Na věži

Emanuel Miřiovský

Na věži
Na věži zvonek klekání truchlivě ve kraj sezvání, na věži hlásný s dítětem vévodí pyšně nad světem. Na věži zvonek truchlivý donáší zvuky na nivy, donáší v srdce hluboko, že padá slza na oko. Na věži hlásný v modlení se ve kraj dívá v mlčení, dceruška k nebi pohlíží, než víčka se jí zaklíží. Na věži panna plakala a do světa se dívala: „Ten svět tak velký, daleký, kéž možno žít v něm na věky! 55 „TenTen svět tak hezký, láska v něm, kolem ho vroubí modra lem –“ Na věži hlásný potřikrát se požehnal a jde už spat. Na věži hlásný dřímá sen, dceruška bdí tu sama jen, na věži smutno, kol a kol se mlhy tlačí na padol. Na věži dceři v dumání zní v uchu ještě klekání.klekání, na věži panna, jakby stín byl místo ní tu rozložín. Na věži panna bez hoře – okénko klaplo v závoře – na věži hlásný dřímá sen, dceruška bdí tu sama jen. Na věži panna do světa s myšlenkou snivě zalétá: „Ten svět tak krásný, láska v něm, kolem ho vroubí modra lem, 56 nad ním tu nebe vysoko, hvězdiček skvosty pro oko, a každá mrká ve snění, že svět se s láskou nemění, a kolem všecko bohatébohaté, jak ustláno by pro svaté – ten svět tak velký, láska v něm, kolem ho vroubí modra lem, a v světě tom je jeho líc, nad nebem světel na tisíc – – Ó jak to krásné musí býtbýt, na všecko moci zapomnít a v jeho lásky věřit sen – –“ Dceruška bdí tu sama jen. S okénka hlavu k nebi výš a zas ji kloní zemi blíž, a hlava pálí, srdce vře, a živa je a zase mře. Dceruška chce už k nebi plát a zase k zemi upadat, chce lásku světa, její pel, jenž by ji k nebi povznést měl, tak je jí volno, smutno zas, 57 dívá se s touhou v noční čas, dívá se s touhou do světa, zdaž pro ni růže rozkvetá, dívá se, dívá do kraje, které k ní srdce zaplaje? Ó nedívej se, panno, víc, shoří ti láskou mladá líc a přijdou pro tě mládenci a každý hodí po věnci. Hle, svět je dole hluboko a věž ve výši vysoko – – Tu vzkřikla panna zděšeně – dvanáctá bije na stěně – a panna letí do světa – zdaž pro ni růže rozkvetá?... 58
Básně v knize Básně 1:
  1. Nemluvně k prsoum matčiným
  2. Ty vlasti má
  3. Stověžatá Praho!
  4. Kdo?
  5. Z volných písní
  6. Mraky
  7. Sen
  8. Trpícím
  9. Naše řeky
  10. Vlastencům
  11. Ze semináře
  12. Žádaný pohřeb
  13. Na věži
  14. Romance
  15. Památný muž
  16. Svatý
  17. Všední verše
  18. Za tři léta
  19. Co to, bože, bude?
  20. Návrat
  21. U krbu
  22. Se zvonice truchle
  23. Plácneme si, táto?
  24. Do půl roka
  25. Pod jedlí
  26. Kytka
  27. Děvčátko zimou třese se
  28. Starý hrob
  29. Námluvy
  30. I Ta píseň má se přepodivně skládá:
  31. II Utíká voda na kolo,
  32. III Ta moje láska do srdce
  33. IV Je mi k pláči, zřím-li na tebe:
  34. V Já bojoval jsem s pýchou tvou
  35. VI Má růžičko, jsi uvadlá
  36. VII Jdi do kostela, v kostele
  37. VIII Byli jsme dvě malé děti,
  38. IX Hleď, hochu, dívce do oka
  39. X My jsme šli tenkrát po cestě
  40. XI Ty nejsi perla, ty jsi víc,
  41. XII Držel jsem tě ve náruči,
  42. XIII Ty’s jako anděl z blankytu
  43. XIV Já četl knihu; stálo v ní
  44. XV Já chtěl být hvězdářem:
  45. XVI Škoda těch tvých krásných očí,
  46. XVII To ty jsi nebyla!
  47. XVIII Zapadá slunce za horu
  48. XIX Pan páter při mši z breviáře
  49. XX Oj, moje lásko, poraněný oři,
  50. XXI Já četl jsem ti na čele,
  51. XXII Mých slzí řeky padaly
  52. XXIII Vítr krajem pláče,
  53. XXIV Na hoře bílý kostel,
  54. XXV Umíráček zvoní,
  55. XXVI Však už tu píseň dohráli,
  56. XXVII Já jsem jak cikán ve světě
  57. XXVIII Neptej se na to, má milá,
  58. XXIX Já probděl jsem noc divokou,
  59. XXX Já hrál jsem šachy v životě,
  60. XXXI Když odcházel jsem v cizinu,
  61. XXXII Modlila jsi se zdrávas,
  62. XXXIII Mám lásky mnoho v ňadrech svých,
  63. XXXIV Neptejte se, lidé dobří,
  64. XXXV O kvěť, o kvěť mi, růže,
  65. Za soumraku
  66. Před bojem
  67. Sylvestrová noc
  68. U její mrtvoly
  69. Já smál jsem se a ty jsi plakala
  70. Otevřte brány!
  71. ***
  72. Dejte mi prapor
  73. Ten pravým jenom prorokem