Na věži zvonek klekání
truchlivě ve kraj sezvání,
na věži hlásný s dítětem
vévodí pyšně nad světem.
Na věži zvonek truchlivý
donáší zvuky na nivy,
donáší v srdce hluboko,
že padá slza na oko.
Na věži hlásný v modlení
se ve kraj dívá v mlčení,
dceruška k nebi pohlíží,
než víčka se jí zaklíží.
Na věži panna plakala
a do světa se dívala:
„Ten svět tak velký, daleký,
kéž možno žít v něm na věky!
Ten svět tak hezký, láska v něm,
kolem ho vroubí modra lem –“
Na věži hlásný potřikrát
se požehnal a jde už spat.
Na věži hlásný dřímá sen,
dceruška bdí tu sama jen,
na věži smutno, kol a kol
se mlhy tlačí na padol.
Na věži dceři v dumání
zní v uchu ještě klekání,
na věži panna, jakby stín
byl místo ní tu rozložín.
Na věži panna bez hoře –
okénko klaplo v závoře –
na věži hlásný dřímá sen,
dceruška bdí tu sama jen.
Na věži panna do světa
s myšlenkou snivě zalétá:
„Ten svět tak krásný, láska v něm,
kolem ho vroubí modra lem,
nad ním tu nebe vysoko,
hvězdiček skvosty pro oko,
a každá mrká ve snění,
že svět se s láskou nemění,
a kolem všecko bohaté,
jak ustláno by pro svaté –
ten svět tak velký, láska v něm,
kolem ho vroubí modra lem,
a v světě tom je jeho líc,
nad nebem světel na tisíc – –
Ó jak to krásné musí být,
na všecko moci zapomnít
a v jeho lásky věřit sen – –“
Dceruška bdí tu sama jen.
S okénka hlavu k nebi výš
a zas ji kloní zemi blíž,
a hlava pálí, srdce vře,
a živa je a zase mře.
Dceruška chce už k nebi plát
a zase k zemi upadat,
chce lásku světa, její pel,
jenž by ji k nebi povznést měl,
tak je jí volno, smutno zas,
dívá se s touhou v noční čas,
dívá se s touhou do světa,
zdaž pro ni růže rozkvetá,
dívá se, dívá do kraje,
které k ní srdce zaplaje?
Ó nedívej se, panno, víc,
shoří ti láskou mladá líc
a přijdou pro tě mládenci
a každý hodí po věnci.
Hle, svět je dole hluboko
a věž ve výši vysoko – –
Tu vzkřikla panna zděšeně –
dvanáctá bije na stěně –
a panna letí do světa –
zdaž pro ni růže rozkvetá?...