešťastného
za chvilku již slzy roní.
Čte a čte a bolné vzdechy
z ňader stísněných se linou,
a z těch oček zakalených,
proudy vřelých slzí plynou...
Proudy vřelých slzí plynou –
dívka však čte dál a dále
a při čtení a při pláči
ubývá jí neustále...
A když Arthur nazpět přišel,
v louži velké kniha plula:
dívka, ach! se čtením Werth’ra
celá – v slzách rozplynula!...
138
Španělská serenáda.
Bledná luna stříbrem svítí,
hvězdy na nebi se třpytí –
guittaru mou slyš juž znítizníti,
krásná doňo má!
Pod balkonem, oknem tvojím,
v tiché noci sám tu stojím,
lásky touhu zpěvem kojím,
sladká doňo má!
Doňo krásná, doňo snědá,
srdce mé mi spáti nedá,
tvář má prosí, žalem bledá:
slitování měj!
Otevř, drahá, otevř honem,
sice zhyne pod balkonem,
lásky žalem, s bolným stonem
don Xaverio!...
139
Nepřicházíš – neotvíráš –
vroucí lásce mé se vzpíráš...
či snad na mne tajně zíráš?
Nuže, dobrou noc!
Fortnu nechceš otevříti,
musím tedy dále jíti –
lásky bol svůj utopiti
v plném korbeli!
140
Dívce v zelených šatech.
Výstavní reminiscence.
Já znal jsem Vás již, slečno krásná,
když do školy Jste chodila;
již tehdá Vaše očka jasná
mne kouzlem mocným vábila.
Pak dlouho jako pejsek věrný
jsem za Vámi vždy chodíval,
neb jako stín Váš, předotěrný,
a rozpaky se zardíval,
když upřela Jste – plachosť v líci –
na mne ty krásné oči své...
Jak toužil jsem Vám, drahá, říci
co pro Vás cítí srdce mé!
Leč bránila mi vykonati
to obava má veliká,
že mohla byste přivolati
ze strachu na mne strážníka;
141
neb tuším, že Jste se mne bála
a – dím to bez všech okolků –
si jistě často myslívala,
že chci Vám uzmout tobolku...
Pak zmizela Jste v žití shonu
mně s očí... Dlouhý minul čas – – –
až na výstavě u balonu
jsem, předrahá, Vás spatřil zas.
Po boku otce šla Jste klidně,
tak skromná a tak spanilá,
a na mne usmála se vlídně,
když náhle Jste mne spatřila.
A jako v dávné doby ony,
zas jal jsem se tak putovat:
za Vámi šel jsem v pavillony,
kde byl jsem snad již dvacetkrát.
Váš papá, ten nás dobře proved’
čeho si nikdo nevšímal,
to on si předůkladně prohléd’ –
onť o všechno se zajímal:
142
Kočáry, flinty, pluhy, hračky,
punčochy, svíčky, kartáče,
voňavky, sirky, šněrovačky,
leštidlo, škopky, pekáče,
a pumpy, necky, lampy, židle,
zouváky, housle, struhadla,
motyky, boty, dýmky, vidle,
stříkačky, nůše, zrcadla
a mnoho tisíc věcí jiných
jsme obdivovat musili,
jež nahromaděny v těch síních –
a co jsme horka zkusili!
Já myslil, že mi v lásky žáru
snad srdce z prsou vyskočí,
okny „modellu pivovaru“
když zřeli jsme si do očí:
Vy z jedné a já z druhé strany
tak z blízka – a nic neviděl
Váš papá, stejně zadívaný
jak my Poupětův na modell...
143
Pak v jednu skříň jsem ztápěl zraky
v té skříni byla kolomaz –
Vy dívala Jste se tam taky –
sklem na mne a já na Vás zas.
Též u jiné jsem poznal skříně,
že máme stejné názory:
Vás zajímaly ve vitrině,
jak mne, soukenné bačkory...
Leč na konec – ó, hroznou ránu
jsem cítil, když Vás papá ved’
do nádherného restaurantu
a za stůl s Vámi pozased’!
Já odvrátil se v němém bolu – – –
a udiven Váš ptal se zrak,
když stále šli jsme všady spolu,
proč od Vás prchám náhle tak...
Ach, v ty jsem nemoh’ vkročit stěny
já za Vámi, to přísahám:
tam cenník jídel předražený,
a já – já měl jen na salám!...
144
„Růže.“
„Ó, růže krásná,“ dívce děl,
já miluji tě vřele;
tě milovat, tě pěstovat
bych chtěl po žití celé.
Mou budeš-li, mne učiníš
nejblažším smrtelníkem;
ó, rci, chceš život pro celý
bych byl ti zahradníkem?“
A „růže“ „Ano“ zašeptla
v lehýnkém uzardění...
On myslil, štěstí takému
že v světě rovno není...
Však krátce na to zůstavil
„růžinku“ opuštěnu...
Proč „růže“ pro něj ztratila
tak náhle všechnu cenu?
Proč ji, kterou tak miloval,
opustil nenadále? –
Aj, zvěděl, že již „růžinka“
kdys měla – „poupě“ malé...
145
Březnový sníh.
Tak vroucně toužila zbavit se pih,
by tvář její byla zas ladná –
leč z vodiček, tinktur, jichž užila
žel, účinek neměla žádná!
Tu slyšela jednou od družek svých
a ony to za pravdu měly – :
Kdo březnovým sněhem se umyje,
že líce nad úběl mu zbělí.
A sněhu když v březnu se dočkala,
jenž napadl v noční době,
tu ráno, za šera, hrst nabrala
a třela si tvářičky obě.
Pak při světle v zrcadlo nahlédla –
a leknutím ztrnula celá:
ó, hrůza! – vždyť z lesknoucího se skla
jí – mouřenínka vstříc zřela!
„Jaks mohla být jen takhle spozdilou?“
dí matka, a smích jí až hází,
„toť bláznovství pražským sněhem se mýt:
ten ve chvilce plný je sazí!“
146
Proč zbledla?
„Já miluji tě!“ zašeptal
a přivinul ji k sobě,
a vášnivě ji zulíbal
rty, čílko, líčka obě.
Však, hle – s rozmilou dívčinou
se divná stala změna:
dřív byla jako růžinka,
teď bleda je jak stěna...
On přemítá, proč náhle tak
zbled’ jeho andělíček – – –
Ach, uhod’ již: on zlíbal jí
růžový pudr s líček!
147
Mluvka.
Dí mladík ku své milence:
„Nás pevná pojí páska,
bez tebe živ být nemohu –
tak velká je má láska!“
Ó, mlč jen, mladý panáčku,
a netrop s dívkou šprýmy:
s ní býti živ bys nemohl
pro malé svoje příjmy!
148
Proč mnozí lidé chodí do kostela.
Mnohý mladík nejde k vůli pánubohu v svatyni,
nevábí jej ve chrám andělové zlatí,
nezajímají ho malovaní svatí,
nýbrž zřít chce svého „anděla“ jen, svoji „bohyni“!
Dámy, pány mnohé vidět ve chrám chvátati,
ne, že by se tam snad chtěli zbožně modlit –
nýbrž v pěkné společnosti chvíli prodlít,
zpěvu, hudbě naslouchat, za něž se vstupné neplatí...
Vetché babičky jdou na kázání rády;
velebný pán sice s kazatelny hřímá,
přece však se sladce, mile při tom dřímá –
jejich „hřích“ pak jiní kryjí svými zády.
149
Mladou paní vábí svatba – zřít chce, zdali k oltáři
nevěsta – jak ona kdysi – s pláčem půjde;
a že při obřadech mnoho času ujde,
přemítá, co muži „rychlého“ k obědu uvaří.
Mnohé slečny jdou tam nové šaty ukazovat,
jiné slečny zase cizí šaty kritisovat;
„hmaták“ v tlačenici „um“ svůj provozovat,
leckdo jiný dokonce jen před deštěm se schovat...
150
Píseň břichopásků.
Ať se kárá naše počínání
ve světě:
nás ni zlostné lání, ani posmívání
nesplete!
V jídle, pití, blaze nám,
plný stůl, to je náš chrám!
Spor ať vznikne mezi státy sebe tužší,
ať se národ rve
s druhým do krve –
nás to z nebeského klidu nevyruší.
Politika vůbec pro nás horká kaše;
ať si dobře je
lidu, nebo zle:
jen když z pekáče nám kyne blaho naše!
Do divadla také nikdy nechodíme;
snadno moh’ by tam
oheň škodit nám –
a pak, divadla se přece – nenajíme!
151
Knih a novin také žádných nečítáme –
hlava bolí z nich.
Plný-li jen břich –
„osvěty“ a jiných trestů málo dbáme.
Šampaňské a starý ležák pouze pijem;
když se najíme,
pak se vyspíme,
a tak žijem, tyjem a – za živa hnijem.
Ať se kárá naše počínání
ve světě:
nás ni posmívání, ani pohrdání
nesplete!
V jídle, spaní blaze nám,
divan, stůl – to náš je chrám!
152
Až –
Až nebude darebákům vadit mnohý paragraf,
slunce samo až „oblýsknout“ bude moci fotograf,
hejskové až po zástěrkách pokukovat nebudou,
kapely „Sokolů“ čackých „Wacht am Rhein“ až zahudou,
kráva až se pustí vzduchem jako ptáče v smělý let,
až se světa zcela zmizí piano i flašinet,
až nebudou defraudanti uplachovat za moře,
„dvorní“ ples až odbývat se bude v pravdě na dvoře,
„Galanthomma“ až sepíše ode dráhy konduktor,
s rukopisy až nebude obírat se redaktor,
diurnistové se v bídě nebudou víc soužiti,
panny, mladé jako staré, po „čepečku“ toužiti,
lajtnanti až nebudou mít dluhů,
až člověku cyankali půjde k duhu,
Labe až víc nepoteče v moře slané,
153
až se český spisovatel millionářem stane,
litr plzeňského pouze čtyrák bude státi,
Zola pro „Čecha“ až bude feuilletony psáti,
na stromě až růsti budou brambory,
bez vtipů až budou „Švanda dudák“, „Humory“,
v létě padat bude sníh
a i jiné v světě dít se divy:
pak i v krajích smíšených
bude Němec k Čechu spravedlivý...
154
Za Jos. V. Fričem.
(Památce otcovského přítele.)
Když mužů nejvíc třeba nám,
Tys odešel – vlasť opustil...
Bys reakce tmu nezřel vícvíc,
snad ve tmu hrobu Jsi se skryl?...
A přítel jako nepřítel
svůj soud o Tobě vyslovil:
„Byl mužem sice statečným,
však příliš ideálním byl.“ – – –
Moh’s v teplém sedět úřadě
a blaho míti za podíl,
žít v pohodlí a zbohatnout,
snad řád i získat – mnohých cíl...
Tys ale vším tím pohrdl
a vlasti život zasvětil,
a trpěl, strádal, pracoval,
by národ český šťasten byl.
155
Tys za svobodu krvácel
a jako lev se chrabře bil
za volnosť vlasti, národa
bys práva svatá obhájil.
Nač s nadšením však bojovat,
nač trpět, velký hledat cíl?
když s příhanou pak řekne se:
„On příliš ideálním byl!“
Proč nestal Jsi se šosákem,
na vlastní prospěch nemyslil?
cit nezapřel, česť neprodal
a v bláto nestrh’, co Jsi ctil?
Tak Jsi si místo titulů
korunu z trní vydobyl,
co chudý zemřels literát,
žes „příliš ideálním“ byl...
156
Píseň o Nadšení.
Ó, Nadšení, ty lidstva hvězdo spasná
v tom žití temnu, v boji odvěkém;
jen z tebe prýští pramen dobra, krásna,
a člověk tebou teprv člověkem!
Ty lidstvo ze všednosti prachu, kalu,
povznášíš k slunné výši ideálů;
co velikého lidstvo vykonalo,
jen v tobě. Nadšení, svůj původ vzalo.
Kde tvoje peruť mocná zašelestí,
tam prchnou bědy, zahostí se štěstí;
tam není lkání, není naříkání –
tam důvěra a v sebe spoléhání;
tam výkřik bolu, lidstva zaúpění
se v jásot hned, velebnou hymnu mění;
tam balsám tryskne v duši uhnětenou,
tam suchá skyva lahůdkou je cennou;
tam není planých slov – tam mluví činy,
tam pouta pukají a v rozvaliny
se řítí sobectví a pýchy hrady,
a předsudků se kácí dlouhé řady,
157
a všechny rozdíly se v lidstvu vyrovnají
a všichni – všichni jediný cíl znají.
Ba, kam jen jedna krůpěj tebe skane,
tam nemožné se v mžiku možným stane!
Ó, Nadšení, ty slávy, božství zdroji,
ty čarná perlo lidských pocitů:
sám Bůh – jen Bůh – by měl pět chválu tvoji –
tož písní z hvězd a nebes blankytu!
Co slabému dodává srdnatosti,
co vojína pobádá k udatnosti,
co ducha vzpruží k činům velkým, slavným,
co káže jemu býti neúnavným,
co sílu vlévá v tělo zmořenému,
co nedá padnout, klesnout uštvanému,
co učí snášet s usmíváním muka,
co nedá plakat, třeba srdce puká,
co nedá zoufat ani v beznaději,
co drží hlavu, když se nohy chvějí,
co prsa mužně střelám nastavuje,
co nejdražší své rádo obětuje,
158
co vznešenosť každinkým dechem hlásá,
co ještě hřeje, pěje, plesá, jásá
v objetí Smrti, chladné, ledovaté:
to’s ty, to’s ty, ó, Nadšení ty svaté!
Ó, Nadšení, ty spásy hvězdo zlatá,
v tom žití temnu, v boji odvěkém:
čí hruď tvým žárem nikdy není vzňata,
ten není hoden slouti člověkem!
159
Zpívající bída.
Za ruku přivedla jej dívka bledá –
je slep a stár, a zimou se tak třese;
pod vetchou paží starou harfu nese
a v prostřed dvora na stoličku sedá.
Juž opřel harfu, skřehlé ruce zvedá –
a struny rozzvučí se v bujném plese;
k těm zvukům stařec píseň zpívat jme se
tož veselou, jež smutku vzniknout nedá –
a šedou lebí takt si k tomu kývá...
Hlad, zima, nemoc – strasť je trápí sterá –
za chleba kus děd s vnučkou skočnou zpívá
dům od domu, od rána do večera,
co druhé vnouče chudou jizbu hlídá...
Hle, obraz k pláči: Zpívající bída!
160
Znám jednu píseň...
Znám jednu píseň tesklivou,
tak smutnou bez útěchy,
a slze sotva její jsou
a její hudba vzdechy.
Však v nádherných se komnatách
ta píseň neozývá –
jen v bytech chudých, ve chatách
se stále, stále zpívá...
A komu blaho skýtá svět,
kdo nikdy neznal tísni:
ten nemůž’ – nechce rozumět
té bolné, teskné písni...
A píseň ta tak žalostnou,
tak smutnou bez útěchy,
a slze slova její jsou
a její hudba – vzdechy...
161
Výš chtěl bych vzlétnout...
(Při vzpomínce na vzdušné výlety Godarda a Surcoufa.)
Slečně Božence Kučerové do památníku.
Hle, zázrak: člověk jako pták
juž létá vzduchem, k slunci blíž...
Ó, chtěl bych též tak do oblak
se vznésti, v bájnou vzdušnou říš –
dál od země, kde závistí
rve bratr bratru od úst chléb –
kde tisíc útrap, starostí
a trudů bije v lidskou leb...,
dál od země, kde druha druh
na povel vraždí bez citu,
kde v prsou lidí nedlí Bůh,
jejž tuší – v oblak blankytu...
kde zášť i zloba řádívá
a lásky, ach, tak málo jest, –
kde zlato výš se cenívá
než duch a cit a cnosť i česť –
162
kde klam jen vládne, strasť a žal
a „štěstí“ – liché pozlátko;
kde v špínu, neřesť, v prach a kal
vše krásné klesne za krátko...
Výš chtěl bych vzlétnout, výš a výš,
až zrakům mým by zmizel svět – – –
ó, věčně letět, k hvězdám blíž,
a nevrátit se nikdy zpět!
V Praze, dne 21. srpna 1892.
163
K návštěvám amerických Čechů.
Hoj, diví se Němci, že vydali
se na pouť k nám zámořští bratři,
a spousty těch vod že se nebáli –
na kuráž jich s úžasem patří.
Ten úžas jich snadno lze pochopit,
vždyť víme, jak Němec zná píti:
on v pivě jen chtěl by se utopit,
však vody se bojí a štítí!
164
Různé osudy.
Tak mnohý pérem, štětcem, dlátem
překrásná díla vytvoří –
národem neznán, neoceněn
v ústraní bídně živoří...
A jiný je jen milliontým
ve turnyketu výstavy –
koupil si lístek: vděčný národ
jej za to skvěle oslaví!...
165
Doslov.
Co na srdci jsem měl,
to jsem zde pověděl,
kde, v čem a jaká chyba –
teď mlčím již jak ryba.
166
Obsah.
Mistru J. Arbesovi2
Proslov5
Divoké kaštany.
Epigramy.
Mé epigramy7
O starém přísloví7
O básníku***8
„Básně v próse“ – a naopak8
K vůli rýmu8
Básník9
Zlomyslná poznámka9
„Dumas by to mohl podepsat“9
Na kritika***10
O „Lešetínském kováři“10
Dialog dvou konfiskovaných básní10
Básníkům11
Rada mladému básníku11
O literárních hádkách12
„Až hanba!“12
Proč jsou verše mladého poety X. Y. „vodnaté“13
Zlá nemoc13
167
Na povídkáře N. N.13
Příteli Karlu Čuprovi (K. Č. Kolčavskému)14
O „Malířských novellách“14
Na Karla Švandu šlechtice ze Semčic15
Na Rud. Jar. Kronbauera15
Na Bohdana Kaminského (Karla Buška)16
Na Ignáta Herrmanna16
Na M. A. Šimáčka17
Na Antonína Klášterského (Petra Jasmína, A. K. Lešana atd.)17
Na Jaroslava Kvapila18
Na Jaromíra Boreckého19
Na J. S. Machara (Ant. Rouska)19
Na Al. Škampu19
Na dra. Em. StehlíkaStehlíka, ryt. z Čenkova a z Treustättů20
Na Václ. Hladíka20
Na Fr. X. Svobodu21
Na Pavla Albieriho (Jana Mucka), t. č. v Americe21
Na Jana Červenku22
Na Jana Antoše22
Na dra. Václava Řezníčka22
Na dra. Antonína Šnajdaufa23
Na Ant. Klose-ho23
Na Aug. Eug. Mužíka23
Na Gustava Dörfla24
Na Ant. Sovu (Georgova)24
Na Fr. S. Procházku24
Na Ludvíka Lošťáka25
Na Karla Červinku25
Na Jana Hudce25
168
Na Jana Žeranovského (Spáčila)26
Na Gust. Jaroše (Adama Kříže)26
Na J. K. Šlejhara27
Na J. D. Konráda27
Na Jana Ladeckého27
Na dra. Polykarpa Starého28
Na Františka Roháčka28
Na dra. Aug. Nevšímala29
Na Oldřicha S. Kosteleckého (Seykoru)29
Na Karla Šípka (Pešku)30
Na autora „Divokého ovoce“ X. M.30
Na Karla L. Kuklu30
Na JUDra. Em. Zítka31
Na J. J. Benešovského-Veselého31
Na V. Mrštíka31
Na Václava Štecha32
Na Jindř. Štremberku (Emila Stellu)32
Na Rudolfa Kutinu33
Na Karla Kádnera33
Na Al. Kalendu33
Na dra. Julia Nejedlého34
Na J. Bittnera34
Za † Ladislavem Stroupežnickým35
Na Karla Š..bu36
Na Fr. Rutha36
Na F. X. Šaldu37
Na cizojazyčné pseudonymy „P. Albieri“, „L. Arietto“,
„Fa Presto“ atd.37
Kritikovi, který bude mou knihu prohlížet38
Všem „bratřím v Apollu“38
169
Na četné nohsledy Vrchlického39
Nervósa a básníci39
Na nejrůznější adressy40
Na Jana Váňu40
Na „Kokrhy“ pana Váni-Koblihy41
Na Šimona-Lomnického42
Na „také-spisovatele“ J. D. Korvína42
Na také-dramatika Fr. Duchka43
Mlado- a staročešství43
Jak „dělal“ kdysi pan Fanta kalendáře44
Mimovolné doznání44
Zbytečná poznámka44
O reklamním, „čajově-importérském“ „časopise“ „Světem“45
Nově vzniklému časopisu v malém městě***45
Nakladatel a spisovatel45
Zná ho46
Nakladatelům „krvavých“ románů46
Čert jako ďábel46
Sensační romány47
? – !48
Slavné policii48
Proto snad...48
Mecenáš49
Pochybná chvála49
Národe, nezoufej50
Ouha!51
Triumf krejčovského umění51
Dobrá rada52
Za mistrem Smetanou52
170
„Zázračné dítě“ – virtuos53
Bezděčný posudek53
„Hrozny“54
Na mistra Jos. Strachovského54
Degradace karrarského mramoru55
Vzorní „mecenáši“55
Ubohý umělec56
Pp. bratřím Bittnerům56
Nomen omen57
Pseudo-velikánu57
„Snaživci“***57
V době klubovsko-spolkářsko-jednotářské58
DvojiDvojí rekové58
Co u nás stačí na výtečníka58
Svatý Jan a mnohý český poslanec59
Pan Kec, také-našinec59
Vlastenci – u piva60
Proč mluví německy60
Výhoda61
O sokolské košili61
„Spi, Havlíčku...“61
Sokolská píseň s nesokolskými dodatky62
„Důtka“ a „dutky“62
Ze strachu před „zraněním“?62
Dobrá výmluva63
Všem pro ideu trpícím63
Studentstvu českému64
Důslednosť socialistického mluvky64
Divní „doktoři“65
Trumf lékařské vědě65
171
Choulostivý odznak65
O „vlněném apoštolu“, německém „učenci“ dru. Jaegerovi66
Citlivá dívka67
Dobré stránky vleček68
Slečně sousedce, která celý den vříská – pardon! – zpívá68
O ženské cnosti69
Citlivé srdce69
Co ženy kazí69
Podivný úkaz70
Poesie a prósa70
Ujištění71
Názor pessimisty o klesání mravnosti71
Šičce šatů slečně ***72
Obrácený svět72
„Ruka ruku myje“72
Také „čistý“ výtěžek73
Také „pokrok“!73
O anonymních listech73
O čem lidé nejvíc hovoří74
„Taneční pořádek“74
Filuta75
Rada každému, kdo si rád „přihne“75
Kat, jindy a nyní76
Vzor omrzelce76
Z malého města77
Na páně Bumbálkův nos77
Trefná odpověď78
Nebezpečná výše78
172
Důkaz o nespolehlivosti lidského výroku79
Příčina79
Zlaté mládí!79
O autoru těchto epigramů80
II.
Trny a trnky.
Písně mrzouta o lásce a ženách.
Paní Kritice84
Jiný s keře lásky85
Jiný pěje ženám písně86
Že chud jsem byl, tak ze srdce86
Šíp se srdcem vždycky byl87
Šlechetného cnosti krášlí87
Napadlo mi jednou, když88
Ó, nevěř hochu, když ti dívka šepce88
Když na rostlinu pohlédnu89
Ty sklenko moje, sklenko má89
Ó, nezoufej, když tebe oklamala90
Nermuť, hochu, nermuť se90
Ó, zastři tvář svou, Hymene91
Ve vábném kruhu91
Rodiče její před lety92
Marnivosti ženská93
Dívka-li tě oklamala93
Ó, nermuť se, když tebe opustila94
Ó, nechtěj nikdy, mladíku94
Jak krásným zdál se mi ten svět95
Mně přítel milku odloudil95
Svoje bližní miluj96
173
Tys krásná jako růže96
Ženský úsměv, jenž kol rtíků97
Lásky ženy, věru97
Nepohrávej s ohněm!98
Magnet kov že přitahuje98
Běda myšce, již se dotkne99
Vyved’ Adam hloupý kousek99
Praví se, když Adam mlsal100
Proč tak mnohé dívky100
Květinky samy nestálých101
Ach, že jsem já přenešťastný101
Okouzlil-li tebe, hochu102
Básníci ženy velebí102
V mládí vždy si vybírala103
Mrzutě vždy dívka103
Leckdos staré paněpanně104
Spíš vypátrášvypátráš, dlouho-li104
Divil jsem se choti105
Často i muž silný105
Aj, láska dobrým lékem prý106
Také já po lásce ženy106
Prý láska lidi pobádá107
Vždycky jsem si myslil108
Divte se, ó, lidé108
V divných šatech dámy109
Přítele se stala chotí109
Co vy o náš šat tak dbáte110
Co vy, páni, stále máte110
Koukneš-li se dobře111
Kousavé jsou všechnyvšecky tchyně!111
174
S mečem nebo břitvou112
Když mladíku ohnivému112
Manžel stál u rakve ženy113
Teď manželství je kazajkou113
Chceš-li, by se zvěsť o něčem114
Známo, že když Lotha žena114
Nevím věru, proč se sňatku115
Sál tančícími přeplněn116
Umí zpívat, umí tančit117
Stejná práva chceme míti118
Já nazýval ji andělem119
Slova mravokárce120
Aj, jak dívky přemnohé121
Jak kočka s myší, dívka má122
Tak mnoho v světě bláznů je123
Když již ku oltáři124
Sousedky na ni láteří125
Pohlavím teď „krásným“126
Hleďte, jak se „dobročinné“127
Hoj, víno sem a vzhůru ke rtům číši128
Kdyby tak Frau’nlob verše mé129
Censura je také žena130
III.
Šípky.
Různé písničky a básničky
Úvod k III. oddílu132
Vesnické posvícení133
Lesní idylla135
„Wertherova utrpení“137
175
Španělská serenáda139
Dívce v zelených šatech141
„Růže“145
Březnový sníh146
Proč zbledla?147
Mluvka148
Proč mnozí lidé chodí do kostela149
Píseň břichopásků151
Až –153
Za Jos. V. Fričem155
Píseň o Nadšení157
Zpívající bída160
Znám jednu píseň...161
Výš chtěl bych vzlétnout162
K návštěvám amerických Čechů164
Různé osudy165
Doslov166
E: sf; 2004
176