Nebesa slyší vše a vidí v světě tom:
slyší vlas padat, slyší buráceti hrom,
slyší, jak pučí něžné ňadro poupěte,
když z jara v kvítek lásky vykvěte;
slyší, jak skromné stebélko si zpívá,
když poprvé se ku blankytu dívá;
liliji slyší kterak nebe prosí,
ať nevinný šat její první vláha zrosí;
slyší pláč země, chladné matičky,
když smutku příkrovem je povrch celičký;
slyší též vlašťovičku, když svá křídla svěsí
a déšť si žádá, že ji žízeň mláďat děsí;
naslouchá na dně mořském potápěči,
když modlí se, an bouř kol něho ječí;
srdéčko slyší, když mu krásní snové tanou,
slyší i slzy, které z očí krásných kanou;
ve hloubi prsou slyší vášně vířit,
slyší se ňadra něžnou touhou šířit,
slyší hlas kajícího, slyší stesky vroucí,
slyší ten oddech duše, v zoufalství svém mroucí;
anděla slyší perutí svou šelestěti,
s dušičkou děcka když do nebe letí.– – –
To všecko slyší nebe, jedno jenom neslyší,
co mluví zoufalost v své vášni nejvyšší,
co vymkne z ňader se jak krvelačný skřek,
co v duši uštknuté za jedy zrodí vztek;
čím srdce uštvané v bolesti překypí
čím život zrazený na Tvůrce zasipí.
To nebe neslyší, to nemá vepsat kam,
v nebesích požehnání, ne hlas kletby znám.
Ztýraný duch-li na nebe se osopí,
svou vláhou nebe hned ta slova pokropí
a v milost nebeskou zavine kletby hlas
a lidstvu ku spáse pošle jej na zem zas. – –
Na tichém návrší mladistvý rytíř stál,
v údolí pod sebou zamýšlen pozíral.
V údolí v stromoví malá je kaplička,
na milost bohatá, na pohled chudičká.
Putují lidé sem, putují ze všech stran,
a všecky vyslyší nebeských darů Pán.
Dnes však se hrne lid, hrne se odevšad
na slíčné nevěsty sňatek se podívat.
Mladistvá dívka tu, tam muž jde se ženou,
zde švarný mládenec, tam stařec s stařenou,
vše spěje ke kapli, stře kvítí na cestu,
již mají přivésti spanilou nevěstu.
Zajásal zástup teď, nevěstu vítá lid – –
Hoj, mladý rytíři, kam tvůj se poděl klid?
Ubohý mladíku, známť já tvou bolest, znám,
že tvoji milenku k oddávkám vlekou tam;
vím, že ji miluješ co svého anděla,
vím, její duše jak pro tě je rozchvělá,
vím a ty také víš, že mamon, násilí
proti ní i tobě se byly srotily,
a že co knězi dnes před Bohem odvětí,
nad vlastní život jí je větší obětí! – –
A co kněz snoubence na věky svazuje,
rytířem na vršku divý vztek lomcuje,
strašlivý had se mu kol ňader ovíjí,
že ve své bolesti smyslem se pomíjí:
a tichou krajinou když zavzní zvonku hlas,
že průvod v kapli je, a nastal šňatku čas,
a šíř a šíře jde velebných varhan zvuk:
tu v srdci mladíka poslední ohlas puk’,
a z lásky zrazené valí se dým a troud,
a s duše zoufalé valí se děsný proud,
děsný a černý tak, jak dech je zlosyna,
když sebe, matku svou, nebesa proklíná.
Proklíná mladík už, – proklíná zoufalý
tu chvíli, slunce to, i kapli, ouvaly,
proklíná oltář ten, co původ zkázy své,
a hrdlem rouhavým strašlivou kletbu řve:
„Prokleto navždy bud květoucí údolí,
proklet hlas ptactva, které tu šveholí;
proklet buď papršlek, který ti zasvitne,
prokleto nad tebou klenutí blankytné;
nikdy tě na věky dešť, rosa nezvlažuj,
v suchopár proměň se květoucí povrch tvůj;
proklet pramen, jenž kdy v tobě zaproudí,
proklet buď orel ten, jenž v tebe zabloudí,
prokleta ozvěna, kterou ty obrážíš,
prokleta hvězdo buď, pak-li zde zazáříš;
proklet buď kostel ten na věkověčný čas,
proklet i zatracen zvonek i jeho hlas,
proklet buď poutník tvůj, v tobě-li kdy prodlí,
prokleto slovo buď, které se pomodlí;
proklet buď člověk už, v toběli poklekne,
prokleta modlitba, v kterou se oblékne,
žádný ať anděl ji k nebesům nenese,
nebe ať samo se před ní jen zatřese;
modlení zanikej ve hluché prostoře,
slza se propadni dřív na dno do moře;
srdečný povzdech ať rty dívky propálí,
nejčistší pohled ať duši jí pokálí;
klekání samé buď rouhání ohromné
a ruka sepjatá ať na vždy ochromne,
a slovo lásky ať otráví jako jed,
a tichá modlitba do kletby změň se hned,
a kletbou noc ti buď a kletbou buď ti den,
na věky proklet buď, na věky zatracen!“
Když takto vychrlil z útroby jedy,
které mu nasil tam had pomsty bledý,
chopil se přilby své a zbroje, meče,
a kvapil smrt hledat v turecké seče. –
A však nadarmo chce lásku kdy zapominout,
kdo ji kdy zkvítat zřel, a kdo ji zřel hynout,
kdo vložil lístek jen z té růže zázračné
do knihy v prsou svých, do skrýše srdečné,
kdo hvězdu lásky kdy v příbuzném oku zřel
a jejím paprskem v srdci se pozachvěl,
kdo zkusil tajnou moc nebeské pohádky,
kterou zná sdělit jen ret lásky přesladký,
kdo jednou uchvácen zázračným lásky snem
o ráji zdání měl, o věku rozkošném;
komu kdy vepsala znak láska do štítu,
plamenný to znak svůj do srdce úkrytu
ten se jí nevymkne, byť zašel v kraj světa,
tomu vždy znovu zas v srdéčku vykvétá,
ten s láskou potká se, když před ní utíká,
a lásku poznává ze zpěvu slavíka,
plamenný lásky šat zří v ranních červáncích,
královský lásky skvost zří skvět se ve věncích,
a každý struny zvuk mu tichou láskou zní
a v každé ozvěně mu ohlas lásky zní,
bdí láska s srdéčkem za noci na stráži,
láska skrz ryk boje mohútně proráží,
srdce si na věky lásku svou dochová,
nevezme smrt mu ji, ni ruka katova;
v životě, ve smrti, ve mládí, za světem
láska je strážníčkem, zázračným výkvětem,
milostným dárkem, jejž sám Bůh dal svým dětem! –
I rytíř řečený z bojů do bojů šel,
strážníček lásky však všady ho provázel;
tak prchlo rytíři několik let.
Turčíni zmohli se, že chvěl se celý svět;
dědiny i města jim v ruce klesla,
a války pochodeň se dále nesla,
Tu rota turecká po boji krátkém
stíhala jedenkrát rytíře zpátkem.
Rytíř se brání sic, však couvá dál a dál – –
až z nenadání tu kostelík před ním stál,
kaplička v stromoví ve stinném údolí
a on sám nahoře na malém vrcholi.
Nepřítel naléhá, nepřítel dotírá
a jako mocný lev – rytíř se opírá:
dav roste nepřátel, vrahů již jako much,
rytíři poslední po boku padl druh,
a už se všecken vztek na něho vrhá,
vypáčí zbraň mu, zbroj též z něho trhá.
Bez zbraně, bez zbroje, uchvácen, překonán,
vidí se vlečena do kaple k zábradlí, –
vráteň se přimknula, závory zapadly,
a rytíř za živa v kapli je pochován!
Než, náhle zaplane celičké sklepení,
kolkolem praskot a strašlivé dunění;
plameny vyšlehly, okny se valí dým,
v požáru zplanul krov a s hlasem ječivým
odzvání vichr ubohému smrtelníku.
V přehrozné ouzkosti, v přezoufalém křiku
dveřmi hned cloumá, ty – jak skalná stěna; –
okna jsou vysoko – a hrobka uzamčena, –
se všech stran, zoufalou kam jenom nohu vrt,
šklebí se na něho strašlivá, hrozná smrt!
Zděsí se sebe sám, sinaví jeho tvář,
v smrtelném zápasu vrhne se před oltář,
vášnivě ruce pne, k modlitbě pohne ret –
v tom vzkočí ustrašen, ustoupí skokem zpět
a hlasem hromovým, jak mu jen hrůza dá,
v hlomoz a praskot stěn zoufalá slova lká:
„Ha, totě kostel ten, který jsem proklel sám,
by v něm se kletbou jen splácelo modlitbám,
by člověk proklet byl, který kdy zde prodlí,
prokleta modlitba, kterou se pomodlí;
proklel jsem místo to, proklel vše okolí,
proklel jsem slunce zář, proklínal údolí;
proklel ten oltář jsem, tu klenbu chrámovou,
a kletba ta se teď na hlavu řítí mou!“
Tak lká a bez smyslu vrávorá blíž
a klesá na oltář, na svatý kříž,
který tu z kamene nedotknut stojí,
znamení spásy jest v plamenné znoji.
Obejme pevně kříž, ana ho smrt už rve,
a líbá kámen ten, a chladí čelo své:
„Ty Kriste Ježíši, odvrať mi kalich ten,
nevcházej se mnou v soud, sic budu zatracen!
Nevzpomeň kletby mé, když smrt mě ochvívá,
neb velký’s v moci Své, větší však milost Tvá.“
A jak se tulí ku kříži a níží
a naň už naléhá svou celou tíží:
hmotný kříž zkácí se a padnuv stranou
prorazí schod a dlažbu svojí hranou,
a chladný vzduch, jenž vane z otvoru,
prozradí tajnou chodbu pod horu,
která se v podzemí dál nese
a končí v blízkém, temném lese.
Pustí se rytíř tajným otvorem
a za ním šumí zpěv andělským hovorem:
„Nebesa slyší vše, jen jedno neslyší,
co mluví zoufalost v své vášni nejvyšší;
co vymkne z ňader se jak krvelačný skřek,
co v duši ušknuté za jedy zrodí vztek:
čím srdce uštvané v bolesti překypí,
čím život zrazený na Tvůrce zasípí.
To nebe neslyší, to nemá vepsat kam,
v nebesích požehnání, ne hlas kletby znám.
Zoufalý duch-li na nebe se osopí,
svou vláhou nebe hned ta slova pokropí,
a v milost nebeskou zavine kletby hlas
a lidstvu ku spáse pošle jej na zem zas.“ –