Píseň o Nadšení.
Ó, Nadšení, ty lidstva hvězdo spasná
v tom žití temnu, v boji odvěkém;
jen z tebe prýští pramen dobra, krásna,
a člověk tebou teprv člověkem!
Ty lidstvo ze všednosti prachu, kalu,
povznášíš k slunné výši ideálů;
co velikého lidstvo vykonalo,
jen v tobě. Nadšení, svůj původ vzalo.
Kde tvoje peruť mocná zašelestí,
tam prchnou bědy, zahostí se štěstí;
tam není lkání, není naříkání –
tam důvěra a v sebe spoléhání;
tam výkřik bolu, lidstva zaúpění
se v jásot hned, velebnou hymnu mění;
tam balsám tryskne v duši uhnětenou,
tam suchá skyva lahůdkou je cennou;
tam není planých slov – tam mluví činy,
tam pouta pukají a v rozvaliny
se řítí sobectví a pýchy hrady,
a předsudků se kácí dlouhé řady,
157
a všechny rozdíly se v lidstvu vyrovnají
a všichni – všichni jediný cíl znají.
Ba, kam jen jedna krůpěj tebe skane,
tam nemožné se v mžiku možným stane!
Ó, Nadšení, ty slávy, božství zdroji,
ty čarná perlo lidských pocitů:
sám Bůh – jen Bůh – by měl pět chválu tvoji –
tož písní z hvězd a nebes blankytu!
Co slabému dodává srdnatosti,
co vojína pobádá k udatnosti,
co ducha vzpruží k činům velkým, slavným,
co káže jemu býti neúnavným,
co sílu vlévá v tělo zmořenému,
co nedá padnout, klesnout uštvanému,
co učí snášet s usmíváním muka,
co nedá plakat, třeba srdce puká,
co nedá zoufat ani v beznaději,
co drží hlavu, když se nohy chvějí,
co prsa mužně střelám nastavuje,
co nejdražší své rádo obětuje,
158
co vznešenosť každinkým dechem hlásá,
co ještě hřeje, pěje, plesá, jásá
v objetí Smrti, chladné, ledovaté:
to’s ty, to’s ty, ó, Nadšení ty svaté!
Ó, Nadšení, ty spásy hvězdo zlatá,
v tom žití temnu, v boji odvěkém:
čí hruď tvým žárem nikdy není vzňata,
ten není hoden slouti člověkem!
159