BOJARÝN.

BOJARÝN.
Pod Bojara převysokým hradem To Bojara, mládce Bojarýna, Zvadla růže kouzlící svým vnadem; – Holým trním roste rozmarýna. V rozlehlého nad ní dubu stínu, Na větvi se houpá malé ptáče; Smutně hledí na tu rozmarýnu, Zvadlou růži v zpěvu temném pláče. Tmavým, hustým černým lesem Prostovlasá dívka bloudí; Tmavým, hustým černým lesem Smutný pláč a lkání zní. Bosa hustým trním kráčí, Z rozervaných bílých rukou Krev po šatu bílém kape, A uzvadlý dávno šípek, Jakby opět znova květl, Smutné dívky zdobí krev; Kudy kráčí noha její Rozervaná, zkrvavělá, Červeně se všecko skví. Lůna v mrak se zahalila šedý, Není po nebi ni hvězdy jasné, Nad lesem jen míhá svit se bledý, A i ten po chvíli malé hasne; Na vysoké proti hradu stráni Houpají se křoví stíny husté; Časem zavzní z černa lesa lkání, Časem ticho kol panuje pusté. 133 Na cimbuří hradu svého Zasmušený co noc černá, Jako Lůna v mraky šedé Zahalený v plášť široký, Nad propastí nad bezednou, Okem plameným v ní hledě, Stojí mládec, Bojar jest to, Bojar, statný Bojarýn. „Slyš, co pláče tmavým lesem? – Již to mlčí – zas to pláče – Opět mlčí – opět pláče – Vzhůru! sedlo mi na oře, Vzhůru, rychle! – Rychle! Vzhůru!“ Hui, již letí v tmavou noc; Jako blesk se mihne mrakem, Tak on letí v tmavou noc. – Na cimbuří hradu jeho Stojí panoš, hledí v noc, Kolem hledě, smutně pláče. Čeká do jasného jitra, Čeká přes den zamračený, Čeká přes noc opět celou; Nevrátí se Bojar více, Statný Bojar Bojarýn. V lese kde se jedle s dubem pojí, Obklopená vůkol houští stinnou, Kamený na kopci křížek stojí, Kolem něj se větve dubu vinou. Rozmarýna v podzimních tam dobách Vzhůru pne se mezi holé trny; A na dvou porostlých mechem hrobách Pásají se v zboru plaché srny. – 134