V staré věži slyšet Ikání
Jako větrů tichý dech;
Do temného naříkání
Tajně šepce mrtvý mech.
Kde hrad stojí osamělý,
Kde teď hnízdí lesní zvěř,
Bydlel druhdy rytíř smělý
A překrásná jeho dceř.
V celém vůkolí se skvěla
Jako růže spanilá,
Cnotou srdce, krásou těla
Mnoho mládců ranila.
Ač se uzavříti zdála
Srdce jemné milosti,
Předce k panošovi plála
Láskou vřelou – v tajnosti.
Nesmělť stařec znamenati,
Kdo milostí k dceři vřel;
Neb jen rovnorodý státi
K pravé slečny krásné měl.
Předce však se scházívali
V blízkém háji, pod hradem,
Věrnost sobě slibovali
Při měsíčku stříbrném.
O jak blahými se mněli
Při svých slibech milosti!
Ubozí! – ach nepomněli
Na budoucí žalosti!
Leč nedlouho skryta byla
Milujících náklonnost,
Samať sebe prozradila,
A vybídla zuřivost.
Když se jednou lesem pustým
Starý rytíř z lovu bral,
V háji mezi křovím hustým
Tajný ráj jich vypátral.
Jak když udeřením hromu
Blesk za bleskem pospíchá,
Když zasáhne vrchol stromu,
Listí jeho usychá.
Tak se kmet zňal v Iítém hněvu,
Jinocha hned v hlavu ťal,
Chladně však ubohou děvu
K mukám větším zachoval.
Do věže ji nejtemnější
Kázal rychle vrhnouti,
Z níž by muž i nejsmělejší
Nebyl mohl prchnouti.
Tam procitne v zoufalosti
Děva z mrákotného sna;
Štírové jsou její hosti,
Společnice její – tma.
Vzchopíť se a k mříži běží:
Aj tu zpěv jí k uším zní;
Dole, pode černou věží
Kráčí průvod pohřební.
Hle na rakvi z rozmaríny
Věnec panenský se skví;
A však místo Adelíny
Nesou k hrobu – kamení.
„Aj v mladistva něžném květu
Svadla růže spanilá,
Výhost davši zlému světu
Ctnou hlavinku sklonila.“
Tak za rakví smutně pěli
Muži v černém oděvu,
Až pak v dálí oněměly
Táhlé tóny nápěvu.
Tu to děvou bolně trhne,
Leč nadarmo běduje,
Darmo sebou na zem vrhne
A bol stěnám žaluje.
Tak se trápí ve dne, v noci,
Aniž jaká náděje,
Nikdo děvu z kruté moci
Vysvobodit nespěje. –
Teď již šest set jar tam pláče,
Vzdychá truchlivě a lká;
Zděšené tam odtud ptáče
V letu rychlém pospíchá.
Každé noci slyšet lkání,
Jako větru tichý dech;
Do temného naříkání
Tajně šepce mrtvý mech.
Podnes ta věž ještě stojí –
Adelínin smutný byt;
Kde se břečtan s mřížkou pojí,
Vidět v noci bledý svit.