Dívce v zelených šatech.

Dívce v zelených šatech. Výstavní reminiscence.
Já znal jsem Vás již, slečno krásná, když do školy Jste chodila; již tehdá Vaše očka jasná mne kouzlem mocným vábila. Pak dlouho jako pejsek věrný jsem za Vámi vždy chodíval, neb jako stín Váš, předotěrný, a rozpaky se zardíval, když upřela Jste – plachosť v líci – na mne ty krásné oči své... Jak toužil jsem Vám, drahá, říci co pro Vás cítí srdce mé! Leč bránila mi vykonati to obava má veliká, že mohla byste přivolati ze strachu na mne strážníka; 141 neb tuším, že Jste se mne bála a – dím to bez všech okolků – si jistě často myslívala, že chci Vám uzmout tobolku... Pak zmizela Jste v žití shonu mně s očí... Dlouhý minul čas – – – až na výstavě u balonu jsem, předrahá, Vás spatřil zas. Po boku otce šla Jste klidně, tak skromná a tak spanilá, a na mne usmála se vlídně, když náhle Jste mne spatřila. A jako v dávné doby ony, zas jal jsem se tak putovat: za Vámi šel jsem v pavillony, kde byl jsem snad již dvacetkrát. Váš papá, ten nás dobře proved’ čeho si nikdo nevšímal, to on si předůkladně prohléd’ – onť o všechno se zajímal: 142 Kočáry, flinty, pluhy, hračky, punčochy, svíčky, kartáče, voňavky, sirky, šněrovačky, leštidlo, škopky, pekáče, a pumpy, necky, lampy, židle, zouváky, housle, struhadla, motyky, boty, dýmky, vidle, stříkačky, nůše, zrcadla a mnoho tisíc věcí jiných jsme obdivovat musili, jež nahromaděny v těch síních – a co jsme horka zkusili! Já myslil, že mi v lásky žáru snad srdce z prsou vyskočí, okny „modellu pivovaru“ když zřeli jsme si do očí: Vy z jedné a já z druhé strany tak z blízka – a nic neviděl Váš papá, stejně zadívaný jak my Poupětův na modell... 143 Pak v jednu skříň jsem ztápěl zraky v té skříni byla kolomaz – Vy dívala Jste se tam taky – sklem na mne a já na Vás zas. Též u jiné jsem poznal skříně, že máme stejné názory: Vás zajímaly ve vitrině, jak mne, soukenné bačkory... Leč na konec – ó, hroznou ránu jsem cítil, když Vás papá ved’ do nádherného restaurantu a za stůl s Vámi pozased’! Já odvrátil se v němém bolu – – – a udiven Váš ptal se zrak, když stále šli jsme všady spolu, proč od Vás prchám náhle tak... Ach, v ty jsem nemoh’ vkročit stěny já za Vámi, to přísahám: tam cenník jídel předražený, a já – já měl jen na salám!... 144