Naše řeky
Vy řeky naše, vy jste slzy naše,
jež po věky jsme v bědách vyplakali,
když hněv a zloba ve tvář se nám smály;
když v zem jsme kladli všeho zbaveni
poslední naděj’ svého spasení:
řeč po otcích a slavných dědů práva.
U břehů vašich žalem postonává
v houštinách ptáků opuštěný sbor;
jich truchlé dumy smutně krajem zvučí,
odráží v ozvěně se ode hor
a citná srdce mukou hrůzy mučí.
Vzpěňte sese, řeky, horké slzy našenaše,
a rozložte se krajem v šílení,
žeňte se po těch, vodou jimž sloveteslovete,
a do propasti stáhněte je kleté.
Ať pěna vaše v jed se promění
a nasytí tu lůzu na vše věky,
jež trávila nás dlouhá století,
vy naše slzy, naše české řeky!
19
Spláchněte prach, jenž tížil naše paty,
když národ pněl na kříži rozepiatý,
spláchněte krev, jež tokem proudila,
než kryla národ smrti mohyla!
A po potopě hříchem zasloužené
složte se zpátky ku břehům svým zase.
I vzplane celá země v jarní kráse
a dobré nebe duhu nad ní sklene
a píseň slávy krajem poletí!
Vy řeky naše, dříve slzy naše, –
vy řeky naše – buďte spása naše!
20