Ze semináře

Ze semináře
1 Byl dvacet let a mnozí ptali se ho, co bude jednou povolání jeho, a kdy mu matka s otcem požehnali, kdy do cizí se měl ubírat dáli, řek’ se zápalem, páterem že bude. Vždyť nebyl k světu, rodiče měl chudé a s bídou bylo by mu zápasiti, – nu, k podobnému asi živobytí se neodváží člověk ledajaký, zvlášť je-li do světa a peníze má taky. Tak opustil svůj domov, kraj domácí a myslí na to, jak se domů vrací: na krku kolár, vyleštěné boty, na hlavě klobouk, v kapse žalmů noty, a myslí na to, jak jde do kostela, že až pohlíží na něho ves celácelá, a v myšlence té obraz pěkný spřádá a každé noci do snu toho padá, 25 v modlitbě zbožné za své vřelé přání před oltářem svou hlavu pouklání a modlí se tak pobožně, tak vřele, jak by chtěl vymodlit si nebe celé. Před každým křížem klobouk snímá dolů a otčenášem k tomu zdraví spolu, a kdy se stalo, že šel bez pozdravu, chtěl na kusy hned roztrhat si hlavu a v kajicnosti sejmuv klobouk dolů tři otčenáše pomodlil se za to, a dal by snad jsa bohat všecko zlato, by mohl zlíbat zpovědníku štolu a napravit, v čem hřešil proti zvyku. V sobotu hned se dodrav k zpovědníku ve pláči kajicném se vyzná z viny: že už chce býti příště celý jiný a že chce zadost učiniti sobě i bohu, církvi, všechněm ku ozdobě. Pak s rozhřešením v seminář jde zase a s „benedictus“ v čelo požehná se, a růženců as půl přeříkav kopy svěcenou vodou na tváře si kropí a usíná a ve snách svaté vídá. On může tak. Jej nepotlačí bída, 26 co tělo žádá, pohoví mu všude; to žádná zásluha, kdy tak se daří, že květ se hostí na bující tváři, to snadno mluvit, páterem že bude. Tak prožil měsíc, dva, tři, čtyry, a každým dnem víc uchoval si víry, polétal jako anděl nad oblaky, a zázrak četl v knihách na zázraky, a byť tam stálo, kamení že chleba a lidem nábožným že není ho tu třeba, a byť tam stálo, led že hřeje tělo, a byť tam stálo, co kdy péro chtělo, – bil v prsa se: jsme trpaslíci malí. 2 Tak minul rok a řadu eminenců si nesl domů od mus zasvěcenců a znal to všecko, v písmě co je psáno; na druhý den a to hned časně ráno se sebrav pěšky ku domovu letí a na kněze se v duchu ve vsi světí, že nežli oběh’ Apollo půl kola, už známým krajům pozdravení volá 27 a líbá otce, matku na potkání. Ta prostá matka nechce věřit ani, že syn by mohl kolár nosit bílý a kleriku a boty a co více; radostí slza zvlažuje jí líce a líbá ho jak svatý obraz milý. A což ten otec, nemá ani slova, by řekl teď, co ve svých prsou chová, jen jako z úcty na svou krev pohlíží a jeho nízkostnízkost, zdá se, že ho tíží, však přejde to a tiskne syna k sobě, a že si zůstal stejným ve podobě, jen o to víc, že teď už jako svatý a že mu tváře říkajíc’ jen kvetou, a což až uvidí se s starou tetou, co sloužívala kdysi u pantáty. A což pak mezi sousedy až vkročí, ti na něm všickni nechají své oči a že to možná, ani neuvěří; pak v duchu každý svého kluka změří, zda snad i on by páterem moh’ býti – jen kdyby tolik škol nemusel míti. A což pan farář, bože ty můj milý! To bude tatík slávou celý spilý 28 a bude myslit, že je víc než jiníjiní, a září syna všecko kol zastíní, a bude myslit, že má boha v domědomě, ostatní pak že bloudí ve Sodomě, a bude myslit, nad něho že není – nu, toť je radost – sotva k povědění! 3 A přes den mladý páter před kostelem na velebného pána s obnaženým čelem už čeká, kloní se, líbá mu ruku, an lid se staví kolem v pestrém hluku. Ten chválí otce, zase syna, oba, že štěstím pro lidi je ta chudoba a že by dávno nedočkal těch chvílí – ten je tatík – kdyby možni byli a že to štěstí pro lidi jen chudé, a že teď za to ouroda mu bude a přátelstvo že celé dojde nebe. Tu žádný soused nezapomněl sebe, že též i on se do přátelstva čítá a že i jemu milost ta se skytáskytá, a každý otci popotřásl ruku, 29 jenž podál syna ve směsici hluku stál jako zmámen poctou svou i syna a v tichém šeptu chválil hospodina, jenž dal mu dočkat se té blaženosti; teď moh’ by umřít, už se těšil dosti, teď rád by umřel, kdy je mu tak blaze. 4 Náš mladý páter už je zas v Praze a čítá zase zázraky a písma; z nich učí se, co papežů je schismaschisma, a žije zas, jak pověděl jsem dříve. Snad o to víc, že čítá spisy tklivé, co Jeremiáš psal na město boží, a divíte se, že se v ně zahloubil, že vrásků řad se kolem čela vroubil a že teď myšlenky se ve hlavě mu množí. Teď přestal číst a jeho zbožné oko se k nebi zahledělo převysoko a na rty úsměv jako mžikem letí; on vraští čelo hlahémblahém ve ponětí a vraští čelo, úsměv trvá stále a oko klopí k zemi nenadále 30 a jako pablesk zahoří to směle ve hlavě jeho. A to žití celé, na něž se poutal jako listí k stromu, to před něj stoupá, on se směje tomu a usmívá se jako počtář v chvíli, kdy nové cifry mu se objevilyobjevily, a jako básník, kdy se brodiv v blátu jedinou myšlenkou se vznáší k poematupoematu, a jako filolog, co kmeny odkryl nové: – tak vítězně se pousmály rtové a nach mu zbarvil jako mžikem líci a doznal v duchu, že jsme služebníci, a doznal v duchu, že byl ještě mladý, kdy odřekl se každé světa vnadyvnady, a doznal v duchu, velice že chybil, kdy na věky se církvi byl zaslíbilzaslíbil, a doznal, mladosti že nezná žádné a že myšlenky byly v něm tak chladné, než teď že bují, že se na svět derou – a zaplakal nad upomínkou sterou. Uzavřel knihu, vyšel na ulici, setřel tu slzu, co mu stála v líci, a utíká té myšlence a běží, že dohonit bys mohl ho jen s těží, 31 a utíká kol kříže jako divý a nesmeká, jak člověk pohoršlivý i utíká, div dechu jímá v sebe. V útěku tom jej obepíná nebe a hudba andělská mu do srdce se vrývá, že zmámený se kolem lidu dívá, a dívá, dívá – – teď přišla ta chvíle, kdy došel neznaného dosud cíle, teď uzřel obraz, jenž se v prsou stápí a pro nějž ve zátiší líce skrápí, teď uzřel obraz, vidění to ze sna, a ten teď celý do srdce se vtěsná a není místa, kde by nebyl taky; už nevěří víc v boha, na zázraky, a jen ten obraz bohem je mu celý a všickni svatí už proň odumřeli. A byla krásná, krasší nežli svatá: se hlavy vlaje vlasu hedbáv zlatá, kol skrání věnec pne se v polokruhu ze sedmi barev, jakby nosil duhuduhu, a v oku blaho, na rtech úsměv tichý; jediný pohled odpustí ti hříchy a jeden úsměv zbuduje ti éden a spásu věčnou úsměv jeden, jeden! 32 5 Ach, milý bože, jak se časy mění; dnes tápíme se v slastech jako děti, dokud jim rozum čelo nepřeletí, – a zejtra z toho nic už více není leč upomínka a i ta je bledá a lepším zjevům ani zniku nedá; dnes nebem vznášíme se v hrdé pýše a zejtra srdce ze hluboka dýše, dnes máme kytku slávy upletenou a zejtra nás jak psance v peklo ženou, dnes máme zlatem naplněné skříně a zejtra hlady vlečeme se líně a přede dveře boháče jsme štváni, by žebrali jsme sobě slitování; dnes píseň veselá se z prsou řine, a zejtra můžem světy hledat jiné a zejtra můžem položit svou hlavu a jíti s katem volně na popravu. Vyť pátera by ste snad nepoznali a tváře jeho unylé se báli, i jeho oka, z něhož prýští plamenplamen, a se znamením kříže řekli: amen 33 a utíkali jako před zlosynem, jenž zprznil sebe nezákonným činemčinem, a na potěchu hromu proklínání by dali jste mu, přemilí vy pánipáni, a litovali v duchu jeho roditelů, že v jejich srdce ostrou vmetal střelu. Teď mladý páter jakby celý jiný: co lidem těm se zdá mít obraz viny, to jemu cností, ze sna probuzením a krákorání slavičiným pěním, tma je mu světlem, světlo nocí temnou a drsné slovo řečí milojemnou a libá řeč zas slovem plným hněvu. Večer mu bývá jako na úlevu po dlouhém dni, jenž ňadra jeho tísnítísní, a tichou rozkolébán šera písní se dlouho do hvězd dívá nade školou, k nim zpolou vzdychá a jásá zpolou, a s nimi vede v noci rozhovory a ulétá tam na daleké hory, kde touha jeho jako rozpustilá po vrcholích se snivě rozložila, a tam ji vídá, tam s ní plesy vede, tam na výšinách luny temnošedé, 34 a tam s ní zpívá, tam jí k nohoum kleká, na krásné tělo šarláty obléká, a tam s ní žije, sebe nechá dole, zde usíná, tam s ní se točí v kole! 6 Ach, což ta láska podivné je kvítí, tak plna vnady, plna živobytí, dnes vesela a dovádí a skáče a zejtra plesy v umíráček mění a zejtra plesy v úpěnlivé pláče. Tam ti dva hledali se po životě a nalezli pak v bídné ve nuzotě, zas jiní hledali se, nikdy neshledali, a každého svět zanes’ v cizí dáli, zas jiní nechtěli se shledat tadytady, a kam jich cesta, vídají se všady, a tam ti jak živi se neuzřelineuzřeli, a přece svatbu za čas krátký měli, a tam ti řekli, že jsou štastnišťastni oba, však časem utrápí je tajná zloba a rádi by se rozešli jak cizí, už ze srdce jim pel i milost mizí. 35 Ó že ten zákon v světě není psaný, by srdce k srdci družilo se všadevšade, a nepuklo by mnohé srdce mladé, ba nepuklo by velikostí rány; ó že to není zvěstováno bohem, by příbuzná se srdce shledávala, pak nešťastných jen hrstka bude malá, ni žalu více v lidu přeubohém. Ó že ten zákon v světě není psaný, i páter náš by nekrvácel z rány, i jemu nepuklo by srdce v těle, snad byl by šťasten živobytí celé, neb byl by člověk, teď jím ani není. Či také člověk nemá vůli svoji a svobodu, co na prsu ho kojí, co v krásný obraz bídu světa mění, či také člověk city vlastní tají, kdy probouzí se a v něm vyvstávají, či také člověk z kamene je socha? Mně líto je hoho, ubohého hocha: ještě tak mlád a mladost jeho kletá, ještě tak mlád a už je po něm veta, ještě tak mlád a už se loučit musí a roztrhat své bytí v samé kusy, 36 a roztrhat a pošlapat je směle a zničit naděj’ budoucnosti celé. 7 Že byla krásná, pověděl jsemjsem, páni, a že ji choval jako svátost boží; však o to pohádka se naše zmnoží, kdy řeknu, že ho nepoznala ani. Či snad by dívka z vysokého domu se mohla sklonit ke chudáku tomu, jenž vlastní duši na oltář jí klade, naději svou a živobytí mladé? Či snad to zvykem, aby rozedraný se člověk plížil k lásce hrdé panny, či snad to zákon, aby církve sluha chtěl sestoupit na lásky na podruha, či snad to mravem, že je člověk taky a že rozráží lživé bludu mraky, že povznáší se jako orel v letu chovaje smělost na ubledlém retu, že hlavu svoji zdvihá ku obraně a že chce věnčit lavřínem své skráně? Nuž neznala ho, za to on ji více 37 a líbánek s ní prožil na tisíce, však ve snu jen a to tak bez pořádku, kdy pomnil na domov a otce, matku, nu to tak časem, kdy měl trochu spaní a kdy ho vášeň z lože nepohání. Kolleje teď už navštěvuje málo, jen čítá proroky, by pookřálo mu srdce, jak říkával jiným; v noci naslouchal tlukům slavičiným, jen o ní snil a bylo mu tak blaze, že obraz ten před oko stavěl za dne a říkal, tím že srdce mu tak mladne a že je krásno studovati v Praze. Ba že je krásno, při tom smutno ale, kdy v stěnách černých musí sníti o ní, při tom plakává, při tom slzy roní a skládá v duchu písně na to malé... 8 Jak podivné jsou tužby u člověka: že sotva vyrván kolébce už touží a umu šaty na tělo obléká, že vzdechem hyne a se v srdci souží 38 a to mu tužbou, kdy je hošík mladýmladý, že nenávidí všecky světa vnady, a to mu tužbou, kdy své tajné boly, jimiž mu duše ze hluboka dýše, na bílý papír smutným slovem spíše a pak ho nic, nic více nezabolí. Ach jak to divno, že to slovo psané, jež jako slza na papíry kane, je mladým lidem jako na úlevu, kdy pláče srdce pro nevěrnou děvu, kdy pláče srdce pro národa bídu – to bohem vrozeno už tomu lidu, že musí psáti, vyplakat se v slovu a vyplakat, by mohl toužit znovu a stát se pánem svého srdce tady a zasvětit se v lásky ve úklady. To bohem vrozeno už ode věkůvěků, ba psáno zlatem v každém ve člověku; a proto hošík sotva verše čítá, už řada hned jich na papíře vrytavryta, a sotva poznal, co to elegije, už vřelej’ srdce v jeho těle bijebije, a sotva poznal, píseň co milosti, už svatý poklid v ňadra mu se hostí, 39 a sotva poznal, kdo psal „dceru Slávy,“Slávy“, už znělky sype ze mlaďounké hlavy, a sotva poznal, kdo byl pěvcem Máje, už led mu v srdci jakby kouzlem taje a nový Máj se v myšlenkách mu rodí, kdy zamyšlen sám do polí ven chodí, a „vlasti – slasti“ rýmuje dle noty a píše verše jako do roboty. To už tak zvykem skoro u všech lidí, dokud jsou mladí a v nich lásky plamen; ti kdy svou vášeň neuznanou vidí, přestanou psát a veršům dají amen. Nu to tak v Čechách jako charakterem, že v mladosti se ku veršům jen derem a to tak proto, že jsme národ zpěvu. A v labyrintu nových těchto zjevů i páter náš psal písně o svém žití, pak o své lásce, o svém ideále, a moh’ by toho slušný sešit míti, kdyby to čítal v duchu neustále; ba snad by našel náklad na to nyní, kdy nic nepíšou literáti jiníjiní, a snad by těžil slávy z toho mnoho; však o to nejde páterovi asi, 40 neb dělá verše bez zevnější krásy, tam na kus listu, tam na desku z knihy a nejde s literáty na dostihy – a není zkrátka nic mu do nikoho. A dát snad tisknout ty své verše smutné, to nezdá se mu ani státi za to, snad honorár chtít, peníze a zlato, to za nectné prohlásil, za ukrutné. On psal, co cítil, psal to pro své oči, pak pro své srdce, pro své ideály; a zda ty verše za něco i stály, nu, na soud jiných on se neotočí....neotočí... 9 Ji častěj’ potkal ráno na nábřeží, kde na sedátku zamyšleně seděl, neb tiše stál a do Vltavy hleděl, a divno mu, že v rychlosti tak běží jak jeho mladost, aniž kdy se vrací, a nazpátek se nikdy neobrací; to divno mu, že nevolá ji zpátky a že chce umřít zcela bez památky; a při tom plakal, ale ve úkrytu, 41 by nestrh’ závoj nezákonných citůcitů, a při tom plakal, při tom myslil na ni. Potkal ji častěj’; ona jeho zase, on žebrá za pohled a ona nedívá se jdouc tudy kolem v němém pousmání a nestaví se, neohlédne zpátky – a on má umřít zcela bez památky?... 10 Tak páter náš rok dostudoval druhý a tonsuru si nesl na prázdniny; však letos, páni, je už celý jiný: už netěší se na domácí luhy a nechce vidět vyleštěné boty, už nechce nosit ve klerice noty a nechce nosit ani kolár bílý, ba strachuje se vidět domov milý; už nesvětí se více na pátera a nemyslí víc ani na faráře. Z oka mu svítí blud a viny záře a ve budoucnost jakby nedůvěra: a přece musí vyjevit svou vůli, byť kletby hromy naň se rozepnuly, 42 a přece chtěje svobody své stříci plamenem studu nesmí zbarvit líci a přece musí opustit tu dráhu, jež k zkáze vede ho na místě k blahu. Pln smutku vkročí do otcova domu; a když ho matka v slzách k srdci vine, zůstává chladným, jeho láska hyne a jeho víra, jeho naděj’ k tomu. Sotva že otce pozdravil tu chvíli, hned vyjeví svou prosbu v nesmělosti: že takto nejde k vytknutému cíli, že takto nejde k pravé blaženosti. A tatík trne jako bleskem tknutý a v trnutí tom stane nepohnutý a matka pláče jakby ve zoufánízoufání, v klín starý hlavu rozsmutnělou sklání, by pochovala celou naděj’ svoji. Již doufala, že brzy touhu skojískojí, a teď ji musí pustit mimo sebe, teď ve očistec změnit krásné nebe a teď už zoufá, že kdy spatří Krista, jenž s trůnu spásu na duši jí chystá, a teď už zoufá, že ji po té smrti blesk hněvu božího jak vinnou zdrtízdrtí, 43 a teď už zdá se, že je veta po níní, a teď už zdá se, že se ve hrob skloní. V přísnosti tatík proklel život syna, štval z domu hněvem krev svou vlastní a doznal, že mohli být oba šťastní a budoucnost jich celá, celá jiná a že byl blázen, kdy se v oběť kladl pro zkázu synasyna, a že naděje mu květ tímto mžikem jako mrazem svadl a že teď poručí se bohu všemocnému. Proklel svou krev a přísahal si v duchu, že nedá více vlastní krvi sluchu, a v přísaze se sápal na pátera. Tu v syna stoupá upomínka sterá, však zaplaší ji, jakby cizou byla, a kdy se nová před zrak vynořila, hned potápí ji vražedlnou rukou; on nechce utrápět se žádnou mukou a slovem drzým ku otci se blíží, jenž jako ve snách do syna se hříží, dává mu s bohem, opouští svou matku polibek vřelý tiskna na památku. Pak bouchá dveřmi, až se otřásajíotřásají, a utíká, až stanul v blízkém háji, 44 kde jako šílen do trávy se klade proklínaje své živobytí mladé a zase pláče, zase hněvem plane, kdy otcovský dům na mysli mu tane. Už posledně se dívá na vesnici a slza s oka na ubledlou líci se zvolna veze, on ji neutírá a v zadumání na svůj domov zírá, a v zadumání na vísku domácí se v lítost hněv mu pojednou obrací: on vidí sebe, jak byl dítě malé, kdy lásky choval city neskonalé, on vidí sebe v pestrém hluku dětí, kdy o božím se těle věnce světí, a vidí sebe ve školeškole, jak zpívá ku Marji panně a ku Kristu pánu a sáhá k srdci, ohledat tu ránu, již hnusný krve šat odívá, a vidí sebe – ach, což je to platné, kdy tak jej osud do svých tenat vlákal i jeho kroky na věky nezvratné; tak vida sebe nad životem zplakal a chtěl by skončit svoje živobytí. Ne, tak, tak nesmí odtud odejíti, 45 musí se rozžehnat jak poutník každý, však jenom v duchu, jenom ve pohledu, a pak svou duši, otrávenou v jedu a pokalenou krví samovraždysamovraždy, odeslat pryč, pryč z toho kraje, v němž každé místo upomíná ráje, odeslat pryč a nikdy víc se vrátit a život svůj a lásku matky ztratit... 11 A což ta ves, ta divením se zboří, kdy uslyší tu pověst neslýchanou, že pro syna se tatík, matka moří, že slzy žalu po tvářích jim kanou, že synek sběhl náhle se studije, a každý nový povídačku vije a každý přidá, kde je toho málomálo, a mudrovat se ani nepřestalo. Tam stará tetka sousedce povídá, že škoda peněz, škoda namahání, že ani syn i matka, tatík ani nemají z toho nic a že to hříšné, kdy v štěstí někdo čelo nosí pyšné, 46 a k tomu sousedka jak s patra přidá, že vyhnali ho, že byl k světu mnoho, a že pak chtěl si život vzíti z toho, že teď už nechce více na pátera, a že snad holku zalíbil si v Praze, kdy městem chodil denně za večera, že vyhnali ho jiným ku výstraze a že – nu, pánbůh odpustiž jí hříchy, že z velebníčka provádí si smíchy – že – inu to si sami domyslete zticha, však pomněte, že páter mladý vzdychávzdychá, a proto vzdychá, že se s otcem svářísváří, a bledost že mu mladou barví tvářitváři, a pomněte, proč nechce knězem býti – a pak můžete nad tím rozsouditi. Je rychlá pověsť, od úst k ústům letí, přibírá hejno jiných ve zápětí, a kudy letí, tam se roje množí, a kudy letí, tam se hanba zvedá a k ní se druží, odloučit se nedá – jen od pověsti prsť nás chraniž boží! 47 12 A dlouho o tom ve vsi povídali; než zašlo to jak ohlas v strmém skalí a zašlo to jak všecko ve životě. Snad ten i onen prohodil v tom slovo, buď o muzice někdy v smutné notě, buď kdo si zpomněl klení na otcovo, však zřídka kdy a to tak bez úkladu. Už matka bledla, blednul tatík časem a lidé šeptali si tajným hlasem, že sesýchají jak to listí stromu, kdy mráz je pálí a to slunce k tomu. A tatík špičatou už nosí bradu a oči vpadlé, tváře kost a kůže a panímáma jindy jako růže, ta celá už teď věru k nepoznání. A ač to skrývají a ač se brání, přec na čele to psáno, v jejich líci, že úmrtní jim donesou už svíci a že se brzy odsud rozžehnají. A nežli stromy ve sousedním háji vyhnaly lupeň a se zelenaly, už tatíka i matku pochovali; 48 ti synu dali požehnání svaté, že žití jeho vyhnanství je klaté, ti synu dali požehnání svoje. A za ubohé duše za oboje pan farář modlil se i syna za milosrdí prose hospodina. A kdy se doslech’ synek o té zprávě a o tom požehnání, zůstal němý, tisíce myšlenek mu bují v hlavě, však žádná zdravá mezi nimi všemi... 13 A mladý páter páterem víc není, kdy zapomněl na ono rozloučení a chud jsa přišel do věžaté Prahy, by bral se cestou vlastní svojí dráhydráhy, a přišel chud a písně skládal o ní, pak písně o světě a o své nouzi k tomu. Teď nikdy srdci sluchu nepřikloní, by navrátil se k otcovskému domu, ba nevěří, že domov svůj má takytaky, a nevěří, že rodiče měl kdysi. V těch divných písních s žalem úsměv mísí, 49 zalétá s nimi ve vlast nad oblaky, tam povznáší se, tam své touhy hledá. Tvář jeho chudobou je unylá a bledá a kabát nosí celý rozedraný a nevidět ho se žádnými pány; vlasy mu v nepořádku s větrem hrají a svobodně s ním o tom šepotají, co v hlavě jeho, vráskou pobrázděné, na níž se čelo hrdě vzhůru klene, v dřímotě usíná a probouzí se náhle, kdy na klekání zvoní zvuky táhlé. A sotva chodí, více letí, běží a setkáš se s ním denně na nábřeží, ať již to z rána nebo za večera, jak činíval to v oněch dobách touhy, v níž poznal, že jsme blud a klam jen pouhý, kdy ještě učíval se na pátera. Od čeho živ, to vědět není třeba; a pakli o tom chcete míti zprávu a k jakému se spolu čítá stavu – je vlastenec a denně jídá chleba, dokud ho mámá, a kdy jej hlad pohání, nábřežím chodí v němém pousmání 50 a je mu blaze, skládá písně hladem a srdce tuhne v těle dosud mladém, a srdce tuhne, dech se často krátí – už ve svůj domov ztěžka se navrátí....navrátí... 51