Všední verše

Všední verše
I
On byl tak tichý, bez života celý a málo mluvil, to jen se přátely, a co kdy řekl, hloupostí to zvali a na to smích mu za odměnu dali. Kdy nic nemluvil, platil za tupého, a kdy se vznítil plamen v srdci jeho a on jak prorok povstal v řeči smělé, hned podivínstvím nazvali to celé a smáli se mu, že je nedospělýnedospělý, a ve hrdosti k němu pohlíželi. A co on k tomu? – mlčel jako němý a smál se taky, sám jsa nade všemi, a smál se s nimi; někdy slzu zronil, – ne, že se mu snad nikdo neuklonilneuklonil, však – jak to bývá, mladé ze lítosti, že lidem na slovech je planých dosti, a že i pravda, již byl řekl jiný, že zdá se lží a že znak nosí viny 67 a že ta pravda, kterou lidstvo hledá, tak churava je dosud a tak bleda, že kostlivcem se zdá být pravdy pouhé – a že než dospějeme k tomu cíli, že bude třeba doby ještě dlouhé, a my že toho jsme se nedožili. A proto plakal, pak zas němý celý, jakby mu slova na rtech odumřely, a neřekl jim více ani slova – potichu zaklel, na to mlčel znova. 68 II
Jej nevábíval povrchní lesk světa, ni jeho šperk, ni všecky jeho vnady; snad že byl mlád a mladý duch zalétá pryč ze světa a rajské hledá sady a prchá ztad, kde lid se vábně směje; on nechce vědět, co se v světě děje, a nechce sloužit, chce být vlastním pánem a v nadějích se mní být velikánem, a myslí si, že nenáleží k lidulidu, a nechce snášet vespolek s ním bídu; ba nevěří, že s lidem kdy být musí. Co není ideál, to mu se hnusí, a dělá plány, jimi svět otřásá, a kdy se zvedou, jako blázen jásá a nevěří, že někdy půjde spáti – on myslí dál, a tak si život krátí! 69 III
Nedávno řek’: „MněMě není tady třeba, a pakli k žití kousek stačí chleba, tož dejte mi jej v rakev na posilu, bychbych, až se zbudím k poslednímu dílu, měl něco ssebous sebou, co je ze člověka. A kam veškerá tužba lidí těká? Jen chleba chce a jenom chleba zase, a kde je chleba, vždy a všude ptá se, a co jím není, nejde do životaživota, a kde ho není, tam je pouhá psotapsota, a kde je chleba, tam je život pravý, že za ním pílí chvatem lidstva davy, a kde je chleba, tam je rozum samý, a kde ho není, tam jsou bludy, klamy, a kde je chleba, tam je citu mnoho, a kde ho není, tupá mysl z toho, a kde je chleba, tam je nebe blízkoblízko, a kde ho není, tam to stojí nízko; a kde je chleba, tam je zbožnost lidu, a kde ho není, máte hřích a bídu. 70 Nuž co tu já? – radš půjdu spáti dolů a poulevím zžíravému bolu, a chcete-li, tož dejte mi kus chleba, však na věčnosti není mi ho třeba.“ 71 IV
On se jí zeptal: srdce mé, zdaž přece máš mne ráda? V oku měl slzu bohatou, ta na líci mu padá. On se jí zeptal podruhé: mé zlato, máš mne ráda? A v letní noci zásvitu písničky o ní skládá. On se jí zeptal po třetí: má milá, máš mne ráda? A ona: což bych neměla, vždyť líc tvá pěkná, mladá. Však on se jí víc nezeptal, zda přece má ho ráda, v oku měl slzu bohatou, ta na líci mu padá. 72 V
Ba on ji proklel na stokrát a zapomněl tu lásku, pálil ji ohně plamenem, – však jenom na obrázku. A zřekl se jí v zoufání a zatratil tu chvíli, kdy prvně její do očí se zraky ponořily. A když byl se vším u konce, zpomněl na její lásku a pošeptal si ve slzách: „ba škoda je obrázku.“ 73 VI
Nebyl ste, pane, včera na pohřbu? „BylByl, pane můj,“ on na to odpověděl. Ah, již se pamatuji, dole u kříže ste na porostlém rově mlčky seděl. „TamTam, pane.“ Byl jak socha z mramoru. Nuž, byl to průvod velmi dojímavý, když němá jindy smrt hned pojednou tak hlučné hody na lidech si slaví. „BaBa, pane.“ Zamlčel se v divném zachvění. Vy znal ste dívku včera pochovanou? Trpce se usmál, rukou potřás’ mi a slzu v oku dal se potom stranou. 74 VII
On v srdci nosil ideál jak obraz boží panny, on chodil bos a na sobě měl kabát rozedraný. On v srdci nosil ideál a měl ji za anděla, – jen kdyby za něj před lidmi se tolik nestyděla. On v srdci nosil ideál a chtěl by umřít za ni, – on daroval jí život svůj a lásku, proklínání. A v den, kdy v hrob ho skládali, sloužila ona hříchu, a že tak mohou lidé být, to – to jí bylo k smíchu! 75 VIII
On blouznil, bloudil po nebi, kdy uzřel její líci, on blouznil, to že miloval překrásnou baletnici. On blouznil, kdy se na něho usmála v krásné tváři, a myslil chuďas, láska že jí z tmavých očí září. A když se jiný blížil k ní a sladce k němu ona, pomyslil: to je z úcty jen, jak má ji primadonna. A jiný když ji celoval a líbal v ústa vřele, zahořel žárem, proklínal své živobytí celé. 76 A když se zas naň usmála, zapomněl všecko pádem, a kdo ji dříve zulíbal, toho zval kamarádem. A blouznil dál, až doblouznildoblouznil, a to z té baletnice, až ulehnout si musil v hrob, by nezablouznil více. 77 IX
Dva lidé se kdys rádi měli a taky si to pověděli; a on šel na to do světa. A nežli přešlo deset neděl, už každý vrabec o tom věděl, že láska z obou odlétá. Byl v cizině a doma ona. Čas pouť svou světem rychle koná a kdož to ví, jak bude dál. On zatím jednou za večera čte ve kavárně „Moniteura,“Moniteura“, v němž článeček v ten smysl stál: „že z ní se stala velká dáma, jež pohrává si s dukátama, jsouc paní kéhos knížete.“ Usmál se, na to čaje nalil a cigaro si pozapálil: „je škoda toho děvčete.“ 78 X
Zas jindy dva se vzali za sebe a za čas žili každý pro sebe. On pije víno, jezdí na koni, že sotva kdo ho v trysku dohoní, pak hraje v karty, činí návštěvy a ztýrán dochází tak úlevy. A ona – bože – mokku popijí a za čas koná malou partii buď do lázní, buď někam k příteli; nu, lidé o tom více věděli. Kdy potkali se jednou do léta, jak lidé vznešeného ze světa se uklonili dvorně s pozdravem a hovořili lidí před davem. 79 On jí „madame“ a ona „pane“ mu: „jak? těšíte se zdraví stálému?“ On děkuje, i ona děkuje, a rozmluva tak plna vděku je, a není sváru, není soužení, a není lásky, není toužení; a byl to život v skutku veselý, až oba jednou taky umřeli. Zde sluší ještě něco povědět: že teprv za plných se deset let o smrti choti své on dozvěděl: kýs přítel mu to maně pověděl. 80