Den umírá; tvář sluneční za hory tichý sledí mrak,
Večerní hvězdy závojem se růžovým probírá zrak;
Dech podvečerní listem hrá kol po stromech se zchvívajíc,
Na jilmu harfa opřená dlí tiše v mlhách dřímajíc.
Pod harfou srdce spočívá, to samé, jímž se její zvuk
Probouzel k blaha ozvěně a k tisíceru tajných muk;
Kdy zádumčivý harfy tón ve smutném zvučí zaznění,
O zpěvci zapomenutém zvuk ten vám dává znamení.
Již zchladla ruka umělá, co libý zvuk ten budila,
I utonula mysl, jenž za tichých nocí blouznila;
To srdce v bolu hluboké, jenž mnohým citem vládnulo,
Ve tajném tichonočním snu neznámým hořem zvadnulo.
Květ z věnců hyacintových teď ovinuje harfu mdlou.
A když si nočních větrů dech pohrává strunou zbuzenou,
Co zpomenutí tajný vzdech – tu zavátý na zemi zpět,
Přelítna struny napnuté, se hyacintů schvívá květ.
Až struna praskne poslední, poslední harfy dozní hlas:
Snad květy hyacintové ve věnci rozvinou se zas –
Na hrobě neoželeném mohyly pozůstavené,
Nad srdcem, v němž cit světů plál, jenž citů dlí již zbavené.
Věj, večerní větérku, věj! dech tvůj nechť struny ochvěje;
Snad z dálky slavík zbloudilý k zbuzeným zvukům zapěje;
Snad hyacinty zaváté na luhu zkvětou ukrytém,
A věnec znova omladne na hrobě zapomenutém. –
V šíropustém moři chladném osamělá skála stojí;
Vlny kolem chvějící se v těžkém, trudném snu se kojí.
Bílá růže, s břehu strhlá, k ouskalí se připlavila;
Oživovalť v chladnu kámen, jak se růže zotavila.
Závistná však vlna poupě vírem dál a dále nesla,
Lístky spadlé pohynuly – růže v tmavé bezdno klesla.
V jakých snách se v moři kámen bez své milé růže kojí?
Vlny se kol kolem chvějí – mrtva v chladu skála stojí. –
Takž zří srdce osamělé – po lásce-li jeho veta –
V život, v jehož vlnách hynou trosky zašlého mu světa!
Nebyly to růže sadů,
S nimiž zkvětlo jaro mé:
Vzniknuloť mi, kdy vzplanuly
K vřelé lásce tváře tvé!
Aniž dny mé vyjasnilo
Ono slunce vysoké;
Všecko světlo poskytly mi
Zraky tvoje hluboké.
Že však růže zvadnuly tvé,
Již mi jara nezbývá;
A že oči tvé jsou mrtvé,
Věčná noc mne ochvívá!