Za soumraku

Emanuel Miřiovský

Za soumraku
I
Už na tu lásku sotva píseň složím, neb těžko zpívat, kdy je ohně málo a srdce rozedrané ostrým hložím krvavou ranou se už rozpukalo. Už na tu lásku sotva spíšu píseň, neb těžko psát, kdy vyschnul víry pramen; z toho jsem čerpal, hojil mnohou tíseň a popiv z něho ucítil jsem plamen. Ten plamen v srdci shasl už teď zcela a srdce zvrátil ve prach beze žití, a ústa navždy, navždy oněměla, jak by se měla s světem rozloučiti. A teď už vyschly slzy s mého oka a teď už nic na tomto světě božím; – časem si vzdychnu, vzdychnu ze hluboka, však na lásku už sotva píseň složím. 152 II
Ta naše láska jako popelnice a u ní hoří plamenem dvě svíce, ta naše láska jak dva pusté hroby, jež chystají se lidem ze chudoby, ta naše láska v poli jak dva stromy, kdy s nebe na ně vyrazily hromy, ta naše láska jak dvě holubice, kdy různo přes moře se k jihu nesly a v prostřed ve hlubokou vodu sklesly – ty rozešly se – neshledaly více... 153 III
Dnes chtěl bych svinout kytku do tvé hlavy, z vavřínu věnec jako lidem slávy, však les je pustý, kraj i háje stinné; mrazivým vichrem květ i listí hyne a v dál i šíř tak smutno jak v mé duši, kdy z chmury den a hlubokou noc tuší. Dnes chtěl bych zapět nejkrásnější notou, jak panna boží pláče pod Golgotou, však hlas mi vázne, na tvář slza sedá; ta kdyby vyschla, po ní tvář je bledá a s bledou tváří zpívat hezké není, kdy píseň ta má být mi k ulevení. A k čemu zpívat? – ptáci nezpívají, všude je pusto – nač to veselení, když za chvíli se v truchlé nářky mění a výkřik bujný v smíchu pochovají? Dnes chtěl bych hledět v krásné oko tvoje a vyčíst z něho všecky nepokojenepokoje, 154 pohladit vlas a sklonit hlavu k hlavě, potěšit slovem děsné ve obavě, pošeptat vroucně, co mi v ňadru žiježije, a vědět, cítit, že jsem u Marije. Dnes chtěl bych křídla, peruť archanděla, by s žalmem lásky duše doletěla orlovým letem tiché do dědiny, kde jiná země, slunce, měsíc jiný a jiné nebe, jasnější a krasší jak nebes blankyt čisté lásky naší! Půjčte mi křídla, boží vyvolencivyvolenci, a čerstvými mne obsypejte věncivěnci, ať zanesu je, složím k nohoum jejím a padnu umdlen ráje ku dveřejím! Pahore každý v horstva četném davudavu, ponížen skoř svou osněženou hlavu, padolypadoly, vstaňte a rovnejte cestu, já na komoni jedu pro nevěstu. Paprsky slunceslunce, rychlé koně dáte, a hvězdyhvězdy, svěťte jako v noci svaté, kdy velký člověk přišel k lidstva spáse, a bleskyblesky, vzplaňte ve báječné kráse, ať nezavadí o kamének noha, 155 kdy poletí ke trůnu svého boha! A na má slova chechtot s nebe letí, kdy chtěl jsem ti už padnout ve objetí, a na má slova noc je přehluboká, že tma se čírá hostí kolem oka, hor týmě vstává, padoly se níží a místo věnců mlhy se k zemi plíží a místo blesku burácí hrom v skalí, jakby se ďáblů zástupové hnali, a místo křídel zbouřené kol hlavy se děsných myšlenek teď řady staví a místo tebe mrtvých bledé líce a místo písní nářků na tisíce....tisíce... 156 IV
Myšlenek stádo hlavou toulá se mi, jedna-li zazní, ohlížím se za ní, zdaž ta to jest, co milá mi a drahá; a za tím stádem v divém kolotání se jiná řada v rouše jeví vraha a dáví stádo, v krev je čistou tápí a bílou vlnu skvrnou hříchu skrápí: myšlenka jako sníh ta láska moje, a nejkrásnější mezi jimi všemi; myšlenka černá jako talár kněze, kdy k hrobu mrtvol věčně chladný veze, myšlenka na svět – – a já za oboje bych vyrval duši z nejskrytější hloubi a uložil ji k odpočinku, snění, než s jiným prachem k postavě se ssnoubí a slavit bude svoje probuzení. Myšlenky moje! – spějte do náruči ubohé hlavy, vášní zkrvavělé! Chci uspat vás jak milé děti matka, 157 chci vdechnout do vás život s věčnou krásou a pošeptat vám slova vroucí, sladká – myšlenky mé, jste peklem mým i spásou. Já rozplakal bych srdce svoje celé, až puklo by, krví se potřísnilo, to krví ze slzí, to krví z mého žele, a pak by ještě, ještě nedobilo, a pak by zašlozačlo život zase znovu jak slavný pomník na předrahém rovu. Já plakal bych – ó je té slzy škoda; s tou slzou člověk kousek žití prodá a každá krůpěj spadá v šíré moře, v němž složeno je všecko naše hoře i všechen smích a žal a radovánky. Já chtěl bych stlačit celou silou spánky a vydrat z nich, co ještě patří světu, hodit mu pyšně, co mu v podíl dánodáno, a kletbu vyřknout smíchu ve rouhavém, co hověla si na skřiveném retu! Pak uvítal bych v hlavě zase ráno a oblekl ji nejskvělejším hávem, 158 vyjel si hrdě ve svět, za jásání a nechtěl věřit ani v umírání, tasil bych meč a šlehal ve tvář hříchu, a chtěl se vrátit s vavřínem a věnci a chtěl se měřit s nebes vyvolenci; – tasil bych meč a ve vítězném smíchu, na uprášeném, rozbujněném oři bych zeptal se jich, co tu stojí kolem: pospěšte ku mně luhem, lesem, polem – kdo hlavu mou, kdo, ptám se, kdo mne skoří? A sen mi prchá – svět mi před zrak stoupá. Na řase nová se zas perla houpá, s ní života kus do propasti tůně se snáší dolů mezi divé vlny. – Ty lásko má! – mně srdce v těle stůně a před okem obraz tak hrůzyplný... 159 V
Kol ticho svaté. Je mi ouzko v těletěle, a kdybych víru v pustých ňadrech nosilnosil, snad spial bych ruce, za milost snad prosil v modlitbě zbožné světů spasitele a v nejvroucnější touze oko vnořil do hlubin moře vysokého nebe a v prachu země tváři svou bych skořil. Kol ticho svaté – a já vzýval tebe, jak v tvém by lůně blaho moje spalo; povzdechů tisíc ze prsou se dralo a já ti k nohoum kleknul ve pokoře, na tváři růměn, v srdci steré hoře a jako k matce uklonil jsem šiji a v touhách zaplál ku své ku Mariji. Snad nestrestá mne boží hněv, že s hříchem chtěl sklonit jsem se před tvou jasnou tváří jak před obrazem panny na oltáři, pochovat víru s rozervaným smíchem. 160 PoklekniPoklekni, noho, půda posvátná je, to prah je mého ztraceného ráje, rděte sese, líce, opustily ste zem v jásotu pýchy bídným pod řetězem. – Světice moje! – Kol je ticho svaté a ve mně vášeň lásky rozehřaté. Já biju v prsa se a žalmy modlím; odpusť mimi, bože, jsem už vinník dlouho a těžko cnosti pravou nitku hledat a mladým pláčem ani neusedat. Kam půjdu teď, kde ještě, ještě prodlím, ty moje lásko, moje velká touho!....touho!... 161 VI
Uspal jsem k ránu duši ubohou. Mně zdálo se, že’s stála na balkóně co královna na přebohatém tróně a já ti v prosbách klečel u nohou. Otrok se plížil, dřív tak plný pýchypýchy, a prosby nosil na rtu rozchvělém – však tobě na rtu hověly si smíchy a naděje strom lehnul popelem. Mně zdálo se, že slza padla k líci tak vřelá, jak byl studený tvůj led; zaprosil jsem tě jarní o kytici a ty’s mi odepřela jediný z ní květ. Upadl lístek z růže porozkvětlé, já po něm sáhnul, chtě ho zulíbat a duši v naděje sen vkolíbat. A ty’s tu stála v mámivém tom světle tak krásná, velká jako bohyně, a vyrvala jej z prosících mých rukou a kázala mně jíti z svatyně. 162 Se žalem svým, s tou věčnou duše mukou jdu ztad. Ty’s stála nuna balkónu a dívala se, jak se blížím k skonu, jak oko moje jindy plamenné teď němě hledí v šílenosti na zem. Ozvalo se ti srdce z kamene a kůra ledu pukla tobě rázem. Vyřknula’s slovo. Já šel dál a dál. Vyřknula’s druhé. Noha odtuď pádí. Já odtuď šel a v duchu litoval, že měli jsme se taky někdy rádi. Ty’s volala mne jmenem – – Prchnul sen a z okna smál se bílý na mne den. Zpomněl jsem na tě – ach už dávno tomutomu, co z balkónu’s šla do jiného domu z čtyr prken... A mně se to zdálo, že lásky naší bylo jen tak málo... 163

Básně v knize Básně 1: