Žádaný pohřeb

Žádaný pohřeb Pověsť z Táborska
Zlehoučka oči otvíral, když na posteli umíral, jen ještě slovo šepotá co loučení se z života: „Nedbejte lidských zákonů; zticha mne složte v tmavý hrob, bez květu všeho, bez ozdob, bez svící, pentlí, bez zvonů.“ I skonal. Přišel pohřbu den. Byl v bílé pentle ustrojen, kol žluté hlavy žlutý květ, modlitbu třímá každý ret, a každé srdce v smutku je a slza líce zvlažuje. Zpěváci smutně zapěli a s věže zvony zazněly. A rakev nesli mládenci a panny vedle se věnci, 52 a nežli hřbitovu jsou blíž, tu cosi náhle – slyš, o slyš – z pod víka prasklo s hlomozem; upadá rakev – duní zem a mrtvý v bílém rubáši ze země hlavu povznáší, a trhá pentle v šílení, proklíná zpěv a zvonění a trhá věnce, shasíná mládenců svíce planoucí. Lid rozprchal se žasnoucí; jen jedna panna, jediná tu stojí jako z kamene a líbá rty mu studené a líbá čelo vychladlé a líbá oči zapadlé. I zaleskla se rosa v nich jak na lučině první sníh; a on zaplakal v lůno skal a zvony zněly smutně dál, a jejich zvuk ho rozsmutněl, že probudiv se znovu mřel a mřel a mřelmřel, až odumřel. 53 Víc nenesli ho mládenci a nešly panny se věnci; jen čtyři muži nesou jej, za bídný peníz nesou jej, a jen ta panna jediná za rakví v pláči shasínáshasíná, a sotva došli kostela, na rakvi panna omdlela. Omdlela, ale na věky; i dali k rakvi mrtvolu a byli oba pospolu. Dnes ještě dole u řeky, když den se na noc promění, je slyšet zvonů zvonění. 54