Ze semináře
1
Byl dvacet let a mnozí ptali se ho,
co bude jednou povolání jeho,
a kdy mu matka s otcem požehnali,
kdy do cizí se měl ubírat dáli,
řek’ se zápalem, páterem že bude.
Vždyť nebyl k světu, rodiče měl chudé
a s bídou bylo by mu zápasiti, –
nu, k podobnému asi živobytí
se neodváží člověk ledajaký,
zvlášť je-li do světa a peníze má taky.
Tak opustil svůj domov, kraj domácí
a myslí na to, jak se domů vrací:
na krku kolár, vyleštěné boty,
na hlavě klobouk, v kapse žalmů noty,
a myslí na to, jak jde do kostela,
že až pohlíží na něho ves celácelá,
a v myšlence té obraz pěkný spřádá
a každé noci do snu toho padá,
25
v modlitbě zbožné za své vřelé přání
před oltářem svou hlavu pouklání
a modlí se tak pobožně, tak vřele,
jak by chtěl vymodlit si nebe celé.
Před každým křížem klobouk snímá dolů
a otčenášem k tomu zdraví spolu,
a kdy se stalo, že šel bez pozdravu,
chtěl na kusy hned roztrhat si hlavu
a v kajicnosti sejmuv klobouk dolů
tři otčenáše pomodlil se za to,
a dal by snad jsa bohat všecko zlato,
by mohl zlíbat zpovědníku štolu
a napravit, v čem hřešil proti zvyku.
V sobotu hned se dodrav k zpovědníku
ve pláči kajicném se vyzná z viny:
že už chce býti příště celý jiný
a že chce zadost učiniti sobě
i bohu, církvi, všechněm ku ozdobě.
Pak s rozhřešením v seminář jde zase
a s „benedictus“ v čelo požehná se,
a růženců as půl přeříkav kopy
svěcenou vodou na tváře si kropí
a usíná a ve snách svaté vídá.
On může tak. Jej nepotlačí bída,
26
co tělo žádá, pohoví mu všude;
to žádná zásluha, kdy tak se daří,
že květ se hostí na bující tváři,
to snadno mluvit, páterem že bude.
Tak prožil měsíc, dva, tři, čtyry,
a každým dnem víc uchoval si víry,
polétal jako anděl nad oblaky,
a zázrak četl v knihách na zázraky,
a byť tam stálo, kamení že chleba
a lidem nábožným že není ho tu třeba,
a byť tam stálo, led že hřeje tělo,
a byť tam stálo, co kdy péro chtělo, –
bil v prsa se: jsme trpaslíci malí.
2
Tak minul rok a řadu eminenců
si nesl domů od mus zasvěcenců
a znal to všecko, v písmě co je psáno;
na druhý den a to hned časně ráno
se sebrav pěšky ku domovu letí
a na kněze se v duchu ve vsi světí,
že nežli oběh’ Apollo půl kola,
už známým krajům pozdravení volá
27
a líbá otce, matku na potkání.
Ta prostá matka nechce věřit ani,
že syn by mohl kolár nosit bílý
a kleriku a boty a co více;
radostí slza zvlažuje jí líce
a líbá ho jak svatý obraz milý.
A což ten otec, nemá ani slova,
by řekl teď, co ve svých prsou chová,
jen jako z úcty na svou krev pohlíží
a jeho nízkostnízkost, zdá se, že ho tíží,
však přejde to a tiskne syna k sobě,
a že si zůstal stejným ve podobě,
jen o to víc, že teď už jako svatý
a že mu tváře říkajíc’ jen kvetou,
a což až uvidí se s starou tetou,
co sloužívala kdysi u pantáty.
A což pak mezi sousedy až vkročí,
ti na něm všickni nechají své oči
a že to možná, ani neuvěří;
pak v duchu každý svého kluka změří,
zda snad i on by páterem moh’ býti –
jen kdyby tolik škol nemusel míti.
A což pan farář, bože ty můj milý!
To bude tatík slávou celý spilý
28
a bude myslit, že je víc než jiníjiní,
a září syna všecko kol zastíní,
a bude myslit, že má boha v domědomě,
ostatní pak že bloudí ve Sodomě,
a bude myslit, nad něho že není –
nu, toť je radost – sotva k povědění!
3
A přes den mladý páter před kostelem
na velebného pána s obnaženým čelem
už čeká, kloní se, líbá mu ruku,
an lid se staví kolem v pestrém hluku.
Ten chválí otce, zase syna, oba,
že štěstím pro lidi je ta chudoba
a že by dávno nedočkal těch chvílí –
ten je tatík – kdyby možni byli
a že to štěstí pro lidi jen chudé,
a že teď za to ouroda mu bude
a přátelstvo že celé dojde nebe.
Tu žádný soused nezapomněl sebe,
že též i on se do přátelstva čítá
a že i jemu milost ta se skytáskytá,
a každý otci popotřásl ruku,
29
jenž podál syna ve směsici hluku
stál jako zmámen poctou svou i syna
a v tichém šeptu chválil hospodina,
jenž dal mu dočkat se té blaženosti;
teď moh’ by umřít, už se těšil dosti,
teď rád by umřel, kdy je mu tak blaze.
4
Náš mladý páter už je zas v Praze
a čítá zase zázraky a písma;
z nich učí se, co papežů je schismaschisma,
a žije zas, jak pověděl jsem dříve.
Snad o to víc, že čítá spisy tklivé,
co Jeremiáš psal na město boží,
a divíte se, že se v ně zahloubil,
že vrásků řad se kolem čela vroubil
a že teď myšlenky se ve hlavě mu množí.
Teď přestal číst a jeho zbožné oko
se k nebi zahledělo převysoko
a na rty úsměv jako mžikem letí;
on vraští čelo hlahémblahém ve ponětí
a vraští čelo, úsměv trvá stále
a oko klopí k zemi nenadále
30
a jako pablesk zahoří to směle
ve hlavě jeho. A to žití celé,
na něž se poutal jako listí k stromu,
to před něj stoupá, on se směje tomu
a usmívá se jako počtář v chvíli,
kdy nové cifry mu se objevilyobjevily,
a jako básník, kdy se brodiv v blátu
jedinou myšlenkou se vznáší k poematupoematu,
a jako filolog, co kmeny odkryl nové: –
tak vítězně se pousmály rtové
a nach mu zbarvil jako mžikem líci
a doznal v duchu, že jsme služebníci,
a doznal v duchu, že byl ještě mladý,
kdy odřekl se každé světa vnadyvnady,
a doznal v duchu, velice že chybil,
kdy na věky se církvi byl zaslíbilzaslíbil,
a doznal, mladosti že nezná žádné
a že myšlenky byly v něm tak chladné,
než teď že bují, že se na svět derou –
a zaplakal nad upomínkou sterou.
Uzavřel knihu, vyšel na ulici,
setřel tu slzu, co mu stála v líci,
a utíká té myšlence a běží,
že dohonit bys mohl ho jen s těží,
31
a utíká kol kříže jako divý
a nesmeká, jak člověk pohoršlivý
i utíká, div dechu jímá v sebe.
V útěku tom jej obepíná nebe
a hudba andělská mu do srdce se vrývá,
že zmámený se kolem lidu dívá,
a dívá, dívá – – teď přišla ta chvíle,
kdy došel neznaného dosud cíle,
teď uzřel obraz, jenž se v prsou stápí
a pro nějž ve zátiší líce skrápí,
teď uzřel obraz, vidění to ze sna,
a ten teď celý do srdce se vtěsná
a není místa, kde by nebyl taky;
už nevěří víc v boha, na zázraky,
a jen ten obraz bohem je mu celý
a všickni svatí už proň odumřeli.
A byla krásná, krasší nežli svatá:
se hlavy vlaje vlasu hedbáv zlatá,
kol skrání věnec pne se v polokruhu
ze sedmi barev, jakby nosil duhuduhu,
a v oku blaho, na rtech úsměv tichý;
jediný pohled odpustí ti hříchy
a jeden úsměv zbuduje ti éden
a spásu věčnou úsměv jeden, jeden!
32
5
Ach, milý bože, jak se časy mění;
dnes tápíme se v slastech jako děti,
dokud jim rozum čelo nepřeletí, –
a zejtra z toho nic už více není
leč upomínka a i ta je bledá
a lepším zjevům ani zniku nedá;
dnes nebem vznášíme se v hrdé pýše
a zejtra srdce ze hluboka dýše,
dnes máme kytku slávy upletenou
a zejtra nás jak psance v peklo ženou,
dnes máme zlatem naplněné skříně
a zejtra hlady vlečeme se líně
a přede dveře boháče jsme štváni,
by žebrali jsme sobě slitování;
dnes píseň veselá se z prsou řine,
a zejtra můžem světy hledat jiné
a zejtra můžem položit svou hlavu
a jíti s katem volně na popravu.
Vyť pátera by ste snad nepoznali
a tváře jeho unylé se báli,
i jeho oka, z něhož prýští plamenplamen,
a se znamením kříže řekli: amen
33
a utíkali jako před zlosynem,
jenž zprznil sebe nezákonným činemčinem,
a na potěchu hromu proklínání
by dali jste mu, přemilí vy pánipáni,
a litovali v duchu jeho roditelů,
že v jejich srdce ostrou vmetal střelu.
Teď mladý páter jakby celý jiný:
co lidem těm se zdá mít obraz viny,
to jemu cností, ze sna probuzením
a krákorání slavičiným pěním,
tma je mu světlem, světlo nocí temnou
a drsné slovo řečí milojemnou
a libá řeč zas slovem plným hněvu.
Večer mu bývá jako na úlevu
po dlouhém dni, jenž ňadra jeho tísnítísní,
a tichou rozkolébán šera písní
se dlouho do hvězd dívá nade školou,
k nim zpolou vzdychá a jásá zpolou,
a s nimi vede v noci rozhovory
a ulétá tam na daleké hory,
kde touha jeho jako rozpustilá
po vrcholích se snivě rozložila,
a tam ji vídá, tam s ní plesy vede,
tam na výšinách luny temnošedé,
34
a tam s ní zpívá, tam jí k nohoum kleká,
na krásné tělo šarláty obléká,
a tam s ní žije, sebe nechá dole,
zde usíná, tam s ní se točí v kole!
6
Ach, což ta láska podivné je kvítí,
tak plna vnady, plna živobytí,
dnes vesela a dovádí a skáče
a zejtra plesy v umíráček mění
a zejtra plesy v úpěnlivé pláče.
Tam ti dva hledali se po životě
a nalezli pak v bídné ve nuzotě,
zas jiní hledali se, nikdy neshledali,
a každého svět zanes’ v cizí dáli,
zas jiní nechtěli se shledat tadytady,
a kam jich cesta, vídají se všady,
a tam ti jak živi se neuzřelineuzřeli,
a přece svatbu za čas krátký měli,
a tam ti řekli, že jsou štastnišťastni oba,
však časem utrápí je tajná zloba
a rádi by se rozešli jak cizí,
už ze srdce jim pel i milost mizí.
35
Ó že ten zákon v světě není psaný,
by srdce k srdci družilo se všadevšade,
a nepuklo by mnohé srdce mladé,
ba nepuklo by velikostí rány;
ó že to není zvěstováno bohem,
by příbuzná se srdce shledávala,
pak nešťastných jen hrstka bude malá,
ni žalu více v lidu přeubohém.
Ó že ten zákon v světě není psaný,
i páter náš by nekrvácel z rány,
i jemu nepuklo by srdce v těle,
snad byl by šťasten živobytí celé,
neb byl by člověk, teď jím ani není.
Či také člověk nemá vůli svoji
a svobodu, co na prsu ho kojí,
co v krásný obraz bídu světa mění,
či také člověk city vlastní tají,
kdy probouzí se a v něm vyvstávají,
či také člověk z kamene je socha?
Mně líto je hoho, ubohého hocha:
ještě tak mlád a mladost jeho kletá,
ještě tak mlád a už je po něm veta,
ještě tak mlád a už se loučit musí
a roztrhat své bytí v samé kusy,
36
a roztrhat a pošlapat je směle
a zničit naděj’ budoucnosti celé.
7
Že byla krásná, pověděl jsemjsem, páni,
a že ji choval jako svátost boží;
však o to pohádka se naše zmnoží,
kdy řeknu, že ho nepoznala ani.
Či snad by dívka z vysokého domu
se mohla sklonit ke chudáku tomu,
jenž vlastní duši na oltář jí klade,
naději svou a živobytí mladé?
Či snad to zvykem, aby rozedraný
se člověk plížil k lásce hrdé panny,
či snad to zákon, aby církve sluha
chtěl sestoupit na lásky na podruha,
či snad to mravem, že je člověk taky
a že rozráží lživé bludu mraky,
že povznáší se jako orel v letu
chovaje smělost na ubledlém retu,
že hlavu svoji zdvihá ku obraně
a že chce věnčit lavřínem své skráně?
Nuž neznala ho, za to on ji více
37
a líbánek s ní prožil na tisíce,
však ve snu jen a to tak bez pořádku,
kdy pomnil na domov a otce, matku,
nu to tak časem, kdy měl trochu spaní
a kdy ho vášeň z lože nepohání.
Kolleje teď už navštěvuje málo,
jen čítá proroky, by pookřálo
mu srdce, jak říkával jiným;
v noci naslouchal tlukům slavičiným,
jen o ní snil a bylo mu tak blaze,
že obraz ten před oko stavěl za dne
a říkal, tím že srdce mu tak mladne
a že je krásno studovati v Praze.
Ba že je krásno, při tom smutno ale,
kdy v stěnách černých musí sníti o ní,
při tom plakává, při tom slzy roní
a skládá v duchu písně na to malé...
8
Jak podivné jsou tužby u člověka:
že sotva vyrván kolébce už touží
a umu šaty na tělo obléká,
že vzdechem hyne a se v srdci souží
38
a to mu tužbou, kdy je hošík mladýmladý,
že nenávidí všecky světa vnady,
a to mu tužbou, kdy své tajné boly,
jimiž mu duše ze hluboka dýše,
na bílý papír smutným slovem spíše
a pak ho nic, nic více nezabolí.
Ach jak to divno, že to slovo psané,
jež jako slza na papíry kane,
je mladým lidem jako na úlevu,
kdy pláče srdce pro nevěrnou děvu,
kdy pláče srdce pro národa bídu –
to bohem vrozeno už tomu lidu,
že musí psáti, vyplakat se v slovu
a vyplakat, by mohl toužit znovu
a stát se pánem svého srdce tady
a zasvětit se v lásky ve úklady.
To bohem vrozeno už ode věkůvěků,
ba psáno zlatem v každém ve člověku;
a proto hošík sotva verše čítá,
už řada hned jich na papíře vrytavryta,
a sotva poznal, co to elegije,
už vřelej’ srdce v jeho těle bijebije,
a sotva poznal, píseň co milosti,
už svatý poklid v ňadra mu se hostí,
39
a sotva poznal, kdo psal „dceru Slávy,“Slávy“,
už znělky sype ze mlaďounké hlavy,
a sotva poznal, kdo byl pěvcem Máje,
už led mu v srdci jakby kouzlem taje
a nový Máj se v myšlenkách mu rodí,
kdy zamyšlen sám do polí ven chodí,
a „vlasti – slasti“ rýmuje dle noty
a píše verše jako do roboty.
To už tak zvykem skoro u všech lidí,
dokud jsou mladí a v nich lásky plamen;
ti kdy svou vášeň neuznanou vidí,
přestanou psát a veršům dají amen.
Nu to tak v Čechách jako charakterem,
že v mladosti se ku veršům jen derem
a to tak proto, že jsme národ zpěvu.
A v labyrintu nových těchto zjevů
i páter náš psal písně o svém žití,
pak o své lásce, o svém ideále,
a moh’ by toho slušný sešit míti,
kdyby to čítal v duchu neustále;
ba snad by našel náklad na to nyní,
kdy nic nepíšou literáti jiníjiní,
a snad by těžil slávy z toho mnoho;
však o to nejde páterovi asi,
40
neb dělá verše bez zevnější krásy,
tam na kus listu, tam na desku z knihy
a nejde s literáty na dostihy –
a není zkrátka nic mu do nikoho.
A dát snad tisknout ty své verše smutné,
to nezdá se mu ani státi za to,
snad honorár chtít, peníze a zlato,
to za nectné prohlásil, za ukrutné.
On psal, co cítil, psal to pro své oči,
pak pro své srdce, pro své ideály;
a zda ty verše za něco i stály,
nu, na soud jiných on se neotočí....neotočí...
9
Ji častěj’ potkal ráno na nábřeží,
kde na sedátku zamyšleně seděl,
neb tiše stál a do Vltavy hleděl,
a divno mu, že v rychlosti tak běží
jak jeho mladost, aniž kdy se vrací,
a nazpátek se nikdy neobrací;
to divno mu, že nevolá ji zpátky
a že chce umřít zcela bez památky;
a při tom plakal, ale ve úkrytu,
41
by nestrh’ závoj nezákonných citůcitů,
a při tom plakal, při tom myslil na ni.
Potkal ji častěj’; ona jeho zase,
on žebrá za pohled a ona nedívá se
jdouc tudy kolem v němém pousmání
a nestaví se, neohlédne zpátky –
a on má umřít zcela bez památky?...
10
Tak páter náš rok dostudoval druhý
a tonsuru si nesl na prázdniny;
však letos, páni, je už celý jiný:
už netěší se na domácí luhy
a nechce vidět vyleštěné boty,
už nechce nosit ve klerice noty
a nechce nosit ani kolár bílý,
ba strachuje se vidět domov milý;
už nesvětí se více na pátera
a nemyslí víc ani na faráře.
Z oka mu svítí blud a viny záře
a ve budoucnost jakby nedůvěra:
a přece musí vyjevit svou vůli,
byť kletby hromy naň se rozepnuly,
42
a přece chtěje svobody své stříci
plamenem studu nesmí zbarvit líci
a přece musí opustit tu dráhu,
jež k zkáze vede ho na místě k blahu.
Pln smutku vkročí do otcova domu;
a když ho matka v slzách k srdci vine,
zůstává chladným, jeho láska hyne
a jeho víra, jeho naděj’ k tomu.
Sotva že otce pozdravil tu chvíli,
hned vyjeví svou prosbu v nesmělosti:
že takto nejde k vytknutému cíli,
že takto nejde k pravé blaženosti.
A tatík trne jako bleskem tknutý
a v trnutí tom stane nepohnutý
a matka pláče jakby ve zoufánízoufání,
v klín starý hlavu rozsmutnělou sklání,
by pochovala celou naděj’ svoji.
Již doufala, že brzy touhu skojískojí,
a teď ji musí pustit mimo sebe,
teď ve očistec změnit krásné nebe
a teď už zoufá, že kdy spatří Krista,
jenž s trůnu spásu na duši jí chystá,
a teď už zoufá, že ji po té smrti
blesk hněvu božího jak vinnou zdrtízdrtí,
43
a teď už zdá se, že je veta po níní,
a teď už zdá se, že se ve hrob skloní.
V přísnosti tatík proklel život syna,
štval z domu hněvem krev svou vlastní
a doznal, že mohli být oba šťastní
a budoucnost jich celá, celá jiná
a že byl blázen, kdy se v oběť kladl
pro zkázu synasyna, a že naděje mu
květ tímto mžikem jako mrazem svadl
a že teď poručí se bohu všemocnému.
Proklel svou krev a přísahal si v duchu,
že nedá více vlastní krvi sluchu,
a v přísaze se sápal na pátera.
Tu v syna stoupá upomínka sterá,
však zaplaší ji, jakby cizou byla,
a kdy se nová před zrak vynořila,
hned potápí ji vražedlnou rukou;
on nechce utrápět se žádnou mukou
a slovem drzým ku otci se blíží,
jenž jako ve snách do syna se hříží,
dává mu s bohem, opouští svou matku
polibek vřelý tiskna na památku.
Pak bouchá dveřmi, až se otřásajíotřásají,
a utíká, až stanul v blízkém háji,
44
kde jako šílen do trávy se klade
proklínaje své živobytí mladé
a zase pláče, zase hněvem plane,
kdy otcovský dům na mysli mu tane.
Už posledně se dívá na vesnici
a slza s oka na ubledlou líci
se zvolna veze, on ji neutírá
a v zadumání na svůj domov zírá,
a v zadumání na vísku domácí
se v lítost hněv mu pojednou obrací:
on vidí sebe, jak byl dítě malé,
kdy lásky choval city neskonalé,
on vidí sebe v pestrém hluku dětí,
kdy o božím se těle věnce světí,
a vidí sebe ve školeškole, jak zpívá
ku Marji panně a ku Kristu pánu
a sáhá k srdci, ohledat tu ránu,
již hnusný krve šat odívá,
a vidí sebe – ach, což je to platné,
kdy tak jej osud do svých tenat vlákal
i jeho kroky na věky nezvratné;
tak vida sebe nad životem zplakal
a chtěl by skončit svoje živobytí.
Ne, tak, tak nesmí odtud odejíti,
45
musí se rozžehnat jak poutník každý,
však jenom v duchu, jenom ve pohledu,
a pak svou duši, otrávenou v jedu
a pokalenou krví samovraždysamovraždy,
odeslat pryč, pryč z toho kraje,
v němž každé místo upomíná ráje,
odeslat pryč a nikdy víc se vrátit
a život svůj a lásku matky ztratit...
11
A což ta ves, ta divením se zboří,
kdy uslyší tu pověst neslýchanou,
že pro syna se tatík, matka moří,
že slzy žalu po tvářích jim kanou,
že synek sběhl náhle se studije,
a každý nový povídačku vije
a každý přidá, kde je toho málomálo,
a mudrovat se ani nepřestalo.
Tam stará tetka sousedce povídá,
že škoda peněz, škoda namahání,
že ani syn i matka, tatík ani
nemají z toho nic a že to hříšné,
kdy v štěstí někdo čelo nosí pyšné,
46
a k tomu sousedka jak s patra přidá,
že vyhnali ho, že byl k světu mnoho,
a že pak chtěl si život vzíti z toho,
že teď už nechce více na pátera,
a že snad holku zalíbil si v Praze,
kdy městem chodil denně za večera,
že vyhnali ho jiným ku výstraze
a že – nu, pánbůh odpustiž jí hříchy,
že z velebníčka provádí si smíchy –
že – inu to si sami domyslete zticha,
však pomněte, že páter mladý vzdychávzdychá,
a proto vzdychá, že se s otcem svářísváří,
a bledost že mu mladou barví tvářitváři,
a pomněte, proč nechce knězem býti –
a pak můžete nad tím rozsouditi.
Je rychlá pověsť, od úst k ústům letí,
přibírá hejno jiných ve zápětí,
a kudy letí, tam se roje množí,
a kudy letí, tam se hanba zvedá
a k ní se druží, odloučit se nedá –
jen od pověsti prsť nás chraniž boží!
47
12
A dlouho o tom ve vsi povídali;
než zašlo to jak ohlas v strmém skalí
a zašlo to jak všecko ve životě.
Snad ten i onen prohodil v tom slovo,
buď o muzice někdy v smutné notě,
buď kdo si zpomněl klení na otcovo,
však zřídka kdy a to tak bez úkladu.
Už matka bledla, blednul tatík časem
a lidé šeptali si tajným hlasem,
že sesýchají jak to listí stromu,
kdy mráz je pálí a to slunce k tomu.
A tatík špičatou už nosí bradu
a oči vpadlé, tváře kost a kůže
a panímáma jindy jako růže,
ta celá už teď věru k nepoznání.
A ač to skrývají a ač se brání,
přec na čele to psáno, v jejich líci,
že úmrtní jim donesou už svíci
a že se brzy odsud rozžehnají.
A nežli stromy ve sousedním háji
vyhnaly lupeň a se zelenaly,
už tatíka i matku pochovali;
48
ti synu dali požehnání svaté,
že žití jeho vyhnanství je klaté,
ti synu dali požehnání svoje.
A za ubohé duše za oboje
pan farář modlil se i syna
za milosrdí prose hospodina.
A kdy se doslech’ synek o té zprávě
a o tom požehnání, zůstal němý,
tisíce myšlenek mu bují v hlavě,
však žádná zdravá mezi nimi všemi...
13
A mladý páter páterem víc není,
kdy zapomněl na ono rozloučení
a chud jsa přišel do věžaté Prahy,
by bral se cestou vlastní svojí dráhydráhy,
a přišel chud a písně skládal o ní,
pak písně o světě a o své nouzi k tomu.
Teď nikdy srdci sluchu nepřikloní,
by navrátil se k otcovskému domu,
ba nevěří, že domov svůj má takytaky,
a nevěří, že rodiče měl kdysi.
V těch divných písních s žalem úsměv mísí,
49
zalétá s nimi ve vlast nad oblaky,
tam povznáší se, tam své touhy hledá.
Tvář jeho chudobou je unylá a bledá
a kabát nosí celý rozedraný
a nevidět ho se žádnými pány;
vlasy mu v nepořádku s větrem hrají
a svobodně s ním o tom šepotají,
co v hlavě jeho, vráskou pobrázděné,
na níž se čelo hrdě vzhůru klene,
v dřímotě usíná a probouzí se náhle,
kdy na klekání zvoní zvuky táhlé.
A sotva chodí, více letí, běží
a setkáš se s ním denně na nábřeží,
ať již to z rána nebo za večera,
jak činíval to v oněch dobách touhy,
v níž poznal, že jsme blud a klam jen pouhý,
kdy ještě učíval se na pátera.
Od čeho živ, to vědět není třeba;
a pakli o tom chcete míti zprávu
a k jakému se spolu čítá stavu –
je vlastenec a denně jídá chleba,
dokud ho mámá, a kdy jej hlad pohání,
nábřežím chodí v němém pousmání
50
a je mu blaze, skládá písně hladem
a srdce tuhne v těle dosud mladém,
a srdce tuhne, dech se často krátí –
už ve svůj domov ztěžka se navrátí....navrátí...
51
Všední verše
I
On byl tak tichý, bez života celý
a málo mluvil, to jen se přátely,
a co kdy řekl, hloupostí to zvali
a na to smích mu za odměnu dali.
Kdy nic nemluvil, platil za tupého,
a kdy se vznítil plamen v srdci jeho
a on jak prorok povstal v řeči smělé,
hned podivínstvím nazvali to celé
a smáli se mu, že je nedospělýnedospělý,
a ve hrdosti k němu pohlíželi.
A co on k tomu? – mlčel jako němý
a smál se taky, sám jsa nade všemi,
a smál se s nimi; někdy slzu zronil, –
ne, že se mu snad nikdo neuklonilneuklonil,
však – jak to bývá, mladé ze lítosti,
že lidem na slovech je planých dosti,
a že i pravda, již byl řekl jiný,
že zdá se lží a že znak nosí viny
67
a že ta pravda, kterou lidstvo hledá,
tak churava je dosud a tak bleda,
že kostlivcem se zdá být pravdy pouhé –
a že než dospějeme k tomu cíli,
že bude třeba doby ještě dlouhé,
a my že toho jsme se nedožili.
A proto plakal, pak zas němý celý,
jakby mu slova na rtech odumřely,
a neřekl jim více ani slova –
potichu zaklel, na to mlčel znova.
68
II
Jej nevábíval povrchní lesk světa,
ni jeho šperk, ni všecky jeho vnady;
snad že byl mlád a mladý duch zalétá
pryč ze světa a rajské hledá sady
a prchá ztad, kde lid se vábně směje;
on nechce vědět, co se v světě děje,
a nechce sloužit, chce být vlastním pánem
a v nadějích se mní být velikánem,
a myslí si, že nenáleží k lidulidu,
a nechce snášet vespolek s ním bídu;
ba nevěří, že s lidem kdy být musí.
Co není ideál, to mu se hnusí,
a dělá plány, jimi svět otřásá,
a kdy se zvedou, jako blázen jásá
a nevěří, že někdy půjde spáti –
on myslí dál, a tak si život krátí!
69
III
Nedávno řek’: „MněMě není tady třeba,
a pakli k žití kousek stačí chleba,
tož dejte mi jej v rakev na posilu,
bychbych, až se zbudím k poslednímu dílu,
měl něco ssebous sebou, co je ze člověka.
A kam veškerá tužba lidí těká?
Jen chleba chce a jenom chleba zase,
a kde je chleba, vždy a všude ptá se,
a co jím není, nejde do životaživota,
a kde ho není, tam je pouhá psotapsota,
a kde je chleba, tam je život pravý,
že za ním pílí chvatem lidstva davy,
a kde je chleba, tam je rozum samý,
a kde ho není, tam jsou bludy, klamy,
a kde je chleba, tam je citu mnoho,
a kde ho není, tupá mysl z toho,
a kde je chleba, tam je nebe blízkoblízko,
a kde ho není, tam to stojí nízko;
a kde je chleba, tam je zbožnost lidu,
a kde ho není, máte hřích a bídu.
70
Nuž co tu já? – radš půjdu spáti dolů
a poulevím zžíravému bolu,
a chcete-li, tož dejte mi kus chleba,
však na věčnosti není mi ho třeba.“
71
IV
On se jí zeptal: srdce mé,
zdaž přece máš mne ráda?
V oku měl slzu bohatou,
ta na líci mu padá.
On se jí zeptal podruhé:
mé zlato, máš mne ráda?
A v letní noci zásvitu
písničky o ní skládá.
On se jí zeptal po třetí:
má milá, máš mne ráda?
A ona: což bych neměla,
vždyť líc tvá pěkná, mladá.
Však on se jí víc nezeptal,
zda přece má ho ráda,
v oku měl slzu bohatou,
ta na líci mu padá.
72
V
Ba on ji proklel na stokrát
a zapomněl tu lásku,
pálil ji ohně plamenem, –
však jenom na obrázku.
A zřekl se jí v zoufání
a zatratil tu chvíli,
kdy prvně její do očí
se zraky ponořily.
A když byl se vším u konce,
zpomněl na její lásku
a pošeptal si ve slzách:
„ba škoda je obrázku.“
73
VI
Nebyl ste, pane, včera na pohřbu?
„BylByl, pane můj,“ on na to odpověděl.
Ah, již se pamatuji, dole u kříže
ste na porostlém rově mlčky seděl.
„TamTam, pane.“ Byl jak socha z mramoru.
Nuž, byl to průvod velmi dojímavý,
když němá jindy smrt hned pojednou
tak hlučné hody na lidech si slaví.
„BaBa, pane.“ Zamlčel se v divném zachvění.
Vy znal ste dívku včera pochovanou?
Trpce se usmál, rukou potřás’ mi
a slzu v oku dal se potom stranou.
74
VII
On v srdci nosil ideál
jak obraz boží panny,
on chodil bos a na sobě
měl kabát rozedraný.
On v srdci nosil ideál
a měl ji za anděla, –
jen kdyby za něj před lidmi
se tolik nestyděla.
On v srdci nosil ideál
a chtěl by umřít za ni, –
on daroval jí život svůj
a lásku, proklínání.
A v den, kdy v hrob ho skládali,
sloužila ona hříchu,
a že tak mohou lidé být,
to – to jí bylo k smíchu!
75
VIII
On blouznil, bloudil po nebi,
kdy uzřel její líci,
on blouznil, to že miloval
překrásnou baletnici.
On blouznil, kdy se na něho
usmála v krásné tváři,
a myslil chuďas, láska že
jí z tmavých očí září.
A když se jiný blížil k ní
a sladce k němu ona,
pomyslil: to je z úcty jen,
jak má ji primadonna.
A jiný když ji celoval
a líbal v ústa vřele,
zahořel žárem, proklínal
své živobytí celé.
76
A když se zas naň usmála,
zapomněl všecko pádem,
a kdo ji dříve zulíbal,
toho zval kamarádem.
A blouznil dál, až doblouznildoblouznil,
a to z té baletnice,
až ulehnout si musil v hrob,
by nezablouznil více.
77
IX
Dva lidé se kdys rádi měli
a taky si to pověděli;
a on šel na to do světa.
A nežli přešlo deset neděl,
už každý vrabec o tom věděl,
že láska z obou odlétá.
Byl v cizině a doma ona.
Čas pouť svou světem rychle koná
a kdož to ví, jak bude dál.
On zatím jednou za večera
čte ve kavárně „Moniteura,“Moniteura“,
v němž článeček v ten smysl stál:
„že z ní se stala velká dáma,
jež pohrává si s dukátama,
jsouc paní kéhos knížete.“
Usmál se, na to čaje nalil
a cigaro si pozapálil:
„je škoda toho děvčete.“
78
X
Zas jindy dva se vzali za sebe
a za čas žili každý pro sebe.
On pije víno, jezdí na koni,
že sotva kdo ho v trysku dohoní,
pak hraje v karty, činí návštěvy
a ztýrán dochází tak úlevy.
A ona – bože – mokku popijí
a za čas koná malou partii
buď do lázní, buď někam k příteli;
nu, lidé o tom více věděli.
Kdy potkali se jednou do léta,
jak lidé vznešeného ze světa
se uklonili dvorně s pozdravem
a hovořili lidí před davem.
79
On jí „madame“ a ona „pane“ mu:
„jak? těšíte se zdraví stálému?“
On děkuje, i ona děkuje,
a rozmluva tak plna vděku je,
a není sváru, není soužení,
a není lásky, není toužení;
a byl to život v skutku veselý,
až oba jednou taky umřeli.
Zde sluší ještě něco povědět:
že teprv za plných se deset let
o smrti choti své on dozvěděl:
kýs přítel mu to maně pověděl.
80
Z kraje
Za tři léta
Dle polského motivu
Byl mladý hoch a ona zase pannou,
a než se ženich s nevěstou z nich stanou,
uteče mnoho vody, mnoho se tu změní –
co bylo kdy, toho pak více není.
A byli mladí, kdy se milovali
a na věky si spolu slovo dali,
že nežli pominou tři léta v čase,
že obejmou se na tom místě zase,
kde byli sobě přísahali lásku.
On propustil ji svatém ve závazku
a do světa šel, kde je mnoho lidu,
kde mnoho zakusí, i mnohý žal i bídubídu,
a do světa šel s upomínkou sterou,
kde mnohé obrazy se na oči mu derouderou,
a co tu tváří, co tu krásných očí!
Však věrné oko v zad se pootočípootočí,
a ač by rádo víčku ulevilo,
přec jakoby to velkým hříchem bylo,
81
hned skloní se a do země se dívá.
Pak hlavou pohodí a píseň zpívá,
co zpíval jindy, kdy jí v oko hleděl,
kdy u potoka na břehu s ní sedělseděl,
a píseň zpívá, čistý na svědomí.
A jindy zas rukama náhle lomí
a jmeno její volá do doubravy,
že nad tím lid se kolem v práci stavístaví,
a pláče znovu jako malé děcko,
a klade v hrob s tím pláčem blaho všecko;
pak přijde na noc pozdě do stavení,
kde uvítá jej hospodáře kleníklení,
a vleče se a hledá kousek místa,
jež hospodář mu jako lože schystá.
A zase myslí, co je asi domadoma,
a jmeno její vyslovuje rtoma
a zase myslí, jak je holce asi,
slibuje věrnost na věčné jí časy
a opakuje, co byl řekl, znova –
jen zdali ona ve srdci jej chová...
***
A ona doma? co to za otázku? –
vždyť slíbila mu věčnou tenkrát lásku.
A ona doma? – vy ste nevěřící,
82
vždyť líbal ji a ona jeho v líci.
A ona doma? – co ta krátká slova? –
vždyť jeho lásku ve svých prsou chová.
A ona doma, jak on v cizím kraji:
ji jeho slova šeptem oblétají
a jeho obraz před oko se noří,
a každou noci trápí se a moří
a každou noc, kdy z hory měsíc vstává,
mu dobrou noc, to se slzami dává.
Ba v každém květu jeho slíčná ústa
a v každé růži jeho krásné tváře,
a kde on býval, krajina teď pustá
a hodila by jen se do žaláře.
A každá píseň, kterou jindy zpíval,
kdy v oko jí se roztouženě díval,
ta je tak smutna, nemá žáru ani
a plna zpomínek a jako pro zoufání.
***
Tak ti dva vespolek se měli rádi –
vždyť byli plni života a mladi;
a jak je žebrákovi kousku chleba,
tak mladým lidem zase lásky třeba.
A loučili se, dojista že v pláči.
On světem bloudí, krajem cizím kráčí
83
a ona doma po něm nyje, vzdychá
a na čas naříká, že pranic nepospíchá,
a v duchu přeletěla by tu dobu dlouhou,
kdy nebude víc kojit jen se touhou.
***
On prošel města, co jich vidět v kraji,
to v zimě, na podzim a na jaře a v májimáji,
a mnoho viděl ušlechtilých lící:
a co tu div, že hodil po dívčici,
kdy naň se smála s veselostí v oku
a k němu točila se v mrštném skoku,
a co tu div, že když ji k sobě vinul,
mu staré lásky obraz z mysli hynul,
i co tu div, když tiskla jeho ruku,
že pádem zapomněl tu celou muku,
jež trápila ho dny a noci celé,
a co tu div, že slovo její vřelé
se neslo k srdci jako jemné tknutí;
a konečně ho nikdo nepřinutí,
by řekl, že se nelíbí mu ta či ona.
A tak svou cestu dále v kraji konákoná,
a co tu viděl, skoro zapomíná,
a za myšlenkou vychází hned jiná,
a co tu bylo, jako ve snu včera,
84
než uložil se v lože za večera,
a co tu bylo, jako v mlze skryté.
***
A ona doma? – což se podívítepodivíte!
Ta lítá z kola do kola jak divádivá,
a muzika kdy počne, spolu zpívá
a v kole jako o závody lítá;
časem se obraz jeho před ní kmitá,
však zaplaší ho, není divu také,
vždyť obrazy tu hezčí, všelijaké,
a myslí si, že on to nezví v dáli,
že jiní hoši s ní se milkovali,
a domýšlí se, že to není hříchem,
kdy chvíli krátí nevinným si smíchem,
kdy jednou za čas ruku podá hochu;
i lidé řeknou, že to pro vrtochu,
a lidé řeknou, že to ze zoufání,
kdy k jinému svou líci volně sklání,
a lidé řeknou: dobře, dobře dělá,
vždyť žije jakby ve klášteře celá
a dobře má, že zatančí si v kole.
***
A on prochází luhy, lesy, pole;
i slyší zpívat o volnosti lidí
85
a v písni té otroctví vlastní vidí,
prochází města, co jich na silnici,
v nich vidí mnohou ušlechtilou lícilíci,
a co kdy bylo, na to nevzpomene
a cestou dále v cizinu se ženežene,
a co kdy bylo, toho není více
a holek v kraji věru na tisíce.
„A co mi ona? – Věrnost neuchová,
a sotva tvář se ukáže jí nová,
jsem odbytý a mohu umřít z toho;
už není věrnosti té v světě mnoho.
Snad zoufat? – ne, to slabota by byla.
Že byla někdy ta a ta má milá,
nu co je na tom, to je zvykem v lidu,
jenž lásku hledá za veškerou bídu,
to zvykem lidí, jsou-li ještě mladí;
ti milujimilují se, ti se mají rádi –
nu, tak to bylo, tak to vždycky bude.
A ostatně je děvče velmi chudé..,“chudé...“
***
A ona doma? – Co to za otázku?
vždyť slíbila mu věčnou tenkrát lásku.
A ona doma? – chodí na muziky
a za milého hledá náhradníky,
86
a tam ten synek jako vystrouhaný,
ten sotva od někoho vezme hany,
a tam ten synek do kola s ní letí,
že až se smějou před hospodou děti,
a tak s ní letí, že až ouzko v těle,
že mžikem přeskočil s ní kolo celécelé,
a hudci hrajou „solo“ bez ustání
a hoch s ní v závod do kola uhání,
že podlaha až pod ním praská – –
a ona doma? – a co její láska? –
S tím hochem ohlášku dnes po mši měla,
že mnohá holka jí to záviděla,
a mnohý lituje, že on se asi trápí
a v cizině že líci slzou skrápískrápí,
a mnohý myslí, jak se asi lekne
a co jí za tu věrnou lásku řekne.
A tři ohlášky, pak se svatba slaví.
Zelený vínek rozložen kol hlavy
a šaty bílé, jak je mají panny,
kdy po vsi nesou sochu svaté AnnyAnny,
a na tváři je plamen lásky rudý.
A ač ten průvod prostý je a chudý,
a ač jen málo za nima je dětí,
přec milo na to z dálky pohleděti.
87
A po oddavkách muzika je zase.
Pak nikdo více po tom nezeptá se
a je zas dobře, jako bylo dříve.
Hoch mnohý pohřešuje dívky divé,
co o muzikách byla dušiduší v kole.
Teď netančí a chodí po stodole
a dohlíží, co ještě kde je k práci,
a na ples v krčmě víc se neobrací.
***
Tak minul čas a víska žije zase
jak ve dávném a uplynulém čase,
a co kde jinak, na to čas ji zvyká.
A čím víc vody s jezu dolů stýká,
tím více na to víska zapomíná,
co bylo kdy – a víska celá jiná.
***
I jemu zdá se, že už prošel dosti
a dost že nasbíral i zkušenostizkušenosti,
a nový v kroji, nový také v mravu,
a nových myšlenek zas plnou hlavu
se vesel vrací domů a přemítá,
co matka as a otec doma robírobí,
a z daleka již s vršku kostel vítá,
jejž nová zvonice už s hodinami zdobí,
88
a pomýšlí, co dělaj’ kamarádi.
Však na ni, že se měli někdy rádi,
to nezpomněl, vždyť dlouho už je tomu.
A nežli došel k otcovskému domu,
už mnohý na něho se díval zpolou,
však nikdo netvrdil to s určitostí;
vždyť než odešel, bradu měl jen holou
a teď se na ni hustý lesík hostí.
A ten tam známý poznal druha z mládí
a líbají se, vždyť se měli rádi;
on líbá se s ním, nepomyslí na ni,
on líbá se s ním, trvá v povídání,
až konečně se trhne, domů letí,
kde pod jabloní hrajou sobě děti,
a užuž tiskne otci políbení,
pak matce, dětem, co jich ve stavení,
a diví se, že zas má bratrů vícevíce,
a každému z nich zlíbal mladé líce
a zeptal se jich, jakže se jim říká.
A děti divějí se zprvu tomu,
však kdy se dozví, že to bratr z domu,
hned smály se – nu dítě brzy zvyká.
***
89
Teď bylo toho mnoho k povídání,
že nestačila by snad kniha ani,
a nového co, rodiče se ptaliptali,
a co jest slyšet v cizině a dáli,
a co jest slyšet, zda nás čeká vojna
a zda je v kraji úroda i hojnáhojná,
a ptali se, jak se mu vedlo všady.
A co on řekl, ač byl dosud mladý,
to pravda byla, měl to z zkušenosti
a cizích krajů prošel věru dosti.
On mluvil o všem, nezeptal se ani
a trval stále v prudkém povídání.
Pak oblekl se; že jde po vsi trochu,
by některého uviděl i z hochů;
šel kolem domu bývalé nevěsty,
i potkal ženu, šla do pole k práci;
ta zastaví se, zastaví a vrací
a praví k němu: pěkně vítám z cesty.
„I buďte zdráva, milá hospodyně!“
A jak se vedlo pořád v cizině?
„Kdy bůh dá zdraví –“ Arci, arci zdraví –
Ona jde dál i on se nezastaví
a jde zas cestou. Znal ji, co je z toho;
a pakli nezabolelo to v žití koho,
90
tož jeho ne. Nu tak to v světě všudevšude,
a jak to bývalo, tak to i nadál bude.
Epilog.
Nuž vám ten obraz zdá se býti malý
a konec ten ste asi nečekali.
Snad měl se trápit, kdy ji viděl znovaznova,
a pomyslit, zda lásku k němu chová,
a měl si zoufat, měl si život vzíti
neb na nejmíň své proklít živobytí.
A ji že hryzl svědomí červ krutý
a on že snad lítostí její hnutý
jí odpustil, neb že jí vraždil duši.
To všecko čtenář jako v mysli tuší –
však chtěl jsem napsat života kus pravý
bez rozmýšlení, lži a bez opravy,
chtěl jsem to napsat jako na ukázku,
že lidé nemřou pro ztracenou lásku.
A to tak ve životě – v básni jinak bývá:
tam kdo si nezoufá, se bezcitným nazývá.
Nu to tak v básni, jinak v světě všude,
a jak to bývalo, tak to i nadál bude.
91
Co to, bože, bude?
„Co to, bože, bude,
děvče moje chudé,
až nám do té země chladné
taky naše láska spadne?
„CoCo to bude hoře,
a slzí co moře,
až odtrhnou naše ruce
k nevýslovné věčné muce?muce?“
Lásku pochovali,
ruce roztrhali,
a šel jonák pěknou cestou
daleko si za nevěstou.
A než růže zkvete
ve budoucím létě,
přijde štíhlý hoch si pro ni;
ani slzy neuroní.
92
Návrat
K domovu spěchá vlasti syn,
jenž za své zmíral bratry
a šlechetenství v ňadrech měl,
byť zval se synem chátry.
A myslí si, jak as to jest,
když matce v náruč klesáklesá,
a myslí si, jak as to jest,
když dvojí srdce plesá.
A jak tak myslí na ten čas,
už cesta se mu krátí,
a myslí si, jak as to jest,
když hoch se z vojny vrátí. –
Tam matka sedí u stolu
a z modliteb si říká,
an někdo zvolna u dveří
závoru poodmyká.
93
A hoch jen myslí, co jí as
milého řekne k duši,
jen zdali dobrá matička
i návrat jeho tuší.
A spřádá řeč si z pěkných slov
a mnoho chce jí říci,
však napřed že ji políbí
v tu starostlivou líci.
U dveří klapla závora,
matka se z židle zdvihne
a u dveří se postava
jí jako známá mihne.
A již jsou sobě v náruči,
on políbil ji v v líciv líci,
však na vše, na vše zapomněl,
co milého chtěl říci!
94
U krbu
„Sedněte; tak; je venku chladno, mrazí,
a vy chodíte jako polonazí.
Že máte hlad? nu, dej sem něco, stará.
Je arci lidí částka, co mne kárá,
že není dobře, dát co žebrákovi;
než ohlédnem se, má víc peněz než my
a někteří z nich že se stanou kněžmi
a mnohý že si z toho domek nový
pořídí jako sedlák nejbohatší.
To bůh sám v nebi taky vědět ráčí,
co má ten lid; a mně jich věru želí – –
Nu, vymrzly ste za dlouhý den celý,
nahřejte na plotně si ruce trochu. –
Je věru škoda takovýchto hochů,
že nemohou jak ostatní ty děti
se aspoň najíst – věru jich je škoda. –
(Jen aby odleva nám nenastala,
sic bude z toho velká, velká voda.)
Nu zdaž pak najedla se’sse’s, chaso malá?
Že zaplať? – inu, je vám přáno,
95
přijďte si zejtra, ale hnedle ráno.
Mohla by obec, kdyby taky chtěla...
Nu, kolik vás je ještě, hoši, doma? –
To arci těžko, dříti se hned s pěti –
Nu s pánem bohem – nechte, nechte toho.
Mně do pláče je – nic mi do nikoho.
Sedni sisi, stará; venku chladno mrazí,
ubozí hoši dál jdou polonazí...“
96
Se zvonice truchle
Se zvonice truchle
umíráček zvoní,
z chaty nesou dívku,
plačte hoši pro ni.
Plačte, plačte pro ni,
byla ještě mlada,
a ty hochu nejvíc,
co tě měla ráda.
Není holek tolik
po dalekém kraji,
plačte, plačte pro ni,
než ji pochovají.
Kytku ku té slze
a otčenáš k tomu;
plačte, plačte pro ni –
a pak jděte domů.
97
Plácneme si, táto?
Tatík ho vedl k námluvám
a vešli do stavení;
tatík má úsměv kolem rtů
a syn má zase klení.
Tatík pozdravil souseda,
sousedka syna vítá;
soused prohlíží ženicha
a tatík věno čítá.
Syn dosavád se nehlásí,
jen stojí jako stěna;
a že to pouhá nesmělostnesmělost,
prá sousedova žena.
Tatíci plácli rukama,
syn pořád ještě němý –
sousedka nese koláče
a syn pohlíží k zemi.
98
Nevěsta někde na poli,
tatíci řekli „ano“,
a co jich vůle spojila,
to nebuď roztrháno.
Tatík se vrací do statku,
syn zůstal cestou zpátky,
tatík si hvízdá veselou –
syn zmizel bez památky.
Našli ho dole v rybníce
až druhé ráno na to.
Jak, půjdeme zas k námluvám
a plácneme si, táto?
99
Do půl roka
Po louce smutně chodila
a dívala se do zelena,
a dívala se do trávy,
jak slzami je porosena.
Kol vody smutně chodila
a dívala se ku potoku, –
on dosavád se nevrací
a pominulo už půl roku.
Po hoře smutně chodila
a dívala se do údolu,
a dívala se do jezera
a zaplakala svému bolu.
Kol kaple smutně chodila
a dívala se na „trpící,“trpící“,
a dívala se k Mariji
a slza se jí skvěla v líci.
100
Po hrobech smutně chodila
a dívala se do hluboka, –
on dosavád se nevrací
a měl tu býti do půl roka.
Po dvoře smutně chodila
a dívala se na silnici,
a dívala se do dálky
a slza se jí skvěla v líci.
Do domu smutně vkročila
a na svou hlavu naříkala,
a naříkala na lásku
a na postýlku ulehala.
A přesmutně se dívala,
jak půl roku tak tuze dlouhý,
a smutně oči zavřela
bez naděje a beze touhy.
Smutně ji ve hrob složili
a dívali se do hluboka, –
však on se přece nevrátil
a měl tu býti do půl roka.
101
Pod jedlí
Pod jedlí tiše plakala,
šátečkem slzy stírala,
na jedli ptáci zpívají
písničku lásky o ráji.
Pojďte sem, ptáci, pojďte sem,
co se to bělá za lesem? –
Mládenec je to z dědiny,
vlasy má jako šediny.
Pojďte sem, ptáciptáci, do kola,
kdo se to blíží z podola? –
Mládenec jako z noci sen
a do rubáše ustrojen.
Pojďte sem, ptáci, k dívčici,
co je ta bledost na líci?
Pořáde pláče, pláče tu,
že její mladost bez květu.
102
Pojďte sem, ptáci, řekněte,
koho z nich láskuláska uhněte? –
Ulétli ptáci do dolu
a zpívali si pospolu:
Že mladá láska utýrá,
kdy srdce se jí zavírá,
že mladá láska smrtí je
a tělo s láskou uhnije.
103
Kytka
Hoch jako kytka;
panna k ní voní,
uschne-li kytka,
co pak je do ní.
Hoch už je v hrobě
a kytka svadla, –
ta jejich láska
do hrobu padla.
Hoch už je v hrobě
a láska taky, –
ach, bože, deště
dej na oblaky.
S oblaků prší,
hrob zelená se,
nad hrobem růže
zas rozkvétarozkvétá se.
104
Hoch je to jiný,
kytka zas nová –
a ta panenka
není už vdova.
Vyrostla kytka,
vdova k ní voní, –
ta první svadla,
což bylo po ní!
105
Děvčátko zimou třese se
Děvčátko zimou třese se
a chlapec bez kabátu;
vy lidé, lidé z kamene,
běžte jim pro pantátu.
Pantáta někde ve světě
a matka za zdí v hrobě; –
nuž děti, jděte do světa
neb lehněte si obě.
106
Starý hrob
Nesli ji na marách
z vesnice mládenci,
a když ji složili,
dal každý po věnci.
Potom se vrátili
bez slzy do polí; –
kterého mládence
nový hrob zabolí?
Zabolí, zabolí
i srdce z kamene;
který si z mládenců
na dívku zpomene?
Zpomenou, zpomenou
do jara, do léta,
a v podzim s růžemi
zpomínka odkvétá.
107
Odkvétá, po světě
děvčat je přemnoho;
starý hrob zabolí
sotva kdy někoho...
108
Námluvy
„Panímámo, otevřete,
přicházím k vám za dcerou,
než mi léta s mladých lící
mladou krásu poberou.“poberou.
„VašeVaše dcera tuze pěkná,
jenže trochu nestálá;
až bych ztratil krásu svoji –
za mne by se nevdala.“
109