Žádaný pohřeb
Pověsť z Táborska
Zlehoučka oči otvíral,
když na posteli umíral,
jen ještě slovo šepotá
co loučení se z života:
„Nedbejte lidských zákonů;
zticha mne složte v tmavý hrob,
bez květu všeho, bez ozdob,
bez svící, pentlí, bez zvonů.“
I skonal. Přišel pohřbu den.
Byl v bílé pentle ustrojen,
kol žluté hlavy žlutý květ,
modlitbu třímá každý ret,
a každé srdce v smutku je
a slza líce zvlažuje.
Zpěváci smutně zapěli
a s věže zvony zazněly.
A rakev nesli mládenci
a panny vedle se věnci,
52
a nežli hřbitovu jsou blíž,
tu cosi náhle – slyš, o slyš –
z pod víka prasklo s hlomozem;
upadá rakev – duní zem
a mrtvý v bílém rubáši
ze země hlavu povznáší,
a trhá pentle v šílení,
proklíná zpěv a zvonění
a trhá věnce, shasíná
mládenců svíce planoucí.
Lid rozprchal se žasnoucí;
jen jedna panna, jediná
tu stojí jako z kamene
a líbá rty mu studené
a líbá čelo vychladlé
a líbá oči zapadlé.
I zaleskla se rosa v nich
jak na lučině první sníh;
a on zaplakal v lůno skal
a zvony zněly smutně dál,
a jejich zvuk ho rozsmutněl,
že probudiv se znovu mřel
a mřel a mřelmřel, až odumřel.
53
Víc nenesli ho mládenci
a nešly panny se věnci;
jen čtyři muži nesou jej,
za bídný peníz nesou jej,
a jen ta panna jediná
za rakví v pláči shasínáshasíná,
a sotva došli kostela,
na rakvi panna omdlela.
Omdlela, ale na věky;
i dali k rakvi mrtvolu
a byli oba pospolu.
Dnes ještě dole u řeky,
když den se na noc promění,
je slyšet zvonů zvonění.
54