Pod Bojara převysokým hradem
To Bojara, mládce Bojarýna,
Zvadla růže kouzlící svým vnadem; –
Holým trním roste rozmarýna.
V rozlehlého nad ní dubu stínu,
Na větvi se houpá malé ptáče;
Smutně hledí na tu rozmarýnu,
Zvadlou růži v zpěvu temném pláče.
Tmavým, hustým černým lesem
Prostovlasá dívka bloudí;
Tmavým, hustým černým lesem
Smutný pláč a lkání zní.
Bosa hustým trním kráčí,
Z rozervaných bílých rukou
Krev po šatu bílém kape,
A uzvadlý dávno šípek,
Jakby opět znova květl,
Smutné dívky zdobí krev;
Kudy kráčí noha její
Rozervaná, zkrvavělá,
Červeně se všecko skví.
Lůna v mrak se zahalila šedý,
Není po nebi ni hvězdy jasné,
Nad lesem jen míhá svit se bledý,
A i ten po chvíli malé hasne;
Na vysoké proti hradu stráni
Houpají se křoví stíny husté;
Časem zavzní z černa lesa lkání,
Časem ticho kol panuje pusté.
Na cimbuří hradu svého
Zasmušený co noc černá,
Jako Lůna v mraky šedé
Zahalený v plášť široký,
Nad propastí nad bezednou,
Okem plameným v ní hledě,
Stojí mládec, Bojar jest to,
Bojar, statný Bojarýn.
„Slyš, co pláče tmavým lesem? –
Již to mlčí – zas to pláče –
Opět mlčí – opět pláče –
Vzhůru! sedlo mi na oře,
Vzhůru, rychle! – Rychle! Vzhůru!“
Hui, již letí v tmavou noc;
Jako blesk se mihne mrakem,
Tak on letí v tmavou noc. –
Na cimbuří hradu jeho
Stojí panoš, hledí v noc,
Kolem hledě, smutně pláče.
Čeká do jasného jitra,
Čeká přes den zamračený,
Čeká přes noc opět celou;
Nevrátí se Bojar více,
Statný Bojar Bojarýn.
V lese kde se jedle s dubem pojí,
Obklopená vůkol houští stinnou,
Kamený na kopci křížek stojí,
Kolem něj se větve dubu vinou.
Rozmarýna v podzimních tam dobách
Vzhůru pne se mezi holé trny;
A na dvou porostlých mechem hrobách
Pásají se v zboru plaché srny. –