Básně - Dramatické zlomky (in Dílo Karla Hynka Máchy, díl 1) (1928)

Karel Hynek Mácha

DÍLO KARLA HYNKA MÁCHY. DÍL PRVNÍ
I. BÁSNĚ. DRAMATICKÉ ZLOMKY.
MÁJ.
1.
2.
INTERMEZZO I.
3.
INTERMEZZO II.
4.
POZNAMENÁNÍ .
NĚMECKÉ BÁSNĚ.
VERSUCHE DES IGNAZ MÁCHA. 1829.
GLAUBE, HOFFNUNG, LIEBE, VERTRAUEN.
1.
2.
3.
4.
DIE FÜHRER DURCHS LEBEN.
DIE FREUDE.
DER EREMIT.
OSTATNÍ NĚMECKÉ BÁSNĚ.
DER EREMIT.
COLUMBUS.
DER FREYTAG in der Charwoche.
Sieh des Todes blasses Bild,
Nacht wird es, und dunkle Nebel wallen
Die kühle Nacht hat ihr sternenloses Gewand
SÄNGERS BITTE.
ZIGEUNERLIED.
MEINE FREUDEN.
MEIN WUNSCH.
ELEGIE.
DAS LEBEN.
DER ERWACHENDE TAG.
O Muse, die ich über alles liebe,
AN DEN GRÄBERN DER FREUNDE.
AN DEM FRIEDHOFE.
STIMMEN ZUR NAMENSFEYER.
BÁSNĚ OBSAHU ROZMANITÉHO.
STRABA.
NA HŘBITOVĚ.
PĚVEC.
1.
2.
SRDCI MÉMU.
ZASTAVENÍČKO.
MĚSÍČEK.
VORLÍK.
IVAN.
HROBKA KRÁLŮ A KNÍŽAT ČESKÝCH.
NA HROBĚ SESTŘINNÝM.
SVATÝ IVAN.
SVATÝ VOJTĚCH.
I.
II.
III.
ČECH.
SYN MLYNÁŘŮV.
PŘEDLKA.
ABAELARD HELOÍZE.
DÍTĚ.
IDŮNA.
TĚŽKOMYSLNOST.
NOC.
BOJARÝN.
ZPĚVEC.
I.
II.
ZPĚV LOVECKÝ.
BALLÁDA.
TĚŽKOMYSLNOST.
BUDOUCÍ VLASŤ.
JAROSLAVNA.
VZOR KRÁSY.
NA POPRAVIŠTI.
NOC.
DOBROU NOC!
V CHRÁMĚ.
KRÁLOVIČ.
UMÍRAJÍCÍ.
CIZINEC.
POUTNÍK.
CESTA Z ČECH.
MNÍCH.
I.
II.
III.
ZPĚV PRVNÍ.
ČÍSLO PŘEDPOSLEDNÍ.
UKONČENÍ MNÍCHA.
PÍSNĚ.
PÍSNĚ.
1. V šírom poli dubec stojí,
2. Ani labuť ani Lůna
3. Z temna lesa žežhulička
4. Vítr, chladný vítr věje
5. Zalká jinoch v černo lesa:
6. Nesbírá v háje stínu
7. Rozprostřela chladná noc
8. Celý kraj písecký
9. Pod starým hradem, v večerní době
10. Na lučině husy pasou,
11. Z rána na usvítě
12. Letěly koroptve plaché
13. Neroztál sníh ještě
14. Hasly zatmělé hvězdičky,
15. Modřínové, mladí modřínové,
16. „Proč Vltavo, řeko divá,
17. Želetínky háje
PÍSNĚ MIMO CYKLUS.
18. KLESLÁ.
19. Umlkni potoku hlučný
20. Pod okénkem mé milenky
21. O harfo dávnověká,
22. Má děva ještě dřímá;
23. Pod starým hradem v večerní době,
24. NÁŘEK.
2.
3.
4.
5.
ZNĚLKY.
1. Tichý tis nad růži stíny sklání
2. V hloubi citů kde mám slova vzíti
3. „Vzešel máj! Hlubokých můži želů!
4. Ač má síla neoslábla v boji
5. Ještě jednou v mladosti mé kraje
6. Tichý jsem co harfa bezestrunná
– Zašlo slunce za modravé hory,
BÁSNĚ PŘÍLEŽITOSTNÉ.
1. Mrak až přijde šerý, a slunce přikryje jasné,
2. DO PAMÁTNÍHO LISTU.
3. Kdy se láska v srdce věrná vtělí,
4. Kdo vlasti své vezdy je věrný syn,
5. PŘÍPIS BÁSNÍ.
6. Co zde sním a co zde vypiju
7. CITY VDĚČNOSTI.
1.
2.
8. PANNĚ ROŠROVÉ jako Preciose v hře téhož názvu.
9. NA ÚMRTÍ ČESKÉHO BÁSNÍKA.
10. PROSLOV.
11. NA PŘÍCHOD KRÁLE.
BÁSNĚ BEZ NÁPISŮ A ZLOMKY.
1. Kde k nebesům modrým vysoko pne vzhůru se skála,
2. Zelených na lukách tmavého blíž lesa,
3. Hle, co v zeleném hájíku,
4. Přes hvozd tmavý černé mračno spěje,
5. Hoj, byla noc! zelené světlo Lůny
6. V přírodě jak vše se jindy smálo,
7. Ladný zjeve porozvitých růží,
8. Plná Lůna nad porostlou strání,
9. Měsíc stojí s zesinalou tváří
10. V svět jsem vstoupil, doufaje, že dnové
11. Jest pěvcův osud světem putovati,
12. Aniž křičte, že vám stavbu bořím,
13. Duše nesmrtedlná, která bydlíš
14. Však co darmo svoje smáčí líce
15. Ha! co myslím?
16. Otec spomene rodině:
17. Kdo kdy v světě vynalezl hlasu,
18. Jestli byli vzdálené to světy,
19. PROLOG K POUTI KRKONOŠSKÉ.
DRAMATICKÉ ZLOMKY.
BRATŘI.
JEDNÁNÍ PRVNÍ.
JEDNÁNÍ 1ní.
JEDNÁNÍ DRUHÉ.
JEDNÁNÍ TŘETÍ.
JEDNÁNÍ ČTVRTÉ.
JEDNÁNÍ PÁTÉ.
KRÁL FRYDRYCH.
PROSLOV.
JEDNÁNÍ PRVNÍ.
BOLESLAV.
SCENA PRVNÍ.
ZLOMEK Z „BOLESLAVA“,
POZNAMENÁNÍ K DRAMATICKÉ BÁSNI: BRATROVRAH ANEB VÁCLAV A BOLESLAV.
JEDNÁNÍ PRVNÍ.
JEDNÁNÍ DRUHÉ.
JEDNÁNÍ TŘETÍ.
JEDNÁNÍ ČTVRTÉ.
JEDNÁNÍ PÁTÉ.
POLESNÝ.
JEDNÁNÍ PRVNÍ.
POZNÁMKY.
báseň bez názvu

DÍLO
KARLA HYNKA MÁCHY.
DÍL PRVNÍ
V PRAZE NAKLADATELSTVÍ FR. BOROVÝ 1928
[5]

Dalekáť cesta má!

Marné volání!!

[7] I.
BÁSNĚ.
DRAMATICKÉ ZLOMKY.
[9]

MÁJ.
[11] MNOHOVÁŽENÉMU PÁNU A PANU HYNKOVI KOMMOVI, USEDLÉMU MĚŠŤANU PRAŽSKÉMU, VLASTENCI HORLIVÉMU, NA DŮKAZ UCTIVOSTI OBĚTUJE
SPISOVATEL.

[13] Čechové jsou národ dobrý! Nešťastný jenž v nouzi lká, Nechť se k Čechovi obrátí, Ten mu rychlou pomoc dá; Byť i Čecha nepřítelem, Nešetří Čech jeho vin. Čechové jsou národ dobrý, A Ty Čechů věrný syn! ZBOR. Věrný syn i bratr náš, Dobré Čechů srdce máš! Čechové jsou národ statný, Nepřemožen Český voj. Nechť se s vítězstvím rozloučí, Proti němuž Český boj. Čech kde stojí, krutá bitva Tamť, i mnohý slavný čin. Čechové jsou národ statný, A Ty Čechů věrný syn! ZBOR. Věrný syn i bratr náš, Statné Čechů srdce máš! 15 Čechové jsou národ věrný, Věrnost jejich první čest; Vlasti své i svému králi Čech i v smrti věrný jest. Bůh můj – král můj – vlasti moje! Poslední je Čecha vzdech. Čechové jsou národ věrný, A Ty syn jich – věrný Čech! ZBOR. Věrný Čech i bratr náš, Věrné Čechů srdce máš! Věrný syn jsi Čechů kmene, Věrný bratr bratřím svým; Jazyk Český je i Tobě Otců drahým dědictvím. České hory – České doly – České luhy – Český háj – Šírá vlasť – ta Česká země Nejmilejšíť Tobě ráj. ZBOR. Věrný Čech jsi – vlastenec, Protož vděčný u věnec Květ Ti vije Čecha máj! 16 1.
Byl pozdní večer – první máj – Večerní máj – byl lásky čas. Hrdliččin zval ku lásce hlas, Kde borový zaváněl háj. O lásce šeptal tichý mech; Květoucí strom lhal lásky žel, Svou lásku slavík růži pěl, Růžinu jevil vonný vzdech. Jezero hladké v křovích stinných Zvučelo temně tajný bol, Břeh je objímal kol a kol; A slunce jasná světů jiných Bloudila blankytnými pásky, Planoucí tam co slzy lásky. I světy jich v oblohu skvoucí Co ve chrám věčné lásky vzešly; Až se – milostí k sobě vroucí Změnivše se v jiskry hasnoucí – Bloudící co milenci sešly. Ouplné lůny krásná tvář – Tak bledě jasná jasně bledá, Jak milence milenka hledá – Ve růžovou vzplanula zář; Na vodách obrazy své zřela, A sama k sobě láskou mřela. Dál blyštil bledý dvorů stín, Jenž k sobě šly vzdy blíž a blíž, Jak v objetí by níž a níž Se vinuly v soumraku klín, Až posléz šerem v jedno splynou. S nimi se stromy k stromům vinou. – 17 Nejzáze stíní šero hor, Tam bříza k boru k bříze bor Se kloní. Vlna za vlnou Potokem spěchá. Vře plnou – V čas lásky – láskou každý tvor. Za růžového večera Pod dubem sličná děva sedí, Se skály v břehu jezera Daleko přes jezero hledí. To se jí modro k nohoum vine, Dále zeleně zakvítá, Vzdy zeleněji prosvítá, Až v dálce v bledé jasno splyne. Po šírošíré hladině Umdlelý dívka zrak upírá; Po šírošíré hladině Nic mimo promyk hvězd nezírá. Dívčina krásná, anjel padlý, Co Amaranth na jaro svadlý, V ubledlých lících krásy spějí. Hodina, jenž jí všecko vzala, Ta v usta, zraky, čelo její Půvabný žal i smutek psala. – Tak zašel dnes dvacátý den, V krajinu tichou kráčí sen. Poslední požár kvapně hasne, I nebe, jenž se růžojasné Nad modrými horami míhá. „On nejde! – již se nevrátí! – Svedenou žel tu zachvátí!“ Hluboký vzdech jí ňádra zdvíhá, Bolestný srdcem bije cit, 18 A u tajemné vod stonání Mísí se dívky pláč a lkání. V slzích se zhlíží hvězdný svit, Jenž po lících co jiskry plynou. Vřelé ty jiskry tváře chladné Co padající hvězdy hynou; Kam zapadnou, tam květ uvadne. Viz, mihla se u skály kraje; Daleko přes ní nahnuté Větýrek bílým šatem vlaje. Oko má v dálku napnuté. – Teď slzy rychle utírá, Rukou si zraky zastírá Upírajíc je v dálné kraje, Kde jezero se v hory kloní, Po vlnách jiskra jiskru honí, Po vodě hvězda s hvězdou hraje. Jak holoubátko sněhobílé Pod černým mračnem přelétá, Lílie vodní zakvétá Nad temné modro; tak se číle – Kde jezero se v hory níží – Po temných vlnách cosi blíží, Rychle se blíží. Malá chvíle, A již co čápa vážný let, Ne již holoubě či lílie květ, Bílá se plachta větrem houpá. Štíhlé se veslo v modru koupá, A dlouhé pruhy kolem tvoří. Těm zlaté růže, jenž při doubí Tam na horách po nebi hoří, Růžovým zlatem čela broubí. 19 „Rychlý to člůnek! blíž a blíže! To on, to on! Ty péra, kvítí, Klobouk, oko, jenž pod ním svítí, Ten plášť!“ Již člůn pod skalou víže. Vzhůru po skále lehký krok Uzounkou stezkou plavce vede. Dívce se zardí tváře bledé; Za dub je skryta. – Vstříc mu běží, Zaplesá – běží – dlouhý skok – Již plavci, již na prsou leží – „Ha! běda mi!“ V tom lůny zář Jí známou osvítila tvář; Hrůzou se krev jí v žilách staví. „Kde Vilém můj?“ „„Viz,““ plavec k ní Tichými slovy šepce praví: „„Tam při jezeru vížka ční Nad stromů noc; její bílý stín Hlubokoť stopen v jezera klín; Však hlouběji ještě u vodu vryt Je z mala okénka lampy svit; Tam Vilém myšlenkou se baví, Že příští den jej žití zbaví. On hanu svou, on tvoji vinu Se dozvěděl; on svůdce tvého Vraždě zavraždil otce svého. Msta v patách kráčí jeho činu. – Hanebně zemře. – Poklid mu dán, Až tváře, jenž co růže květou, Zbledlé nad kolem obdrží stán, Až štíhlé oudy v kolo vpletou. Tak skoná strašný lesů pán! – 20 Za hanu jeho, za vinu svou, Měj hanu světa, měj kletbu mou!““ Obrátí se. – Utichl hlas – Po skále slezl za krátký čas, Při skále člůn svůj najde. Ten rychle letí, co čápa let, Menší a menší, až co lílie květ Mezi horami po vodě zajde. Tiché jsou vlny, temný vod klín, Vše lazurným se pláštěm krylo; Nad vodou se bílých skví šatů stín, A krajina kolem šepce: „Jarmilo!“ V hlubinách vody: „Jarmilo! Jarmilo!!“ Je pozdní večer první máj – Večerní máj – je lásky čas. Zve k lásky hrám hrdliččin hlas: „Jarmilo! Jarmilo!! Jarmilo!!!“ 21 2.
Klesla hvězda s nebes výše, Mrtvá hvězda sinný svit; Padá v neskončené říše, Padá věčně v věčný byt. Její pláč zní z hrobu všeho, Strašný jekot hrůzný kvíl. „Kdy dopadne konce svého?“ Nikdy – nikde – žádný cíl. Kol bílé věže větry hrají, Při níž si vlnky šepotají. Na bílé zdě stříbrnou zář Rozlila bledá lůny tvář; Však hluboko u věži je temno pouhé; Neb jasna měsíce světlá moc Uzounkým oknem u sklepení dlouhé Proletši se změní v pološerou noc. Sloup sloupu kolem rameno si podává Temnotou noční. Z venku větru vání Přelétá zvražděných vězňů co lkání, Vlasami vězně pohrává. Ten na kamený složen stůl Hlavu o ruce opírá; Polou sedě a kleče půl V hloub myšlenek se zabírá. Po měsíce tváři jak mračna jdou, Zahalil vězeň v ně duši svou; Myšlenka myšlenkou umírá. „Hluboká noc! ty rouškou svou Teď přikrýváš dědinu mou, A ona truchlí pro mě! – 22 Že truchlí? – pro mě? – pouhý sen! Ta dávno neví o mně. Sotva že zítra jasný den Nad její lesy vstane, Já hanebně jsem odpraven, A ona – jak v můj první den – Vesele, jasně vzplane.“ Umlknul; po sklepení jen, Jenž nad sloupy se zdvíhá, Dál, dál se hlas rozlíhá; Až – jakby hrůzou přimrazen – Na konci síně dlouhé Usne v temnotě pouhé. Hluboké ticho té temnosti Zpět vábí časy pominulé, A vězeň ve snách dny mladosti Zas žije dávno uplynulé. To zpomnění mladistvých let Mladistvé sny vábilo zpět; A vězně oko slzy lilo, Srdce se v citech potopilo; – Marná to touha v zašlý svět. Kde za jezerem hora horu V západní stíhá kraje, Tam – zdá se mu – si v temném boru Posledně dnes co dítko hraje. Od svého otce v svět vyhnán V loupežnickém tam roste zboru. Později vůdcem spolku zván, Dovede činy neslychané, Všude jest jméno jeho znané, 23 Každémuť: „Strašný lesů pán!“ Až posléz láska k růži svadlé Nejvejš roznítí pomstu jeho, A poznav svůdce dívky padlé Zavraždí otce neznaného. Protož jest u vězení dán; A kolem má být odpraven Již zítra strašný lesů pán, Jak první z hor vyvstane den. Teď na kamený složen stůl Hlavu o ruce opírá, Polou sedě a kleče půl V hloub myšlenek se zabírá; Po měsíce tváři jak mračna jdou, Zahalil vězeň v ně duši svou, Myšlenka myšlenkou umírá. „Sok – otec můj! vrah – jeho syn, On svůdce dívky mojí! – Neznámý mně. – Strašný můj čin Pronesl pomstu dvojí. Proč rukou jeho vyvržen Stal jsem se hrůzou lesů? Čí vinu příští pomstí den? Čí vinou kletbu nesu? Ne vinou svou! – V života sen Byl jsem já snad jen vyváben, Bych strestal jeho vinu? A jestli že jsem vůlí svou Nejednal tak, proč smrtí zlou Časně i věčně hynu? – Časně i věčně? – věčně – čas –“ Hrůzou umírá vězně hlas 24 Obražený od temných stěn; Hluboké noci němý stín Daleké kobky zajme klín, A paměť vězně nový sen. „Ach – ona, ona! Anjel můj! Proč klesla dřív, než jsem ji znal? Proč otec můj? – Proč svůdce tvůj? Má kletba –“ Léč hluboký žal Umoří slova. Kvapně vstal; Nocí řinčí řetězů hřmot, A z mala okna vězně zrak Zalétá ven za hluky vod. – Ouplný měsíc přikryl mrak, Než nade temný horní stín Vychází hvězdy v noci klín; I po jezeru hvězdný svit, Co ztracené světlo se míhá. Zrak vězně tyto jiskry stíhá, A v srdce bolný vodí cit. „Jak krásnáť noc! Jak krásný svět! Jak světlo – stín se střídá! Ach zítra již můj mrtvý hled Nic více neuhlídá! A jako venku šedý mrak Dál – dál se rozestírá: Tak –“ Sklesl vězeň, sklesl zrak, Řetězů řinčí hřmot, a pak U tichu vše umírá. Již od hor k horám mraku stín – Ohromna ptáka peruť dlouhá – Daleké noci přikryl klín, A šírou dálkou tma je pouhá. 25 Slyš! za horami sladký hlas Pronikl nocí temnou, Lesní to trouba v noční čas Uvádí hudbu jemnou. Vše uspal tento sladký zvuk, I noční dálka dřímá. Vězeň zapomněl vlastních muk, Tak hudba ucho jímá. „Jak milý život sladký hlas V krajinu noční vdechne; Než zítřejší – ach – mine čas, Tu ucho mé ach nikdy zas Těch zvuků nedoslechne!“ Zpět sklesne vězeň – řetěz hluk Kobkou se rozestírá; – – Hluboké ticho. – V hloubi muk Se opět srdce svírá, A dálné trouby sladký zvuk Co jemný pláč umírá. – – – „Budoucí čas?! – Zítřejší den?! – Co přes něj dál, pouhý to sen, Či spaní je bez snění? Snad spaní je i život ten, Jenž žiji teď; a příští den Jen v jiný sen je změní? Či po čem tady toužil jsem, A co neměla šírá zem, Zítřejší den mi zjeví? Kdo ví? – Ach žádný neví –“ A opět mlčí. Tichá noc Kol kolem vše přikrývá. Shasla měsíce světlá moc, I hvězdný svit, a kol a kol 26 Je pouhé temno, šírý dol Co hrob daleký zívá. Umlkl vítr, vody hluk, Usnul i líbý trouby zvuk, A u vězení síni dlouhé Je mrtvé ticho, temno pouhé. „Hluboká noc – temná je noc! – Temnější mně nastává – – – Pryč myšlenko!!“ – A citu moc Myšlenku překonává. Hluboké ticho. – Z mokrých stěn Kapka za kapkou splyne, A jejich pádu dutý hlas Dalekou kobkou rozložen, Jakoby noční měřil čas, Zní – hyne – zní a hyne – Zní – hyne – zní a hyne zas. „Jak dlouhá noc – jak dlouhá noc – Však delší mně nastává. – – – Pryč myšlenko!“ – A hrůzy moc Myšlenku překonává. – Hluboké ticho. – Kapky hlas Svým pádem opět měří čas. „Temnější noc! – – – Zde v noční klín Ba lůny zář, ba hvězdný kmit Se vloudí – – tam – jen pustý stín, Tam žádný – žádný – žádný svit, Pouhá jen tma přebývá. Tam všecko jedno, žádný díl – Vše bez konce – tam není chvíl, Nemine noc, nevstane den, Tam času neubývá. – 27 Tam žádný – žádný – žádný cíl – Bez konce dál – bez konce jen Se na mne věčnost dívá. Tam prázdno pouhé – nade mnou, A kolem mne i pode mnou Pouhé tam prázdno zívá. – Bez konce ticho – žádný hlas – Bez konce místo – noc – i čas – – – To smrtelný je mysle sen, Toť co se „nic“ nazývá. A než se příští skončí den, V to pusté nic jsem uveden. – – –“ Vězeň i hlas omdlívá. A lehounce si vlnky hrají Jezerní dálkou pode věží, S nimi si vlnky šepotají, Vězně uspávati se zdají, Jenž v hlubokých mrákotách leží. Strážného vzbudil strašný hřmot, Jejž řetězů činí padání; Se světlem vstoupil. – Lehký chod Nezbudil vězně z strašných zdání. Od sloupu k sloupu lampy svit Dlouhou zalétá síní, Vzdy bledší – bledší její kmit, Až vzadu zmizí její moc, A pustopustá temná noc Ostatní díl zastíní. Leč nepohnutý vězně zrak – Jakby jej ještě halil mrak – Zdá se, že nic nezírá; Ač strážce lampy rudá zář 28 Ubledlou mu polila tvář, A tma již prchla čírá. On na kamený složen stůl Hlavu o ruce opírá, Polou sedě a kleče půl Znovu v mdlobách umírá; A jeví hlasu šepot mdlý, Že trapnýť jeho sen i zlý. „Duch můj – duch můj – a duše má!“ Tak slova mu jednotlivá Ze sevřených ust plynou. Než však dostihne ucho hlas, Tu slova strašná ničím zas – Jakž byla vyšla – hynou. Přistoupí strážce, a lampy zář Před samou vězně vstoupí tvář. Obličej vězně – strašný zjev – Oko spočívá nehnuté Jak v neskončenost napnuté, Po tváři slzy – pot a krev; V ustech spí šepot – tichý zpěv. Tu k ustům vězně ucho své Přiklonil strážce bázlivé; A jakby lehký větřík vál, Vězeň svou pověst šepce dál. A strážný vzdy se níž a níž Ku vězni kloní – blíž a blíž, Až ucho s usty vězně spojí. Ten šepce tíše – tíš a tíš, Až zmlkne – jakby pevně spal. 29 Leč strážný nepohnutě stojí, Po tváři se mu slzy rojí, Ve srdci jeho strašný žal. – Dlouho tak stojí přimrazen, Až sebrav sílu kvapně vstal, A rychlým krokem spěchá ven. On sice – dokuď ještě žil – Co slyšel nikdy nezjevil, Než na vzdy bledé jeho líce Neusmály se nikdy více. Za strážným opět temný stín Zahalil dlouhé síně klín; Hlubokou nocí kapky hlas Svým pádem opět měřil čas. A vězeň na kamený stůl Složený – klečí – sedí půl. Obličej jeho – strašný zjev – Oko spočívá nehnuté, Jak v neskončenost napnuté, Po tváři slzy – pot – a krev. A ustavičně kapky hlas Svým pádem dále měří čas. A kapky – vod i větrů zpěv Vězňovi blízký hlásá skon, Jenž myšlenkami omdlívá. – Z dálky se sova ozývá, A nad ním půlnoc bije zvon. 30 INTERMEZZO I. PŮLNOC.
(Krajina.)
V rozlehlých rovinách spí bledé lůny svit, Kolem hor temno je, v jezeru hvězdný kmit, Nad jezerem pahorek stojí. Na něm se sloup, s tím kolo zdvíhá, Nad tím se bílá lebka míhá, Kol kola duchů dav se rojí; Hrůzných to postav zbor se stíhá. ZBOR DUCHŮ. „V půlnočních ticho je dobách; Světýlka bloudí po hrobách, A jejich modrá mrtvá zář Svítí v dnes pohřbeného tvář, Jenž na stráži – co druzí spí – O vlastní křížek opřený Poslední z pohřbených zde dlí. V Zenithu stojí šedý mrak, A na něm měsíc složený V ztrhaný mrtvý strážce zrak, I v pootevřené huby Přeskřípené svítí zuby.“ JEDEN HLAS. „Teď pravý čas! – připravte stán – Neb zítra strašný lesů pán Mezi nás bude uveden.“ 31 ZBOR DUCHŮ (SUNDAVAJE LEBKU). „Z mrtvého kraje vystup ven, Nabudiž život – přijmi hlas, Buď mezi námi – vítej nám. Dlouho jsi tady bydlil sám, Jiný tvé místo zajme zas.“ LEBKA (MEZI NIMI KOLEM SE TOČÍC). „Jaké to oudů toužení, Chtí opět býti jedno jen. Jaké to strašné hemžení, Můj nový sen. – Můj nový sen! –“ JEDEN HLAS. „Připraven jestiť jeho stán. Až zítra půlnoc nastane, Vichr nás opět přivane. Pak mu buď slavný pohřeb dán.“ ZBOR DUCHŮ. „Připraven jestiť jeho stán. Až zítra půlnoc nastane, Vichr nás opět přivane. Pak mu buď slavný pohřeb dán.“ JEDEN HLAS. „Rozlehlým polem leť můj hlas; Pohřeb v půlnoční bude čas! Co k pohřbu dá každý mi zjev!“ ČEKAN S KOLEM. „Mrtvému rakví budu já.“ 32 ŽÁBY Z BAŽINY. „My odbudem pohřební zpěv.“ VICHR PO JEZERU. „Pohřební hudbu vichr má.“ MĚSÍC V ZENITHU. „Já bílý příkrov k tomu dám.“ MLHA PO HORÁCH. „Já truchloroušky obstarám.“ NOC. „Já černá roucha doručím.“ HORY V KOLO KRAJINY. „Roucha i roušky dejte nám.“ PADAJÍCÍ ROSA. „A já vám slzy zapujčím.“ SUCHOPAR. „Pak já rozduji vonný dým.“ ZAPADAJÍCÍ MRAČNO. „Já rakev deštěm pokropím.“ PADAJÍCÍ KVĚT. „Já k tomu věnce uviji.“ LEHKÉ VĚTRY. „My na rakev je donesem.“ 33 SVATOJÁNSKÉ MUŠKY. „My drobné svíce ponesem.“ BOUŘE Z HLUBOKA. „Já zvonů dutý zbudím hlas.“ KRTEK POD ZEMÍ. „Já zatím hrob mu vyryji.“ ČAS. „Náhrobkem já ho přikryji.“ PŘES MĚSÍC LETÍCÍ HEJNO NOČNÍHO PTACTVA. „My na pohřební přijdem kvas.“ JEDEN HLAS. „Slavný mu pohřeb připraven. Ubledlý měsíc umírá, Jitřena brány otvírá, Již je den! již je den!“ ZBOR DUCHŮ. „Již je den; již je den!“ (zmizí.) 34 3.
Nad temné hory růžný den Vyvstav májový budí dol, Nad lesy ještě kol a kol – Lehká co mlha – bloudí sen. Modravé páry z lesů temných V růžové nebe vstoupají, I nad jezerem barev jemných Modré se mlhy houpají; A v břehu jeho – v stínu hory – I šírým dolem – dál a dál – Za lesy – všude bílé dvory Se skvějí; až – co mocný král, Ohromný jako noci stín V růžový strmě nebes klín – Nejzáz vrchů nejvyšší stál. Ledva že však nad modré temno hor Brunatné slunce rudě zasvitnulo, Tu náhle ze sna všecko procitnulo, A vesel plesá vešken živý tvor. V jezeru zeleném bílý je ptáků zbor, A lehkých člůnků běh i rychlé veslování Modravé stíny vln v rudé pruhy rozhání. Na břehu jezera borový šumí háj, Z něj drozdů slavný žalm i jiných ptáků zpěv Mísí se u hlasy dolem bloudících děv; Veškeren živý tvor mladistvý slaví máj. A větru raního – co zpěvu – líbé vání Tam v dolu zeleném roznáší bílý květ, Tam řídí nad lesy divokých husí let, 35 Tam zase po horách mladistvé stromky sklání. – Leč výjev jediný tu krásu jitra zkalí. Kde v šíré jezero uzounký ostrov sahá, Z nějž města malého i bílé věže stín Hlubokoť stopený v zelený vody klín, Náramný křik a hřmot mladým se jitrem zmahá, A valný zástup se z bran mala města valí. Zdaleka spěchá lid – vzdy větší zástup ten – Vzdy větší – větší jest – vzdy roste tento pluk; Nesmírné množství již. – Vzdy větší jeho hluk. Nešťastný zločinec má býti vyveden. Teď z mala města bran vojenský pluk vychází, Povolným krokem on zločince doprovází, Jenž v středu jeho jde jak jindy ozdoben. Utichl množství hluk – leč znovu počne zas, A mnohý v hluku tom vynikne silný hlas: „To on, to on! Ty péra, kvítí, Klobouk, oko, jenž pod ním svítí! Ten jeho plášť, to on, to on! To strašnýť lesů pán!“ Tak lidem ode všech voláno bylo strán; A větší vzdy byl hluk – zbouřených jako vod – Čím blíže zločince zdlouhavý vedl chod. Kolem něj zástup jde – co nebem černý mrak, Z něho – co blesku svit – v slunci se leskne zbraň. Volně jde nešťastný – upřený v zemi zrak. Z městečka zvonku hlas. Množství se modlí zaň. 36 Na břehu jezera malý pahorek stojí, Na něm se dlouhý kůl, na kůlu kolo zdvíhá. Blíž strmí kolmý vrch, na vrchu vrchol dvojí, Na vyšším vrcholi bílá se kaple míhá. U volném průvodu ku kapli přišel zbor; Všickni teď ustoupí – zločinec stojí sám. Posledněť vyveden v přírody slavný chrám, By ještě popatřil do lůna temných hor, Kde druhdy veselý dětinství trávil věk; By ještě jedenkrát v růžový nebe klín Na horu vyveden, před bílé kaple stín, Nebe i světů všech pánovi svůj vzdal vděk. Umlknul vešken hluk, nehnutý stojí lid, A srdce každého zajímá vážný cit. V soucitu s nešťastným v hlubokém smutku plál, Slzící lidu zrak obrácen v hory výš, Kde nyní zločinec, v přírody patře říš, Před Bohem pokořen v modlitbě tiché stál. Vyšlého slunce rudá zář Zločince bledou barví tvář, A slzy s oka stírá, Jenž smutně v dálku zírá. Hluboko pod ním krásný dol, Temné jej hory broubí kol, Lesů věnec objímá. Jasné jezero dřímá U středu květoucího dolu. Nejblíž se modro k břehu vine, Dále zeleně zakvítá, Vzdy zeleněji prosvítá, Až posléz v bledé jasno splyne. Bílé dvory u velkém kolu 37 Sem tam jezera broubí břeh. V jezeru bílých ptáků zbor, A malých člůnků rychlý běh, Až kde jezero v temno hor V modré se dálce níží. Loďky i bílé v břehu dvory – Věž – město – bílých ptáků rod – Pahorky v kolo – temné hory – Vše stopeno ve lůno vod, Jak v zrcadle se zhlíží. Tam v modré dálce skály lom Květoucí břeh jezera tíží, Na skále rozlehlý je strom – Starý to dub – tam – onen čas, Kde k lásce zval hrdliččin hlas, Nikdy se nepřiblíží. – Nejblíže pahorek se zdvíhá, Na něm se kůl a kolo míhá. Po hoře – na níž stojí – háj Mladistvý hučí – smutný stesk – Nad šírým dolem slunce lesk, A ranní rosa – jitřní máj. To vše zločinec ještě jednou zřel, To vše, jež nyní opustiti měl, A hluboký srdce mu žel uchvátí; Hluboce vzdechne – slza slzu stíhá – Ještě jednou – posledně – vše probíhá, Pak slzavý v nebe svůj zrak obrátí. Po modrém blankytu bělavé páry hynou, Lehounký větřík s nimi hraje; A vysoko – v daleké kraje Bílé obláčky dálným nebem plynou, A smutný vězeň takto mluví k ním: 38 „Vy, jenž dalekosáhlým během svým, Co ramenem tajemným zemi objímáte, Vy hvězdy rozplynulé, stíny modra nebe, Vy truchlenci, jenž rozsmutnivše sebe, V tiché se slzy celí rozplýváte, Vás já jsem posly volil mezi všemi. Kudy plynete u dlouhém dálném běhu, I tam, kde svého naleznete břehu, Tam na své pouti pozdravujte zemi. Ach zemi krásnou, zemi milovanou, Kolébku mou i hrob můj, matku mou, Vlasť jedinou i v dědictví mi danou, Šírou tu zemi, zemi jedinou! – A až běh váš onu skálu uhlídá, Kde v břehu jezera – tam dívku uplakanou –“ Umlkl již, slza s slzou se střídá. Teď s výše hory s vězněm kráčí pluk Širokou stezkou v středu mlada borku, Doleji – dole – již jsou na pahorku – A znovu ztichl šíra množství hluk. Přichystán již popravce s mečem stojí, Jedenkrát ještě vězeň zdvihl zrak, Pohledl vůkolím – povzdechl – pak Spustiv jej zas – k blízké se smrti strojí. Obnažil vězeň krk, obnažil ňádra bílé, Poklekl k zemi, kat odstoupí, strašná chvíle – Pak blyskne meč, kat rychlý stoupne krok, V kolo tne meč, zločinci blyskne v týle, Upadla hlava – skok i – ještě jeden skok – I tělo ostatní ku zemi teď se skloní. Ach v zemi krásnou, zemi milovanou, V kolébku svou i hrob svůj, matku svou, V vlasť jedinou i v dědictví mu danou, 39 V šírou tu zemi, zemi jedinou, V matku svou, v matku svou, krev syna teče po ní. Po oudu lámán oud, až celé vězně tělo U kolo vpleteno nad kůlem v kole pnělo, I hlava nad kolem svůj obdržela stán; Tak skončil života dny strašný lesů pán; Na mrtvé tváři mu poslední dřímá sen. Na něj se dívajíc – po celý dlouhý den Nesmírné množství v kol mala pahorku stálo; Teprv až k západu schýlivši slunce běh Veselo v mrtvý zrak sťaté hlavy se smálo, Utichl jezera šírý – večerní břeh. Nad dálkou temných hor poslední požár plál; V hluboké ticho to měsíce vzešla zář, Stříbřící hlavy té ubledlou mrtvou tvář I tichý pahorek, jenž v břehu vody stál. Města jsou vzdálená co bílý v modru mrak, Přes ně v kraj daleký nesl se mrtvý zrak, V kraj, kde co dítě on – O krásný – krásný věk Daleko zanesl věk onen časů vztek, Dalekoť jeho sen, umrlý jako stín, Obraz co bílých měst u vody stopen klín, Takť jako zemřelých myšlenka poslední, Tak jako jméno jich, pradávných bojů hluk, Dávná severní zář, vyhaslé světlo s ní, Zbortěné harfy tón, ztrhané strůny zvuk, Zašlého věku děj, umřelé hvězdy svit, Zašlé bludice pouť, mrtvé milenky cit, Zapomenutý hrob, věčnosti skleslý byt, Vyhasla ohně kouř, slitého zvonu hlas, To jestiť zemřelých krásný dětinský čas. 40 Je pozdní večer – druhý máj – Večerní máj – je lásky čas, Hrdliččin zve ku lásce hlas: „Viléme! Viléme!! Viléme!!!“ 41 INTERMEZZO II.
Stojí hory proti sobě, Z jedné k druhé mrak přepnutý Je, co temný strop klenutý, Jednu k druhé pevně víže. Ouvalem tím v pozdní době Ticho, temno jako v hrobě. Za horami, kde pod mrakem Ve vzdálí se rozstupují – V temné dálce, něco níže Kolmé skály k sobě blíže Než hory se sestupují, Tak že sinným pod oblakem Skály ouzkou bránu tvoří. Za tou v dálce pode mrakem Temnorudý požár hoří, Dlouhý pruh v plamené záři Západní rozvinut stranou, Po jehožto rudé tváři Noční ptactvo kola vedší Jakoby plamenou branou Nyní v dálku zalétalo. Hasnul požár – bledší – bledší, Až se šírošíré nebe Noční rosou rozplakalo, Rozsmutnivši zem i sebe. V hlubokém ouvalu klínu, Ve stověkých dubů stínu, Zbor u velkém kole sedí. Zahalení v pláště bílé, Jsou to druzi noční chvíle. 42 Každý před se v zemi hledí Beze slova, bez pohnutí, Jakby kvapnou hrůzou jmutí V sochy byli proměnění. Večerních co krajin pění, Tichý šepot – tiché lkání – Nepohnutým kolem plynul, Tichý šepot bez přestání: „Vůdce zhynul! – vůdce zhynul!“ – V kotouči jak vítr skučí, Nepohnutým kolem zvučí: „Vůdce zhynul! – vůdce zhynul!“ – Jako listů šepotání Pode skálou při ozvěně Znělo kolem bez přestání, Jednozvučně, neproměně: „Vůdce zhynul! – vůdce zhynul!“ – Zachvěly se lesy dalné, Ozvaly se nářky valné: „Pán náš zhynul! – zhynul!! – zhynul!!!“ – 43 4.
Krásný máj uplynul, pohynul jarní květ, A léto vzplanulo; – pak letní přešel čas, Podzim i zima též – i jaro vzešlo zas; Až mnohá léta již přenesl časů let. Byl asi sedmý rok, poslední v roce den; Hluboká na něj noc. – S půlnocí nový rok Právě se počínal. V vůkolí pevný sen, Jen blíže jezera slyšeti koně krok. Mého to koně krok. – K městu jsem nocí jel; A přišed k pahorku, na němž byl tichý stán Dávno již obdržel přestrašný lesů pán, Poprvé Viléma bledou jsem lebku zřel. Půlnoční krajinou, kam oko jen dosáhlo, Po dole, po horách, lesy, jezerem, polem, Co příkrov daleký sněhu se bělmo táhlo, Co příkrov rozstřený – nad lebkou i nad kolem. V hlubokých mrákotách bledý se měsíc ploužil, Časem zněl sovy pláč, ba větru smutné chvění, A větrem na kole kostlivce rachocení, Že strach i ňádra má i mého koně oužil. A tam, kde města stín, v cvál poletěl jsem s koněm, I po kostlivci jsem hned druhý den se tázal; Starý mi hospodský ku pahorku ukázal, A – již jsem dříve psal – smutnou dal zprávu o něm. 44 Pak opět žití běh v šírý mě vedl svět, mnohý mě bouřný vír v hluboký smutek zchvátil; Leč smutná zpráva ta vzdy vábila mě zpět, Až s mladým jarem jsem ku pahorku se vrátil. S západem slunce jsem tam na pahorku seděl, Nade mnou kolo – kůl – kostlivec – lebka bledá; Smutným jsem okem v dál krajiny jarní hleděl, Až tam kde po horách mlha plynula šedá. Byl opět večer – první máj – Večerní máj – byl lásky čas; Hrdliččin zval ku lásce hlas, Kde borový zaváněl háj. O lásce šeptal tichý mech, Květoucí strom lhal lásky žel, Svou lásku slavík růži pěl, Růžinu jevil vonný vzdech. Jezero hladké v křovích stinných Zvučelo temně tajný bol, Břeh je objímal kol a kol, Co sestru brat ve hrách dětinných. A kolem lebky pozdní zář Se vložila, co věnec z růží; Kostlivou, bílou barví tvář I s pod bradu svislou jí kůží. Vítr si dutou lebkou hrál, Jakby se mrtvý z hloubi smál. Sem tam polétal dlouhý vlas, Jejž bílé lebce nechal čas, 45 A rosné kapky spod se rděly, Jakoby lebky zraky duté, Večerní krásou máje hnuté, Se v žaluplných slzách skvěly. Tak seděl jsem, až vzešlá lůny zář I mou i lebky té bledší činila tvář, A – jako příkrovu – bělost její rozsáhlá, Po dole – po lesích – po horách v dál se táhla. Časem se zdaleka žežhulčino volání Ještě v dol rozléhá, časem již sova stůně; Z vůkolních dvorů zní psů výtí i štěkání. V kol suchoparem je koření líbá vůně, Pahorkem panny jsou slzyčky zkvétající. Tajemné světlo je v jezera dálném lůně; A mušky svítivé – co hvězdy létající – Kol kola blysknavé u hře si kola vedou. Časem si některá zasedši v lebku bledou, V brzku zas odletí co slza padající. I v smutném zraku mém dvě vřelé slzy stály, Co jiskry v jezeru, po mé si tváři hrály; Neb můj též krásný věk, dětinství mého věk Daleko odnesl divoký času vztek. Dalekoť jeho sen, umrlý jako stín, Obraz co bílých měst u vody stopen klín, Takť jako zemřelých myšlenka poslední, Tak jako jméno jich, pradávných bojů hluk, Dávná severní zář, vyhaslé světlo s ní, Zbortěné harfy tón, ztrhané strůny zvuk, Zašlého věku děj, umřelé hvězdy svit, Zašlé bludice pouť, mrtvé milenky cit, Zapomenutý hrob, věčnosti skleslý byt, Vyhasla okně kouř, slitého zvonu hlas, 46 Mrtvé labutě zpěv, ztracený lidstva ráj, To dětinský můj věk. Nynější ale čas Jinošství mého – je, co tato báseň, máj. Večerní jako máj ve lůně pustých skal; Na tváři lehký smích, hluboký v srdci žal. Vidíšli poutníka, an dlouhou lučinou Spěchá ku cíli, než červánky pohynou? Tohoto poutníka již zrak neuzří tvůj, Jak zajde za onou v obzoru skalinou, Nikdy – ach, nikdy! To budoucí život můj, Kdo srdci takému utěchy jaké dá? Bez konce láska je! – Zklamánať láska má! Je pozdní večer – první máj – Večerní máj – je lásky čas; Hrdliččin zve ku lásce hlas: „Hynku! – Viléme!! – Jarmilo!!!“ 47 POZNAMENÁNÍ.
INTERMEZZO I.
„Jenž na stráži, co druzí spí“ a. t. d.
Bylo pozdě na noc, kdy při pohřbu jednoho z svých přátel přítomen, byl jsem na hřbitově staroměstském. Hrobník spuštěnou rakev zemí zasýpaje: „Dnes již žádného nepřivezou,“ pravil, „může státi dnes na stráži.“ Na dotazování své obdržel jsem nasledující ponaučení. Jest mezi sprostým lidem pověra, že poslední na jistý hřbitov pohřbený přes noc na stráži hřbitova toho státi musí, a to sice každou noc, po celý ten čas, až opět jiný zde pohřben bývá, který pak na jeho místo nastoupí. Tak že žádný hřbitov nikdy bez strážce není, a že tím spůsobem na hřbitově malé osady mrtvý po kolik třeba let na stráži stojí.

48 NĚMECKÉ
BÁSNĚ.
[49] VERSUCHE
DES IGNAZ MÁCHA.
1829.

GLAUBE, HOFFNUNG, LIEBE,
VERTRAUEN.
1. 1.
O hört, des Thales Söhne, O hört es lieblich klingen! Lasst Aeols Harfentöne Zu Eurem Ohre dringen! Die lieblich, schmelzend klagen, Und doch nur leise sagen: „Glaube!“ 2. 2.
Horcht wie in blauer Ferne So froh die Töne zittern, Dass sie selbst alle Sterne Mit süsser Lust erschüttern. Lasst uns der Stimme fröhnen, Die zertlich so kann tönen: „Hoffe!“ 51 3. 3.
Wie sich die Stürme wälzen, Wie Nachtigallen klagen, Und dann in eins verschmelzen, Kein Sterblicher kanns sagen, Wie sich die Töne brechen Und leise klagend sprechen: „Liebe!“ 4. 4.
Mit Wehmuth tönts hernieder, Dass selbst die ewig reinen, Durch Aeolsharfenlieder, Bewegten Engel weinen; So noch kein Mensch gehöret, Wie jene Stimme lehret: „Traue!“ 52

DIE FÜHRER DURCHS LEBEN.
Durch dieses traur’ge Erdenleben Wallt kein Sterblicher allein, Er kann sich in dem dunkeln Weben Stets eines treuen Führers freu’n; Denn kaum erhebt er sich vom Staube So führet ihn ein heilger Glaube. Und hat ihn Alles auch verlassen Wenn ihm zerbrach des Glückes Stab, Wenn ihn dann selbst die Freunde hassen, Wenn ihm nichts bleibt, als nur das Grab; So kann er ruhig um sich schauen, Ihn stützen Hoffnung u[nd] Vertrauen. Und kömmt er dann mit schnellem Schritte Bis in des Mannes Jahr hinauf, So nahet ihm auch schon der Dritte, Der Führer in dem Lebenslauf Und froh kann er durchs Leben schreiten, Ihn wird die Lieb zum Ziele leiten. Entfliehen seines Lebens Tage, Wenn ihn die Stimme Gottes ruft, Und schlummert er im Sarkophage Versenket in die dunkle Gruft, Verweset jede Erdengabe, Entfliehn sie ihm auch nicht im Grabe. 53

DIE FREUDE.
Alles athmet Freude, Und im Rosenkleide Lächelt die Natur. Freude murmeln Bäche, Freude spricht die Fläche Einer jeden buntbekränzten Flur. Auf den grünen Matten, In der Bäume Schatten Tönt der Vögel Chor; Und zum Himmelsbogen Näher aufgeflogen Jubeln and’re zu dem Herrn empor. In dem frohen Drange Zieht im Jubelsange Ein erhab’ner Schwan, Durch des glänzend hellen Teiches laute Wellen Fröhlich segelnd auf der Silberbahn. Freudig in den Winden Säuseln hohe Linden, Von dem Laub bekränzt. Alles lebt in Wonne, Und von goldner Sonne Jedes hohen Berges Gipfel glänzt. In des Thales Gründen Und in Felsenschlünden Hallt des Schäfers Lied, 54 Unter seiner Heerde Ruht er auf der Erde, Von dem Klettern auf den Bergen müd’. Bei der kleinen Hütte In der Kinder Mitte Ruht ein froher Greis, Holde Enkel schliessen Zu des Greises Füssen Fröhlich spielend einen dichten Kreis. Freude herrscht in Feldern, Freude thront in Wäldern, Freude winkt im Hain; Und bloss Freudenlieder Hallt der Felsen wieder, Alles schliesst ein Freudentempel ein. Nur in meinem Herzen Wüthen wilde Schmerzen, Mich nur flieht die Ruh’ Und von meinen Wunden Werd’ ich nie gesunden, Bis im Tode fällt das Auge zu. 55

DER EREMIT.
Wo im Thal im grünen Haine Aus der dunkeln Kluft, Bey des Mondes düsterm Scheine, Dumpf der Uhu ruft, Steht ein Kreutz aus grauem Steine Niedrig nur gebaut, Steht es schaurig ganz alleine, Dass dem Wand’rer graut. Da stand in des Thales Mitte Niedrig nur und klein, Eine Stroh bedeckte Hütte Einsam und allein. Seitwärts stand ein kleiner Garten Voll und früchtenreich Rings umgeben von dem zarten Grünenden Gesträuch. Sanft unter dem Hüttenfenster Durch der Blumen Schooss Rieselte ein Bächlein, das sich In den See ergoss, Der am End’ des Haines strahlte, Wenn des Abends Gluth Golden bald, bald röthlich mahlte Seine stille Fluth. Rechter Hand war die Kapelle An den Fels gelehnt, Deren kleines Glöckchen helle Im Thal wiedertönt. Täglich tönten Lobgesänge 56 Kleiner Vögelein, Auf zum blauen Himmelsbogen Durch den grünen Hain. Tief im düstern Hintergrund’, von Rosen rings umkränzt, War ein moosbedeckter Hügel, Wo ein Kreuz erglänzt. Traurig senkten die Cypressen Über diess ihr Haupt, Selbst, wenn in dem grauen Winter Ihres Schmuck’s beraubt, Alle Bäume trauernd schlafen Trauernd ruht die Flur, Und in düst’res Grau gehüllet Feyert die Natur, Und wenn aus dem lichten Haine Alle Vögel flieh’n, Kränzt der Eremit das Kreutz dort Stets mit Immergrün. Ihn zwang sein trauriges Schicksal Und sein eisern’ Loos, Hier im stillen Hain zu wohnen, In des Thales Schooss Einsam, unbekannt zu leben, Einsam untergehn, Einsam in dem Grab zu ruhen, Bis auf jenen Höhn, In den lichten Himmelsräumen Wir uns wiedersehn, Bis uns die Posaune rufet, Und wir auferstehn. 57

OSTATNÍ
NĚMECKÉ
BÁSNĚ.

DER EREMIT. (Variant.)
Wo im Thal im grünen Haine Aus der dunkeln Kluft Bey des Mondes düsterm Scheine Dumpf der Uhu ruft, Steht ein Kreutz aus grauem Steine, Niedrig nur gebaut, Steht es schaurig ganz alleine, dass dem Wandrer graut. Da stand in des Thales Mitte, Niedrig nur und klein, Eine strohbedeckte Hütte Einsam und allein. Seitwärts stand ein kleiner Garten Voll und früchtenreich, Rings umgeben von dem dichten Grünenden Gesträuch. Sanft unter dem Hüttenfenster Durch der Blumen Schooss Rieselte ein Bächlein, das sich In den See ergoss, Der am End’ des Haines strahlte, 58 Wenn des Abends Gluth Golden bald, bald röthlich mahlte Seine stille Fluth. Rechter Hand war die Kapelle An den Fels gelehnt, Deren silberhelles Glöckchen Im Thal wiedertönt! Hier in seiner stillen Klause Wohnt’ ein Eremit, Dessen Herz von Gram zerrissen Herbe Peinen litt. Lange lebt er hier so, lange Hat er hier geweint, Weil der Liebe stilles Glück ihm Seine Gunst verneint. Lange strebt er zu vergessen, Dass er einsam sey, Dass sein Liebchen ihn verbannet Zur Einsiedeley. Lange lebt er nur den Köhlern In dem Hain bekannt, Wollte nie die Welt betreten In dem Bussgewand. In der Welt war er ein Fremdling, Hasst’ der Städte Glanz, Liebte nichts als seine Schmerzen Und den Rosenkranz. Täglich tönte der Kapelle Glöckchen durch das Thal Früh und in der Mittagsstunde, Wenn es rief zum Mahl. 59 Und wenn von des Feldes Arbeit Bey dem Abendstrahl Kehrt der Landmann zu der Hütte, Tönt’s zum drittenmahl. Wenn er früh in der Kapelle Sein Gebeth vollbracht, Arbeitet er in dem Garten, Bis der Mittag lacht. Bethet wieder bis zum Abend, Bethet Stunden lang, Bis die Sonne hinter Bergen In das Meer versank. Oefters wenn die Vögel schwiegen, Bloss der Uhu wacht, Und der Mond heraufgestiegen In der Mitternacht, Tönte durch der Bäume Wipfel Leiser Harfenklang, Schwach begleitet von des greisen Siedlers Klaggesang. „Lass mich, Herr, lass mich vergehen, Nimm mich hin zu dir; Was soll ich auf dieser Erde? Was soll ich noch hier? Lass, dass mir der blasse Lethe Schliess das Auge zu, Dass ich in dem Grabe finde Die verlorne Ruh.“ „Dass ich sie dort wiedersehe, Die ich hier verlor, 60 Die ich ewig, ewig liebe, Die mein Herz erkor. Die ich nimmer kann vergessen, Die hier immer lebt, Deren Bild mich selbst im Schlafe, In dem Traum umschwebt.“ So lebt er durch sechzig Jahre In dem stillen Hain, War in seinem holden Thale Immer nur allein. Doch einst tönt’ schon durch drei Tage Das Glöckchen nicht mehr, Umsonst suchen ihn die Köhler, Seine Hütt’ ist leer. Doch er liegt in der Kapelle An des Altars Rand, Seine Harfe fest noch haltend In der todten Hand. Die Kapelle ist versunken, Seine Hütt brannt ab, Nichts ist mehr übrig geblieben Als des Siedlers Grab. Darum, wo im grünen Haine Aus der dunkeln Kluft Bey des Mondes düsterm Scheine Dumpf der Uhu ruft, Steht ein Kreutz von grauem Steine Niedrig nur gebaut, Steht es schaurig ganz alleine, dass dem Wandrer graut. 61

COLUMBUS.
Wer steht dort an des Schiffes Rand, Sich seiner Grösse stolz bewusst? Er ist nach Westen hingewandt. Dort scheint zu liegen seine Lust. Man sieht’s ihm an, dass ihn sein Geist Zum fernen Ziele wirbelnd reisst. Columbus ist’s, der stolze Held Des grausen Zufalls stolzes Spiel, Er schifft nach einer neuen Welt; Doch ferne lieget noch sein Ziel. D’rum starret unverwandt u[nd] fest Sein Auge hin zum fernen West! Er stehet an des Schiffes Rand, Wie nur die Morgensonne blinkt, Bis sie vom blauen Bogen schwand, Bis sie im tiefen Meer versinkt Und immer giesset ihre Gluth, In seinen Busen neuen Muth. Er schiffet auf dem Meere lang’, Es flossen hin der Tage viel, Und den Gefährten wird schon bang, Sie finden nie u[nd] nie ihr Ziel, Sie wenden ihren bangen Blick Zum fernen Vaterland zurück. Sie stürmen auf den Feldhern ein: – „Führ’ uns zum Vaterland zurück, Wir wollen dich dem Tode weih’n, 62 Wenn du’s nicht thust im Augenblick, Dich treffe uns’re Rache schwer, Dass du uns zogst in’s ferne Meer. „Sind wir darum von unsern Höh’n Aus unserm lieben Vaterland, Um hier im Meer zu untergeh’n, Gereist, zu einem fernen Strand.“ Sie wollen in der blinden Wuth Ihn schleudern in die Meeresfluth. Columbus aber immer gross Zum Tross sich wendend, also spricht: „Sey auch so schrecklich noch mein Loos. Ich zitt’re vor dem Tode nicht. Doch gönnet mir drey Tage Frist, Und wenn dann all’ verloren ist, So schleudert mich zur Meeresfluth, Werf’t mich zum grausen Schlund herab Und sättig’t also eure Wuth. Doch wisst, ihr stürzt mit mir ins Grab Und schrecklich ist dann eu’r Geschick, Denn Niemand führet euch zurück.“ Sie gehen ruhig zwar davon, Doch immer kocht noch ihre Wuth, Mann hört sie noch dem Feldherrn drohn, Sie fordern immer noch sein Blut Und warten, bis die kurze Frist Am dritten Tag verflossen ist. Columbus aber, zwar ein Held, Fühlt sich durch dieses schwer gekränkt, 63 Er bethet zu dem Herrn der Welt Der aller Menschen Schicksal lenkt. „O Herr, spricht er, Du nur allein Kannst nun mein Schild, mein Retter seyn. Aus meinem stolzen Vaterland Verstiess man mich, ich eile fort Und komme an Spaniens Strand, Ich steig ans Land, aber auch dort Verfolgt man mich, auch dort verhasst Ist jedem dieser neue Gast. Ich reise nun ins weite Meer, Ich will entdecken neues Land, Aber auch hier drückt sie mich schwer, Auch hier quält mich des Schicksals Hand; Darum errette mich, mein Gott, Aus dieser neuen grossen Noth.“ Er geht nun an des Schiffes Rand, Er blicket in die weite Fern, Er ist nach Westen hingewandt, Doch ihm erscheint kein Hoffnungsstern, Und wie er fleh’t zum Herrn des Lichts, Und wie er sucht, er findet – Nichts. So flossen schon zwey Tage hin Und immer sieht man nirgends Land, Wie auch die Schiffe schnelle fliehn, Entdeckt er nirgends einen Strand Und immer starrt sein Auge fest Und unverwandt zum fernen West. 64 Jetzt bricht die zweyte Nacht heran, Sie bricht heran u[nd] mancher Stern Beleuchtet hell die glatte Bahn Des Meeres, u[nd] in weiter Fern Erglänzt der Mond im blassen Licht, Doch Hoffnung scheint noch immer nicht. Jetzt tobt des Orkans wilde Macht, Man höret wie der Stumwind saust, Es herrschet grause, finst’re Nacht, Das Meer in weiter Fern’ erbraust. Es eilet immer schnell und schnell Vom Wind gepeitscht die Meereswell’. „Herr, spricht Columbus, ist es dein Will’, So lass im Meer uns untergehn.“ Doch nach u[nd] nach wird’s wieder still, Man hört die Winde nicht mehr wehn, Der Mond allein noch unbesiegt, Durch die zerrissnen Wolken blickt. „Du Vater der im Himmel thronst,“ Also Columbus bethend spricht, „Der jeden Guten ewig lohnst, Du wünschest mein Verderben nicht. Du sorgest für den Wurm im Staube, Darum steht fest auf Dich mein Glaube. Du, den man nur mit Ehrfurcht denkt, Du, der gezählet jedes Haar, Du hast den grausen Sturm gelenkt, Mich hast entrissen der Gefahr, Auf Dich, Du ewig grosser Gott, Auf Dich vertrau ich bis zum Tod. 65 Des Mondes, der durch Wolken flieht, Es saget mir sein blasses Licht, Wenn Dir des Lebens Funk’ verglüht, So bau’ auf Gott u[nd] und wanke nicht, Und denk’ es schütz’ dich seine Macht An jedem Tag, in jeder Nacht.“ So ging auch diese Nacht vorbey, Und immer mehrt sich seine Qual, Es nahet schon der Tag herbey, Im Osten glänzt der Sonne Strahl. Sie lächelt ihr Gesicht so hold Das ganze Meer scheint röthlich Gold. Da stürmet nun die Rotte ein, Nur Tod droht ihm ihr wilder Blick, Sie wollen ihn dem Meere weihn, Weil er gespielt mit ihrem Glück. Es lag vor seinem Auge klar Des Todes schreckliche Gefahr. Sie ziehn ihn an des Schiffes Rand, Sie greifen ihren Feldherrn an, Da tönt es von dem Mastkorb: Land Land widerhallt der Ocean. Und wie man nun das Land erschaut, Da preisen sie den Feldherrn laut. Doch dieser eilt im schnellen Lauf Zum Mastkorb. Und der Held, er weint Vor Freud! Da steigt die Sonne auf, Die diese Gruppe hell bescheint. Und unter freud’gem Rufen „Land“ Erreichen sie den fremden Strand. 66

DER FREYTAG
in der Charwoche.
Was schweigen alle Töne der Glocken, die Der hohen Tage Feyer verkündigen? Was trauern sie? Wie? Kann auch die Trauer Eiserne Zungen der Glocken binden. Sie trauern; – – denn des Ewigen einzger Sohn Schläft nun im Grabe, – welchen auf Golgata Der Juden Schaar am Kreutz getödtet, – Welcher für menschliches Wohl gelitten. – Er schäft im Grabe, welcher die Menschen schuf, Und den die Menschen tödteten, welcher an Dem dritten Tage von den Todten Wieder erstehen wird, schläft im Grabe. Er schläft im Grabe, welcher am jüngsten Tag, In jenem strengen, schrecklichen Weltgericht Die Menschen alle vor des Richters Stuhle versammeln wird, schläft im Grabe. Drum schweigen alle Töne der Glocken, die Der hohen Tage Feyer verkündigen, Drum trauern sie; drum kann auch Trauer Eiserne Zungen der Glocken binden. – 67 (BEZ NADPISU.)

Sieh des Todes blasses Bild, Sieh des Todes blasses Bild,
Ja es lächelt dir so mild. Warum fliehst du seinem Blick? Er verheisst dir nahes Glück. Fürchtest du dich vor der Wiege, Weil im Schlaf man stets dort liege? Scheu’ sie nicht, du wirst erstehn, Jeder muss ja schlafen gehn. Fürchtest du den Grabesstein? Scheust du moderndes Gebein? Das nur in der Mitternacht Zu dem Leben neu erwacht? 68 (BEZ NADPISU.)

Nacht wird es, und dunkle Nebel wallen Nacht wird es, und dunkle Nebel wallen
Über jenes Kirchhofs schauriges Thal, Dumpf hört man des Uhu Ruf erschallen, Dumpfer tönet er im Widerhall. Und in schaurigen Gestalten jagen Wolken an des Himmels schwarzer Bahn, Und der Erde bleiche Geister ragen Starrend bis zu diesen hoch hinan. Man erblicket durch der Nebel Schleyer Matt erleuchtet, wie im Schwefelglanz Droh’nde, todesbleiche Ungeheuer Sich versammelnd zu dem Schattentanz. Jetzt erhebt sich mit allen Schauern Diese droh’nde, bleiche Geisterschaar, Winde heulen wie das klagend Trauern Einer Braut an des Geliebten Bahr’! Schreckend nah’n sie sich im wilden Sturme, Alles zittert vor der Geister Macht, Da ertönt die Glock’ vom nahen Thurme, Und der Zeiger steht auf Mitternacht. Nun erblickt man durch der Nebel Schleier Matt erleuchtet wie vom Schwefelglanz Diese todesbleichen Ungeheuer, Singend dreh’n sich in dem Schattentanz. Schreckend dreh’n die Schatten sich im Kreise, Schaurig tönet ihrer Stimmen Chor, Jedes Hörers Blut erstarrt zu Eise, 69 Jedes Haar sträubt sich am Haupt empor. Bis vom nahen Thurm die erste Stunde Dumpfen Schlages durch die Gegend schallt, Da tönt’s Hinweg aus ihrem bleichen Munde Und dumpf es in der Ferne widerhallt. 70 (BEZ NADPISU.)

Die kühle Nacht hat ihr sternenloses Gewand Die kühle Nacht hat ihr sternenloses Gewand
Über dunkle Wälder ausgebreitet; Kalt strich der Wind durch die Wälder, Und der Herbstnacht stille Thränen Starrten in den Eichenblättern. Verborgen lag das Wild in seinen Höhlen, Im warmen Neste schlief der Vogel; Nur ein Paar vom Raubgeschelchte Wacht im Schatten dunkler Tannen, Rings nach neuer Beute spähend. Am Waldesrande, unter Felsen Stand ein Paar böser Gesellen; Ein kühner Jüngling, und ein grauer Alter. „Was blinkt so weiss,“ spricht der Jüngling‘ „Was blinkt so weiss durch den Waldweg vom Berge?“ „„Vielleicht irrt Luna Durch die dunkeln Tannenwipfel, Oder wacht so früh der Schwan. Oder kömmt aus fernem Vaterlande Dich der Freund hier zu besuchen, Vielleicht gar dein Liebchen selbst.““ Kalt durchschauert es den Jüngling, Und er spricht die stillen Worte: „Es ist wohl nur neuer Schnee, Längst ist blass schon Luna untergangen, Heimwärts sind die Schwäne schon gezogen, 71 Den Freund, die Heimath kenn ich nicht Und mein Liebchen ist nicht mehr. Meine Heimath ist der dunkle Wald, Mein Freund ist mir das Schwert von Stahl, Und mein Liebchen ist die finstre Nacht.“ 72

SÄNGERS BITTE.
Heilger Friede herrscht im ganzen Thale, Und der Morgen scheinet nicht mehr fern. Nieder am versunknen Heldenmahle Kniet der Sänger, blicket auf zum Stern. Wie die Tön’ aus Aeolsharfen gleiten, So, wie tönt der Cherubins-Gesang: Spielt der Wind in seinen Silbersaiten, Lockend aus der Harfe süssen Klang Und am Himmelsdom’ mit hellem Scheine Hängt der Mond, die Sterne helle glühn; Bleiche Statten wanken in dem Haine, Und die Wolken schnell nach Westen ziehn. Leise rauscht der Eiche hohe Krone, Die an dem versunknen Denkmahl steht, In dem Wind, der an dem Sternenthrone Schnell die Wolken dort vorüberweht. Und der Sänger redet im Gebete: „Mächt’ger Herr, Du König jeder Zeit, Der die Sterne an die Himmel sä’te, Der Mond sein glänzend Licht verleih’t, Und der oben thront im Sternenreiche, Und den Alles preis’t, was sich nur regt, Sei mir huldreich, gnädig und verscheuche Jenen Nebel, der die Zukunft deckt.“ „Lasse, Herr, mir einen Wink nur geben, Ob wir nach dem Tode ewig fort Dort in jenen Sternenreichen leben? 73 Ob ich einmal alle finde dort, Die ich lange hier auf dieser Erde, Lange schon mit bitterm Schmerz verlor? Ob ich mich mit ihnen freuen werde, Wo dich lobt der heil’gen Engel Chor?“ „Wenn ich werde, so lass, die dort funkeln, Alle Sterne kehren sich in Nacht, Lass’ des Mondes Scheibe sich verdunkeln, Die vom klaren Himmel niederlacht, Und ich will Dich immer dankbar preisen.“ Doch es bleibet Alles, wie es war, Sterne ziehn in den gewohnten Kreisen, Und der Mond, er glänzet noch so klar.“ Auf das Aug’ des Sängers sinkt ein Schlummer Sanft hernieder aus den lichten Höhn, Er vergesset allen seinen Kummer, Sieht im Traum den Himmel offen stehn, Und ein Engel steigt von Gottes Throne Nieder bis an unsrer Erde Rand, Auf dem Haupte eine Sternenkrone, Eine Palme haltend in der Hand. Und sich zu dem Sänger niederbeugend, Der sanft lächelt aus dem süssen Traum, Und mit hoch erhobnem Finger zeigend Zu der Himmel ungemessnem Raum; Dann das Antlitz auf zum Thron gewendet Sanften Wortes er zum Sänger spricht: „Hat schon dessen Güte je geendet, Schützet dich jetzt seine Allmacht nicht?“ 74 „Warum zweifelst du, ein Wurm im Staube, An des Herren unbegränzter Macht, Lehret dich zu hoffen nicht sein Glaube, Nicht, dass er nur für dein Bestes wacht? Nie lass das Vertraun zu ihm dir rauben, Du beleidigst ihn mit Zweifeln sehr, Darum geh’ und lerne besser glauben, Zweifle an dem Herren niemals mehr.“ Und der Sänger nun getrost erwachet Mild beleuchtet von der Sonne Schein, Die ersteh’nd auf ihn hernieder lachet, Vögel singen durch den Eichenhain, Und die Harfe nimmt vom Zweig er nieder, Gehet in die weite Welt hinaus, Zweifelt niemals, fraget nimmer wieder, Und sein Glaube dauert ewig aus. 74

ZIGEUNERLIED.
Fröhlich durch die Tannenhaine, Fröhlich durch den düstern Wald, Irre ich im Mondenscheine, Wenn des Uhu Ruf erschallt. Und von grünbelaubten Zweigen Seh ich Geister bleich und grau Sich zu mir herniederneigen Spiegeln in des Waldbachsblau. Jahre sind dahingeflossen, Wandern muss ich sonder Rast, Von den Menschen ausgestossen, Von den Brüdern selbst verhasst, Auf mir unbekannten Wegen, Irre ich stets heimathlos, Bis sie einmahl niederlegen Mich in Mutter Herthas Schooss. 76

MEINE FREUDEN.
Mich reizet nicht der goldnen Sonne Pracht, Mich freuet nur des bleichen Mondes Schimmer, Mich zieht nur an der Sterne Silber Flimmer Mich freut’s allein, wenn durch die düstre Nacht Die Menschen schreckend fern der Donner kracht, Mich reizt allein des Sturmes Klaggewimmer, Aus mir allein mir nur ein Himmel lacht, Und trozend dir, o du furchtbare Macht, Bin ich meines eig’nen Gottes Trümmer. Mich reizt es nicht, wenn auch das Veilchen blüht, Mich freut es nur, wenn an des Grabes Rande Wo Helden ruhn, Opfer dem Vaterlande Der letzte Blick der matten Sonne glüht, Mich zieht nur an ein klagend Schwanenlied, Wenn ihm entflieh’n des frohen Lebens Bande, Wenn über ihm schon herrscht der gold’ne Fried’ Und seines Lebens Rest im Tode flieht, Wenn er sich neigt zu seines Grabes Rande. Mich freuet’s nur, wenn bey dem Donnerklange Die Stürme schrecklich heulen um die Gruft, 77 Der Rab’ am Grabe krächzt, der Uhu ruft Und Fledermäuse im Gewitterdrange Zischend mir schwirren um die heisse Wange, Mich freut es nur, wenn dann in finstrer Kluft Die Eule heult zum düstern Grabgesange, O dann ist mir so wohl u[nd] auch so bange, Dann bringen Grüfte mir selbst Rosenduft. 78

MEIN WUNSCH.

...omnium

Versatur urna serius ocius

Sors exitura...

Hor.

Lass Herr! lange noch mich auf dieser Erde Weilen, fliehet mir nicht so schnell ihr Horen, Und du rausche mir nicht so schnell im Umschwung, Urne der Zeiten. Und du Parze, die meines Lebens Faden Spinnet, spinne noch lange, webe Freuden, Webe Rosen mir ein u[nd] streu’ sie auf die Wege des Lebens! Ach oft streutest du Dornen mir am Wege, Führtest mich an der Schwermuth Schauerschlünde, Führtest mich oft zum Grabgedanken und zum Wünschen des Todes! Und du Klotho, die meines Lebens Herrin Meinem faden entzweyst, lass mich noch lange Hier auf Erden, die ich wie Mutter liebe, Lange noch wallen. Zwar dann, wenn ich gestorben, ruft die Stunde, Welche mich zu dem Tod’ rief, auch zum Frieden, Und verspricht mich dann hinzuführen, hin nach Edens Gefilden, 79 Aber nein, auch die Erde hat noch Freuden, Die wir dankbar geniesen sollen, darum, Darum wünsch’ ich mir in Herthas Schoosse Lange zu leben. Und wenn einst mich die Allmacht von hier rufet, Und zur Pforte des Todes führet, o dann Lass du Hertha! mich ruhig in dem stillen Schoosse dir ruhen. 80

ELEGIE. ELEGIE.
Bleich hängt der Mond dort überm Eichenhaine; In tiefer Ruhe feyert die Natur. Und von dem Sternenlicht im Mondenscheine Erglänzet silbern rings die stille Flur. Und leiser rauscht im Mondenschein so helle Des kleinen Baches Welle. Des Tages laute Stimmen sind verklungen, Verklungen ist der kleinen Sänger Chor, Die durch den Wald den ganzen Tag gesungen; Und düster schwebt’s fast wie ein Trauerflor Dort um den Berg; der hebt sein Haupt so bleich, Fast bis zum Sternenreich. Hier sitze ich in deinen morschen Hallen, Du längst zerstörtes, längst verfall’nes Schloss! Du sahest wohl einst grosse Helden wallen In deinen Mauern; und der Knappen Tross Ergötzte sich in dir beim vollen Becherklang Mit Spielen und Gesang! Du sahest wohl, auch tapfre Ritter ziehen, Die arm, doch stark, u[nd] ohne eignen Herd? Du sahest sie nur für das Rechte glühen, 81 Nur für das Gute zieh’n ihr wack’res Schwert? Du hörtest es, wie sie vom Kampfe müd’ Ergötzt’ des Sängers Lied? So war es einst in deiner Berge Kreisen Du Böhmerwald! Doch jene schöne Zeit Ist nun dahin! Wie sanfte Harfenweisen Ist sie verklungen! Nimmermehr erneut Die Zeit sich wieder! Nimmer kehrt zurück, Mein heimisch Land, dein Glück! Zu jener Zeit ward auch ein Mann geschätzet, Und damals galt noch eines Mannes Wort, Die Schwüre wurden nicht so leicht verletzet, Wie jetzt; entheiligt war kein heil’ger Ort. Betrug war nur dem Worte nach bekannt, Die Lüge war verbannt. Dort wo verschlungen Dorn u[nd] Disteln trauern, Dort wo die Eul’ mit dumpfem Rufe klagt, Da wandelten durch euch ihr stolzen Mauern, Der Böhmen Herrscher, und wo höher ragt Die Mauer, da sah’n sie von hoher Zinn’ In ihre Länder hin. 82

DAS LEBEN.
Was ist das Leben dieser Erden? Was ist alle ihre Lust? Dass Menschen Staub und Asche werden? Ihrer Sterblichkeit bewusst, Selbst das Zeugniss immer geben, Kein Mensch werde ewig leben? Wozu ist die Rose, die Nelke? Um immer nur zu blühen? Nein! sie ist, dass sie auch einst welke, Wenn ihre Kräfte fliehen. So auch der Mensch muss sinken, Wenn höh’re Mächte winken. Und wenn dann ihre Stimme schallet, Und das Blut so siedend heiss, Das in den Adern niederwallet, Erstarrt zum stockenden Eis, So fällt schnell die Blüthe ab Und versinkt in’s dunkle Grab. 83

DER ERWACHENDE TAG.
Die Nebel der Nacht nun schnell entschweben, Und die Sterne weichen. Aurora bringt uns ein neues Leben, Und auf strahlend reichen Prächtig schimmernden Wogen Kömmt Phöbus angezogen. Der junge Tag aus den Wolken schreitet, Die Pforte reiss’t er auf. Und über die Seen ausgebreitet, Aurora ihren Lauf Von Ost’ nach Westen wendet. (Wie bald hat sie vollendet.) Von der Sonne die Berge erglänzen. Die Sänger erwachen, Und die heimischen Bäume umkränzen. Die Naturen lachen Dem Menschen froh entgegen, Des unnennbaren Segen. 84 (BEZ NADPISU.)

O Muse, die ich über alles liebe, O Muse, die ich über alles liebe,
Erfülle meines Herzens tiefsten Drang, Erhelle meiner Seele dunkle Triebe, Begeistre mich zu meinem Klaggesang, Lass meiner Harfe Saiten düster tönen, Du Echo hall! Der Harfe Klänge nach Enthüll’ des wunden Herzens leises Sehnen, Das unterm Schmerz der bittern Trennung brach. Ich wohne nun auf einer dunklen Höhe, Wo Tod nur herrscht und keine Blume sprosst; Wie sehr ich auch die strengen Mächte flehe, Erhebt den Busen mir kein leiser Trost. Zum Strom des Nichts seh’ ich die Tage ziehen, Und meines Lebens Blume blühet ab; Ich sehe schnell die süssen Freuden fliehen, Und meine Hoffnung bleibt ein stilles Grab. Dort glänzt kein Stern über den kahlen Steinen, Der dich zu mir u[nd] mich zu dir hinruft; Auf dieser Welt wird uns nichts mehr vereinen, – Und endlich selbst entzweyet uns die Gruft. Ich weiss von nichts auf diesen Erdenhöhen, Ich kenne nichts, was mancher Sel’ge preis’t. Ich hoffe nur auf jenes Auferstehen, Dort wo zum Geist flieht der verwandte Geist. 85

AN DEN GRÄBERN DER FREUNDE.
Was blinkt dort, vom schaurigem Glanze des Mondes beleuchtet? Wie um Mitternacht, oben ein glänzender Stern? Sehnend mich, dieses zu sehen, komme ich eilig hernieder. Ach! es ist, (schauriges Bild,) Freundes, des treuesten, Grab. Oben am Gipfel desselben glänzet ein Kreuz stark vergoldet, An dessen Spitze das Licht des stillen Mondes sich bricht! Traurig blicken herab Cypressen, die ich gepflanzet, Scheinen zu sagen mir, hier ruhet begraben ein Herz, Das dich eben so stark, wie wenige lieben geliebet, Das, da sein Auge ihm brach, sterbend den Namen noch sprach; „Freund, so lebe denn wohl. Da uns das Schicksal hier scheidet, Harret dein treuester Freund, der dich stets lieben wird, dort.“ Darum harre ich auch, bis mich ein Engel berufet, Dann, Freund, freue dich auch, denn uns vereinet die Gruft. 86

AN DEM FRIEDHOFE.
Hier liegen sie im tiefen Schlummer, Begriffen in der süssen Ruh, Beklagen sich nicht über Kummer, Ein jeder schloss die Augen zu. Auf ihnen herrschet tiefe Nacht, Alles zerfiel in Moderpracht. Und Ruh’ allein die thronet hier O wär sie auch zur Wohnung mir. 87

STIMMEN ZUR NAMENSFEYER.
Nimm dieses an, Beschützer unsrer Jugend, Der Du uns führst mit wahrem Vatersinn, Der Du uns leitest auf der Bahn zur Tugend, Den Weg uns zeigst zum Musentempel hin. Nimm an der Jugendmuse erste Lieder; Sie sind zwar nicht wie Aeolharfen Klang: Doch was vom Herzen kommt das gehet wieder Zu Herzen, also ja auch unser Dank. Wie auch der Feldherrn viel’ auf Siegesschwingen Zum Nachruhmstempel steigen, ihrem Ziel, So tapfer sie auch nach dem Lorbeer ringen: Sie sind doch immer nur des Zufalls Spiel; Sie thun doch nie – der Menscheit stolze Würger – Was Du für Andere und uns gethan. Du ziehst dem Staate fromme, weise Bürger, Drum lass dem Feldherrn seiner Grösse Wahn. Man mag ihm immerhin ein Denkmahl bauen, Wie es die Zeiten niemals noch gesehn; Doch wer in unser Inneres kann schauen, Der sieht ein schöner Denkmahl Dir erstehn. Des stolzen Helden Grabstein wird einst sinken, Er kann auf Erden ewig nicht bestehn; Denn wenn des Himmels hehre Mächte winken, Muss selbst die Erd’ in Trümmern untergehn. Dein Denkmahl reisst kein Erdenunfall nieder, Da liebend wir’s in unsere Herzen bau’n, Rauscht auch im schnellen Flug der Zeit Gefieder, Wird doch die Nachwelt ewig neu es schau’n. Und wenn einst dein Gebein schon lange modert, Und all’ die Saaten, die Du hier gesä’t, Schon Früchte tragen: dann noch immer lodert Der Dank, ist gleich dein Staub im Sturm verweht. Doch lange noch auf dieser Erde walle, Nicht schlafen sollst Du in der Erde Schooss So früh. Und aus des Schicksals Urne falle Noch lange, lange nicht dein Todesloos. Der Herr wird auf den Wegen dieses Lebens, So wie Du uns, Dir Schützer, Vater seyn, Und unser Leben wollen, wenn vergebens Wir nicht gefleht, wir Deinem Wohle weihn. Ich fühl’s, ich fühl’s, die Bitte ist erhöret, Und zitt’re fürder für dein Leben nicht; Denn Gott schützt Dich, der jeden Unfall wehret, Und der mit uns in seinen Donnern spricht. „Erhöret“, tönt’s wie Aeolsharfenklänge, Die leisen Lüftchen alle wehen kaum, „Erhöret“ tönen Cherubinensänge Durch unsrer Welten ungemess’nen Raum. Und wenn dereinst Dich auch die freudenkarge, Die strenge Zeit aus unsrer Mitte ruft, Du ruhig schlummerst in dem engen Sarge, Umschlossen von der friedlich stillen Gruft, Und Deine Asche wirbelt in den Winden, Entfloh der Geist doch seinem morschen Haus, Das Erdenwirken nimmer wird verschwinden; Es dau’rt, wie unsre Liebe, ewig aus. Wir werden freudig auf den lichten Höhen (Zum Geiste flieht dort der verwandte Geist,) Dich, unsern Führer, einmahl wiedersehen, Wenn unsers Lebens dünner Faden reisst. Dort wird der Herr Dir Deine That vergelten, Der Alles, was man Kleinen thut, belohnt; Denn gut, gerecht ist ja der Herr der Welten, Der über uns in seinen Welten thront. 88

BÁSNĚ
OBSAHU
ROZMANITÉHO.
[91]

STRABA.
Tam kde v lese na vysoké skále Smutné stříbrozvuky pěji stále, Před časy stál převysoký hrad, Na němž bydlel rytíř Milorad. Miloval on slečnu Bělolinu, Často býval u ní na Milínu, Často jej skrz černý, hustý les Vraný oř tam ku milence nes. Bělolina, co bohyně Lada Sličná, oblíbila Milorada. Dívce každý líbý, sladký sen Představoval Milorada jen. K blankytu když líbé ptactva plesy Zdvíhaly se a skrz černé lesy Větříček když jemný z rána vál, Rytíř se již ku Milínu bral. Jednoho když času v tmavé noci Vichr bouřil se svou valnou mocí, Zdaleka pak silný zuře hrom Odrážel se tam o skály lom: Rytíř právě jeda s honby domů Přicválá až tam ke skály lomu, Poslouchá – „Ha, co to? nyní zas, Nezní to tam potřebného hlas?“ 93 Znova cválá oř tam silným krokem, Již u skály jede za potokem, Jeho běh jestiť co ptáka let – Hle, proč rytíř tak co stěna zbled? Stará žena tam pod skalou sedí, Do jakéhos kotle temně hledí, Vstanouc pak: „Rytíři,“ zvolá, „stůj! Ještě této noci budeš můj.“ Obrátě pak koně spěšně cválá Rytíř tam, kde nejvyšší jest skála; Přijede až tam, kde skály lom, S něhož jej i s koněm srazí hrom. Z hluboka jest hrůzné slyšet hlasy: „Milenka si s hlavy rve teď vlasy, nikdy rytíř nemůž’ býti tvůj, Neb já Straba, a rytíř jest můj.“ Druhého pak dne když časně z rána Na hradě se otevřela brána, Tu spatří milenka mužů šest Mrtvého rytíře k hradu nést. Od toho hned času víc a více Vždy milenky vpadlé blednou líce, Když pak kvítí všecko vadlo již, Sejme smrt s ní té bolesti tíž. Tu uvíjej’ dívky z kvítí věnce, Okrášlejí rakev též milence; Na marách jež leží v černý šat Dívka oblečená, zdá se spát. 94 Dobrou noc ti, dívko, dívko zlatá, Tichost tamo kde panuje svatá, Budeš dlouho, dlouho sladce spát, Až tě k soudu bude trouba zvát. Tu z Milína při trub smutném zvuku A při shromážděných lidí hluku Dívku bledou v rakvi vidět jest Od mládenců dolů k skále nést. 95

NA HŘBITOVĚ.
Smutně zvonek volá k hrobu den, Rolník z pole k malé chyši Mdlým se krokem ke vsi blíží; Celou zem již krýje sen. Hroby stříbří bledé luny svit, Větyrek kol hrobu věje, Slavíček tam líbě pěje, V ňadrech budí mutný cyt. Nade mnou na kříži Chrystus pní Kol obzářen světlem lůny; Větřík v moji harfy strůny, Věje, ani sami zní. Osvícená vlnka lunou hrá V potůčku, jenž v luhy stinné Kolem hřbitova se vine, V jeho volších holub lká. Na těch hrobách já jen sedím sám, Vůkol bledé stojí stíny. Píseň, moji mrtvé Líny Ostatky teď pěju vám: 96

PĚVEC.
1. 1.
„Jej často touha pudí, Při mdlém když světle luny Slavíka zpěv jej zbudí, Své harfy pěstit struny.“ „Před dveře malé chyše Vystoupná dlouho sedí. An vůkol vše spí tíše Na hrobky tyto hledí.“ „Tu Líno myslí tebe, An chladná zem tě kreje; Svou harfu dá před sebe A v její struny pěje:“ 2. 2.
„„Sotvá že kvítko vnadné Jen se ukáže světu: Tu bouř jej zbaví květu, A opět bídně zvadne.““ „„Sotvá se počne smáti Den, slunce jasně svítí, Však brzce zas se tmíti Počíná, noc se vrátí.““ „„Tak tež i v našém žíti Ohlídneme se v světu, 97 Přijde smrt v prudkém letu, Hrob opět nás má kryti.““ „„Tak tež i Líno tebe V překrátkém opět čase V prach obratilo zase K sobě volalo nebe.““ „„O dej ať s Línou moji, Jak někdy v tomto světě Radost nám opět květe, Ať hrob nás opět spojí.““ 98

SRDCI MÉMU.
Tichost svatá kryje černý les, Tíše dřímá, tíše celá ves, Na niž jasně Luna svítí bledá. Usni ty též srdce, tíše jen, Pod pahrbkem, tam jest tichý sen, Tam jest pokoj, jejž zde člověk hledá. Celý svět již, každý tvor již spí, Tvůj jen nářek ještě hlasně zní; Co tě tiskne srdce mé tak bolno? Usni tíše srdce, tíše jen, Pod pahrbkem tam jest tichý sen, Tam jest pokoj, tam ti bude volno. Na hroby proč vždy jen touha tvá? „Ach tam tíše dřímá radost má, To mne vždy tak bolestně zde souží!“ K západu i tvůj se sklonil den, Protož srdce usni tíše jen, Tam nalezne, po čem zde kdo touží. Usni tíše srdce, tíše jen, Pod pahrbkem tam jest tichý sen, Tam dosáhneš pokoje svatého; Nezbudí tě k želu slunce tvář, Nad lesem až zajde ranní zář, Zbarví jenom křížek hrobu tvého. 99

ZASTAVENÍČKO.
Spi o dívko milovaná, Tichý, líbý dřímej sen; Spi, až za bílého rána Růžový tě zbudí den. Nechť i ve snách anjel tvůj Tobě zastře osud můj. – Též i já teď pujdu spáti, Černé noci vzchází mrak; – Přestanu teď darmo lkáti, Pevný sen mi sklíží zrak; – Dutě v ptactva jarní ples „Dobrou noc!“ mi hučí les. Lůna vodí hvězdy máje V jarní noci líbý stín, Temně zvučí šepot háje; Mě ach tichý pojme klín: Neprosvitne lůny moc Mého lůžka temnou noc! Dívko! dívko! dobrou noc! 100

MĚSÍČEK.
Ai líbý větérku, Co spěješ tak rychle Přes luka květnatá? Proč skláníš peřestých Květinek hlavičku? Proč pěníš potůčka Stříbroleskné vlnky? Proč modrého háje Stromky krásné loupíš A listí zanášíš, S ními cestu kryješ? Odpoví větérek: Přes ty luka spěju Přes luka květnatá Rychlorychlým krokem, Bych setřel slzičky Ty jasné slzičky Které v noci měsíc Naplakal na kvítky V temno temné noci Bleďounký měsíček. Kvítku hlavu skláním Hlavičku peřestou, Bych uzřel, zdaž v kvítkách Nebydlí milenka Překrásná měsíce, Měsíce bledého. Kol kolem ji hledám; Hledám ji po hájích, Hájích jasnomodrých, Hledám ji po lesích 101 Lesích tmavočerných. Však ji nenacházím. Hledám též v potůčku, Stříbrovlasé vlnky Zdaž ji neschovali? Často v bouři změněn Bouři přestrašlivou Hledám ji po moři, Po hlubokém moři; V nejhlubších hlubinách Celé moře projdu Celé moře zdvíhnu Ji však nenalezám. Všudy, všudy hledám Kam oko měsíce Měsíce bledého Nikdy nedohledne. Však ach! nikde ona. Každé noci měsíc Měsíček bleďounký Nad horami vyjde, Horami šedými. Nová vždy náděje Stkví se při východu V obličeji jemu; Čím však výše vstoupí A ji nenalezá; Tím vždy více bledne, Ticho lká na kvítky, Na kvítky peřesté Jasné slzy pláče. A tak od stvoření Veškerého světa 102 Po oblacích bloudí Oblacích stříbrných, A milenku hledá. Kolem něho plyne Hvězd přejasné množství. Každé noci kvítky Kvítečka peřestá Slzami porosí, Slzami jasnými. Však bolest veliká Jeho když se zmocní Obličej si zastře Rouškou černočernou. A tu všecko tmavá Noc ta černočerná Celý svět přikryje; A pak vše s měsíčkem S měsícem bleďounkým Po celou noc truchlí. Když však svou milenku V noci nenalezne, Tu se časně ráno Za modrým lesíkem Daleko, daleko Do moře potápí. –
A tak bloudit musí Bleďounký měsíček Od počatku světa Světa veškerého, Až ku konci světa Světa veškerého; Milénku však krásnou Nikdy nenalezne. 103

VORLÍK.
Nade hvozdem tmavým hustým Jasoň stojí zlatovlasý, A v tom hvozdu v tmavém černém, Stojí skála mechem krytá, A tam kde skála nejvyšší, Skály tvrdší stojí Hraboň, Zhoubce krajiny vůkolní, Na vše zírá smuten strany. Pod skalou řeka silně lká Až rozléhá se les kolem; Na skále lká Hraboň mocný, Až rozléhá se les kolem; Silným volá hlasem přes les: „Vrať spět se dítě rozmilé!“ Nade hvozdem tmavým hustým, Stříbroleskná stojí Luna; Lká on na skále nejvyšší, Přes les silným volá hlasem: „Vrať spět se dítě, vrať se spět!“ Darmo však darmo on volá. Rozsílá v kraje vůkolní Pacholků svých mnohé zbory; Sám pak hvozdem tmavým hustým Ztraceného hledá syna. V Luny darmo hledá světlu; Až jitro vzejde nad lesem, Slyší na skále na příkré Temný pláč svého dítěte. 104 Rychle skálu zleze příkrou, A hle dítě vidí milé; V hnízdě orla leží tíše, Kolem orlů mladých sedum. Lovecké hned hlasem trouby Pacholků svých svolá zbory; Založí zde přepevný hrad, Vorlík do dneška nazvaný. 105

IVAN.
Z jitra jasné vzhůru vzešlo slunce, S sluncem jasným hostů přišlo množství Na tejn slavný knížete Jarvora. Havranů co hejno nade hvozdem Za šedého večera se vznáší, K blízkému ztuď spěchaje bojišti, Že se mrak zdá zakrývati blankyt: Tak i hostů mnohočetné zbory – Ztuď, kde vstává i kde lehá slunce, K Jarvorovému se tejnu blíží. Aj! tu hlučno v knížecím jest tejně; Dlouhou síní harfy znějí duté, Pěvci k harfě písně pějí zvučné. Na vysokém trůně Jarvor sedí, Sivý orel na vysoké skále; Podle něho krásná choť Bělína. Jako měsíc z modra kol na stráni V ouplňku kdy vzejde na večerním nebi, Tak i ona na vše množství hledí. Vše se klaní kráse zde i moci. Založené ruce, o sloup podepřený Na konec té síně stojí Ivan; Mladý Ivan kněžic to Charvátský. Okem plameným ke trůnu patří, Bolest jakás, nikdy necítěná, Bolně jemu ňádra mladá svírá. Milost jest to ku kněžně Bělíně. A tak stojí a ke trůnu patří, Až zavznějí zvuky rohů hlasných, Zovouc v dvůr ku hře a potýkání. 106

HROBKA KRÁLŮ A KNÍŽAT
ČESKÝCH.
Krajinu noc tichá kryje; Dvanáctá hodina bije, Tiše mlčí starý chrám. Hrůzně s věže sejček skučí, Mezi hroby vichr fučí: Já pak v chrámě stojím sám. Oknem Lůna zří sem bledá. Oko moje hrobku hledá, Čeští králové kde spí; Lůna s bledou na ni tváří Hledí; hrobka v její záři jako sněžný vrch se skví. Jaký cit to ve mně budí? Co mne mocně blíže pudí? Co mne nutí dolů jít? Co mé prsa nyní ouží? Proč mé oko snažně touží Vás, vy mocní lvové, zřít? Smutně nyní v hrobku vkročím, V prostřed černou rakev zočím, Krásný jinoch leží v ní, V bílé roucho oblečený, Zdá se, jinoch ověnčený O své že milence sní. Ještě ruka drží meče, On však zapomněl na seče 107 Kruté, nezná boj ni strast. Mrtvé oko otevřené Vzhůru k nebi jest opřené, Jakby hledal tam svou vlast. Celá hrobka, všecky stěny Černě stojí obestřeny, Černý závoj dme se kol; Ticho pusté – já jen v středu Stojím, slza lpí na hledu, A na srdci – věčný bol. 108

NA HROBĚ SESTŘINNÝM.
Nad hroby tíše peruť rozprostřela noc tmavočernou, V klínu jejich hlubokém mír a tichosť panuje. Pohřiženi v sladkém snu kolem spí bratři pokojně; V sen zde klesne chodec svou tady pouť dokoná, Spí ve tichu hlubokém očekávaje jitra zlatého Teď prsa již žádná více netiskne bolesť. Tak ty i sestro nyní v chladném spíš lůžku pokojně, Zem tě co matka milá v náruči pevně drží. Větříkem třeseni stromové na hrob ti sypou květ; V věnci se růže vinou křížku malého kolem, V ozdobu hrob nímiž ti bratrská přikryla láska, Jenž se kolem v krásném teď květu červenají; Mutné si v křovině blízké pěje písně slavíček; Vůkolních růvků sladce voní květiny; Ty však vůni jejich líbou již více necítíš, Více slavíka ni hlas již tebe neprobudí; Zdá se že bouře litá tě zchvátila záhubě věčné, Již jako poupě malé od keře oddělila, By v život ach nikdy z hrobu již jsi nepovstala více: 109 Však ne nadarmo hledí na hroby záře ranní; Nad hroby slunce zlaté též vzejde snad v čase brzkém, Jejž, co hvězda raní, zvěstuje písma slovo. Pak svůj byt chladný v dne nového světle opustíš, Kde plyne, vejdeš v stán, zdroj blaha nepřebraný. 110

SVATÝ IVAN.
Vysoká kde hrdě skála Ve hvězdnatou strmí říš, Jejíž vrchol mechovitý Na svém hřbetě nese kříž, Jenž vyhlídá z tmavé houšti: Bydlí svatý Ivan v poušti. Šedesátkrát již se vrátil Blahorodný k zemi máj, Přikryl luka pestrým kvítím, Listem novým šatil háj; Co, kde svaté ticho sídlí, Ivan svatý v poušti bydlí. Lůžkem byl mu tvrdý kámen, Každodenní Bohu daň Na němž v modlitbě odváděl; Jeho přítel byla laň; Líce jeho touhou bledé Kolem kryly fousy šedé. Nade mrtvotichým hájem Bledý měsíček když stál, Na skálu a hvozdy husté Stříbro svoje vylýval, Slyšel Ivan v sladkém snění Serafínů zboropění. A hle, otevře se nebe, Zlatá z něj se prýští zář, Na Ivana jasně svítí, 111 Růženě mu barví tvář. On procitna, oči zvedne, Anjela dle lůžka zhledne, Který takto k němu mluví: „Šedesát jest již to let, Co přebýváš v poušti této, Opustils co mrzký svět; K odměně v večerní době Povolá Bůh dnes tě k sobě.“ Domluvil a v letu rychlém Vzhůru k nebi [zpět] se vznes’; Otevřelo zas se nebe, Radostný zas zavzněl ples; Jasná zář kol hvozdy zlatí, Až se Anjel v dálce ztratí, Opět svaté ticho všude, Tmavá noc v oudolí dlí, Na skále však křížek již se V ranní záři jasně stkví; Ivan z lůžka se tu zdvíhne, Na skálu ku kříži tíhne. A tam trvá na modlení, V rozjímání tráví den; Očekává v chladnou náruč Až jej pojme dlouhý sen. – Blíž a blíže k svému cíli Již se zlaté slunce chýlí. Ohnivé co moře plane Obloha, a poslední 112 Papršlek sesílá slunce, Na Ivana ještě zří, Který od modlení vstává, Zemi české požehnává. A pak sklesne, s sluncem zajde; Jako názvuk poslední Zvonku nad lesem umírá, U večer kdy s vížky zní, Jak kdy v bledém světle Lůny Doznívají harfy strůny; Sklesne mezi pestré kvítky, Které z mechu hlavu svou Vzhůru kolem hlavy jeho, Vzhůru kolem nohy pnou; Větřík hrá kadeří šedou, Líbá jeho ruku bledou. 113

SVATÝ VOJTĚCH.
I. I.
Jarou mladost nasleduje stáří, Šedé stáří růžovou to mladost; Jasný den noc tmavá nasleduje, Však noc tmavou vždy přemůže den. Nad zem českou den i noc tak vzchází, Za den celý svítí zlaté slunce, V šeré noci stříbrná zas lůna. Čtyrydcet již dnů ni zlaté slunce Nepochmouřilo se, ani luna, Ani hvězdy, zlaté zraky noci. Smutně kloní stromoví své hlavy, Hlavy své přikryté listím zvadlým. Dávno v prach již skleslo všecko kvítí, Dohučeli potučkové jaří; Nenapojená bučejí stáda; Sklopenou lid chodí k zemi hlavou. – Jaký trest to tíží zemi českou? Co jest provinila proti Pánu? – Z mezí svých že vyhnala Vojtěcha Vojtěcha svatého, svého otce, Svým by mohla kořiti se Bohům, Nekáraná slovy jsouce jeho: Proto čtyrydcet již dnů ni slunce Nepochmouřilo se, ani Lůna, Ani hvězdy, zlaté zraky noci. Proto zem tu nezrosila Lůna, Ani nebe slzami jasnými. 114 II. II.
Hle, co k hvozdu tmavému tam spěje? V dálce víc a více se to tratí. – Hle již opět více se to bělá, A dle toho, jako stín by tmavý Víc a více se to opět černá. Zdaž to labuť s orlem k lesu letí? Bílá labuť v spolku neslýchaném, S orlem černým ku tmavému lesu? Ani labuť bílá, ani orel černý, Nýbrž Hasoň jarý na svém broni, A dle něho na vraném to oři Starý Hora k lesu vzhůru spěchá. Odesláni jsoutě lidem českým, By prosili byskupa Vojtěcha, Vojtěcha svatého, vlasti otce, By se vrátil na zpět do své vlasti, K otčiny své horám, řekám, hájům, Mocného by prosil Boha Pána, Aby těžký odvrátil trest od nich, Dadouc zemi vyprosené vláhy, S vláhou tou i ourodnost dal vlasti. Proto oba rychle k lesu ženou; – Jarý broň již tepe půdu lesa, Za ním v houšti vraný oř pospíchá; Nad níma se lesa oblouk klene, Za níma se lesa stín rozkladá; Zmizeli již oba v tmavém houští. – III. III.
Radostná jde pověst po vší vlasti, Z tud kde Vltava se řeka rodí, 115 Až kde Sněžka k nebesům se týčí U prostřed hor hrdých Krkonošů; Všudy hlas se rozléhá radosti Že se Vojtěch opět k vlasti vrací, Vojtěch svatý, země České otec. Nad Zelenou horou slunce stojí, Kolem hory všudy plno lidu, Po obloze celé ani mráčku. Aj, tu velebný sem muž se blíží, Vzhůru na Zelenou horu vstoupá, Žíněným jest šatem přioděný, Kroky jeho silná hůl podpírá. Vystoupiv teď na Zelenou horu, V prach tu klesá, k zemi hlavu sklání, Vlasti své tu půdu milou líbá, Vroucně k Bohu, k Pánu se tu modlí; Od modlitby vstana zemi žehná. – Bouře mdle tu z daleka již hučí, Mrak za mrakem nad hory se vznáší, Zakrývá se již za mraky slunce. Hučí vítr; mrak se níže nese; Co nevěsta již se s nebem pojí Šírá země v vlhkém obejmutí, Hustý dešť se kol a kolem leje; Jen nad horou rozevřená mračna, Zelená jen hora v slunci stojí, Ostatní jest země deštěm skrytá. Na kolena klesá lid tu kolem, V podivení volá: „Svatý Vojtěch“! 116

ČECH.
Na palouce lesem obklopeném, Jenž se výš a výš po hoře táhl, Dohoříval malý ohníček; Kolem něho šest leželo mužů, Unavených bitvou bojovanou; Výše seděl sedmý, šedý stařec, V stínu jarem rozkvětlého šípku; Hlavu svou o harfu podepíral, Němá jenž ležela v rukouch jeho. Rozstřelo se nad ně ticho noční, A kde dříve bitva burácela, Zbledlých tíše leželo nepřátel, Co na nebes báni vysoké Ztuhlých nocí míhalo se hvězd. Z dálky znělo jenom vytí vlků Hladových, jenž blízké znali hody; V hlasy jejich mísilo se temně Duté lkání Vltavyných vln, Za horou jenž oužlabinou skalní Valila se hlučně v pustý hvozd. „Kdo jsou oni, jenž tam kolem ohně Unaveni bitvou spočívají? Podle nich se leskne jasná zbraň. – Kdo ten sedmý výše, stařec šedý, Jenž tam v stínu rozkvětlého šípku Hlavu svou o harfu podepírá?“ Šest to vladyků jest, přišlých s Čechem; Vypudili nepřátele z země, 117 Novou sobě vydobyli vlast; Spočívají unaveni bitvou, Bojovanou vítězně v den parný. Sedmý onen? starý jest to Bohdan, Pěvec šedý jest to vůdce Čecha. Táže se Bělodín, mládec silný: „Bohdane, proč oněměla harfa, Zvučně druhdy bitvu slavící?“ Odpovídá Bohdan, šedý pěvec: „Dvacetkráte vyšlo jasné slunce, Co jsme opustili starou vlast; – Posledně tenkráte zněla harfa, Třesoucími rozechvěná prsty Smutně struna dala vlasti: s Bohem! Ouplná až nad les vyjde luna, Pozdraví má harfa nové vlasti, Dobyté naší vítěznou zbraní; Zalká i nad hrobem skleslých bratrů, Smrt opláče mládce Bodromíra, I Krasony, dívky modrooké, Neboť obou, jenž zdobili luhy Jako kvítky jasné, není více!“ Z jedněch jakby bylo vyšlo ust, Jednohlasně volá vladyk šest: „Vypravuj smrt mládce Bodromíra, I Krasony, dívky modrooké, Vypravuj nám bitvu bojovanou!“ Mlčí chvíli Bohdan, starý pěvec, Odloží svou harfu a pak počne: „Burácí po jasném nebi hrom? Vešli v boj živlové? Rozstoupá Nebenosná skála se ve výši 118 Nad třesoucím v dolině se dvorem? Ani skála neláme temena, Ani v boj nevešli živlové, Neburácí hrom po jasném nebi; – Leč ryk bitvy opětují skály, Statný Čech v boj vede vojska svá, Hlasným zvukem vzbuzuje vojínů. Kouřilo se z zápalů obětních, Kolem nich se žen a dítek zbor V posvátném hluboce kořil zpěvu. Proti sobě stála obě vojska, Co dvé mračen na ztemnělém nebi; Zbraně, též i zraků zapálených Proti sobě sypaly se blesky. V prudkém běhu srazila se vojska, Co dva lvové v temných pustinách, Zazněl ryk, zazněl i třeskot zbraně. – Vystoupilo slunce na poledne, Posud válka nerozhodnuta, Ani semo ani tamo není Posud ještě ustoupeno v bitvě. K západu již sklánělo se slunce, Vítězem až posud nebyl žádný. Hle tu vůdce nepřátel se řítí, Raněný co střelou rychlou levhard, Zpěněné se černé vlasy vinou Širokých kolem ramen i prsou. Těžký mlat se v pěsti silné leskne, Chřestí plný přes ramena toul. Stojí Jarmil proti jako skála, Nepřátelský naň se vůdce vrže, Bojují, prach kolem nich se vine, Raněný pak sklesne Jarmil k zemi, 119 Zarachotí nad ním luk i toul. Blíže skály stojí Bodromír, K němu nyní obrací se vůdce. Staví kroky – oba na se hledí, Srší na se blesky z zraků svých. – Přiblíží se jeden k druhému. Zaleskne se vzhůru vůdcův mlat, Padne rána, Bodromír se vyhne. Bodromírův skví se vzhůru mlat, Vrhne se na vůdce, rána chybí; Rychle po něm poznovu tne vůdce, Skočí nazpět mžikem Bodromír; „Lkej k Moraně!“ silným hlasem volá, Hučí větrem těžký jeho mlat Jako bouře, skočí stranou vůdce; Chybí mlat, a padne borovice. Po něm vůdce, padne Bodromír, Zarachotí nad ním luk i toul, Šírý nad ním hlučně zalká les. Ustupují naši! – Vítězí Nepřátelské zbory. – Hle, tu Čech, V nejhustší se bije jejich tlupě. – Ustoupají nepřátelé před ním; Naše vojska pevně opět stojí. Proti němu vyřine se vůdce, Naň se Čech obrátí. Co Bůh války Stojí proti nepříteli svému; Kolem něho skví se brnění. Vlasy zlatá přílbice přikrývá, Na rameně stříbrný se štít Jasně skví co luna ouplná, Knězem kovaný v posvátném háji, V temné noci v světle ohňů svatých. 120 Požár rudý nad les vstupující Zvěstoval nám štěstí v každém boji, V němž se skvíti bude tento štít. Vrhne se na vůdce nepřátel, Jednou ranou zdvojí jeho štít, Zdvojí brnění i prsy jeho, Padne vůdce mezi mrtvoly; Zarachotí nad ním brnění, Posypaný vlastními jest šípy. Ryk ve vojště zazní vítězný, Prchají již zbory nepřátelské Jako srny plaché temnem lesním, Neb co hejno živých holubů, Rozražené rychlým sokolem. Naši však, co včely kolem oulu, Čecha kol a kol se shromažďujíce, Velebí ve zpěvu hlasném bohy.“ 121

SYN MLYNÁŘŮV.
U Vltavy, tam mezi vrbami Pod skalinou malý mlýnec leží; Hučí divá řeka pod kolami, S jekotem jenž kolem skály běží; Smutně zní té řeky hluk, Jako lesních rohů zvuk. Nad zroseným, mrtvotichým hájem Stojí měsíc s zesinalou tváří; Mdle se lesknou jedle v jeho záři, Pookřílé nově vzešlým májem; Smutně vichr lesem zní, Jako píseň pohřební. Tam nad lesem visí mlhy šedé, Jako truchloroušky v mrtvých kobce; S ními tihnou stíny šerobledé, Hvězdy tuhnou co světlušky v hrobce; Kol panuje těžký sen. Syn mlynářův, spí i ten? O ten nespí! Mílka jeho dřímá, Tíše, tíše dřímá v rakvi černé; Lůžko ouzké tisové objímá, Mrtvol chladný dívčiny nevěrné; Sklesla noc, jí zašel den, Dlouhý, dlouhý spí teď sen. Syn mlynářův přede mlejnem sedí, Při řece kde se kol skály vine; Skrze slzy na měsíček hledí, 122 Ouplný jenž hustou mlhou plyne. Smutně zní té řeky hluk, Jako lesních rohů zvuk. Z šedé mlhy měsíček vystoupá, Teď po dráze jasnobledé plyne; Hle lodička po vlnách se houpá, Proudné víry bez ourazu mine; Černá rakev strmí z ní, V níž sen dlouhý Mílka spí. Syn mlynářův s Mílkou k hrobu jede Po vodě, v níž Lůna lesk svůj hází; K hrobu ji jen v noci šerobledé, Lůny svit při pohřbu doprovází; Vlnky jasné plynou s ní, Šepcí píseň pohřební. Mlynář přede mlejnem smuten sedí, Ozářený světlem Lůny jasné; Skrze slzy na měsíček hledí; – – Až, kdy z jitra Lůny světlo shasne, Temná vlna hlasně zní, Syn že s Mílkou v řece spí. 123

PŘEDLKA.
Předouc dívka sedí pod rozkvětlou máji, Žel jí v srdce volá žežhulička v háji. Čtvrtý rok pod máji zde na mezi sedí, Od hor krkonošských dolu k Praze hledí. Z rána i u večer očka tam obrací, Zdaliž Milvoj její již se z boje vrací. Starostí ubledly červené prv líce, Že se Milvoj z boje snad nevrátí více. Kol rozkvětlé máje stehlík poletává, Tyli to Milvoji smutně provolává. Nese vranný havran zprávu o Milvoji, V krutém že on zustal proti Turkům boji. Zalká dívka smutně, o vy hory sněžné, Proč nezasypete dívky srdce něžné. Před dívkou veliký hle krákonoš stojí Dívčina se leká, dívčina se bojí. „Nestrachůj se, předlko,“ krákonoš jí praví, „Však tě mocnost moje všeho želu zbaví.“ A hle promodrává kvítko se pod máji; Žel žežhulka volá v každé srdce v háji. 124

ABAELARD HELOÍZE.
Zvířetnice za hory se sklání, Ubledlá s ní mizne denní zář; Za rybníkem nad porostlou strání Plné Lůny bledá vzchází tvář; Tichosť kol svou peruť rozprostírá, Zvonku zvuk jen nad lesy umírá. Samoten teď při okénku sedím, Posuď lásky k tobě cítě moc; – Zasmutnělý v dálné hory hledím, Jenž se víc a více tratí v noc; Tak mé štěstí prchá dál a dále, Až mne obstře hrobu temno stálé. Heloízo! by mně bylo dáno Spatřiti tě ještě jednou jen, Nežli v lůžko bude mi ustláno, V kterém věčný spáti budu sen; By, jenž tebe stíní, prchli mraky, Oko mé v tvé stopilo se zraky; To má touha z tmavého kdy lesa, Kolem něhož louka zakvětá, Vranný havran nad hvozdy se vznesa Rychlým křídlem v hory zalétá; Neb kdy tam, kde lípy stín se vlaje, Holub s družkou ve větvích si hraje. S oblaky nad zem se vznesti toužím, Rychlý s ními konati chci let; Však ach darmo, darmo jen se soužím 125 S svobodou mně zašel mou i svět; Slunce zhaslo, a noc sklesla černá, Mezi mnou a tebou dívko věrná. Oba nás zavírá temná chýže, Zeď klašterní od všech brání stran; Přísaha nás oba stejná víže, Mezi námi bouří ocean; Zem i moře proti nám se zdvíhá, Lásku naši zem i moře stíhá! – S Bohem buď! – již víc se neshledáme – – Dál nemůžu; – – bolestí jsem zmdlel, Myšlenka ta ňádra bolno láme, Strašlivý mi v srdci budí žel; – – Slyš v tom zní slavíka klokotání, Bolesť má tu rozplyne se v lkání. – 126

DÍTĚ.
Strašnou bouří oblak hrozí, Jak to upí v moře lůnu? Aj tu dítě v malém člůnu Sem tam po vlnách se vozí. Dítě! – dítě!! – – vrať se zpátky!! Neslyší; – jen neustále Člunek plyne dál a dále. Proč tak plyneš v neustání, Nehrozíš se bouře valné? Aj tu dítě oko kalné Zdvíhne, mluví v tichém lkání: „Pročby hrozil já se moře, Vždyť pak předci v hloubi této Otec spí již třetí léto. Nemusí tam tíše spáti, Neb kdy v tomto plynu člůnu, Slychám v temném moře lůnu Často tejně tejně lkáti; – Snad se mu tam po mně stýská? – Rádby chtěl tam k němu jíti, By mne mohl opět zříti. Neznám ale cestu dolu.“ Strašlivě teď bouře skučí, Zbouřené již moře hučí, Dítě plyne v němém bolu. Vlna za vlnou se valí, Podobná vysoké hoře; Polkne člůn ten; – zalká moře. 127

IDŮNA.
Idůno! má Idůno; Pro tebe vzdy se soužím, Ty jasná nocí Lůno, Po světle tvém jen toužím! Tam panoš lesem bloudí V smutném vzdy nařikání; V zvuky, jenž z harfky loudí, Mísí se větrů lkání; Kde v lese v hradu pustém V noc šerou sova stůně, Provívá listů šustem Zpěv jeho k plné Lůně: Idůno! má Idůno! Pro tebe vzdy se soužím, Ty jasná nocí Lůno, Po světle tvém jen toužím! Zní krajem chřestot zbraně, Nepřátelé se blíží; „Panoši! tryskem na ně!“ Mnohý se s koně sníží. Zem se pod ními třese; Však rýkem panoš zpívá; Tak při potoku v lese V bouř hlas slavíka znívá. Idůno! má Idůno! Pro tebe vzdy se soužím; Ty jasná nocí lůno, Po světle tvém jen toužím. 128 Jest bitva bojována, Panoš se s oře sníží; Pouť jeho dokonána, Dřímota zraky tíží. Již dubec na něm stojí, A srny na tom hrobě, Kdy den půlnoc s dnem pojí, Pasou se v tiché době. Idůno! má Idůno! Spojen s tebou přebývá; Ty jasná nocí lůno, V tvém světle se slunívá. 129

TĚŽKOMYSLNOST.
Zašlo slunce již za hory; Poslední červánek plane Nade hvozdem, ptactva zbory Utichli, jen větřík vane, Pohrávajíc dubů listem; Bezbarevná vlnka hrá Přede mnou v potůčku čistém. V větru zní harfka má. Jak když zašlo slunce jasné, Noc když roucho rozprostírá; Poslední jak svit uhasne, Neb nad lesem jak umírá Ohlas zvonku poslední Když u večer z vížky zní; Neb jak růže v háji zvadne: Tak tys klesla v lůžko chladné. A nad skálou Lůna bledá Šedými oblaky plyne; A co truchlorouška, šedá Kolem ní se mlha vine. Vzhůru vzchází hvězdy zlaté Osvěcujíc světa chrám; Kolem mně jen ticho svaté já zde bydlím v poušti sám. 130

NOC.
Slunce zhasne; šerá noc zahalí světy. Slyš přes hřbitova zeď s vížky mechem kryté Hlásá zvon krajinám již Vůkolním to nocí tmavou. K cíli přijda chodec, hůl svoji odloží, Prach s svých setře nohou –; pouť dokonána jest; V ouzkém dřímota lůžku Tíží pak zraky umdlelé. Mně proč těsno bylo, proč slzeli zraky, S sluncem den kdy zašel za zsinalé hory; Haslo když zoře a zvon Když zavzněl krajinou tichou? Blízké předtušení snad to bylo smrti? Myšlenka zvukové že mne zovou zvonu S jasným dnem k hrobu temnu Tam že sklesnu opuštěný? – Darmo však se leká srdce ticha hrobu, Darmo strach zatají dech člověku v prsu, Spatří kdy smrti obraz; Stínem jest jen uleknutý! – Nechť jsem v hrobce tiché, nejsem opuštěný! S sluncem zajdeli den, sklesneli noc šerá, Vzejdou hvězdy nebeské, Svítí Lůna i na hroby. 131 Jen když den zahalen byl v šedivé mraky; Pak černá panuje noc v světě; na hroby Pak ni hvězdy nebeské Nesvítí, ani Lůny zář! – 132

BOJARÝN.
Pod Bojara převysokým hradem To Bojara, mládce Bojarýna, Zvadla růže kouzlící svým vnadem; – Holým trním roste rozmarýna. V rozlehlého nad ní dubu stínu, Na větvi se houpá malé ptáče; Smutně hledí na tu rozmarýnu, Zvadlou růži v zpěvu temném pláče. Tmavým, hustým černým lesem Prostovlasá dívka bloudí; Tmavým, hustým černým lesem Smutný pláč a lkání zní. Bosa hustým trním kráčí, Z rozervaných bílých rukou Krev po šatu bílém kape, A uzvadlý dávno šípek, Jakby opět znova květl, Smutné dívky zdobí krev; Kudy kráčí noha její Rozervaná, zkrvavělá, Červeně se všecko skví. Lůna v mrak se zahalila šedý, Není po nebi ni hvězdy jasné, Nad lesem jen míhá svit se bledý, A i ten po chvíli malé hasne; Na vysoké proti hradu stráni Houpají se křoví stíny husté; Časem zavzní z černa lesa lkání, Časem ticho kol panuje pusté. 133 Na cimbuří hradu svého Zasmušený co noc černá, Jako Lůna v mraky šedé Zahalený v plášť široký, Nad propastí nad bezednou, Okem plameným v ní hledě, Stojí mládec, Bojar jest to, Bojar, statný Bojarýn. „Slyš, co pláče tmavým lesem? – Již to mlčí – zas to pláče – Opět mlčí – opět pláče – Vzhůru! sedlo mi na oře, Vzhůru, rychle! – Rychle! Vzhůru!“ Hui, již letí v tmavou noc; Jako blesk se mihne mrakem, Tak on letí v tmavou noc. – Na cimbuří hradu jeho Stojí panoš, hledí v noc, Kolem hledě, smutně pláče. Čeká do jasného jitra, Čeká přes den zamračený, Čeká přes noc opět celou; Nevrátí se Bojar více, Statný Bojar Bojarýn. V lese kde se jedle s dubem pojí, Obklopená vůkol houští stinnou, Kamený na kopci křížek stojí, Kolem něj se větve dubu vinou. Rozmarýna v podzimních tam dobách Vzhůru pne se mezi holé trny; A na dvou porostlých mechem hrobách Pásají se v zboru plaché srny. – 134

ZPĚVEC.
I. I.
Nad rybníkem na skále Na skále na vysoké Pošmournou černou nocí Oheň se jasně vzhůru pne. – Plamínek – plamen svítí Na hvozdy šírošíré, Požár se vzhůru nese, Obloha též se rudí. I rybník stkví se v záři, A vlnky zlatolesklé Vesele si šeptají. – Výr ze snu probuzený Uleklý světlem takým Obdivující záři Rozlehlou nad lesami Hlasitě nad tím houká Blíže se k ohni nesa. Již oheň dohořívá, Plamen – plamínek svítí, Jiskří se, doutná – zhasne. Obklopí šíré hvozdy noc, Obloha opět zčerná; V rybníku záře zhasne, A tmavé vlnky šepcí Jako pohřební píseň; Smutně si žába kuňká; Smutně si sova houká V rozlehlý tmavý les. 135 II. II.
Slavíček polétával Rozkvětlým nade sadem, Houpával se ve květu Zbělelé na jabloni. Lítával si nad lesem Nad hájem rozepínal Křídélka rychlorychlá. – A kudy polétával Zněl hlasně jeho jemný zpěv; Rozkvětlý sad se ztíšil, Umlknul šírý les i háj. Větřík svá křídla složil V zeleném zdříml háji V vysoké borovici. – Poslouchal potok tíše Dojemný zpěv slavíka. Pozdříml i slavíček, Spánek mu očka zklížil, S rozkvětlé sklesl větve. Pne vzhůru mech se nad ním; Umlkly zpěvy jeho; A nad jeho hrobečkem Přesmutně hučí šírý les. I větříčkové rychlí V ouplném světle Lůny Smrt jeho oplakávají. –
Chodíval jinoch po horách, Dolinách šíré vlasti, Zvučnou si harfku nosil. Vítaný býval po vsích host, 136 I v hradech rád byl vídán. Umělou kdy on rukou Vztetelil zvučné strůny, Mnohé tu dívce smutné Jak pochmouří se hvězdy Zastřely slze jasný zrak; A jak za jitra rosa Stkví se na lístku růžovém, Tak na rozkvětlých lícech Dívčiny slza stkvěla se. Často nad hájem zavzněl K ouplné lůně jeho zpěv. Není jinocha více; V chladném on dřímá hrobě, Nebť na perutích zpěvu Odlítla duše jeho. A jako s květem vůně, S ohněm i požár zmizí, Jak zpěv s slavíkem zmlkne Tak i s jinochem dobrým Zalítly jeho písně, I harfka oněměla. Pláčí jej všecky dívky Co řeka bouří zdmutá; Jinoši nařikají Nad ním, jak v zimní noci Smutně zní výtí vlků, Lká proň i šírošírá vlast Lká pro něj zbouřeného Co moře vlnobitím. Pro něho truchlí země, Lká pro něj hustý tmavý hvozd, Lká pláčem holubiným, 137 Roní proň slzy jasné Slzy, zelené listí. Šírá pokryla země Příkrovem kol se bílým, Nesvítí ani Lůna Nev[z]chází žádná hvězda, Jen mlhy siné sklesly Na hory na doliny, Kol zahalily šírou zem. Jaro kdy vzejde mladé, Slzy proň jasná Lůna Nad jeho hrobem pláče. Pak pláče každé kvítko. 138

ZPĚV LOVECKÝ.
Trouby
Zbor Hurah! hurah! hurah! (Echa) Tak vesele jasný uvítán buď den, Jenž modrem se na nebi zdvíhá, Ven ze dvoru temna, u prostoře jen Tam veselo nám; jen ze dvoru ven, A hlučno ať zpěv se rozlíhá; By hluboký přírody zaplašil sen. Hurah! hurah! hurah! – Quartett Hluboký mrtvého lovce je sen, Piano Jej nezbudí k honbě již veselý den, Cresc: Teď živi, teď k honbě, teď veselo jen. Zbor Hurah! hurah! hurah (Echo) hurah! – Viz zelený jak se na lovce tam bor Tak vábně a radostně dívá, Již od zpěvu každý se probudil tvor, I ozvěna hlasně od dalekých hor Co daleký zpěv se ozývá; Ji probudil ze sna náš lovecký zbor. Hurah! hurah! hurah! 139 Ba milý je život a milý je bor, Je nerad opouští uhoněný tvor My živi, my k honbě, my lovci jsme hor! Hurah! hurah! hurah! Již v prostoře, v dálce za námi je ves, Náš zbor se již lesem prodírá, Viz jelen! tu rána na ránu a ples, Zvěř prchá, léč raněnou dohonil pes A lapený jelen umírá, A vesele hlučně se rozléhá les: Hurah! hurah! hurah! Již padl a neslyší vrahů svých ples, Víc nikdy svůj rodný již neuzří les. Nám kořist, nám veselá honba je dnes. Hurah! hurah! hurah! 140

BALLÁDA.
Pokraj skály jinoch sedí, V jeho rukou harfa dřímá; Prvním jitrem v dálku hledí – Vyskočí i takto hřímá: „Pohřbi harfu hloubi černá; – Pevný meč mi v pravou ruku; Vzhůru! za mnou! mládež věrná! Skončíme ať vlasti muku!“ Letí harfa mezi skály – – Posledně zavzdechne sobě; – „Dobrou noc!“ zdál struny vály Na svého co pěvce hrobě; „Bílá horo, bílá horo! Odstři příkrov, jenž tě kryje, Jitro tvé juž svítá skoro Naše krev tvou vinu smýje.“ „Sněžka zdvíhá čelo jasné Krakonošů lampa plane Krvavé až zoře zhasne, Zlaté Čechů slunce vstane!“ V okruh vlasti zavzní plesy, Hučí jitrem řeky zdmuté; České zavzní v kolo lesy, I za lesy zvony duté. 141

TĚŽKOMYSLNOST.
Buďte zdrávy vlasti modré hory! Vltavo buď zdráva v stínech svých! Ty dědino, jejiž temné bory Hučeli v můj dětský pláč i smích! – V smích můj pravím? – Ten kdy uslyšeli? – Vesele můj zřídka planul zrak! – Jinošství však kdy mne brány zřely Ach tu jal mne na vždy želů mrak! Časně jsi mi zpustl snů mých ráji Pouhý mládci zustaviv jen svět!! Jednou lze jen věnce víti v máji, Jednou plane, pak již nikdy, květ. To jest, co mi o žití se snilo? – To sliboval dětinský můj věk? – Po tém oko touhy slze lilo? – Krásná víro! Tys jediný vděk! – A proč teskním? – že nevzešlo kvítí, Jaké čárný předvodil mi sen? – Jaké ve snách zkvětlo živobýtí, To jestoty neuhlídá den! – „Otři zraky!“ vešken lid mi praví, „Vidíš hroby? – Mníš že mrtví spí „Beze snů? – Ne! – Jiný svět je baví, „Znovu oni jitro svoje sní!“ Tíší mrtví? – ! – Ty že z novu žijí? – Z novu žijí? – – Vlastní vůli svou? – Či nuceně žíly jejich bijí? – 142 Proti vůli v nové sny zas jdou? – – Za hroby mám z novu mladost sníti? – Aby z novu její prchl stín? – O by mohl na vždy hrob mě krýti! – Věčné nic! v tvůj já se vrhu klín. 143

BUDOUCÍ VLASŤ.
„Slyš, páže můj! proč smuten stojíš? – Slyš, páže můj! – sem blíže pojď! – Snad že se vlny mořské bojíš? – O neboj se, pevná jest loď. Slyš, páže můj! – darmo volání; – On neslyší! – Co znamená Ta touha tvá, to tvoje lkání?“– „„Tam za mlhou snad vlasť je má!““ „„O patř! o hleď! co z moře klínu V požár večerní vystoupá; Polou to leží v mlhy stínu, Půl to chová vlna skoupá. O pane, hleď! v poslední záři Jak zlatě soumrakem to hrá; O jistě vlasti hledím v tváři, O jistě! jistě! vlasť to má!““ „O páže můj, nechtěj tam zříti! Darmo radostný budíš cit! – Co pravíš vlastí svojí býti, Jest jenom Lůny chladný svit; Až vzhůru se nad moře zvedne, Až poslední dne zhasne zář: Obličej její touhou zbledne, Jakou i tvoje zbledla tvář!“ – – „Slyš, páže můj! – Kroky měsíce Jsou daleko, v půl přešla noc! – Proč rosí slza tvé zas líce? – Jakého želu zas tě moc, 144 Mé dítě! moří?“ – „„Hleď, o pane! Sotva to oko rozezná, Co v bledé Lůny záři plane; O jistě, jistě vlasť to má!““ „Čí jazyk tobě řečí zrádnou Lhal vlasť, kterou teď hledá zrak? – Ty nemáš, chlapče, vlasť nižádnou! Co tam zveš vlastí, jest jen mrak. A proto slyš! o slyš, pojď spáti, Než líce z jitra zbarví den; Snad že se ve snách budeš smáti Vstříc vlasti své; sen jako sen!“ Poslechnul páže, odšel spáti. Ještě nepřešel noci stín. Pán vloží, pokoj chtě mu dáti, Jej v lůžko chladné, v moře klín. A nad ním jitro, večer vzplane, Již však nezbarví jeho líc; – On věčně, věčně nepovstane: – Že hledal vlasť svou, neví víc. 145

JAROSLAVNA.
Za horami vzdáleno jest Zlaté slunce, lampa světův; Šerem přes hladinu mořskou Lkaly zvony smutným tónem Touhu země po slunéčku. Růže klonila hlavinku Umírajíc, nejsladší Vůni zahradou vydechši. Po jezeru tichotiše Ploula labuť, bílá labuť. Bílým táhlým hrdlem jejím Na peruti nočních dechů Vznášela se píseň její V dálky, v dálky neskončené, Poslední labutí píseň! Nad jezerem na balkóně V tichou tajuplnou noc Lkala Jaroslavna pláčem řeky, Vinoucí se rozkvětlými luhy. Bělejším nad labutino hrdlem, Nade růže rtoma krásnějšíma, Nejkrásnější linula myšlénka: „O, jak touží srdce mé se vznésti Vzhůru k světlu, které svítí světu! Že pak člověk jest tak vzdáleným Od slunce, jež vzešlo na Golgatě, Jehož jiskrou ztracenou jest svět. 146 Výš a výše postupovati, Podobnějším vezdy býti jemu A posléze v jedno splynouti S zřídlem!“ 147

VZOR KRÁSY.
Proč, má harfko, zpívati kdy chtěje Krásy vzor tě pojmu, rokotáš V rukouch mých? proč struna se tak chvěje? Odvážlivost zpěvu mého znáš? A předc duch můj vzhůru jen se strojí, V orličí se odváží on let; Nechť se ruka třese, nechť se bojí, Hluboko již pod ním leží svět. Již jej patřím krásný obraz její, Již jej vidí duše, duše má; „Sláva!“ nervy v souzvuk s světem znějí, Touha, hrůza, láska srdcem hrá. S nadhvězdného sestup stolce blíže! Však co žádám, bleskem zahynu, Vždyť mě k zemi tělo ještě víže; Sestoupí-li, v nic se rozplynu. Tělesnému oku noc ji krýje, S rozedněním shasne oka svit; U vzezření duše jenom žije, A tam temný jen ji najde cit. Tělesným ty okem nespatřená, Duše jen tě temně patří vzhled. S Bohem, v Bohu bydlíš nestvořená, V prvním dnu s ním založilas svět. 148

NA POPRAVIŠTI.
Noční kolem rozprostřel se klid, Na pahrbku vybledlá se míhá Lebka, jež se nade kolem zdvíhá; Bledé luny oblévá ji svit. Krajina kol pustá, holá, tichá, V dálce les jen v tajemných snech vzdychá. Otevírá půlnoc hrobů klín, Kol a kolem temné šepotání. – Nad svým hrobem mnohý bloudí stín – Či ni v chladné zemi nemá stání? Hle, zář luny tiše dolů svítí, Mladá krev kde rozlitá se třpytí. 149

NOC.
Temná noci! jasná noci! Obě k želu mne budíte. Temná noc mne v hloubi tiskne, Jasná noc mě zhůru vábí; Temné hlubiny se hrozím, Ach! a k světlu nelze jíti. Vy hvězdy jasné, vy hvězdy ve výši! K vám já toužím tam světla ve říši, Ach a jen země je má! Člověkem jsem; než člověk pohyne; Ve své mě lůno zas země přivine, Zajme, promění a v postavě jiné Matka má, země, zas mě vydá! Vy hvězdy jasné, vy hvězdy ve výši! K vám budu toužiti světla ve říši, Ach a jen země bude má! Květinouli mne životu navrátí, List můj i květ můj se k světlu obrátí; Však ach, jen země zas tma mne uchvátí, Světla ve stány jíti nedá! Vy hvězdy jasné! – Vy hvězdy ve výši! – 150

DOBROU NOC!
Dobrou noc, o lásko! zlatá číše, Naplněná smrtonosnou slastí! Tvoje krásná, klamuplná říše Nebude již nikdy mojí vlastí! Miloval jsem na noc vzešlé světy – Jasné světy z jitra doplanuly. Miloval jsem z jara krásné květy – Bujné větry pryč je zavanuly. A tak vše, co radosti mi neslo, Láskou mojí v brzkou zkázu kleslo! Ještě jednou v mladosti mé kraje Zpět mě vedlo mdlého slunce zlaté; V snů mých říši, ony stíny svaté, Kde jsem bloudil, jako dítko hraje. Mrtvo kolem – pustota jen pouhá. „Vše mladosti mé uvadlo kvítí?“ „„Bez slunce květ nemá zniku, žití; Slunce zašlo a noc byla dlouhá!““ Pláči hořce. „Proč, o slunce jasné! An tě sotva mdlý můj zrak uhlídá, Již tvá záře zase mi zahasne?!“ „„Hasne! hasne!““ ohlas odpovídá; A již tma se kolem rozprostřela. Chtěl jsem kvítí – noc jen slzy měla. Teď jsem tichý; harfa bezestrunná Zavěšena v kobce otců přešlých; Tichý, jak v zásvitu světů vzešlých Nade hroby noc je stříbrolunná. 151 Však co chová harfa v spustlém klínu? Kdo mi tajné její žely poví? – Kdo vyřekne a kdo ustanoví, Co noc tichá v bledém tají stínu? Větřík zdychne v harfy lůno duté, A ta, ač již struny žádné nemá, Zalká zvuky nezapomenuté! Vzplanou noci zraky žalonosné, Šírou zemi kryje slza němá!! – Či ne slza? – snad jen kapky rosné! 152

V CHRÁMĚ.
Půlnoční vstal měsíc nade Pražský chrám, Smutný v pustém chrámě já jen stojím sám; A bleda měsíce slzí plný svit, Ve mých jenom ňádrech trudný budí cit. Či ostatních? – Ne! – svit jeho čili stín Nepronikne rakví ni hrobový klín! Nezaplaší noc, a nezaplaší sen, A nezbudí bouřní mrtvým srdcím den, Jen po sochách hrobky barví mrtvá zář Korunu nevěrnou i kamennou tvář, Míhá se po lících neprobuzených Co utichlý pláč, ba co lehounký smích. Při každého nohou kamenný spí lev Co umdlelá síla i ukrotlý hněv. Slávy zašlé stín, ba půlnoční i strach Obletuje otců mých zlehčený prach. Nešťastného syna však praviceť mdlá, A síla ust jeho skřípění jen má. 153

KRÁLOVIČ.
„Dlouholi krýti, temná noc, Perutí černou budeš zem? Zem, která sluje vlastí mou, Však vlastí mou ach není! – není! – Zde vzejde slunce – chladné jest; – Vyvstane kvítí – svadlý květ; – Zazní-li hlas, tu hlaholem Uráží cizím ucho mé! – –. Kdež zem, která mi otčinou? – – Tam za tmavými horami Rudí se v jitru obloha; Tam odtud libé hlasy zní, Co přes hvozd rohů lesních zvuk. Zda věčný hvězd to souzvuk jest – Či otčiny mé hlas to zní? O jistě, jistě tam má vlast! Však tmavá noc v ni stezku kryje.“ – Tak temnou nocí s větrem lká Na pusté skále královič; Však ne té země královič, V níž bydlí: v dálce jeho vlast Neznámá jemu, neznámý V ní kraluje otec prý jeho – Syn nezná ho, ba nezná sebe sám! – Čím víc se za horami dní, Tím více roste touha jeho; A z dálky jakby rohu zvuk Jej přes hvozdy zval v dalekost, 154 Tak jej to mocí pudí v před, Kde tuší, vlast že jeho jest. Již spěchá rychlým krokem tam; Však nezná stezky před sebou, Nad šírou zemí černá noc Bezhvězdé roucho rozestřela. On bloudí v levo, bloudí v pravo, A hledí v před a patří v zad, Noc kolem – kolkol temnota! Zalká pláčem holubiným, Úpí hlasem vlašťovice, Toužně hledí v černé nebe, Prosba jeho zhůru zní; Žádost jeho vyslyšena, Za horami víc se dní; Ajta nové v jitřním zlatě Vzejde slunce na Golgatě!!! 155

UMÍRAJÍCÍ.
Krásné slunce, zlatě zacházíš, Skvěle pouť denní svou dokonáváš, Poslední blesky kol kolem házíš, Zeleným luhům „dobrou noc!“ dáváš. Stromy a květy v tvé záři se skvějí, Háje a louky v tvém dechu se chvějí. Nuž, dobrou noc i já ti poslední Dávám – neuzřím světla už tvého, Až prchne noc a se rozední, Zář zbarví tvá – jen kříž hrobu mého, A za hory slunce až opět zajde, Již luna o mně pověsti nenajde! Jako poutník z vlasti když se ubírá, Ještě jednou kol se ohlédne, Těžký bol mu prsa svírá, Oko vlhne – tvář mu zbledne – Nebyloť ve vlasti nikdy tak krásně – Nesvítiloť nikdy slunce tak jasně! Tak – černý ač hrob podemnou zívá A zápach mi vane z hřbitovních houští: V svět se má duše ouzkostně dívá A vlast pozemskou neráda opouští! Posledním strachem prsa se ouží, Duch ještě jednou po světě zatouží, Však už nadarmo, darmo se souží! – 156

CIZINEC.
Cizinec bydlí na pusté skále, Slunce mu sotva zasvítá! Chlad a mlhy tam panují stále – Květina tam nevykvítá! Studený vichr s kadeřmi pohrává, Zmrtvělý kolem mu svět, Čas ubíhá i opadává Mladosti cizincovy květ. Jakž možno jen, že si nezoufá? Jak zlomená květina vadne. Štěstí proň, že v nic nedoufá Než – v klidný růvek v zemi chladné! Nač také by čekal více? Vzdálen jest od svých srdcem – myšlenkou – O lásce sen byl jeho milenkou, On sám shaslá – jen doutnající svíce! Zem studená ho skrýje, Kde? – Zda hrob jeho komu znám? Neoželen tam kdesi shnije – V hrobě jak v životě – jen sám! Plakat proň žádný as nebude, Jakž u domácích bývá – Cizinci jen vichr zahude A někdy v noci sejček zazpívá! 157

POUTNÍK.
Chodec mdlý se k otčině své blíží, Za hory se ukryl slunce svit, Víc a více noc se k zemi níží, V náruč snu tichého klesá lid, Nivy, háje dřímota už tíží – On však žádný nenalézá klid; Před sebe v noc hledí neustále, Krokem rychlým spěchá dál a dále. Nad lesy vystoupí luna bledá, Truchlící by utěšila svět, Zabraňuje však jí mlha šedá. – Mdlý tu chodec patří v před a zpět, Kolem sebe známých míst zde hledá, Kolem vysílá toužebný hled – Tu aj před ním otčina se zdvíhá, V šeru mlh však temně jen se mihá. Jako chodci – takž i mně se děje! Obraz jakýs před můj vstoupá zrak, Však jen mdle se barva jeho skvěje; Krásy, zdá se, že ho zdobí znak, Ač i touhou srdce mé se chvěje, Nezřím ho v té kráse – šedý mrak Ukrývá jej příšera co bledá A jej v pravdě poznati mi nedá. Dějin věštkyně, dej slunci vzjíti! Zaplaš mlhy, jež je kryjí tmou, By lze bylo v jasnotě je zříti! Na svět celý nad ním povznes svou 158 Pochodeň, jež světy vše osvítí! Ukoj touhu v srdci chovanou, By ve věčné zapomenutí nekleslo Nadějí živoucích skryté veslo! Hle, má prosba zdá se vyslyšena, Touha vřelá bude splněna! Kynutím bohyně vyvýšená Slunce budí, prchá mlha zlá, Žalu bouře v prsou utišena; K světlu procitá i duše má, Slunce vzchází s jasnoskvělou tváří, Obraz pálá v růžožžavé záři! Z jitra kdy se východ zapaluje, Nejprv hory jen se v dálce skví, Ranní vichr mlhy odvaluje, Doliny však ještě ve tmách spí; Víc se svítá – věž už vystupuje, Až pak plné slunce s oblak zří, Aj, tu ves se před očima bělá, Zraku krajina se zjeví celá! Tak před zraky mými se vyrojí Přízrakem směs vzešlých obrazů – a již Zponenáhle díl se k dílu pojí, Vždy živěji postupují blíž, V celé pravdě až přede mnou stojí! – Věštkyně! přej čarovnou tu říš, By mé harfě zjevit bylo dáno, By co sám zřím, též od jiných bylo znáno! 159

CESTA Z ČECH.
„Ještě ten přejdete les. – Slunce k večeru se sklání – A než zář, jež zdobí ves, Sejde s věžních bání, Překročíte českou mez.“ Teď se vrátil, jenž nás ved’. – My však jako laňky skoky, Neb jak spěchá času let, Zrychlili jsme svoje kroky, Cestou jdouce k lesu v před. Luhem, větříčku, mi věj, Ovlaž moje líce zňaté – Záři jasnou v tvář mně lej Ještě v vlasti slunce zlaté; – Tak! – Teď vlast se dobře měj. Již jest meze překročena, Za mnou leží česká zem. – – V zříceniny rozvalen, Tamo leží hrad ten starý! V modré roucho zahalen, Pod ním stojí lesík jarý, Černá věž ční z něho jen. Taký hrad – to vlast je tvá! Hrdé stavby sešlé rumy, Pohleď na ni zdaleka, Snad tvé žalující dumy Z tuhého ji zbudí sna! 160

MNÍCH.
I. I.
Na Bernardu klášter dřímá, Pusté ticho dvůr objímá; Mníchové spí pevný sen, Jeden ze všech nespí jen. – Kroj jeho cizince jeví, Odkuď přišel žádný neví; Při okénku nízkém sedí, Stuhlým okem v dálku hledí. – Zimní noci roucho kryje Sněžné hory Helvecie; Dolu horou, vzhůr po hoře, Všude bílo, – sněžné moře, – Nade sněhy tváří bledou zírá Luna mlhou šedou; Šero, pusto, mrtvo kolem, Psi jen bloudí horou, dolem. – Cizí ten noc každou sedí, Stuhlým okem v dálku hledí, – Ducha mhy mu stíní husté, Jako venku hory pusté; Oko jeho hrůzu jeví. – Proč tak sedí? – Žádný neví. II. II.
Znovu noc plášť rozstře černý, Mníchové spí pevný sen; Rytíř Góra nespí jen. – 161 Však i panoš nespí věrný. Nízkým oknem tamo hledí, Kde sám rytíř jeho sedí. Zimní noci roucho kryje, Sněžné hory Helvecie. Dolu horou, i po hoře, Všude bílo, – sněžné moře, – Nade sněhy tváří bledou Mrká Luna mlhou šedou; Šero, pusto, mrtvo kolem, Psi jen bloudí horou, dolem. Víc a víc se Lůna níží, Strašněji noc zemi tíží. Zvonky zní – a psové vyjí, – Sklesla půlnoc – zvony bijí. Slyš! jak strašné vykříknutí, Jak je hrůza z hrdla nutí; Ještě jednou – ticho všude. Břinklo okno – co to bude? – Volá panoš – mníši běží, Klášterem se světlo míhá. – Po chodbách se křik rozlíhá, Bez sebe že Góra leží. III. III.
Věrný panoš k rytířovi spěje, Nad nímž mdloba peruť rozprostírá; Zmrtvělého panoš podepírá, Vřelé slzy po ruce mu leje, Studený mu z čela pot utírá, I tvář schladlou vřelou slzou hřeje, Ztmělé rytíř oči otevírá, 162 Po celém se těle hruzou chvěje, Mdle se oko pod brvami stkvěje, Jakby temnost kolem byla čírá; Znovu klesá i znovu umírá; I zas znovu opět pookřeje. Panoš pláče i panoš se směje, Pána na obživujícího zírá, I tvář svoji v lůno jeho kreje. ZPĚV PRVNÍ. 1. S hradních věží dutě zvony znějí, Mutně tichym hradem mníši pějí; Smutek, jako oblak hrad objímá Róna, paní hradu, v rakvi dřímá. „Dobrou noc jí.“ Však jest první den, Co ukončil žely její sen; Neb kdykoli nad porostlou strání Vzešel měsíc, slýchal její lkání; A kdy již za jitra slunce plálo, V růžové vše již se záři smálo: Ještě oko její slzy lilo; Jí ni slunce zrak neosušilo. V kobce tiché, černě obestřené, Jako by se v ní rozestřel mrak, Dléla ona; uplakaný zrak Na obrazu dcery své milené Po den celý upřenýtě měla; Jakby věčně ji jen zříti chtěla. Uplynula jsou již mnohá léta, 163 Co to děvče v mladosti růžené, Krásné jako jitro uzarděné, Z hradu ušlo do šírého světa, Hněvem otce, praví lid, puzené; – Pak i on sám ujel z hradu svého, Zahnán v dálku od svědomí zlého. – Odjel Hron. – Kam? – Posuď žádný neví, – Aniž zdá se, žeby přišel více; Protož Róny žel víc neuleví, Léč až v smrti zblednou její líce. – 2. Teď však zbledly; ztichlo lkání její, Mutně jenom hradem mníši pějí, Pozustálých pláč zní smutně jen, Róny žely tichý skončil sen. Pode hrádní kapli, ve tmě pouhé Leží místo tiché, bez jitra svítání, Kde ve zdání, či snad beze zdání – Spí pánové hradu v noci dlouhé; Sedum sloupů do půl kola stojí; Kol a kolem železná je mříže V obejmutí věčném k sobě víže; Na hoře je vlastní rámě pojí; – – V středu dolu visí sponka dlouhá, Na ní lampa, světlo v ní nejasné Div že hoří, – plápolá i hasne; I zas doutná; – jemu se jen rouhá Čírá tma, jenž se v kol hrobky vije; – Časem prchnouc, v polou odekryje Všecky hrůzy místa tak pustého; 164 Časem vše zas do roucha hustého Šerých nocí sevře; – až se srdce leká, Kdy pomyslí, ta – že tma naň čeká. Mezi sloupy u prostřed té mříže Hledí Christus s vysokého kříže Truchlorouškou jestiť pozastřený, Světlem mdlým jen v polou ozářený; A při sloupu každém ozbrojená Stojí socha mrtvých hradních pánů S mečem v pěsti, jakby ta postava zděná Byla, hlídať prachu svého schránu. Skučí větřík škulinami stěny Pustopusté hrobky mrtvym šerem Zemřelých jako dech zatajený Dlouhym po přilbicích soch těch hraje perem; – By se prodral slunce blesk tam zlatý, Ozářiti chtěje krásnou mocí Rakví lůno, v hrůzy tyto spiatý Stane se jen pustou zase nocí. Světlem bledým Lampy ozářená, Stojí rakev, v které Róna sní, Mníchem šedým Prosba pronešená Srdečné co lkání hrobkou zní: „Pane dej, ať na vždy nezahynu, Pane promiň v soudu tvém mou vinu; Dej ať v brzku hrůzná noc mi přejde, Jitro zlaté nade hroby vzejde!“ „„Pane promiň v soudu tvém mou vinu, Pane dej, ať na vždy nezahynu; 165 Dej ať v brzku hrůzná noc mi přejde, Jitro zlaté nade hroby vzejde!!““ Za nim v zboru všickni mníši pějí. – Hlasy jejich jako lkání znějí, Než zvuk tento v kol o rakve duté, Rozhoštěné v hrobce vyklenuté, [Kde předkové, hradu páni dlejí;] Z níchž ni prach již není, obražený, Zachechtá se, co smích zatajený. – Ticho opět. – Slyš! teď koně ržání I podkovy hlásné klopotání Přes nádvoří v uši mníchů bije, I zazvučí plesu hlas ve lkání: „Pán se vrátil!“ – „„Pán ať žije!!““ Zasmušen na oři Góra sedí, Kolem něho všecko tiše stálo. Nepromluviv kolem sebe hledí, Všecko se mu snad tak cizí zdálo? Okna hradu naň co zraky zřely Umrtvené, jakby se ho chtěly Zeptati, kde sám tak dlouho bloudil? Stíny stromů tajemně se chvěly, Jakby každý nad příchozím soudil. A on stojí – mlčí – v kol se dívá, Ňádra se mu v tajném zdvihnou stesku, Neb se bledá divně tvář usmívá; Ztmělé zraky v strašném mihnou blesku. Skočí s koně – kolo užasnuté Vstoupí; ptá se, co as rytíř ráčí? Ten pak sklopiv oko nepohnuté, Vrhne uzdu a v hrad zpustlý kráčí. 166 ČÍSLO PŘEDPOSLEDNÍ. ČÍSLO PŘEDPOSLEDNÍ.
Splynula tichá noc, podletní vítr vál, Velebný Vyšehrad v papršlku Lůny stál; Od zdí od sesutých i od skal kolmých stín, Stopil se hluboko v Vltavy temný klín. Dvanáctá odbila, poslední mroucí zvuk, Se vmísil v ječící stříbrné vlny hluk, I z blízké hospody v znějící hlásně smích. – V bílý plášť zahalen pod skálou stojí mních; – Velebná postava. – Vybledlou jeho tvář, Strašnější činila sinavá Lůny zář; Šedý vlas přes jeho zmrtvělý visí zrak, Tak kryje jizlivý zdoutnalé hvězdy mrak; I strašně po skále jakkoli vichr lkál, Ticho, však strašněji šedivý mních se smál. V tom temnou nocí zvuk stříbrný harfy zněl, I smutný dívky hlas mutnou si píseň pěl: „Vítr, chladný vítr věje Přeze hvozdy husté, Svadlym listem hustě seje Přes strníště pusté.“ „Smutně k posledu v křovině Kukačka kukala, Smutněji však na rovině Dívka zaplakala.“ 167 „Věnec krásný jsem ztratila, Těžko bez něj býti, Bouře růže odšatila, Nelze jiný víti.“ „Aj tam na mé sestry hrobě, Ještě vlají stíny, Tamo půjdu spletu sobě Věnec z rozmaríny.“ Umlkla; sladký harfy zvuk krajinou hral, Strašný jak nešťastné osud by dívky lkal; S ním spolu utichnul z hospody hlásný smích, Mnohem však strašněji šedivý smál se mních: „Není již pláče dost za celý jasný den, Ještě i lkání to zapláší noční sen, I tam těch pláší smích, jenž tak již řídký host, Z hrdla jej vynutí jediná zoufalost; Neb člověk, největší jestli ho tiskne hřích, Z vlastního trápení ještě si stropí smích.“ V tom harfa zazvučí, slyšeti těžký pád; Zvučela posledně, nezavzní vícekrát; – Vlna se urovná, nenechá žádných stop, Harfu i hlas skryje jediný mokrý hrob. Plačící Lůna se stopila v mraků klín, I stměla šírou zem oblaků hustých moc, Odcházel šedý mních po skále v pustou noc, Co v hrobku s půlnocí bere se hrůzný stín. I vzešel jasný den, i zašel zlatý den, 168 I znovu s pólnocí trudný se vrátil sen, I dutý řeky hluk i vichr opět lkál, Šedivý též i mních pod skálou v noc se smál; I každou přišel noc; – až jednou v ranní čas Na tváři dlí mu smích, – než žádný v hrdle hlas; – I byl to hrůzný smích, přimrzlý v tváři smích, Jako by smrti se ještě smál mrtvý mních. – – – UKONČENÍ MNÍCHA. UKONČENÍ MNÍCHA.
Krásný večer splynul nad Vltavu Svaté ticho kol se rozprostřelo Papršlek, v němž ružně vše se stkvělo Věnčil ještě Vyšehradu hlavu. Tichá řeko, stříbrné tvé lkání V majový mne uvábilo sen: Ani noc to ani jasný den Co mne chová; vůkol vše jen zdání; Aniž vím co mne v tvé lůno táhne Tuším tam že najdu co mi schází, Ucho mé tvůj hlas slýchati práhne. A předc řeč tvá cizou mi přichází. – Kde jest Gora?, kde jest Mních? – kam zašli? Krýje hrob je? – či svůj domov našli? Či neměli v světě domov žádný? – Jen u víře dal jej rozum zrádný? – – ? 169

PÍSNĚ.
[171] PÍSNĚ. (CYKLUS.)

1.
V šírom poli dubec stojí, V šírom poli dubec stojí,
Pod ním dřínek zakvětá, Nad nim za vzdálené hory Sivý holub zaletá; Hledá háj, kde pokoj bydlí, Nezní dravých ptáků hluk, Jaro kde panuje na vzdy, Nehrozí myslivce luk. Tak i jinoch pokoj hledá, Prchá vln zbouřených chřest, Domnívá se, v šírém světě Někde předc že pokoj jest. Však on darmo darmo hledá, Všude s nim jest tryzeň zlá; Příčinu on nepokoje V srdci vlastním s sebou má. Pokoj v žádné není době, Světem zhoubný hrozí vír; Pravý pokoj jest jen v hrobě, V Bohu jen jest pravý mír. 173

2.
Ani labuť ani Lůna Ani labuť ani Lůna
Oblaky neoře; Léč to bílá kaple stojí Na vysoké hoře. Na tu horu za svítání Dívka putovala, Na práh klekla, ruce spiala, Smutně zaplakala. Pro mne ach dívčina krásná Pro mne se nesouží, Dej jí panno, hvězdo čistá, Po kom ona touží. 174

3.
Z temna lesa žežhulička Z temna lesa žežhulička
Zakukala, zaplakala Pod Karlovym tejnem: „Karlův tejne, pevný hrade, Památníku reka spustlý, Slávy stíne, slávy hrobko, Zašlá hvězdo, shaslé slunce; O jak stojíš pustý, pustý! – Karlův tejne! – Karlův tejne! –“ 175

4.
Vítr, chladný vítr věje Vítr, chladný vítr věje
Přese hvozdy husté; Svadlým listím hustě seje Na strníště pusté. Smutně k posledu v křovině Kukačka kukala, Smutněji však na rovině Dívčina plakala. „Věnec krásný jsem ztratila, Těžko bez něj býti; Bouře růže odšatila, Jiný nelze víti. Aj tam na mé sestry hrobě Ještě vlají stíny, Tam já pujdu, spletu sobě Věnec z rozmaríny.“ 176

5.
Zalká jinoch v černo lesa: Zalká jinoch v černo lesa:
Temnáť noc bez svitu Lůny, Smutnéť jaro bez všech květů, Pustýť život bez milenky! – V šírom světě jedna – jedna – Jedna jenom – – měj se dobře! – Zašlo slunce – sklesla noc, Černá noc – chce se mi spáti. V šírom poli dubec stojí, Pod dubem palouk zelený Obílím žlutým prohlídá. Přijdou ženci, žito sežnou, Na palouku odpočinou, I ty tamo odpočiň si, Poshov sobě na mém hrobě. Vylítne křivánek pozdní, Zazpívá v rozmarném pění: „Již ho není – již ho není!“ 177

6.
Nesbírá v háje stínu Nesbírá v háje stínu
Má děva tamo u vody Z rána červené jahody Do bílého si klínu: Leč růže to vykvítá, Leč že tam u borovice Bílá v kolo holubice Z dřeva na dřevo lítá. Háj děvu neobjímá! Na nálesí, na rovině Ustlali v lůžko dívčině, Tam ona ještě dřímá. 178

7.
Rozprostřela chladná noc Rozprostřela chladná noc
Nad lesy bezhvězdné roucho; Studený vál vítr lesem A po listí starých dubů Tuhly tiché slzy noci. Skryla zvěř se do svých doupat, Spalo ptactvo v teplu hnízda, Jen dvé ještě dravých ptáků Bdělo v stínu černé jedle, Po kořisti číhajíc. Po kraj lesa, pode skálou Stojí dvé zlých zákeřníků, Jinoch jarý, šedý starec. „Co se bělá,“ vece jinoch, „Co se bělá cestou s hory?“ „„Snad to Lůna pobluzuje Ve vrcholích tmavých jedlí; Nebo labuť časně vstává. Snad dokonce z dalné vlasti Druh jde tebe navštiviti, Či milenka k tobě spěje.““ Zachvěje se jinoch jarý, Odhovoří jemu tíše: „Ba jest to jen nový sníh, Dávno zašla bílá Lůna, Labutě již pryč odtáhly, Vlasti neznám ani druha, Milenku jsem neměl žádnou. Vlastí mou jest temný les, Druhem meč můj ocelivý a mou mílkou černá noc.“ 179

8.
Celý kraj písecký Celý kraj písecký
Holé trní rodí, Že moje milenka S jinými se vodí. Měj se tady dobře, Ty vranný koníku, I vy sokolové, I ty věrný psíku. Oba sokolové Od rána do rána Svobodně lítejte Prostí svého pána. Do lesů zaběhni Můj vranný koníku, Ty však nyní hledej Po vzdy věrný psíku Z rána do večera, Večera siného, Od dvoru ke dvoru Pána si jiného; Já zajdu daleko Do šírého světa, Nevrátím se nazpět Po celá tři léta, 180 Po celá tři léta, Ba v mém živobýtí Nechci já krajinu Tuto víc uzříti.“ Zaslechla to děva, Zaplakala tůze, Ohlédl se jinoch, Nezpomněl té chůze. 181

9.
Pod starým hradem, v večerní době Pod starým hradem, v večerní době
Žežhulka volá: „kuku“, na buku. „Podej můj milý statnou mi ruku, Podej mi ruku, podej mi obě; Snad že již více nepřijdem k sobě, Léč až žežhulka smutné si kuku Zavolá sama v rozlehlém buku, V rozlehlém buku na našem hrobě.“ 182

10.
Na lučině husy pasou, Na lučině husy pasou,
Pasou je tam pěkné panny; Letí sokol, – rozlétly se Sivé husy na vše strany. Jedna husa, sivá husa Vzhůru letí pod oblaky. Jedna z panen na lučině Za husou své zdvíhá zraky. „Huso, huso, sivá huso, Ohledni se na vše strany, Ohledni se po táboru, Co hoch dělá milovaný?“ „„Na palouku bílý kámen, Při kameně voda běží, Na něm roští, a v tom roští Milý tvůj ubitý leží!““ – 183

11.
Z rána na usvítě Z rána na usvítě
Od mne nešťastného Ulétla hrdlíčka Do pole šírého. Dívko, z tvých pramenů Ona se napila, Tys rozstřela sítě, Ty jsi ji lapila. Tvá hrdlíčka zvavá Ta ji přivolala, I lahůdka zrádná V sítě zamotala. „Nemám já pramenů, Ni lahůdky zrádné, Ni hrdlíčky zvavé, Ani sítě žádné.“ Tvoje modré oči Jsou ty pramenové; Lahůdka ta zrádná Malinoví rtové. A hrdlíčka zvoucí Stříbrné tvé hlasy; Sítě lapající Tvé jsou zlaté vlasy. 184

12.
Letěly koroptve plaché Letěly koroptve plaché
Přes jalovec nízký; Hlásala střelená rána, Můj milý že blízký. Zaplašená po nálesí Utíkala srnka, Dívčina kde jalovcová Střásala si zrnka. Uleknutá sobě tuze Ruku poranila, Zabolelo to až v srdci, Slza ji polila. V jednom roku jalovcová Křoví květy mají, V druhém roku zrnka vzejdou, V třetím zrnka zrají. Až ta zrnka zralá budou, Všecka opadají, Jedno zrnko přehluboko V zemi zasypají. Slzy dívky pak zrosejí Jalovec, kdy vzejde; Nebo více na nálesí S milým se nesejde. 185

13.
Neroztál sníh ještě Neroztál sníh ještě
Ve skalnatém čele? – Sníh již dávno splynul; Léč že to labutě, Jsou labutě bílé, Spočívají tamo Na vysoké skále V zeleném osení, Jenž líbě zavání Večerní krajinou. Zkuď labutě bílé Semo jste přitáhly? – Od východní strany Po růžovém nebi Zlatostkvoucí bránou? Či tam od západu Šly jste proti slunci? „Ne, my od půlnoci Z chladných táhnem krajin, Táhnem na poledne V kraj věčného máje, Jemuž není rovný V šírom světě žádný; Nejkrásnější kvítí Vykvětá jen tamo!“ Vy labutě bílé, Vy zustaňte tady; – Nade všecky kraje Dědina jest naše; Nade všecko kvítí Milenka jest moje. 186

14.
Hasly zatmělé hvězdičky, Hasly zatmělé hvězdičky,
Zamkla uplakané očičky, Z jitra, kdy zoře zaplálo. To smutný den, o to smutný den, Slunce nevyjde kdy z mraků ven; Děvče se nikdy nesmálo. Zašlo slunéčko za hory, S nim milý můj mně šel na vzdory; Vrať se milý můj, a pojď. Šel doly šel stezkou po hoře; Daleko, daleko za moře Odnesla rychlá ho loď. Jistě žeby jsi se nazpět dal, Kdyby jsi lásku mou k tobě znal, Věděl, jak srdce mne bolí. – Řekněte vy mu tam hvězdičky, Že po mezích květou slzičky, A zraje žítko že v poli. 187

15.
Modřínové, mladí modřínové, Modřínové, mladí modřínové,
Proč smutně stojíte? – „Hučí bouře, horou dolem, Hvozd který nás druhdy chránil, Nyní leží posekaný; Bouře láme větve naše, Vítr s hory je zanáší, Příval zemi s kořenů odrývá.“ Chladnou nocí svítí Lůna, Bělají se malé dvory; Mezi dvory palouk velký, V střed palouku pahoreček, Na pahorku planá hruška, Pod hruškou dva bratři sedí. Mladší dřímá bratru v klínu, Podle malá harfka leží. Starší prstem přejel strůny, Pak si vzdechne nocí tichou: „Těžko ptactvu vzdál od hnízda, Smutno žežhulce bez matky; Smutněj dětem bez rodičů, Tížej vzdáleným od vlasti.“ 188

16.
„Proč Vltavo, řeko divá, „Proč Vltavo, řeko divá,
Tmavou nocí v bouři lkáš? S mými tvé snad vzdechy pojíš? Mé snad žely také znáš?“ U Vorlíka skály krásné, Pod ními květnatý břeh! – O, by k nim mé vlny bystré Vrátily svůj rychlý běh! „Darmo, řeko, tvoje lkání, Darmo tmavou nocí zní; Vlna tvoje v moře spěje Oných břehů neuzří!“ Darmo též i tvé vzdychání, Dnové, pro které zde lkáš, Oni dnové zašli dávno, Více jích již nepoznáš! „Ano zašly – časy milé! Kdy jsem bloudil v mladý den Podle Želetínky hájů; V krátké noci, krásný sen.“ – 189

17.
Želetínky háje Želetínky háje
Modré stíny plodí, Modrými tam stíny Mnohá srnka chodí. Jedna srnka bíláť Nade všecky jiné, Které tamo mají Své obydlí stinné. Stověžitou Prahu Ode místa toho Dělí řeka bystrá, Dělí hor i mnoho; Předce noha moje V onnou stranu spěje, Své kde Želetínka Tiché stíny seje. Vzešly hvězdy zlaté, Lůna zasvítila, Všecky srnka bílá Krásou převýšila. Toužím vzdy jen aby Mojí srnkou byla; Rychlosť však mých kroků Pryč ji zaplašila. 190 Srnko, bílá srnko, Uposlechni radu, Opusť háje tmavé, Pojď v město do sadu. Ubíhala ona Dále ve křovinu; „Miluje vzdy srnka Svobodnou hájinu.“ Pro ní oko moje V noci slze lilo, Vzešlo slunce z rána – Mne nepotěšilo. 191

PÍSNĚ MIMO CYKLUS.

18.
KLESLÁ.
Stojí jabloň v šírém poli Nočním mrazem zpražená; O jak mne mé srdce bolí, Ta že jabloň skažená! Darmo pláče v tichém lkání Jasné slzy bílý květ; Hluché všemu naříkání Nevrátí se jaro zpět. Dívko bledá, v jejím stínu Nevzejde ti radost víc; U věnec spleť rozmarýnu, S hrobem sňatek čekajíc. Nevinnosti! blesku tvého Za sebou ji táhne moc; Tebe, slunce žítí svého, Ztopila kdy v temnou noc. Vzešla luna! Jak se svítí Slzami jí ruměnec; S ní i všecko pláče kvítí Roztržený pro věnec. 192

19.
Umlkni potoku hlučný Umlkni potoku hlučný
Padající s kolmých skal; Ustaň, ustaň, háji zvučný! Proč můj znovu budíš žal? – V dálce vlna tvá umírá, V rovinách tvůj usne hlas, Cit co srdce mé sevírá, Neumrtví žádný čas. – O čem mluvíš? O jen o ní! Kde jest ona? Rci kde dlí? V lůno její jen se kloní Rychlý běh tvůj? K ní, jen k ní? Proč mě touha po ní moří? – Tváří jejích neviděl jsem, Hlasů jejích neslyšel jsem, Předc mé srdce láskou hoří. O čem mluvíš? o jen o ní! Rci, proč pláčeš? o jen pro ní! 193

20.
Pod okénkem mé milenky Pod okénkem mé milenky
Bílá růže zakvítá, Pod ní vonná fialinka V tmavém mechu zakrytá. Až ta růže pěkně zkvěte, Na můj hrob ji vsadějí, Bledá luna, jasné hvězdy Slzami ji zrosejí. Ale nechť ji zalévají, Předce svadne, opadá, Smutně nad ní Mílka pláče, Slunéčko kdy zapadá. Mílko, Mílko, darmo lkání Večerním tu tichem zní; Mrtvý z hrobu nepovstane, Růže svadlá nevykvěte, Ni nevinnost ztracená. 194

21.
O harfo dávnověká, O harfo dávnověká,
Sladkých kolébko zvuků, Uspalá nyní dřímáš V kobkách hor stínnokrytých Po vlasti rozložené. Ač dávno hlasy strun tvých Dozněli slávu Otců; Často mne v stínu hájů Po oudolích po hlučných Mnohozvuké Vltavy Samotného překvapí Temnota černorouchá; – – Kolem šumoty noční. – Růžoví nesou snové Na peruti lehounké Se nade hlavy lidské. Tu vchází hvězdy jasné Ve duté noci lůno, Na nichžto slavných otců Přebývají duchové; Udá se mi slyšeti Zemřelé zvuky tvoje, Ty harfo zašlých věků, Ač dávno hlasy strun tvých Dozněli slávu otců! Zavzní to hájů stíny Jakoby včel podálných Rovinou roj zahučel, Jako pěvce šedého Umělá kdyby ruka 195 Lehkým přejela tahem Zesnulé zlaté struny. A před zrakoma mýma Opření na oblaky Vystupují duchové. 196

22.
Má děva ještě dřímá; Má děva ještě dřímá;
Tam, kde se v jitru kostel rdí, Kde přes zeď křížků mnoho zří, Chladný ji hrob objímá. Na její hrob si zajdu, Pod lípou tamo stinnou Na tichém jejím hrobě Chci lkáti v noční době, Až mraky hrobní mne ovinou. 197

23.
Pod starým hradem v večerní době, Pod starým hradem v večerní době,
Žežhulka volá: „kuku“, na buku. „Podej můj milý statnou mi ruku, Podej mi ruku, podej mi obě; Snad že již více nepřijdem k sobě, Léč až žežhulka smutné si kuku Zavolá sama v rozlehlém buku, V rozlehlém buku na našem hrobě.“ Chladný olšinou větřík si chvívá, Kde při potůčku slavíček pěje. S koně na dívku jinoch se směje. Smutně se směje, smutně se dívá, Slza mu jasná líce polývá. I koni v oku slza se skvěje, Jenž bujnou nohou v zem kyprou reje; Smutně i slavík s olšiny zpívá. „„Neplač dívčinko, že v boj se strojí Pro vlast pro krále Zdenek dobrého; Pro ně nešetří života svého. – Nechť s zemí šírou střela mne spojí Pevná náděje srdce mé kojí: Míra pláče pro Zdenka mrtvého, V lkání žaluje lesům smrt jeho; Však hrob s dívčinou mne nerozdvojí.““ Měsíček hasne, blízkoť svítání; – V hrob mu ustlala kalená střela, S ním Míra leží v hrobě jak chtěla. 198 Smutné z hor hučí větříku vání, Nad jejich hrobem již les se sklání. Když krásná Běla v lesíku bděla, Cvičená Mírou jí pověděla Sivá holoubka jích milování. 199

24.
NÁŘEK.
Znám já jednu děvu krásnou Jako růži květoucí Patřím-li v tvář její jasnou, Nevinností planoucí, Tuť mé srdce cosi cítí Sladce a předc bolestně, Neb mně nelze kvítko míti Rozvité tak milostně. 2. 2.
Šťastnějším sem někdy býval, Než ji zhlédlo oko mé, Poklid v srdci sem nosíval, V němž se nyní láska dme; Nechť sem v hlučné společnosti, Nechť v tichounké samotě, Ji jen vidím v obraznosti, Ji též v šedé mrákotě. 3. 3.
Když noc rozprostře se temná A na lůžko ulehnu, Tuť ručinka její jemná Objímá mne v blahém snu; Laskavě ji k srdci vinu – Líbám děvu s vroucností – – Však procitna – žalem hynu, Zklamán jsa v své milosti. 200 4. 4.
Vyjdu-li pod šíré nebe, Bych ulevil strasti své, Tu ji vidím podle sebe, Jak mé srdce k lásce zve; A hned opět tamto stojí Na vysokém ouskalí, Kde nás hrůzná propast dvojí, Kde nás dvojí osud zlý! – 5. 5.
Ach! pročs dříve mne zajala Vábnou tvojí sličností, Pročs mně pokoj vnitřní vzala, Prsa nadchla milostí? An nemůžeš sama dáti, Po čems žádost vzbudila? – Tebe nesmím milovati – Pročs mé srdce ranila!? – 201

ZNĚLKY.
[203]

1.
Tichý tis nad růži stíny sklání Tichý tis nad růži stíny sklání
Mezi hrobů ověnčené kříže. Sladké zvuky o jen blíže! blíže!! Slavíka snad líbé klokotání? – Ach tak sladce nezní jeho lkání, Kdo hlas ten uslyší půjde stíže, Neb jej žel i touha k růži víže Bez náděje jako milování! Bolesťli, či slasť mé srdce jímá? – V růžovém blankytu hvězdy rcete, Ty růžemi ověnčená Lůno Zdaž to ona – a jen růže dřímá? – Či spí ona a jen růže květe? – „Růže květe!“ růže jen? – Idůno! – 205

2.
V hloubi citů kde mám slova vzíti V hloubi citů kde mám slova vzíti
Bych pronesl prosbu dosti jemnou? – Temnosť za mnou, temnosť i přede mnou, Bledý den chce v brzku mi zajíti! – Jak se stádo labutí chce krýti, Oblaky plynou před noci temnou. „Pane! – pane!! – – pane!!! – – zustaň se mnou!! Zustaň se mnou neb chce večer býti!!!“ Darmo! – Lkání mé ho neuprosí. – Jakás ruka před umdlelý zrak Vždy mi staví zoufalství jen číši. – Sáhnu po ní; – mok ten usta zrosí, V ducha tma mi sype mrak a mrak! – Hu! jak chladno v noci pusté říši!! 206

3.
„Vzešel máj! Hlubokých můži želů! „Vzešel máj! Hlubokých můži želů!
Tvou proč ještě bledosť kryje tvář? V přírodu jdi!, – zlatá slunce zář Růže lícím, poklid vrátí čelu!“ Vyjdu v slunce! Nad luhy zkvětlými Na západu jeho zář se stkvěla; I má tvář se v lesku jeho rděla, Zdobená co růžemi novými, Sklesna v prach za sluncem rozstru ruce; Borů šum, slavíka klokotání, K němu nesou moji touhy lkání. – Konec zdál se blízký moji muce. Zašlo slunce! – – Tma splynula šedá, A má tvář jak jindy byla bledá. 207

4.
Ač má síla neoslábla v boji Ač má síla neoslábla v boji
Proti tobě ještě bouře litá; Předce bolesť v hloubi srdce vrytá Časem budí mutnou touhu dvoji; Předně, v nově zkvětlém jaru svojí Aby vnadou růže trnokrytá, Ne již více v čelo mé uvitá, Zdobila leč tichou rakev moji. Druhá žádosť jest to samé přání; By nového jasná slza máje, Až provodí slavíka volání, Bledou Lůnu v tichou noční dobu S zborem hvězdnym nad vlastenské háje, Zrosila leč mech jen mého hrobu. 208

5.
Ještě jednou v mladosti mé kraje Ještě jednou v mladosti mé kraje
Zpět mne vedeš mdlého slunce zlaté V snů mých říši, oné stíny svaté Kde jsem bloudil, jako dítko hraje. Však tam mrtvo, – pustota jen pouhá, Vše mladosti mé uvadlo kvítí? – „Bez slunce květ nemá znik ni žítí Slunce zašlo a noc byla dlouhá“. Pláči hořce; o proč slunce jasné, An tě sotva mdlý můj zrak uhlídá, Již tvá záře zase mi zahasne!!? – „Hasne! hasne!“ ohlas odpovídá; A již tma se kolem rozprostřela. Chtěl jsem kvítí! – noc jen slzy měla. 209

6.
Tichý jsem co harfa bezestrunná Tichý jsem co harfa bezestrunná
Zavěšená v kobce otců přešlých; Tichý, v zásvitu jak světů vzešlých Nade hroby noc jest stříbroluná. Však co chová harfa v spustlém klínu? Kdo mi tajné, její žaly poví? Kdo vyřekne a kdo ustanoví, Co noc tichá v bledém tají stínu? Větřík vzdechne v harfy lůno duté, A ta, ač již strůny žádné nemá Zalká zvuky nezapomenuté. – A noc tichá? – Zraky žalonosné – Šírou zemi kryje slza němá! Či ne slza? – snad jen kapky rosné? – 210

–
Zašlo slunce za modravé hory, Zašlo slunce za modravé hory,
Poslední v oblacích požár plane, Lehký větřík temným lesem vane, Pernaté sen v náruč jímá sbory. Vzdálené se v soumrak tratí dvory, Zdá se svět, že v temnu pozůstane; Však jen zdá se, v brzku Lůna vstane, Světlem svým osvítí všecky tvory. Vzešly hvězdy v rouchu jasném, zlatém, Na vysokém z tmělých nebes trůnu, Předcházejíc kněžnu noci, Lůnu, Spatřily mne na zarostlém hrobě; – Žaly kryji ve srdci rozňatém, Touhou plál jsem po minulé době! 211

BÁSNĚ
PŘÍLEŽITOSTNÉ.
[213]

1.
Mrak až přijde šerý, a slunce přikryje jasné, Mrak až přijde šerý, a slunce přikryje jasné,
Až noc v roucho šedé zahalí světy; pouť tu pozemskou Cíle dosáhna chodec, dokonám; hrobové mě tu temno Hrůznou tmou přistře; v nepaměť tvou snad neupadnu! Až zde o mém životě snad více pověsti nenajdeš. – 215

2.
DO PAMÁTNÍHO LISTU.
Viz, dvě růže malou jenom chvíli V stříbrotoku říčném spolu plynou; Pak je vír rozloučí, k rozdílnému cíli Putujíce vzdál od sebe hynou: Jestli tak nás osud zlý rozdvojí, Nech ať toto upamatování Vzdálené od sebe opět spojí. 216

3.
Kdy se láska v srdce věrná vtělí, Kdy se láska v srdce věrná vtělí,
Přítel na přítele tu nezapomene, Nechť je zem, nechť oceán je dělí. Karel Hynek Mácha, poslúchač mudrctví druhého roku. 1832.
217

4.
Kdo vlasti své vezdy je věrný syn, Kdo vlasti své vezdy je věrný syn,
Jejž každé slovo – jeho každý čin – Dobrým i pravým Čechem býti praví; Toho nechť zpěv můj vezdy slaví. I tento přípis můj toho buď důkazem! – 218

5.
PŘÍPIS BÁSNÍ.
Až zařva Český lev Na nepřátely vstane, Až prápor vzhůru vzplane, Má jemu budiž krev; Však dokuď lva spí hněv Větřík jen lehko vane, Ne echo troubou zvané Můj jemu zni jen zpěv. 219

6.
Co zde sním a co zde vypiju Co zde sním a co zde vypiju
To jediné jest co v světě užiju; A co po smrti mé tady zustane Bůh nebo čert ví kdo to dostane. 220

7.
CITY VDĚČNOSTI. (Bývalému učiteli.)
1. 1.
Jak v souhlasu stroje hudebního Jedna vezdy strůna zvučněj zněla, Tak v mém srdci mezi city všemi Jednoho se citu záře skvěla Nade všecky. –
Ty, jenž zrozen k slávě města svého, K štěstí’s vedl vlast tu rozmilou; Otcem města byl jsi, dnové jeho Tebou obdrželi bláhu svou. – Za to celé město Tebe, pane, Štítem svojím býti vždy uznává, Za to celé město Ti oddané Neuhaslé na vždy díky vzdává. Však co já mám říci? jako synu Největší jsi dobré mně prokázal! Ty jsi radou svojí vedl k činu, Kde já s pochybností „kam?“ se tázal. Tys mne vedl na života dráze, Kde já opuštěný neznal co počíti; Tys mne vedl – zmizely nesnáze, A já opět mohl dále jíti. 221 Co mám říci? Jaké díky vzdáti, Jenž by dostačily skutku Tvému? O, bys mohl city srdce znáti, Slova nejsou dostatečna jemu! Bez Tebe co bych byl počal sobě, Celé štěstí své, své živobytí, Vše já děkuji, o pane! Tobě, Vše čím jsem, i čím mám ještě býti. 2. 2.
Kdyby bylo harfě mojí dáno, Pindarova jako lyra zníti – Pak, co srdce nejvnitřněji cítí, Mnou by mohlo býti zvěstováno. Však ach není mně to přáno, Žádnému to nelze vysloviti! Od toho jen, který v naše zříti Může srdce, jestiť to poznáno. Neb co otec po života dráze Tys nás vedl v naší mladosti, Ukázals nám cestu ke ctnosti, Nikdy si nepatřil na nesnáze Stavu Tvého. Protož taky kanou Nám po lících vezdy slzy vděčné, Proto v srdci našem vděky věčné Jenom Tobě, otče, vezdy planou! 222

8.
PANNĚ ROŠROVÉ
jako Preciose v hře téhož názvu.
Jako kvítko ptactvem zanešené, Z přerozkošných vyšlé lučin klínu, Nově květe v houšti opuštěné I zavání v starých dubů stínu; Šetří dívka krásná citů jemných, Oddálená od rodičů svých, Ode vlasti; v zboru lidí zlých Pochována v lůno lesů temných. – Tuto dívku jsi nám představila, – – Ba co pravím – představila jen?! Preciosou Ty jsi samou byla, Před zraky jak noc by vyvábila Obraz její v čarokrásný sen. O, kdoby se s Tebou nebyl soužil, Po rodičích kdy jsi zatesknila? – Po vlasti kdoby byl nezatoužil, Pro ztracenou kdy jsi slzy lila? – – Mnohé oko skrze slzy zřelo „Do Valencie!!“ když ze rtů Tvých znělo, Děvče lásku přemoci když chtělo! A jak zraky v krásném ohni plály, Líce Tvé když spanilé se smály, Ranní jako na východu zář; V náruč když jsi matky milé spěla, Svého kdy’s milence sobě měla, Patřila své vlasti svatou tvář! – 223 Přijmi díky, děvče přespanilé, Vlastenců jež jmenem podávám; Neboť kouzlo hry Tvé ušlechtilé Sladký večer spusobilo nám. – Kráčej pevně v dráze nastoupené, Hra Tvá často zbudí bol i slast, Chovej lásku k vlasti drahocenné, U cíle, po cestě dokončené, Ověnčí Tě naše Česká vlast. 224

9.
NA ÚMRTÍ ČESKÉHO BÁSNÍKA.
Smutné vydej zvuky mi varyto, Hlásati bych mohl žely naše Nelíčenými i ne cizími slovy, Jako Záboj ode srdce k srdci. Přišla bolest v naše jará srdce, Bolest zlá, i žalost v ňádra naše. Vzejde slunce; aj, zardí se Sněžka, Rozední se nade zemi Českou, Prchne noční temno s luhů Českých; – V Českých srdcích žely nepominou; V srdce naše bolest na vzdy vešla. Nepláčeme proň však pláčem moře, Ani lkáním zdmuté Vltavy, Leč proň pláčem šeptem hájů Českých. Velká bolest velkých nářků nemá. Bez něj pustý stojí Kliin chrám, Jako králů kolébka i hrobka, Slavný druhdy leží Vyšehrad; Jako shaslá hvězda země naše, Pustý stojí svatý Karlův tejn. Nebudou nám více usta Jeho Hlásati, jak slavně věrnost Česká Projevila se, kdy s slepým králem Padesáte padlo reků Českých; Ani více, jako Jaroslav Vítězný potřel sílu Tatarskou; Proto však jej nezapomeneme, 225 Nikdy, nikdy, leč až někdy v smrti V chladném loži všecko zapomenem; Neboť známa jestiť láska Čechů, Jak jest pevná k učitelům svým; Vždyť pak Češi svému Husovi Dvěstěletou pálili oběť. Tak i naše láska nepomine; Láska naše, jako žel náš, věčná. 226

10.
PROSLOV.
Sklesla tma. Utichly lesní bory, S sluncem jasným zlatý zašel den, Opanoval všecky země tvory, Zem i šírou tichý přikryl sen. Utichlo slavíka klokotání, Ohlas písní při porostlé stráni. – Po vrchách se honí mlhy šedé, Noční šepot opanuje sad, Zlatí jenom záře luny bledé Hrdosmělý někdy Vyšehrad, A jak on tam, Vltava kde běží, Pustý tichem svatým krytý leží: Tak i za rok celý ticho svaté Krylo tento Thaliin zde chrám; Však aj, znova zazní struny zlaté, Nová radost v něm hle! vzešla nám; Jako slunce nad hory kdy vstává, Radost novou tento den nám dává. A hle, jaký cíl zde spojen bývá S radostí, jíž toto místo dá, Jaký zisk? – a komu zde vyplývá, Nejlépe zajisté každý zná! O, by hlas můj zněl co bouře vání: „Toto slouží chudým k přispívání.“ 227 Nemocného trudná souží muka, Nouzí stlačen smutný bolno lká; Vaše pomůže mu štědrá ruka, Potěchy mu vaše ruka dá; Srdce vaše nouzí takou hnuté Skončí v brzku žaly jeho kruté. U prostřed četné rodiny chudé Šedý otec na své dítky zří – „Jaký osud náš as zejtra bude?“ Taký stesk z uslablých rtů mu zní. Však hle, volná jemu bez nadání Vaše ruka jest k podporování. Mé ať jsou vám vděky chudých jmenem, Přijměte co z hloubí srdce dám, Dobrodinci ctění v městě ctěném. Odplatou však buď vám onen sám, Který praví: „Co jste udělili Nejmenšímu, mně jste učinili.“ 228

11.
NA PŘÍCHOD KRÁLE.
Slunce zapadlo u věčnosti moře; Na jeho mohylách žertvy se pálí V růžovém ohni od hory ku hoře. Hluboká noc se za sluncem přiválí, Hlubší než hrob jeho hluboké moře. Ještě papršlek poslední vysvítá, Z blankytu modra to temno zahání; Poslední vzdech to nad námi zakvítá, Slunce to poslední je požehnání. Hasne i hasne, uhasne – umírá – Hrob nade sluncem své brány zavírá. Truchlivá noc své teď roucho rozvine, Od věže k věži nad Prahou rozvěší; Šíré se nebe ve slzy rozplyne, V zármutku veškeré žítí pohyne, Slunce jen! slunce zas Prahu potěší! – Pustá jsi, Praho, jak smutno je tobě! Hluboká mlha tvé ňádra teď tíží; – Nad tebou hvězdy co lampy ve hrobě, V královu hrobě; a v temnu se plíží; – Temně a mdle – zvonu hlas, pláč a lkání: „Slunce, o slunce! slyš Prahy volání!“ –
Vyšehrad spal v modrém jitra stíně; Pod ním řekou různé světlo hrálo, Nad ním nebe růžové se smálo, Za ním Praha modrým horám v klíně. 229 Slavně jitrem hučí v horách lesy, Hučí řekou slavně vlny zdmuté, Šírou vlastí zvonů zvuky duté, Šírou vlastí slavně zvučí plesy. Jenom Praha – Praha ještě dřímá. Na břehu viz bystré té Vltavy, Tré tam postav slavný sen objímá. Sklonivše své věkobytné hlavy V bezového keře vonném chladu, Spí tak tiše; řeka je kolíbá, Ranní větřík, rosa líce líbá Pod skalami modra Vyšehradu. Kdo jsou ony? pravdivost či zdání? Šerem jitra není k rozeznání. První se papršlek v modru koupá; Plamené se perly zhůru řítí, Jiskra vedle jiskry lesem svítí, Jasné slunce nad hory vystoupá. Nade Prahou v bělobledé tváři Slavna hradu oken řad se míhá Rudým světlem – jiskra jiskru stíhá, Celý kraj v růžové plane záři, Jenom Praha – Praha ještě v stínu. Však hle! poslyš tam ve tichu svatém Zvonů hlas to zvučí z Prahy klínu. – Slavný zpěv to zazněl jitřním zlatem: „Sláva Čechům! slunce jim vychází, Pokoj Čechům! jasný den vyvstává, Blaho Čechům! smutek, žal skonává, Radost Čechům! král jich k nám přichází. Slunce Čechů nikdy neuhasne! Čechů král je Čechů slunce jasné.“ 230 Probudí se z hlubokého snění Tré to postav na břehu Vltavy; Tré to korun zdobí starců hlavy, Nad nimi se vznáší Prahy pění. Vstane první – velkou na postavu Vshlédne slunce – stařec v jaré síle – Zlatý pás přepíná roucho bílé, Zlatý vínek bílou zdobí hlavu, K nohoum dlouhou šedivou má bradu, Oči brvami šedými skryté; Jest to strážce pevna Vyšehradu, Starý strážce Prahy stověžité. „Sláva Čechům! k uvítání krále Dám já základ trůnu ryzé zlato, Pevnější té skály, jíž odňato! Dám co vzato Vyšehradu skále! Ryzé zlato! zlato skvělobleské: Lásku – věrnost – lidu země české!“ Povstal druhý – v růžném jitra zlatě. Bílé k zemi splývající vlasy, Bílá brada dávné znaly časy. Byl to stařec v lazurovém šatě. Z perlí vínek svítil s jeho hlavy, Z perlí pás se kolem šatu vinul, Šatu, jenž z něho co řeka plynul. Jest to strážný duch Vltavy. Promluvil, a hlasy stříbrozvučné Mísily se v ranních větrů vání; Umlkly Vltavy vlny hlučné, Jeho hlas byl tiché řeky lkání: „Blaho Čechům! krále k uvítání Na ozdobu slavnému ku plesu 231 Z hloubi řeky drahé perly nesu, Jasnější to perly nad svitání, Jasnější nad hvězdy u výsosti: Jsou to slzy národu radosti.“ Povstal třetí – rudé roucho plálo Červeněji v slunce žhavé záři, Šedá brada kryla starce tváři, Bělo vlasů kolem něho válo, Bělo vlasů v rudém roucha stínu, Kol hlavy se z růží věnec vinul, V levé ruce k Praze palmou kynul, V pravé věncem z růží a vavřínů. Stříbrný pás bedra mu ovíval, Roucho rudé pás sepínal černý; Bílý lev mu u nohou spočíval. Byl to české země strážce věrný. Tázali se, hluboko ku chvále Strážce země uklonivše hlavy, Strážce Prahy se strážcem Vltavy: „Co by on dal k uvítání krále?“ On však zdvihl věnec s palmou řkoucí: „Tyto prosby národu horoucí!!“ –
Vzešla výše slunce tváře, Šírá Praha plála v zlatě, Kolem hory v modrém šatě, Středem řeky růžozáře. Zvonů tóny zpěvy zvučné Zněly v řeky hlasy hlučné. A Vyšehrad hrdý seděl – Co na trůně – na své skále; 232 Král na syny dolů hleděl. – Z klínu města neustále Rozléhalo se volání; Hora od hor, stráň od strání Nesly prosby vroucí dále, Nesly dále vroucí přání: „Bože! slyš naše volání! Bože! zachovej nám krále!!“ 233

BÁSNĚ
BEZ NÁPISŮ
A
ZLOMKY.
[235]

1.
Kde k nebesům modrým vysoko pne vzhůru se skála, Kde k nebesům modrým vysoko pne vzhůru se skála,
Že bystré oko jen krajinu dohlídne dolejší; Kde s jekotem strašným se valí divoká řeka v důli, Strašně hučí, zdaleka jako když strašný rachotí hrom, A zpěněné vlny vzhůru metá, stříbříc keř i skálu: Tam vysoké na skále stojí Lubor čarokrásný. Černokadeřavou hlavu černá přílbice krýje, Černý též i krunýř se jemu pne kol hrudi mužné, Černý šat všecken jeho, jestiť i mlat jeho černý, S přílbice jen bílý chochol ve větru pohrává, A u nohou jeho černý chrt v tichosti spočívá. – 237

2.
Zelených na lukách tmavého blíž lesa, Zelených na lukách tmavého blíž lesa,
Při potoku rychlém krásná růže stála, Nad ní truchlovrba klenula své stíny. Dennice když z jitra nade hvozdem plála, I když slunce jasné již za lesem zašlo: Růže krásná dechy vonné k lesu vála. 238

3.
Hle, co v zeleném hájíku, Hle, co v zeleném hájíku,
V stínu křovím se bělá? Snad co jindy tam v háji Má dívčina pod dubem Sbírá u vody jahody Bílým chvívajíc šátkem? 239

4.
Přes hvozd tmavý černé mračno spěje, Přes hvozd tmavý černé mračno spěje,
Tichý déšť kol na osení leje: Slzou nebe zrosen květ se skví; Nevěsta co krásná země stojí, Nebe se s ní v obejmutí spojí; Zlaté slunce skrz dešť na ni zří. Přejdou mračna, větřík lehký věje, V olšině zas slavík líbě pěje, Černý les jen zasmušený dlí; Kolem něj se vine mlha šedá, Nad ním míhá se jen záře bledá, A skrz houští větru lkání zní. 240

5.
Hoj, byla noc! zelené světlo Lůny Hoj, byla noc! zelené světlo Lůny
Padalo promykem v zlaté hvězdiček strůny, A tichou hudbu tu zpívaje vítr vál. I stál jsem zšílenec na osamělé hoře, Podemnou rovina, zelené jako moře, A já jsem samoten nad tímto mořem stál. I bil jsem v horu tu, i znělo mé volání: „Hoj, otče, otče můj! neslyšíš matky lkání? Hoj, já jsem zšílenec, proč vchod se neotvírá?“ I bil jsem v horu též! Půlnoční přešel čas. Ta hora? – Blaník je – a nad ní pláče hlas: „Můj otec neslyší – a matka mi umírá!“ 241

6.
V přírodě jak vše se jindy smálo, V přírodě jak vše se jindy smálo,
Radosti vše do se mělo znak; V květu kolem oudolí kdy stálo, Můj kdy podle řeky bloudil zrak: Teď však slzy v zraky moje loudí Příroda, i hvězdný nebe strop, S řekou kvílím, tam kdy oko bloudí, Svět se zdá mi býti štěstí hrob. Předc kdy nad lesem na skále sedím, Kolem níž večerní mlha hrá, Do zmodralé dálky smutný hledím, Tento svět jak krásný se mně zdá! Celou zem v svou náruč jmouti toužím, V večerní se ztopiti chci zář; Citem tímto darmo však se soužím, Neb kam vzhlédnu, tam mně schází – tvář. 242

7.
Ladný zjeve porozvitých růží, Ladný zjeve porozvitých růží,
Ty jen slzy budíš touhy vřelé Ze ztmělého modra zraků mých Na mé ranním žalem zbledlé tváři! Jako jiskry před východem slunce Za horami tam za vysokými Chladné jiskry řítějí se vzhůru Výš a výš, až v nebes modru shasnou; Tak mé slzy linou s tváří mých Chladněji vždy na ustydlou ruku, S ruky studené co perly pak Přimražené usnou na uchřadlém Květu srdce v hluboké korunce. 243

8.
Plná Lůna nad porostlou strání, Plná Lůna nad porostlou strání,
Dennice nad mořský vyšlá klín, Slunce, kdy se mezi hory sklání, Krásy tvé jsou stínu jenom stín. Milí dnové, v přečisté radosti, Pevné kdy já u víře jsem stál, Krásná víra s mou zašla mladostí, Bez života zůstal Ideál. Předc se touhou k němu srdce souží, K sobě vábí mrtvý obraz ten; Jako jinoch po milence touží, Zemřelá kdy dřímá věčný sen. Příroda však víc se neusmívá, První zvíře v ní jest člověk jen, V pravo, v levo, všude hrob jen zívá, Nesmrtedlnost májový jest sen. 244

9.
Měsíc stojí s zesinalou tváří Měsíc stojí s zesinalou tváří
Nad zroseným mrtvotichým hájem, Mdle se mladé jedle lesknou v jeho záři, Pookřálé nově vzešlým májem; Nad modrými lesy visí mlhy šedé, Jako truchloroušky v mrtvých kobce, S těmi mhami tihnou stíny bledé, Hvězdy tuhnou, co světlušky v hrobce. V temnotách se shluklých chodec brodí, Kolem sebe stuhlou rukou sahá, Teď jej víra silná mocně v pravo vodí, Naděje tam pevná v levo tahá, Strach a ouzkost teskně jemu prsa zdvíhá, Spěchá více, hle, snad tam již cíl svůj najde, Tam se záře jakás semo tamo míhá. Teď tam došel – nic, tu – sklesne, zajde. V brzkém jitru najdeš snad již, temná noci, Se mnou v tmavém hrobě lůžko jedno; Nad mnou pak bdi věčně svatá moci, Až mě v chladnou náruč smrti pojme ledno! 245

10.
V svět jsem vstoupil, doufaje, že dnové V svět jsem vstoupil, doufaje, že dnové
Moji vzejdou zlatý jako máj; Jaký mladosti mně slibovali snové, Takový že najdu v světě ráj. Než ach brzo, příliš brzo přešli, V tmavošedé noci lůno vešli! – V světlo luny kvítko zdvíhá vnadnou Radostně, zdá se, že hlavu svou; Sehnu se, ach! a co slzou chladnou, Rosou noční skropí ruku mou. – – Zkvětlá růže v kraje své mne víže Čarnou mocí, touhy proletá Cit mé srdce; přistoupiv však blíže, Spatřím, ach, že z hrobu vykvětá. Lílie, jejíž jsem za svitání Obdivoval sněhobílou zář, V noc korunu stříbrobledou sklání K vlhké zemi, i uvadlou tvář. Hledám lidi, v mém jak ve snu žili; Bez srdce však larvy najdu jen; – Snové moji, běda! – snové – byli, Jestoty je všecky zničil den. V šírý svět po ráji touhou mroucí Rámě moje rozestíral jsem – Po ráji – a na prsa horoucí Pouhou, lásky prázdnou tisknu zem. 246

11.
Jest pěvcův osud světem putovati, Jest pěvcův osud světem putovati,
Kamkoliv dojde, vlast nalezá svou, Všech po nivách zří růže vykvítati, Jimiž ověnčí harfu zvučivou. Marně se snaží svět ho sužovati! Skutkové jeho z Boha záře jsou Seslány na zem tmu osvětlovati! Tajemství světův, srdcí ples i hněv V souzvuku ladném jeho věstí zpěv! Takž na své pouti já tou zpěvu mocí Odkrývám bylý i budoucí čas, A v srdcí hluboké co dřímá noci, Na světlo vyluzuje harfy hlas. 247

12.
Aniž křičte, že vám stavbu bořím, Aniž křičte, že vám stavbu bořím,
Jenž by sama v krátkém padla čase; Neb kdy základ krysy rozlézají, Celý dům se větrem již kolébá, Jehož krov se k zemi skoupě shýbá, Jakou schránu střechy jeho dají? – A kde nové stavení má státi, Zdaž je radno zas do výše hnáti Na základě onom stavbu jinou, Jenž byl pádu předešle již vinou? Protož buď i základ vyvržený, Nový základ vložte v zemi plodnou; Na něm nový dům buď založený, Jehož střechy přede bouří škodnou I před parnem denním vás uchrání. – Kdyby však před stavby ukončením Konec vzala stavba s mojím bděním (Spaní člověk mdlý se neubrání): Pak na místo mistra zesnulého Některý z učenců jeho vstane, Ti přikročí v dráze znamenané K ukončení stavení nového. 248

13.
Duše nesmrtedlná, která bydlíš Duše nesmrtedlná, která bydlíš
V těle mém, ve schránce ve smrtedlné, Ustvořené z hlíny; ty jenž patříš Co člověka smyslům nelze zříti, Nelze pochopiti smrtedlníku; A podanym tobě, tělem vládneš, Teď zpívati dej den mně poslední, Den, v němž čas pomine, smrti bratr, Hříchu syn hnusného; v kterém ty též, Odkuďs vyšla, nazpět se navrátíš; Den v němž slunce zhasnou, světy zajdou; A tak, jako bylo na počátku, Dříve nežli Bůh byl stvořil zemi, Státi bude všecko prázdné, pusté! – A ty, jenž jsi stvořil ducha mého, Který patříš minulosť i nyní, Jehož oko hledí do budoucna, Nestvořený i neobmezený, Jehož konce není a nebude; Podporou buď silnou ducha mého. –
Temná noc pokryla šírou zemi, Nebylo na ní živého tvoru, V celém kruhu světa smrť jen byla. Na nebesích jasný kříž teď vyšel, Jako slunce jasný lesk vydával, Rozléhal se kol zvuk smutný trouby, Budě těch, jenž dřímali ve hrobách, Rozlehlých po zemi šírošíré. – 249 Proměněné tělo v prach a popel, Opět zkleslo po skončeném soudu, A nebylo více; duše však se Navrátily nazpět, odkuď vyšly. Svět stál co v dnu čtvrtém po stvoření. Na nebesích seděl Bůh v své slávě, Nesčíslní kol kolem duchové. Zpívali ku slávě jeho písně; Rozléhali hlasové se jejich V slavném zvuku, jako bouře dálná, Neb co padajících vod hučení; Souzvuk světů v kruhu kolujících Hrůzoslavně písně ty provázel. „Sláva Bohu na nebesích Jenž vévodí od věčnosti; Jehož slovem vstali světy, Jehož slovem nebe jest. Nezačatý, neskončený, Neobmezenou vždy vůli Od stvoření řídil nebe Od stvoření řídil svět. Milostivý, dobrotivý Klade cíl teď lidské pouti, Jeho slovem klesne nebe Jeho slovem zajde svět.“ –
250 Duše má, před nadsmyslné zraky Své teď uveď vlasť mou v čase tomto; Vymřelá až státi bude Praha Živého až v ní nebude dechu, Ani člověk ani zvíře žádné. Peruť svou má duše rozepíná, Z vysokého nebe dolu k zemi Davem světů kolujících spěje; Přede mnou i za mnou po mých stranách, Pode mnou nade mnou světů množství, Až se vdálce jako mlhy tratí. Složí duše má teď peruť svoji, Na šedivém oblaku spočívá; Podemnou zem rozložená leží; Papršlkem jsouc jasnym osluněná, Před mé zraky vstoupá vlasť teď moje. Jako druhdy tmavé lesi stojí V dálce modrají se Krkonoši, Kol po rolích obílí se vlní Noví klasové po tichmo šepci, Květem osipané stojí stromy; Kvítí kreje pestře šíré luhy, Vonná růže hlavu v větru houpá, Fialka vůni lije přelíbou Z trávy husté, kde ukrytá leží. Hrčí potůčkové hájem hustym Olšiny se zhlíží ve potůčku, S Labem Vltava vlasť obejímá, Nevěstu stříbrný jako pásek. Ve vodě však není ryby žádné Není ptáka v povětří žádného, V olšině nezní již zpěv slavíka, 251 Nelítá na kvítí včela žádná, Neskotačí brav na lukách bílý, Není člověk, který by ho pásl. V celé vlasti není zvíře žádné, Ani člověk v celé vlasti žádný. Jaké město před zrak můj teď vstoupá? Praha jest to? Praha? vlasti hlava? To jest Praha, o jak jest změněná, Slavný Vyšehrad zde druhdy stával, Tamo hrad královský; přes Vltavu Jiný most před časy vedl cestu; – A obydlí všecka pustá stojí; S šumotem kde druhdy dav se vinul Jest teď ticho, hrůzoslavné ticho. – Ani člověk ani zvíře v městě, Pusto kolem, každé místo prázdné. Jeden každý dům jest otevřený, Nezavřená jest každá světnice; Nářadí jak jindy všecko stojí, Jakby obyvatel právě odšel, Člověka však nikde nikde není. Věže jako dříve k nebi strmí, Ozdobení všickni oltářové, Jakby teď byl kněz dokonal obět, Právě teď jakby byli odešli, Jenž se druhdy modlívali v chrámu. Vymřelé však stojí celé město, Jako pustá hrobka leží Praha, Národu co celého hrob zdá se Celá vlasť, positá pestrym kvítím, S Labem rychlym Vltava šumotná 252 V souzvuk temný, co rohové lesní, Pějí nad hrobem píseň pohřební. Eleg. na Pr.
Vzhůru na zpět má se duše nese K nebesům, kde věčný pán vévodí Na vysokém osluněném stolci. 253

14.
Však co darmo svoje smáčí líce Však co darmo svoje smáčí líce
Slzami, jenž hustě vezdy roní, Co Bůh jednou ustanovil, více Nezmění se, vůli nic neskloní Pána nebes, pána přemocného, Anjelský jejž vychvaluje zbor, Musí tiše nesti vůli jeho, An on pán jest, on pak jenom tvor. 254

15.
Ha! co myslím? Ha! co myslím?
Jako Troska v světle bledém Vyhlídají mlhy šedem Temná noc kdy nad ně přišla, Tak myšlenko nevyzírej Jiným nermuť blaha zdroje, Vrať se nazpět odkuďs vyšla Tam si moje srdce sžírej Však jen moje – moje – moje – 255

16.
Otec spomene rodině: Otec spomene rodině:
„Kde dnes as jest?“ však s těží Pomyslí, že již v hlubině Drobné z něj kusy leží. Tak letí stříštěn o skalu, Od skal, do skal, ku skale; On dolů; my však pomalu Lezeme zhůru dále. 256

17.
Kdo kdy v světě vynalezl hlasu, Kdo kdy v světě vynalezl hlasu,
Který lásky moci ubrání? Ona nezná místa, nezná času Každého si ona podmaní.

18.
Jestli byli vzdálené to světy, Jestli byli vzdálené to světy,
Za šera ach jitra doplanuli, Jestli byli jarní pestré květy Uvadlé je větry zavanuli. 257

19.
PROLOG K POUTI KRKONOŠSKÉ.
Pozdní večer. Dívky pilně předly Hoši v kolo k dívčinám si sedli; Plamen z krbu smutně ktomu svítil. Pocestný u prostřed síně sedí, Poslouchaje naň čeládka hledí; Mluvil takto však i tak též cítil: „Hoiho, slyšte! Kteří ještě bdíte, Dobrý pozor na má slova dejte, Neslýchané, nové věci zvíte! Však jak pravím, pilně poslouchejte, Neb jak slova jenom vypustíte, Nikdy víc mně neporozumíte. Vás však, kteří v kobku vaší tmavou Vešli jste, a v lůžku tichém spíte, Nad jehožto křížek stkví se hlavou, Neprobudiž smích náš ani lkání! Tmavou nocí nade vámi jen Zavzni moje tiché noční přání: Dobrou noc! tichý sen!!! –“ Pozdní večer; plamínek se míhá Na krbu, v světnici stíny rodí V spolku s Lůnou; – – venku hluk se zdvíhá, Mladá chasa hlučné žerty plodí, Nebo čas jest, kde se k přástvě sbíhá. – Víc a více světnice se plní, Hovor hlučí, kouř se z dýmek vlní; 258 Při stropu ho plamínku zář zlatí. Starci ještě hlučný hovor vedou, Brzo jeden po druhém se tratí V tmavou kobku; a co dívky předou, Hoši v hlučné hře a smíchu dlí: Mnohý stařec v tichém lůžku spí. 259

DRAMATICKÉ
ZLOMKY.
[261]

BRATŘI.
TRUCHLOHRA V PĚTI JEDNÁNÍCH.
HLAVNÍ IDEA. Všickni se tisknou, k vládě neschopní, ku vládě, jeden hubě druhého. Tak Boleslav potlačiv otce svého, dav vyklestiti Jaromíra a uvězniv Oldřicha dojde vlády; než Jaromírovým přičiněním a návodem Vršovců zraku i vlády zbaven jest. Tak Jaromír dosedne na stolec český, než návodem Vršovců Boleslavem Polským již již svrženého vysvobodí Oldřich, kteréhož nabádáním a poštíváním Vršovců samovlády chtivého Oldřicha uvězní Jaromír. Ten však zprostiv se vazby, zbaví Jaromíra zraku i vlády, vyžene ho v bídu. Tak mezi sebou se hubícímu rodu Přemyslovců stojí rod Vršovců též vlády chtivý naproti, a co zatím Břetislav s vojsky stojí vítězně proti Němcům, zavraždí Vršovci Oldřicha, posléz i Jaromíra, a Břetislav potrestav zločin tento na hrdle Vršovců dojde sám jediný, netouživ po vládě, vlády jsa nejhodnější, panování nad zemí Českou, an Boleslav již dříve bídný život byl dokonal. Tak vládne Nemesis, nechavši nehodné vlády, aby sami mezi sebou se pohubili, vede nejhodnějšího vlády ku vládě.
263 JEDNÁNÍ PRVNÍ.
Síň na Vyšehradě.
SCENA PRVNÍ.
KOCHÁN A HEROUŠ.
KOCHÁN, vlády i msty chtivý, chladně i to nejstrašlivější rozpočítající a považující, rozněcuje syna svého, výborný jsa znatel povah lidských, k pomstě a k přičinění – se k dosažení cíle svého. HEROUŠ, jinoch ohnivé obrazotvornosti, láskou ku vlasti hořící, jako třtina od předsevzetí k předsevzetí se kloní. Posléz přijde HOVORA, co posel Oldřichův, nepřítel KOCHANŮV, z čehož Vršovci vyrozumí, že se Oldřich jako vítěz vrací, a rozejdou se po odchodu jeho, aby rozsívali nevůli mezi bratry, bratra na bratra štvouce.
JEDNÁNÍ 1ní.
VÝJEV 1ní.
(Knížecí síň na Vyšehradě.)
KOCHÁN A HEROUŠ.
HER. Otče milý! zdá se, jak by rod náš Cíle svého neměl dosáhnouti, Byť i mužové se pokusili 264 O to, jako vy jste otče můj! – K samému se přiblížíme cíli, Již již vítězíme, a hle, zmizí Vše, jak z jitra přehne jarní sen. – – Nabádáním vašim povzbuzen Sotva Jaromír dal oslepiti Bratra svého Boleslava v Polsku; Cisař tenkrát držel u vězení Bratra druhého, Oldřicha v Němcích, Polské kníže drželo již Prahu, Jaromír co utečenec bloudil Po Čechách, svůj povzbuzuje lid Darmo proti vítěznému Polsku; – Domnívali jste se, již že padne Přemyslovců hrdých brzo rod, A hle osvobozen zázrakem Přijde Oldřich, vypudí lid Polský, Na svůj stolec vstoupí Jaromír, V prachu leží vaše náděje Jako dub, jejž blesky rozstříštili. Opět zatím vaše náděje Se mnou znovu rostla zároveň, Bez dědiče Český ještě stolec; – Však hle Oldřich pojme dívku sprostou, Z uschlého, jak zdálo již se, kmenu Nový opět vzhůru pučí prut, Na vzdor nám vykvěte Břetislav. Vejde v sňátek s Cisařovou dcerou, Hvězdou nejjasnější, krásnou Jitkou! – – Jako slunce na obloze modré, Svítí jasně Přemyslovců rod; Co náš rod jen v temnotách se plíží, Jako měsíc za šerého jitra. 265 KOCH. Neviděl jsi ještě nikdy měsíc, Jak byl zastřel i v den jasný slunce? – HER. Na jak dlouho, a když zastřel slunce, Zkrvavělo, on však jako noc Černý byl, jen celé zemi k hrůze. KOCH. Podkuď slunce bylo, černý byl, Když pak zašlo za zsinalé hory, V mokrý hrob kdy stopilo se slunce, Krátký co byl jenom čas uplynul, Stál na nebi, krásnější než ono. K cíli musím, byť i celá zem V krvavé se proměnila moře; – A bych zčernal jako hrůzný duch, Strašlivější nade noc byl černou, Nad sníh zbělím zdobený jsa žezlem. HER. Otče, otče! Když byl vyšel měsíc, Bloudil tichý nad porostlou strání, Nezkalená byla jeho tvář. Zdaž i nám tak bude, po skonaném Činu? KOCH. Snad tě hrýže svědomí, Dříve nežli co jest proviněno? Či jest tobě Přemyslovců líto? Zapomněl jsi již tak lehce hanu, Která stala našemu se rodu? Vypravuj mi Jaromíra honbu By tvá krev se rozjařila v žílách, Abych poznal že jsi Vršovec! – HER. Netřeba mne upamatovati. V nejkrásnější májový kdy sen Obrazotvornost mne uspala V šepotání hájů vlastenských, Probudila mne, co bouře noční 266 Vyvracující dubů z kmene sílu, Myšlenka na onou strašnou honbu; Nikdy nezapomenu víc den, Léč až někdy zapomenu všecko, Jaromír kdy od nás vyzván na lov, Hustým lesem bloudil dál a dál; – V předtušení vítězství blízkého Radoval se rod náš mnohočetný; – Uchopen již leží Jaromír, Přivázán již k stověkému dubu, Střely naše proti němu hrozí, Zní luk, střela letí větrem, – chybí – Každá střela chybí – zavzní roh – Pražané se hrnou na svých koních, Vysvobozen Jaromír; – náš rod Prozrazen, – náš záměr zmařen jest. – – – Mnohý tenkrát sklonil pod meč hlavu, Potupa se tenkrát stala hrozná Vršovskému rodu, rodu mému! – Podnes ještě v mých krev má vře žílách, Na ten čas kdy pomní duše má; Nový plamen hoří v srdci mém, Každý oud se vzhůru k pomstě týčí! – Nejslabší jen blesk by náděje Zajískřil se k pomstě hlavou mou, Já jej chopím, ukuji z něj meč, Který zhladí Přemyslovců rod! – KOCH. Pochybování tvé ustavičné Každou naději snad ztvého srdce Vytisklo již? – Nevíš Boleslav že Chrabrý, za ten čas jenž stal se králem Rozlehlého Polska, s vojskem velkym, 267 Jako mračno, stojí na pomezí Země České? – HER. Vím, a vím i více Proti němu stojí Oldřich s Čechy; Proti němu táhne Břetislav; Zvítězíli Čechové – co pak? – KOCH. Zvítězíli? – Posuď ještě leží Nerozhodnutý v osudu klíně Tento boj; a Čechové by vyšli Vítězové zboje, není možno, Tato hrstka lidu, proti vojsku, Jež přivedl z Polska Boleslav. HER. Obdržíli pole Boleslav, Přijde jako vítěz, vezme Prahu; Domníváte se, že postoupí on Dobrovolně stolec Český Vám? – Že dá žezlo zlaté v ruce Vaše? – A nedáli, zdaž jsme přišli k cíli? –. KOCH. Nech jej jen přijíti, polovic Pak cesty naši jestiť skončeno; První jest mi pomsta, druhé žezlo. – Nech jej přijíti v pevný Vyšehrad, Nechť on zleze zlatostkvělý stolec Z něho svrhne pravice ho má. – Domníváš se, že lid miluje Kníže jemu dané zbraně sílou? – Kde on padne, vystoupím pak já, Jako lidu vysvoboditele, Nemine mne stolec – žezlo – vláda. Protož nepochybuj nikdy více, Byť i země proti nám vyvstala. Nesnáze kdy rostou, roste síla; Byť ne vždycky, jednou předc se zdaří. 268 Někdy nazpět; vždy před sebe hleď, Míň náš není cíl, než Český stolec. Přistup k oknu, obejmi svym zrakem Krajinu až kde ji hory broubí, A pak rci, zdaž hodná práce naší Jestiť mzda, vládnouti nad tou zemí? HER. (u okna). O jak krásná jsi ty vlasti má! K nebesům jak modré pnou se hory, Kolem čel jim růžná mlha hrá; – V tmavých hvozdech pernaté jak zbory Hlásně pějí! – Temně červená Vltavy se vlna luhy vine Rozkvětlými, tamo houštím plyne, Slavíček kde v mutné písni lká! – Z zahrad stínu vystupují dvory; – Na kopci se kostel nad ně dívá K nebi strmě krásnou věží svou! – Ty mé práce vzáctnou budeš mzdou, Krásná vlasti? – klenote ty drahý, Na Europy srdci jenž spočíváš, Mym máš býti? – Země svatosvatá, Od přírody obepnutá pevně Vrchy vysokými! – Mně snad dána?! V klínu tvém mých otců leží prach; – Z klínu tvého vykvětl jsem já; Každý strom mne, každý kamen zná; Vltava mísila temné lkání V plesy mé, v dětinské moje hrání Po květnatém břehu; lesů bor Hůčel v pláče mé, co dítě kdy Bloudíval jsem po rozlehlých lukách; Ozvěna hor tvých opětovala Můj pláč i smích, se mnou v soucitu! 269 A já vládcem tvým teď býti mám? – Vládcem tvým? – Mám nad tebe se vznésti? – Jako orel nad krajinou šírou Nad tebou vládnouti mám? – nad tebe Vzplanouti s jitřní září? – Nad tebou Vyjíti, co slunce zlatostkvoucí? Vyvstati co Lůna nocí šerou? Boje tvé mám bojovati já? – A kdy vítěz v pevný Vyšehrad Zpět se vracím, na zápraží hradu Jak se hemží lidu valné množství, Přivitajíc knížete milého! Mezi ními kněžna milována Očekává mne! a sláva má – KOCHÁN (vlože mu ruku na rameno). Jest pouhý sen, a sklesne s tebou v hrob Nevzejdeli brzo slunce naše Nad zem Českou. HEK. Vzhůru otče! vzhůru Sebe větší práci vykonám, Stolec Český mouli bude mzdou! O že krátké tak jest živobytí, Jak bych výš a výše se vzdy nesl, Pod žezlem až mým by šírá zem Sklonila své večnobytné témě! – Ha! co to? – Dusot to koňský v dvoře Rozléhá se tichem večerním! – Kdo tak pozdě ještě přijíždí? – KOCH. Hovora to jest! – Co ten přináší? – S Břetislavovym on táhl vojskem! Jeho tvář se stkvěje radostí. – Snad již zvítězili? – Hrom a peklo! To nemůže býti! – 270 HER. Měj se dobře Krásný sne! – Tak krátký byl jsi jen. KOCH. Ještě nemáš žádné jistoty; – A nechť přijdou, ještě žiji já. HOVORA (přichází).
HOV. (rychle) Kde jest kníže? – kde jest Jaromír? KOCH. Co tak pozdě k knížeti vás vede, S jakou zprávou jdete od vojska?– HOV. Nebude vás hrubě těšiti Tím však více kníže, Jaromíra! Protož z krátka kde jest Jaromír? KOCH. V zahradě. Snad že již opět pláče, Že dal oslepiti Boleslava, Bratra svého, by dosáhl vlády. HOV. (než domluví onen, rychle odšel). KOCH. Tehdy zvítězili? – – zvítězili? – – Nejsi s to ty šedá moje hlavo Pochopiti, jak to může býti? – – Jest to ponejprv co bez nadání Zvítězili Oldřich, Břetislav, S vojskem Českým? – O tak jistě, jistě Jsem měl vypočtěno, že tam zhynou, A mně na vzdor štěstí přálo jim. Však co více, – jedna střela chybí, Druhá cíl zasáhne. HER. Milý otče, Jak jest teď lze dosáhnouti cíle? Na nejvyšší stupeň náděje Vznesla mne obrazotvornost moje, A v tom samém, samém okamžení, Domnívám kde u cíle se býti, 271 Zapomenu kde jestotu pro sen, Probudí mne naše nehoda. KOCH. Co pomůžou tvoji nám teď snové? Zmužile zde srdce jen a čin Může vedsti k žádanému cíli. Ouzkostlivý jest vždy Jaromír, By neztratil vládu, Oldřichem Mzdy tak drahocenné zbavený, Pro níž vlastní zrušil srdce pokoj, Oslepiti dal kdy bratra svého; Proti němu vlády chtivý Oldřich, Nadchnutý vybojovanou slávou, Milenec svěřeného mu vojska; – – Co jest lehčeji, než rozbroje Mezi bratry roztrousiti símě. Tehdy vzhůru, novou opět sílou K žádanému cíli; teď nechť přijdou, Já jsem připravený! Vlastní sílou Má se vyhladiti jejich rod, Bratra zlosť broditi v bratra krvi. (Slyšeti hlas trouby.)
Slyš již jdou; – tak brzo již jsou tady? (u okna.)
V čele vojska jede Oldřich! – Plamen Sype bystrý jeho v kolo zrak; Celé vojsko radosť jeho dělí! – Tak nebýval! – Jaká změna stala S nim se v boji tomto? – Zamračený Vracoval se druhdy z každé bitvy, Zastřené co bouří tmavou čelo, Jevilo vždy zatajenou zlosť, Jakby říci chtěl: „Ne pro mne dobyl 272 Vítězství jsem, jiný vládne zemi, Kterou jsem zastával; ovoce Prácí mých já sladké neužiji!“ Dnes však radosť jeví, jakby vládl Šírým světem. – Tehdy znáš svou práci, Rozbroj mezi bratry heslo naše; Já teď půjdu proti Oldřichovi. Odejde. HEROUŠ (u okna). V čele vojska jede Oldřich! – Stranou Jakby nebral podíl na radosti, Pluků zbrojných, – vojvodského otce, – Jede sám jediný Břetislav. Jeho pohled jest tak opravdivý, Jeho oko tak si mírně hledí; Polou jak by litovalo zbitých, Polou těšilo se s vítězem. O ten v pravdě k vladnutí jest zrozen, Každý zdobí trůn, na který sedne; – Jen ne Český, ten má býti mým, A by proti mně se spiklo nebe, Zapřísáhla celá země se Nepřátel mých, co na nebi hvězd, Protivníků jako písku v moři, Neustanu, dokaď krůpěj krve Barviti mi bude živé líce, Tisknouti se ními k cíli mému. Hleď; on patří vzhůru k Vyšehradu; Jistě hledá oko jeho Jitku, Krásnou Jitku; – O tak orla oko Netouží po slunce světlu zlatém, Co po tobě každý zrak, ty hvězdo Na nebi Českém. 273 SCENA DRUHÁ.
(Zahrada na Vyšehradě.)
JAROMÍR, bázlivý a strašliv jsa, čeho tak těžce a draze vydobyl, že opět by mohl ztratiti bratrem svým, žádné činnosti nejeví, až KOCHÁN k němu přijda jej víc a více proti OLDŘICHOVI popouzí.
SCENA TŘETÍ.
(U brány Vyšehradské.)
Lid očekává navracející se OLDŘICHA a BŘETISLAVA; mezi nimi SVOJÍN, muž sprostý, leč lichotivý a chytrý. Lid jest více nakloněn Oldřichovi, žehraje na JAROMÍRA. Na přijíždějícího volá SVOJÍN: „Živ buď vojevoda Oldřich!“ OLDŘICH. Vojevoda? Kdybych jím byl! (Hodí mu váček zlata.) Tu, abys mlčel a neprobudil, co ještě v mých jen prsou dřímá atd.
SCENA ČTVRTÁ.
(Síň na Vyšehradě.)
JAROMÍR. OLDŘICH. KOCHÁN. HEROUŠ. HOVORA. BERKOVSKÝ a jiných pánů a vladyků. JAROMÍR uvítá OLDŘICHA; OLDŘICH nadchnutý hrdostí nad dosaženým vítězstvím, proukáže se listem císaře, který jej za spolu- 274 vládce nad zemí Českou ustanovuje. Jaromír se zarazí a potupiv Oldřicha dá jej vsaditi do vězení.
SCENA PÁTÁ.
(Před Vyšehradem.)
HEROUŠ drží řeč na shromážděné vojsko a lid o nehodném zajetí Oldřicha; lid se spikne jej osvoboditi.
SCENA ŠESTÁ.
(Kaple na Vyšehradě.)
BŘETISLAV děkuje Bohu za obdržené vítězství a dosažení slávy i pokoje, pak se ubírá do náruči své Jitky.
SCENA SEDMÁ.
(Před vězením Oldřichovým.)
OLDŘICH zuřivý a vášnivý od přirozenosti, lidem vysvobozen, přisahá pomstu Jaromírovi, svrhne jej se stolce a do toho samého jej uvrhne vězení. Lid provolává Oldřicha za vojevodu. Mezi lidem SVOJÍN. Oldřich odchází, by se dal dosaditi na stolec vévodský.
275 JEDNÁNÍ DRUHÉ.
SCENA PRVNÍ.
(Síň na Vyšehradě.)
OLDŘICH sám se dosadí na trůn, nesmírnou jevě vlády chtivost, pak se sejde s KOCHÁNEM, který, poukazuje na Boleslava, jej nabízí, aby i on s Jaromírem jednal, jako tento nakládal s bratrem, čemuž OLDŘICH, v největším jsa vzteku, přivolí.
OLD. Tak mně milý tento zlatý vínek, Co mi zdobí vojevodské čelo, Že jej sevřená nepustí ruka, Leč až někdy sama sebe smrti Vstříc se podá; a to ještě slzy Zraků mroucích vřele lichotiti Budou lícím mojím ustydlým, Aby žel nevydul na ních břehy, V něž by stékali se potoky, Které ještě mrtvý přelévati Budu, že již v cizou ruku dán jest. SCENA ŠESTÁ.
(Ve věži.)
Kde mají býti oči vypálené Jaromírovi, ještě jednou žádá vyhlédnouti z okna. Řeč na okolí.
276 JEDNÁNÍ TŘETÍ.
SCENA TŘETÍ.
(Skály.)
BOLESLAV, otec JAROMÍRŮV a OLDŘICHŮV, bez smyslů přijde slepý se skály s rozžatou loučí. BOLESLAV jen se staví zblázněným, aby zbudil litost nad sebou, a zustal jistý životem, také před JAROMÍREM.
BOL. Čím jsem byl, tak daleko již jest, Že víc nevím, zdalž to jestotou, Čili snem jen přešlé bylo noci. (Načež pachole vedoucí JAROMÍRA.)
PACH. Nech starče! však není toho třeba, Tento tě neprozradí, – nepozná – A, by’s i lítosť také zbudil v něm, Nemá ti čeho dáti, byť i chtěl. BOL. Slepý – slepý? – slepý? – – O již vím Co slepým býti jest, – oslepeným – Já jsem tím také byl, – však již dávno –; O jakobych viděl zraky tvé, Jak namahá se zbledla zřenice Ještě něco chtící zhlednouti; Co v bolestích zatím žíla sebou Trhá, kroutící umrlým okem tvým, Jakbys v smíchu svoje zvracel zraky. O to strašný osud, býti slepým, – Oslepeným, – Na krok vzdáleno (makaje okolo sebe)
277 Co od tebe, již není pro tebe, Tvůj svět tak ouzký, tak malý, jest, Nepotřebuje místa víc, než ty; – A časem li co z dálky pochopíš Uchem otevřeným, jen touhu tvou To budí více, bys to spatřil též. O já to znám, tak jsem bloudil i já, etc. (Hrdě.) Teď však jsem sám si stvořil jiný svět, Ten žije ve mně – kdo mi vezme zrak Nímž na tento můj vlastní hledím svět? – J[ar]. Nic než smrt! B[ol]. Ha! – co díš? – a předce, Smrť mně zbaví toho také zraku; – Tehdy – nic – nic – nic nespatřím více, Nic než tmu, a ani tuto již –? Vsak co více, ona také sluch Vezme mi, zbaví mně čichu, citu, Ani jeden smysl nezbyde, Co by zbudil touhu po zraku; Říše ta pustá bude noc, Až já zapadnu – a smrt a. t. d. SCENA PÁTÁ.
Před lesem se sejdou dva LOVCI a vypravují, že OLDŘICH tak často po lesích honí, by se vyrazil, že to však nic naplat.
SCENA SEDMÁ.
JAR.[OMÍR] a BOL.[ESLAV prosí OLDŘ.[ICHA] o almuž.[nu]. On je nechá dovedsti na Vyšehrad.
278 BOLESLAVA řeč kde ponejprv přijde na Vyšehrad a od jedné věci k druhé jest vedený. Kde umírá, prorockým hlasem praví, že vše co padlého od vlady odmrštěno bude, a jen nevinný hříchem dosáhne žezla a skleslou pozdvihne zem. Boleslav přišed na Vyšehrad a dozvěděv se kde se vynachází, tak silně pohnut jest, že již dříve stářím i svou nemocí oslaben, sklesne a dokonává. Na otázku Jar[omírovu]: Zdali zná tu síň, v níž se vynachází; odpovídá: BOL. Zdaliž znám tu síň, se tážeš? O tu síň já dobře znám! Po klenutí jasnomodrém Zlaté hvězdy v kole plynou, Jediný jejž nese sloup! Kol a kolem postav krásných Velké množství na mně hledí, Přívodíc památky nové Pominulých, milých časů Dávno, dávno zašlých dnů; – Jako pachole jsem bloudil Touto síni, neznaje Ničehož, co z svatého Mohloby mně místa toho Vypuditi; jinoch jarý S toužebností jsem patříval K zlatu hvězd, jenž po klenutí Modrém plouli této síně; Tato síň patřila činy, Jež co můž jsem druhdy konal; Patřila i strašný čin, Pro nějž z síně vyvržen, 279 Zbaven světla jasných hvězd; Za trest dlouho bloudil jsem Hustou, čírou, hrůznou tmou. O jak často hořký pláč Rozléhal se hvozdem temným. Kdy já, slzí nemaje, Hlasem velkým, lkáním trapným Onen čin jsem oplakával! Jak jsem toužil v síň tu zpět, Hledal světlo jasných hvězd; – Darmo, – darmo. – Však hle, stářec, Usláblý tak dlouhým pláčem, Přiblíživ se k hrobu temnu; Uveden jsem opět v síň; Jako druhdy nade mnou Po klenutí jasno modrém, Jediný jejž nese sloup, Zlaté hvězdy v kole plynou; – A po dlouhé, strastné době Ková rozkoš ňadra plní, A kdy myšlenka, že vina Ještě tíží ducha mého, Zprzniti chce blaženost, Zní to líbě síní velkou, Jakby souzvuk věčný hvězd Hlásal v sen mne kolébaje; „Odpuštění! – odpuštění!“ (Sklesne a zdvíhaje ruce, tak že jednu JAR. i druhou OLDŘ. chopí, skoná.)
280 JEDNÁNÍ ČTVRTÉ.
JITKA u okna; samá; pak s HEROUŠEM, jenž jest v zahradě.
JIT. Zimní vítr čeří chladnou vlnu, Studeným zjasněnou svitem Lůny. HER. Mně o závod s větrem studeným Barví plamen, který sem mne vodí, Líce, jenž by dávno byly zbledly, Kdybys ty nebyla. – – – – O by mohli červené rty moje Co dvé milujících poutníků Snížiti se k svaté své, ku krásné Ruce tvoji, aby odhřešili, Co provinil jazyk, bratr jejich, Proti jemnému tak uchu tvému Takou žalobou. HEROUŠ opět v zahradě pod okny OLDR., kde jej chce zastřeliti, odejde a zas se vrátí několikráte, než se odhodlá k vraždě, zastřeného tmavou nocí nespatří OLDŘ., až jej KOCHÁN pobídne, a on odchází, by OLDŘ. zavraždil. OLDŘICH otevře okno v noci před svou smrtí. „Mračno se nese nízko při zemi, jak by oblouk nebeský spojiti se chtěl s zemi, a v svém klíně ji rozmačkati. Mezi černým mračnem bílé stkví se pruhy, co na příkrově, hrůzněji vyvyšujíc hloubi mračen. Všude tma, jen za řekou se míhají světýlka z chudých 281 však pokojných chyšek; všude pokoj, tolik miryad těles nebeských se vine v oblouk u věčném pokoji a míru, v každém snad tolik obyvatelů co na naši zemi, a v každých prsou mír a pokoj, v mém jen srdci pokoj není žádný, mír můj ztracen, ztracen – ztracen – (jde pokojem). Jak se dutě rozléhá krok tak děsně dlouhou síni, každé hnutí leká ducha mého a. t. d. (přistoupí k oknu). Vltava hučí jako píseň pohřební (zvonek zní). Slyš zvonku smutný zvuk opět zve smrtedlníka k hrobu, – v tichý pokojný sen – volá jej na věčnost (zaražený) věčnost! Což kdyby mně zazněl? – – věčnost? – a. t. d. (zvon umlkne. Z nenadání přiletěl šíp a raní Oldřicha. Postřelený sklesne, po chvíli se zdvíhne a. t. d. (stírá si studený pot s čela), chce volati o pomoc, hlas mu nestačí; vezme svíčku, chce ven volati o pomoc, vravorá ke dveřím, u dveří sklesne, světlo shasne, temná noc kolem. Temně Oldřich v chrapotu: „Věčnost!“ vysloví a umře. Zvonek znova počne zníti, opona spadne.)
JEDNÁNÍ PÁTÉ.
Kde v hrobce všickni tři z vévod zabiti leží, přitáhne BŘETISLAV z vítězného boje. Kde se vrah domnívá býti nejjistější, padne. Vojevodské mrtvoly přistírají příkrovem, BŘETISLAV vychází z hrobky; smutná hudba z venku. Po chvíly slyšeti lid: „Ať žije Břetislav, kníže České!“ Op.[ona] spad[ne].
282

KRÁL FRYDRYCH.
TRUCHLOHRA V PĚTI JEDNÁNÍCH.
PROSLOV.
Háj. Slunce vychází. Pěvec, vyjda s harfkou a řeč svou přiměřenými zvuky provázeje, mluví:
Pozornýma poslyšte ušima, Z dávnověkosti co harfky mé Hlásati vám budou strůny zvučné; O bitvách, o krutém lásky želu, I o skleslé síle, zašlé slávě. Byla bitva strašná bojována V obličeji stověžité Prahy, Na temenu šírém bílé hory; Byla bitva hrůzná, boj byl strašný, Čech tam stál naproti bratru Čechu, Oba pro svého se bili krále, Potokem se valila krev z hory. Bílá hora co Medea druhdy Byla dítek svých zbarvená krví; Břinkot zbraně krkonoš[s]ké hory Opětovali ze vzdálí strašný, Po dnes ještě v bledém lůny svitu Ohlásují hájové to Čeští; A kdy poutník v temné noci kráčí Po temenu šírém bílé hory, S hrůzou patří míhati se stín 283 Nad svym hrobem; temnou noci zavzní Brzo „Tábor!“, časem zas „Marija!“ Dvěstokrát přikryla krutá zima Bílou horu bílým příkrovem; Dvěstokrát vyvstalo pestré kvítí Na hlubokém bojovníků hrobě, Od těch časů do dnešního dne. (Z daleka jest slyšeti zvonku hlas.)
Vystavěli kapli na temenu Bílé hory; hlásá zvonu hlas Tichem jitřním krajině vůkolní Ze sna probuzené, u oltáře V oběti že kněz bude vzdávati Bohu díky, křesťanstvo že vítěz Přispíváním jeho vyšlo z boje. – (odchází hájem.)
JEDNÁNÍ PRVNÍ.
Hradiště. Zámecká zahrada.
SCENA PRVNÍ.
BUDOVA. JESENSKY. MILADA. VELOŇ přináší psaní.
VEL. Posel z Prahy zde přinesl zprávu; Odevzdav ji pravil, žeť má na spěch, A již podkova vraníka jeho V rychlém skoku tepe cestu k Praze. 284 BUD. (přečta psaní). Vyvolen jsem za strážce koruny Královské, i požádán, by rychle Odebral jsem na cestu se k Praze, Nastoupiti svého ouřadu. – Veloni! ať sedlají mi oře, I ty sobě osedlej vraníka, A pak k Praze, v den o závod s sluncem, V noci pak o závod s bledou lůnou. (VELOŇ odejde.)
Dcero má, buď s Bohem! Vy, Jesenský! Brzo synu můj, opatrujte Poklad v dceři mé vám svěřený! JES. Buďte ujištěný, otče můj! Že můj život není mně tak milý, Jako milá dcera jest mně vaše. MIL. O můj otče, proč tak rychle od nás? Posečkejte den dnešní a přes noc; Není jisto v noci k Praze jeti. BUD. Tys dětinská, že se o mne bojíš; Veloň se mnou jede, máme zbraň též; Povinnost mne volá, musím v čas. Počíti kdo co chce, rychle počni, Čas nečeká, jako vítr letí; Povinnost buď rychle plněna; Zdlouha kdo co koná, polou koná. 285

BOLESLAV.
TRUCHLOHRA V JEDNOM JEDNÁNÍ.
SCENA PRVNÍ.
Zahrada klášterní na hradě Pražském. (První jitro před slunce východem.)
MILÁDA (u okna).
Dnes již? – dnes, dřív nežli slunce vyjde, Tebe znova pohřešiti mám? Samodruhu, bratře můj! o strašně, Strašně tiskne hřích tvůj, Boleslave, Syny tvé i dcery! – Znova mám Loučiti se s tebou, bratře můj; Víc, o víc než bratře!? – Jak mi smutno! – Právě jako tenkrát, v slavný Řím Kdy mne vedla mnoholetá pouť. Oplakávati kde otcův hřích Měla jsem odloučená od vlasti, Uzavřena ve zdech klášterních, Daleko tak, daleko od tebe. – Nelze bylo mi bez tebe býti; Netěšila obloha mne jasná Italie krásné; vůně myrty Nevábila k radosti, jen k žalu. Opuštěná co hrdlička v skalách Plakala jsem sama, sama! – sama!! – 286 Nikdo nerozuměl pláči mému, Jako tvému druhdy, samodruhu! Sami dva jen rozumíme sobě, Oba rovný, stejný tiskne žal; Vyvrženi co na ostrov pustý, Vkročili jsme v bezradostný svět – Bez sebe jsme sami – osamělí! – Jak mně možno bez tebe tam býti? – Lze-li člověku jest samotnému Přebývati v pustinách rozlehlých? Šírá poušť, noc tmavá; každý strom I lůna bledá lkají sice s ním; Však ach – nepoznají pláče jeho; Lkání druha neuleví žalu, Jaký tiskne smutné srdce jeho, Leč kdy jeho spolusmutný druh Porozuměv žalu jeho pláče. ZLOMEK Z „BOLESLAVA“,
TRUCHLOHRY V JEDNOM JEDNÁNÍ.
MILÁDA sama (u okna).
Mladé jitro! – krásné jitro! O ty nejsi s to, setříti slzy chladné Jimiž tu noc tichá porosila Ladné líce porozvilých růží! Ty jen nové, vřelé slzy rodíš, Ze ztmělého modra zraků mých Na mojich želem uvadlých lících! Jako jiskry před východem slunce, 287 Za horami, tam za východními, Jasné jiskry řítějí se zhůru, Výš a výš, až v temném modru hasnou: Tak i slzy linou s tváří mých Chladněji vzdy na ustydlou ruku S ruky studené co jiskry chladné V květin záhony: posléz co perly Přimrazené usnou na uchřadlém Květu srdci v hluboké korůnce! – 288

POZNAMENÁNÍ K DRAMATICKÉ BÁSNI:
BRATROVRAH
ANEB
VÁCLAV A BOLESLAV.
JEDNÁNÍ PRVNÍ.
Přísaha.
Háj Svantovíta. – Skalina vzadu pod kterou byt kněze Svantovíta, jehož socha mezi dvěma duby stojí, nad ní se spojujícími. Socha vypodobňuje jinocha ozbrojeného kopím a mečem.
BOLESLAV k DRAHOMÍŘE: Proč vždy více a více dráždíš vášeň mou, proč bouři, která v prsou mých atd. – KNĚZ, – BOLESLAV přisahá zde bohům, že chce zavražditi bratra.
BOL. Ženo! matko! já to cítím, že ta rána Která bratra zbaví života, mne též Zbaví míru, a že rukou tou, jenž bratra Zavraždím i mír svůj ztroskotám; – Nelze však předc touhu udusiti. (Boj dobrého se zlem.)
289 JEDNÁNÍ DRUHÉ.
Boj vždy tužší, – zlé zvítězí.
VÁCLAV BOLESLAVOVI vypravuje o věčnosti a Kainu, který po zabití bratra měl krvavé znamení na čele. BOL. Jestli to zlé, proč to poroučejí sami bohové? Smrt je s životem zároveň dána, a kdyby smrt byla co zlého, nebyl by i život nic dobrého. VÁC. Žádný člověk si sám k příjemnému živobytí nedostačuje, všecky jsme jedním kolem spojeni. BOLESLAV: kde víno žádá.
JEDNÁNÍ TŘETÍ.
Čin.
Když se VÁCLAV modlí, je slyšeti harfu ELBOROVU – zdaleka hřmí – DVA VRAHOVÉ před smrtí Václava popisují noc. – PRV. VRAH. Kosti tam z umrlců při kapličce haraší, v bouři, jakby atd. DRU. VRAH. Od východu vstává měsíc, od západu černé mračno. Zdaliž není Václav podoben měsíci, Boleslav mračnu atd.
290 JEDNÁNÍ ČTVRTÉ.
Následek.
BOLESLAV na lůžku, – při spadnutí meče se lekne a probudí: Když jsem ještě jako pachole byl, Nelekal jsem se ničeho a teď atd. Táže se hradního, kolik je hodin? – pak praví: O jak čas ten račím krokem jde, Což chce noc ta věčně trvati? Mluví sám s sebou o věčnosti – chce, by vzala matka polovic té viny na sebe, jemu samému že těžká – i bohy viní, že to žádali – STRÁŽNÍ si vypravujou, jaká to strašlivá noc byla – a jeden praví druhému, jak spatřil Boleslava na lůžku ze spaní mluvícího a jak strašně vyhlížel: Tak jako černá mračna nebe kryjí, a blesk zasvitne, a posléze hromové rány vůkol bázeň a leknutí působí; taktéž ze začátku jeho čelo se zamračilo, pak z jeho oka ohnivý vzhled vystřelí, a posléz zařve divokým hlasem, až vše vůkol se zatřese; na to hluboké ticho vůkol. – BOLESLAV chopí strážného za prsa, a táže se ho, zdali má co na čele psáno – PODIVÍN táže se BOLÉSLAVA, kde má bratra, on ale hledí před sebe do země, až po zvolání: „Bratrovrahu!“ přijde k sobě – DRAHOMÍRA ve spaní: Cosi se mi zdálo, že jsem zavraždila matku, manžela, bratr že zavraždil bratra, a já že syna otrávila! – Oh! – to byly hrozné sny atd. Jazyk 291 lpí v ustech. Hle tu číše – víno – pije, kam dříve nalila jed. To víno chutná jako krev! – Teď je mně volno, lehko; – ukazujíc na čelo – Tu mě ještě jakás jiskra pálí, žhavá, jmenujou ji svědomí, ta nás kárá prý z našich hříchů, tresce poklesky, pošetilost – atd. odejde. BOLESLAV vstane, předstírá si své sny. – Na poli krvavém a mrtvoly posetém že leží sám živý, a zdá se mu, že ty mrtvé vstávají a za nim se hrnou, a proti němu co valný vichr se žene hrůza a blíž a blíže vždy ta hluza, a strach nedá mu utíkati; pak jak se mu zdá: že jde vrah na něj, a on chce křičet a nemá hlasu, on chce uteci a nemůže, nohy mu klesají. – Hlas strážného – přiběhne, vypravuje smrt Drahomíry – a že nemohl nikoho nalezti, kdo by pomohl – BOLESLAV: „Jdi svolej vládyky, jenž byli při večerním kvasu.“ STRÁŽNÝ. „„Všickni, jeden po druhém, odjeli z hradu v hluboké noci.““ BOLESLAV (zaražen): „Jdi, hledej Miroše!“ – Strážný odejde – BOLESLAV sám: „Tedy odjeli? děsí se bratrovraha? atd. To váš trest“ atd. STRÁŽNÝ přijde – BOLESLAV: „Proč nejde Miroš?“ – STRÁŽNÝ: „Byl tam u těla Václavova a s ním všecka vaše čeleď – pravil jsem, že má přijíti a on nechtěl, volal jsem služebníky, ty pravili, že vám nechtí více sloužiti.“ – BOLESLAV po chvíli: „Jsem teď kníže!“ Zdola slyšeti zpěv: „Hospodine pomiluj ny.“ – A přes zdi je viděti požár od pochodni. BOLESLAV sám, vůkol tma mimo začervenalé světlo pochodně. 292 JEDNÁNÍ PÁTÉ.
BOLESLAV chce přijmouti křest, však zpomene si, že ta samá víra, v níž hledá ulehčení, slibuje nesmrtedlnost, a toho se leká. Hledá pomoc; a kde myslí, že ji najde, tam hlouběji klesá a praví: že se podobá na moři tonoucímu, který se i stebla chytá. Dává volat harfeníka, který ale něco, co se na vraždu vztahuje, zpívá.
293

POLESNÝ.
VESELOHRA VE TŘECH JEDNÁNÍCH.
JEDNÁNÍ PRVNÍ.
Před domem Zahořanského v lese, kolem zadního dílu domu zahrada, jest však přes ni viděti vrcholy borovic a jedlí. Při zemi v domě byt Podhajského, nahoře v pravo byt Sylviin, v levo Lidmilin. Večer, slunce zachází.
VÝSTUP PRVNÍ.
Z BOROVÉ co polesný a VÁCLAV co myslivec převlečení odcházejí z domu, je doprovází ZAHOŘANSKÝ, PODHAJSKÝ, LIDMILA. Na zad JAN
ZAHOŘANSKÝ (k šlechticovi). Tedy s Bohem, pane Dvorecký, a zůstane při tom, jak jsem slíbil. Ačkoliv dnes již měla dcera má zaslíbena býti panu Podhajskému, proto předce, abyste poznal, že i vás miluji, má to ještě na půl léta, dle žádosti vaší, odloženo býti; a kdyby pak vám se podařilo za ten čas lásku mé dcery sobě získati – (Lidmila ohlédne se po Podhajském a vrtí hlavou, jakoby chtěla říci: „Nikdy!“) – a pan Podhajský od ní upustil – (Podhajský dává Lidmile k srozumění, že se to nestane) – bude dcera má manželkou vaší.
294 Z BOROVÉ. I za naději vám děkuji, vzácný pane; a buďte ubezpečen, že mé lásce k mnohovážené slečně Lidmile nic, leč neštěstí mé, kdyby pro mne snad ztracena byla, se nevyrovná. Již dávno bych vás o její ruku byl požádal; však pamětliv jsa, že ještě ani půl léta neuplynulo, co jsem na panství pana šlechtice z Borové, a tudy co polesný i do vašeho mnohováženého sousedství přijíti štěstí měl, a že za ten čas vám možno nebylo, mne dobře poznati, nedůvěřoval jsem si to učiniti; až pak zpráva, že slečna Lidmila panu Podhajskému zaslíbena, a tudíž nad mým štěstím má rozhodnuto býti, smělosti mně dodalo, vás o půl léta času poshovení požádati. ZAHOŘANSKÝ. Což vám i ode mne povoleno jest. A nyní mějte se dobře; doufám, že nás brzo zase návštěvou poctíte. Z BOROVÉ. Mějte se dobře, vzácný pane, a buďte ujištěn, že co nejdříve vašeho milostivého povolení použiji. ZAHOŘANSKÝ. (odchází do domu). S Bohem tedy! (Zajde.)
VÝSTUP DRUHÝ.
PŘEDEŠLÍ bez ZAHOŘANSKÉHO.
Z BOROVÉ (k Podhajskému). Mějte i vy se dobře, pane Podhajský, a doufám, že jako vždy jindy dobří zůstaneme přátelé; nechtějte se na mne horšiti, že jiskra z těch samých očí, jež lásku vaši rozohnila, příčinou jest, že i mé srdce plamenem se zňalo.
295 PODHAJSKY. Ač jste mému štěstí na nějaký čas zamezil cestu a na odpor se mu stavíte, nicméně panuj mezi námi staré přátelství. (Podává mu ruku.) Z BOROVÉ. Též i vy, slečno! mně račte milostivě odpustiti, že věda se nemilovaným od vás, předce o vaši lásku se chci ucházeti; víte, že nešťastný každého stébla se chytá, doufaje, že jest s to, aby jej nad vodou udrželo. LIDMILA. Však, pane polesný, snad víte, že ten, který se stébla chytá, větším dílem utone; nevím ale, proč bych se na vás horšila, snad že mne milujete? – To bych jistě byla první z děvčat, která by tak jednala! Z BOROVÉ. O jak jste mně ulehčila, milostivá slečno; nic nezdálo se mně hroznějšího, než vaším hněvem obtížena se věděti, a bych pravdu mluvil, obával jsem se toho, mysle, že jsem v očích vašich toho zasloužil. Též i velice mne těší, že pan Podhajský o mně špatněji nemyslí, než prve. PODHAJSKÝ. Proč bych já vás nenáviděl, věda, že na vašem místě též tak bych byl učinil a pro Lidmilu vše podnikl, ačkoliv, proč bych zapíral, mne mrzí, že den mého štěstí vzdálenější bude, než prve; více příčiny k pohoršení slečna sama mně dává, nechtíc se ani dost málo zamrzeti, že zaslíbení naše na půl léta jest odloženo. LIDMILA, Pan Podhajský zapomněl, že nám dívkám nesluší, nešťastné ještě nešťastnějšími činiti; tuším, žádá, bych jen vezdy: „Miluji tě, Podhajský,“ v ustech měla. Ostatně ale mním povinna býti, abych v přítom- 296 nosti pana Podhajského k jeho utěšení a udobření opakovala, co již onehdy vám, pane Dvorecký, když jste mne o mé mínění žádal, jsem oznámila: že mé smýšlení o vás zcela vás uspokojiti může; ale láska má že náleží panu Podhajskému. PODHAJSKÝ (políbí slečně ruku). Z BOROVÉ (stíraje si slzu z oka). Slečno, dříve jste pravila, že nechcete nešťastného činiti nešťastnějším; o kdybyste věděla, jak já jsem nešťastný a mnoholi nešťastnější vaším vyřknutím! LIDMILA. Odpusťte, jestliže jsem se provinila; úmysl můj byl dobrý, domnívala jsem se, že jako lékař nejtrpším lékem často nejdříve předešlé zdraví navrátí, i mně takto se poštěstí; neb jak jste mne ujišťoval, jest tento lék nejtrpší. Mějte se dobře, zůstaňte naším přítelem jako kdy jindy; na lásku ke mně však hleďte zapomenouti. (Odejde do domu.) Z BOROVÉ. Mějte se dobře, slečno, však na vás a na lásku mou zapomenouti mně nelze, nikdy – nikdy!
VÝSTUP TŘETÍ.
PŘEDEŠLÍ bez LIDMILY.
Z BOROVÉ. O pane Podhajský, kdybyste si jen představiti mohl, jakého již namáhání mne to stálo, abych na Lidmilu zapomenul, však všecka má práce jest nadarmo. Není možno mně bez ní býti, ani pomysliti nesmím, že navždy mám od ní odloučen býti. Až posud 297 ještě láska má jen v mých byla prsou zavřena; teď není mně možno déle mlčeti, a vy, pane, který dle smýšlení světa byste snad poslední o tom věděti měl, jste první po Lidmile, který o tom odemne jest zpraven. PODHAJSKÝ. Představiti si mohu stav váš, i uznávám důvěrnost vaši ve mne, a snad k vašemu utěšení mohu vám říci: kdyby má neměla býti Lidmila, že vy ten první byste byl, jemuž bych jí dopřál; však jako vaše, tak i moje láska bezkonečná jest, a jak vám tak i mně nemožno, bez Lidmily býti. Ctím vás jako kdy jindy, a možno-li, též bych řekl, že má láska k vám ještě zrostla; neb velice si vážím muže, jenž rovnou cestou kráčí, což i vy jste učinil. Neb kde jiný by potajmo byl jednal a všelikými ouskoky a nedovolenými prostředky lásku naši byl hleděl podkopati, tu vy co poctivý muž jste lásku svou zjevil; protož mějte se dobře, a nebe vám přej štěstí, jehož tak velice hoden jste. (Podá mu ruku.) Z BOROVÉ (odvrácen, tiskne Podhajskému ruku). Mějte se dobře. PODHAJSKÝ (odejde do domu).
298

POZNÁMKY.
[299] Slova: Dalekáť cesta má! Marné volání! otiskl Mácha v názvu svých „Spisů“ před titulem „Máje“. Jsou uvedena též na pomníku Máchově v Litoměřicích.
MÁJ.
Máj jest tu otištěn podle prvotisku; zřejmé omyly tiskové jsou opraveny podle rukopisu. Rukopis „Máje“ nalezl roku 1916 ředitel gymnasia J. Šafránek v pozůstalosti vlasteneckého rolníka Jana Krouského v Katusicích a vydal téhož roku dr. V. Flajšhans; skládá se z lístků dvojího formátu; str. 1. až 32. mají formát 11.6 x 9.3, ostatní 14.1 x 11.3 cm. Krouský jej asi dostal od Máchova bratra Michala, jenž s ním jednal o podporu k vydání spisů Máchových. Prvotisk se liší od rukopisu jen ve zpěvu IV. ve verši: Tajemné světlo je v jezera dalném lůně (místo rukopisného jest). Jiných oprav už Mácha za tisku neučinil. K správnému pochopení vzniku Máje jest třeba přečísti si str. 93 a 104. (rukop.) Literárního zápisníku a Máchův výklad „Máje“, který považuji za chystanou předmluvu hotové básně, nikoliv za výklad básně chystané. Tento výklad zní: Nasledující básně jest oučel hlavní, slaviti májovou přírody krásu; k tím snadnějšímu dosažení oučelu tohoto postavena jest doba májová přírody proti rozdílným dobám života lidského. Tak u příkladu v čísle prvním tichá, vážná a. t. d. láska v přírodě proti divoké, vášnivé, nezřízené lásce člověka; tak též jiné vlastnosti májové přírody proti podobným života lidského dobám v číslech ostatních. Pověst tedy čili děj básně této nesmí se co věc hlavní považovati, nýbrž jen tolik z děje toho v báseň přijato, jak daleko k dosažení oučelu hlavního nevyhnutedlně třeba. Děj se koná u města Hiršberg mezi horami, na nichž hrady Bezděz, Pern- 301 štein, Houska a v dálce Roll, k východu, západu, poledni a půlnoci okazují. – Ostatních co se oučelů dotýče, jakož i sententia moralis z celého snadněji se vyrozumí. „Máj“ vyšel 23. dubna 1836 v nákladě Máchově; vytiskl jej Jan Spurný v 600 výtiscích, z nichž Mácha prodal hned po vyjití 350 exemplářů; bylo trojí vydání: za 14 kr. v stříbře; těchto bylo asi 100 a byly vzadu Máchou podepsány, jak možno souditi ze tří mi známých výtisků na lepším papíře. Od archu tisku platil Mácha 9 zl., projevuje tak ušlechtilou péči o dokonalou grafickou úpravu své první knihy, za níž měl následovati román z dějin vlasteneckých. Dějiště básně jest označeno Máchou ve výkladu „Máje“; Hiršberg jsou Doksy se svými dvěma rybníky, Roll jest Ralsko, starobylé zříceniny u Mimoně; Pernštein jsou zříceniny u Doks. Tento krásný kraj popsal Mácha již v „Rozbroji světů“. Hynek Komm byl pekař a majitel domů na Malé straně; podporoval národní české snahy, jsa též členem Matice české. Zemřel 9. července 1875 ve věku 85 let, byl tedy o 20 let starší Máchy. Dedikační báseň „Čechové jsou národ dobrý!“ byla zhudebněna Hermanem Skřivanem a vyšla tiskem roku 1836 ve Věnci ze zpěvů vlastenských uvitém za redakce Chmelenského s názvem „Píseň“ od K. Máchy. V svém soupisu „Májů“, vyšlém nákladem Spolku českých bibliofilů u příležitosti Máchovy výstavy v Národním museu v květnu 1925, zaznamenal jsem 71 vydání „Máje“; od té doby bylo jich vydáno osm; jest tedy toto naše vydání osmdesáté. O obrazový doprovod nebo grafickou výzdobu „Máje“ se pokusili tito naši umělci: Boh. Kroupa, první ilustrátor „Máje“, Jos. Scheiwl, Mik. Aleš, Felix Jenewein (v Květech 1886, str. 662), Viktor Oliva, Fr. Slabý, Josef Hűbsch, Slavoboj Tusar, J. Stretti-Zamponi, Jan Konůpek, Jar. Benda, Otakar Štáfl, Fr. Kysela, Cyril Bouda, J. Zrzavý a Karel Svolinský. 302
NĚMECKÉ BÁSNĚ.
Německé básně Máchovy vydal roku 1892 v Chotěboři s názvem „Nové básně K. H. Máchy“ Josef A. Zelený, který o nich pojednal už roku 1882 v „Studentských listech“ Fr. Bačkovského (II. ročn., str. 218 a n.) v článku „Nová data k životopisu † Karla Hynka Máchy“. Z pečlivého vydání Zeleného byly otištěny dvakrát, a to od Šťastného a Vlčka. Moje edice liší se podstatně ode všech dosavadních, jsouc založena na pramenném materiálu, uloženém v Národním museu přes 20 let; jen báseň „Sängers Bitte“, jejíž rukopis ani opis není v Museu, byla otištěna podle Zeleného. Německé verše Máchovy byly až dosud otiskovány pod názvem Versuche des Ignaz Mácha, 1829, kterým jest Máchou označen vlastnoručně psaný sešitek básní (formát 21x13 cm na papíře s vodotiskovým medailonem Františka II. s nápisem: Deutschlands Befreier Franz der Zweite a Gott erhalte den Kaiser von Österreich), čítající 12 stránek, z nichž na str. 1. jest výše uvedený název a na str. 3. až 6. jsou čtyři první básně námi otištěné a na dalších šesti báseň „Columbus“, která však jest psána od zadu tak, že začátek její jest na str. 12 a konec na str. 7. Kdežto i název a první listy sešitku jsou psány písmem velmi pečlivým, jest „Columbus“ zběžný první náčrt, jehož 15 veršů jest psáno tužkou (strofa 5., 7. a 8.). Také některé opravy svědčí o tom, že báseň byla složena po vzniku a opsání prvních čtyř básní, t. j. po roce 1829. Proto tato báseň do „Versuche“ nepatří. Nepatří tam však ani ostatní básně německé, Zeleným vydané, jež Mácha do „Versuche“ nezapsal a jež se zachovaly rukopisně na samostatných lístcích anebo v opisech, po- 303 řízených neznámou dnes rukou. Rovněž z nich vyřaďuji variantu básně „Der Eremit“, jejíž rukopis jest dnes v knihovně Nár. musea (na témž papíře a téhož formátu jako Versuche) na dvou vnitřních stranách dvoulistí, na jehož rubu Mácha velmi sličným písmem napsal: Tentamen literarium absoluto semestri primo 1829. In prima Humanitatis classe Ignatii Macha. Na konci básně zapsal si Mácha náčrt k baladě, již buď složil nebo jen se chystal napsati: Der Schwimmer. Ballade. Er soll um sein Liebchen hin u[nd] her schwimmen, u[nd] versinkt. – V originale jest místy škrtáno; změny jsou tam tyto: v strofě 6. lebt m. pův. war; v strofě 11. verš 7. pův. Deren Bild mich lachend, schlafend; v strofě 12. verše 5.-7. jsou zamazány a nahrazeny verši námi otištěnými.
Pak otiskuji báseň „Columbus“ a další, jež se zachovaly v rukopise: Der Freytag in der Charwoche, zapsaná na lístku form. 18x10.8 cm (s vodotiskovými čarami 2.5 cm od sebe vzdálenými), podepsaném dole takto: I. Macha. J. A. Zelený ji přeložil z němčiny a otiskl v Stud. listech 1882, str. 164. – Báseň bez nadpisu: Sieh des Todes blasses Bild jest na lístečku form. 5.8x4.6 cm, jehož Zelený neměl; měl pouze její opis, lišící se od rukopisu jen otazníkem na konci básně. Pod touto zapsal si Mácha báseň, začínající slovy: Nacht wird es, ..., z níž se na utrženém lístku zachoval jen začátek; ponechávám tento pořad i zde; báseň „Die kühle Nacht hat ihr sternenlos Gewand...“ jest na lístku formátu 20x12.8 cm a podepsána K. I. M.; v básni jest škrtáno a opravováno. České zpracování Máchovo této básně jest: „Rozprostřela chladná noc“ (viz „Básně“, str. 179. mezi „Písněmi“, č. 7). Mimo to zachovalo se druhé znění básně „Die Freude“ na rukopisném lístku form. 17.3x10.8 cm s některými odchylkami, níže uvedenými. Zelený však měl ještě rukopis dvou básní „Sängers Bitte“ „na třech stránkách dvoulistové malé 304 osmerky“ (Student. listy, str. 283.) a za ní „Zigeunerlied“; proto kladu tyto dvě básně v pořadu Máchou určeném s textem první básně podle Zeleného a druhé básně podle opisu musejního. Ostatní básně jsou otištěny (i Zeleným) z opisu, pořízeného neznámou rukou na pěti dvoulistích půlarchových, podle nichž ponechán i pořad jednotlivých básní; mezi nimi jest i opis „Zigeunerlied“, podle něhož otiskujeme tuto píseň, ježto výše zmíněný rukopis jest dnes nezvěstný; ostatně se text rukopisu od opisu neliší v ničem. V uspořádání něm. veršů brán byl zřetel, pokud možno, k řadění samého básníka; po opuštění tohoto stanoviska bylo by možno upraviti je způsobem lišícím se i od pořadu mého i Zeleného. Rozdíly versí a změny v něm. verších jsou tyto: Die Freude: v rukop. lístku: verš 5. Freudig glänzt die Fläche, v. 18. Segelt fröhlich er in seiner Bahn, v. 31. Und in seiner Hütte, v. 33. Ruht der frohe Greis, v. 40. Und nur Freudenlieder, v. 43. Bloss in meinem H., v. 48. Bis im Grabe fällt... Columbus: Strofy 12. a 13., Zeleným správně otištěné, popletl sazeč ve vydání Šťastného, podle něhož zřejmě tiskne Vlček, mající tutéž chybu; ve verši Aus dieser neuen grossen Noth jest první slovo Zeleným otištěno v závorkách, ač pod lupou ještě dnes možno viděti Aus. Vlček tady proti rukopisu tiskne In a opravuje místy starý německý pravopis Máchův. Opravy básníkovy: Za strofou 12. připsal Mácha: Pein Qual. V 15. strofě, verš 2. a 3. původně: Tausend Sterne / Beleuchten seine glatte Bahn, v. 4. Ferne; strofa 18., v. 5. Du rettest selbst den Wurm; strofa 19., v. 5. Du ewig grosser, mächt’ger Gott; strofa 22., v. 5. Blicke m. Auge. – V básni: Die kühle Nacht hat...: v. 27. pův. Das Vaterland, den Freund kannte ich nie (škrtnuto); v. 29. pův. Mein Vaterland ist der dunkle Wald. – Mein Wunsch. Citát z Horáce (Carminum Liber II. 305 Carmen III. Ad. Q. Dellium). Ot. Jiráni přeložil toto místo:
... los nás všech se v urně točí, aby buď později či dříve vypadl... (Ódy a epódy, str. 67.)
Stimmen zur Namensfeyer. (Srov. báseň českou „City vděčnosti“, Básně K. H. M., str. 221.) Pro úplnost a k posouzení básnického rozvoje Máchova otiskuji i německé pensum z 21. ledna 1830 (z Uměl. Besedy, form. 22x17.5 cm), zřejmý to ohlas školní četby Horáce. Upravovatel spisů Máchových napsal po straně těchto veršů: To jest trochu slabé! Tato báseň zní:
21. Jänner 1830.
PENSUM.
Sich keiner Schuld u[nd] Fehle bewusst ze seyn, Ein frey Gemüth von jeglicher böser That Zu haben, heisst in vollen Zügen Hier schon der Göttlichen Lust geniessen.
Ihn kühlts wie Schatten in der Syenne Gluth, Mit einem Haine decket ihn Meroë, Und Frühlingslüfte werden ihm nach Scythiens rauhen Gefilden folgen.
Und eine heitre Stirn hat er immer dar Ein leichtes Lächeln schwebet um sein Gesicht; Falerums Wein; die Lyra mit den Goldenen Saiten entzückt zum Gott’ ihn.
Und selbst in einem schrecklichen Weltensturz Wenn über ihm der Glanz des Gestirns verlischt, Und unter seinem Fuss die Erd kracht, Stehet er ruhig selbst unter Trümmern.
306 Und wenn er schuldfrey, wird er auf Sullas Wort Das schönste Land selbst fröhlich verlassen, und Ist aus dem Vaterland’ verbannet In der Verbannung sich selbst ein Bürger.
Und Leckerbissen hat er vom schwarzen Brod, Im düsternen Sumpfe fliesst ihm Falerner Wein, Und wenn er rein, so wird er fröhlich Trinken des Sokrates Schierlingsbecher.
307 BÁSNĚ.
Ve vydání „Hyperionu z roku 1924 rozdělil jsem „Básně“ Máchovy na dvě části: v první jsou v pořadu chronologickém básně, jež Mácha otiskl za svého života, v druhé ostatní básnická pozůstalost Máchova. V novém vydání opouštím toto uspořádání, členě básnické dílo Máchovo podle vnitřních stylových znaků se stálým zřetelem k vlastnímu řadění básníkovu, jak jest provedeno v „Básních obsahu rozmanitého“, jež se nám dochovaly v cizím opise, pořízeném přesně, podle všech známek, přímo z Máchova rukopisného sborníčku básní. Rovněž básně z Mr, zapsané za cyklem 17 písní, ponechány byly v tomtéž pořadu, který Mácha svým básním dal. Toto uspořádání vedlo přirozeně i k spojení „Prvotin“ s ostatními básněmi obsahu rozmanitého. Při tom ovšem bylo dbáno toho, aby skutečné „Prvotiny“ nalezly náležité místo v pořadu chronologickém před pozdějšími zralejšími pracemi. Název „Básně obsahu rozmanitého“, jehož jsem užil v rozdělení veršů Máchových, vzat jest z uvedeného souboru básní, jak jej Mácha sám nazval. V oddílu „Písní“ jest po prvé otištěn z rukopisu Máchova cyklus 17 písní s prvotním názvem „Ohlas písní národních“ změněným samým 307 básníkem v prostý titul „Písně“. K nim přiřadil jsem i ostatní písně jistě v duchu básníkově, který – jak tento rukopis, tak i název „Písní“ v Květech otiskovaných svědčí – pomýšlel na seskupení jich se společným názvem „Písně“. Rovněž znělky jsou uvedeny v cyklickém pořadu, jak jej básník zamýšlel uvésti ve Finale Obrazů ze života mého; k těmto šesti sonetům připojen sonet „Zašlo slunce za modravé hory“, který však do cyklu nenáleží. Co se týče textu básní, uvádím vždy versi, kterou možno považovati za znění v pravdě máchovské; na rozdíl od vydání z roku 1924 otiskuji tuto básně Máchou uveřejněné podle dochovaných rukopisů a opisů, zvláště tehdy, když znění otisku prozrazovalo sebe menší úpravu, provedenou rukou redaktorovou; připojil jsem i nejdůležitější poznámky s pořadem zachovaných versí; znění otištěné v této knize jest tam označeno kursivou; v poznámkách k jednotlivým básním jsou zkratky vytištěny kursivou tam, kde by rušily smysl variantů; vzadu v obsahu uvádím u každé básně zkratku pramene, z něhož byla báseň otištěna. Tam, kde se verse příliš ode sebe lišily, otiskl jsem versi druhou, starší, vzadu v poznámkách, aby čtenář sám srovnáním obou znění mohl nahlédnouti v umělecký růst básníkův. Kdo se bude zajímati o podrobné rozdíly všech versí, najde je ve vydání „Básní“ v Hyperionu z roku 1924.
BÁSNĚ OBSAHU ROZMANITÉHO.
(Verse otištěná jest označena kursivou)
Straba. M1 (Strába), K (mezi Prvotinami s poznámkou: Nejprvnější pokus). Verš 30. v M1: Do jakéhos kotle tmavým okem hledí. Podle M1 zde otištěno: hrůzné, vpadlé.
308 Na hřbitově. M1 UBr, Úvod povahop., kde po prvé otištěno na str. 73., K (Prvotiny). Na konci této básně jest (i v M1) dvojtečka a pod tím připsáno jinou rukou: teď přijde Pěvec, pak dál. V „Úvodě“ a v K je tečka na konci básně.
Pěvec. M1, UBr, Úvod povah., kde otištěno po prvé na str. 74/75., K (Prvotiny). V UBr původně ve verši 1. a 3. mně m. jej, ve v. 6., 8. a 11. sedím, hledím. Mou harfu dám. Prvotní znění této básně bylo v 1. osobě v úplné souvislosti s předešlou (Na hřbitově), jež se končí v rukopise i opise (M1) dvojtečkou. Tvořily tedy obě básně celek. I pravopis obou básní ukazuje na první básnické začátky Máchovy.
Srdci mému. K (Prvotiny), B (č. III. s rokem 18 31).
Zastaveníčko. M1 (Zastaveníčko – připsáno rukou Sabinovou; zde nerozděleno v strofy), K, M3. Lůna (Lůny) podle M1.
Měsíček, B (č. II. s rokem 1830 – první znění). Druhé znění z K zní:
MĚSÍČEK.
Aj, libý větérku, Co spěješ tak rychle Přes květnatá luka, Proč skláníš kvítečků Peřestých hlavinky? Proč pěníš potůčka Stříbrolesklé vlnky? Proč modrého háje Mladé stromky loupíš, Listí zanášeje Jím cestičky kryješ?? –
Odpoví větérek: „Spějiť já přes luka, Přes květnatá luka Rychlorychlým letem, 309 Bych setřel slzičky, Ježto v noci měsíc Naplakal na kvítky, V temnotemné noci Bleďounký měsíček. Kvítkům hlavy skláním, Hlavinky peřesté, Hledám, zda v kalíškách Nebydlí překrásná Milenka měsíce, Bledého měsíčka.
Kolkolem ji hledám, Hledám ji po hájích, Hájích jasnomodrých, Hledám ji po lesích, Lesích tmavočerných, Však jí nenalezám. Hledám ji v potůčku, Zdaž ji nechovají Vlnky stříbrolesklé. Často v bouři změněn, V přestrašlivou bouři, Hledám ji po moři, V nejhlubších hlubinách. – Celé moře projdu, Celé moře zdvihnu, Jí však nenalezám. Všude, všude hledám, Kam oko měsíce, Bledého měsíce Nikdy nedohlídne, Ach, však nikde ona.“ –
Každé noci měsíc, Bleďounký měsíček Nad horami vyjde, Horami šedými, Náděje vždy nová Skví se při východu V obličeji jemu; Než čím výše vstoupá 310 Nenalézaje jí, Tím více vždy bledne – Tichou nocí lkaje Na kvítky peřesté Jasné slzy pláče. –
A tak od stvoření Veškerého světa Po oblacích bloudí, Stříbrných obláčkách Hledaje milenku; Kolem něho plynou Jasničké hvězdičky, Každou nocí kvítka, Kvítečka peřestá Slzami porosí, Slzami jasnými. Kdy však se ho velká Někdy bolest zmocní, Zastře si svou tváři Tmavošedou rouškou. Tu také noc tmavá, Noc to černočerná Celý svět přikryje; A pak vše s měsíčkem, Měsíčkem bleďounkým Po celou noc truchlí. Kdy však svou milenku V noci nenalezne, Tu se časně z rána Za modrým lesíčkem Daleko, daleko Do moře potápí.
A tak musí bloudit Bleďounký měsíček Od počátku světa, Světa veškerého Až ku konci světa, Světa veškerého, Milenku však krásnou Nikdy nenalezne.
311 Vorlík. B (č. V., odtud po prvé otištěno v Lumíru, 1859, str. 25.), K (Prvotiny). Jasoň = slunce.
Ivan. K (Prvotiny), M1.
Hrobka králů a knížat českých. M1 (neúplné, poslední 3 verše scházejí), K (Prvotiny). Hrůzně, Lůna podle M1.
Na hrobě sestřinným. B (č. VI.), M3, K (Prvotiny), R5. 1. verš: B M3 K noc tmavočerná. Za 2. veršem jsou v B tyto dva verše: Nad dalekým však hvězda raní skví jasně se hájem, Zvěstuje, již východ blízko že jest Jasoně.
V. 13. B Mutné ti. V. 16. B Zdá se slavíčka že hlas víc tebe neprobudí; V. 23. B světla. Tato báseň jest zapsána v R5 hned za rukopisem „Pouti Krkonošské“ s datem opsání: Dne 26 tého září 1833 a podpisem básníkovým.
Svatý Ivan. První otištěná báseň Máchova. Večerní Vyražení (r. 1831 v č. 87. s podpisem Hynek Mácha), K (Prvotiny), B (č. VIII.). Srv. Pichlovu „Českou Včelu“, II., str. 143 a 317. Dr. J. B. Pichl: Vlastenecké zpomínky. Ve v. 38. doplněno zpět podle B.
Svatý Vojtěch. K (Prvotiny), B (č. IX. s letopočtem 1831). Za 10. veršem I. části jsou v K tyto dva: Nezrosila luna zemi širou, Ani nebe slzami jasnými. Mácha tyto verše definitivně umístil na konci I. části této básně.
Za 21. veršem III. části jest v K verš: O hřbet hory oblak se rozráží;
312 Čech. M3 (pouze část od slov: Vystoupilo slunce na poledne; bez názvu), K. V 5. verši od konce: v M3 sivých holubů; za 3. veršem od konce jsou v M3 tyto dva verše: Přilákané zvukem zvonku jasným Rojí se vesele bzučíce,
Upravovatel K jistě původní Máchovo shromažďujíc opravil v shromažďujíce (v. 2. od konce).
Syn mlynářův. R2 (18 posledních veršů), B (č. X. Mlynářův syn s datem 181231), M3 Opis, poslední sloha schází), K (Prvotiny), Mr. V 5. strofě jsou v B tyto dva poslední verše: Třetí noc již tady dlí, Co mu Milka v rakvi spí.
V 6. strofě v R2 B modrojasné m. jasnobledé. V 7. strofě R2 jasnošedé, M3 jasnobledé m. šerobledé.
Předlka. B (č. VII. Předlka s datem 181231), R2 (prvních 10 veršů), K, Mr.
Abaelard Heloíze. Druhá báseň otištěná Máchou ve Večerním Vyražení r. 1832, kterýžto ročník není v žádné veřejné pražské knihovně. B (č. XII. a datum 18132), K (Prvotiny), Mr.
Dítě. Mr, K. V B starší znění s názvem „Romance“ a letopočtem 1830, jež zní:
ROMANCE.
Strašnou bouři oblak hrozí, Jak to upí v moře lůnu, Ai! tu dítko v malém člůnu. Sem tam po vlnách se vozí. „Dítko, obrať člun tvůj spátkem!“ Neslyší však, neustále V člůnu plyne dál a dále.
313 „Proč tak plyneš v neustání, Nehrozíš se vlny valné?“ Ai tu dítko očka kalné Zdvihne, praví v tichém lkání: „Proč bych hrozil já se moře? „Vždyť pak předce v hlouby této „Otec spí již třetí léto.
„Nemusí tam tíše spáti; „Po moři, když v tomto člůnu „Plynu, slýchám v černém lůnu „Často tejně, tejně lkáti, „Kéž bych pak tam mohl k němu „Do té černé hlouby jíti, „Bych jej mohl opět zříti.
„Neznám ale cestu dolu!“ Strašlivý teď vítr fučí, Divoké to moře hučí, Dítko plyne v němém bolu. Hrozná se tu vlna valí, Podobá se hrozné hoře, Polkne člůn ten, zalká moře.
Idůna. B (č. XIII. „Idůna“ s datem 18132), K (Iduna), Mr. Iduna, germánská bohyně, jež opatrovala jablka, po nichž bohové zůstávali věčně mladými.
Těžkomyslnost. M1, K (s názvem Večer). V. 8. M1 pův. V větru zvučí harfka má. Místo posledních 4 v. M1 jsou v K tyto: A tou mhou zář hvězdy zlaté Světův vyjasňuje chrám – V chrámě ticho – ticho svaté – Snad je Bůh v něm sám a sám? –
Ve 12. verši klade vydavatel K za slovo umírá středník a v 19 verši za slovem truchlorouška vynechává čárku, na újmu smyslu.
Noc. B (XI. Noc. Oda; s datem 18²⁰/1231), H (výpisek E. Hindla, obsahující 5. a 6. verš a 314 strofu 3. a 4. kryje se s B), K (Prvotiny), M2. V. 1. B Světlost zajde. – Šerá. V. 9. BHK teskno. V. 26. v M2 napsáno „tma“ a přepsáno na „noc“.
Bojarýn. B (XIV. Bojařín s datem 18¹⁹/132) K (Bojarín), M2 (Bojarýn). B má všude: Bojařín, M2 Bojarýn.
Zpěvec. K bez rozdělení v I. II.), B (č. XVI. s datem 18²⁶/132.) V K jsou na začátku tyto verše: Strom stojí v krásném květu, Rozsílá vůni kol a kol; Jej ptactvo obletuje, V zpívání přeradostném Se kráse obdivuje. – On vykvětl však časně, Mráz překvapí jej z jitra, Květ po květu opadne, I vůně s květem mizí; List po listu opadne, I krása s listem mizí, Samoten stojí uschlý strom. – Zbor ptactva oplakává Uschlého stromu krásu Uprchlou v sadu zkvětlém. –
Verše 12. – 17., 26. – 28. a v. 59. (I v hradech...) nejsou v K. Posledních 24 v. jen v B.
Zpěv lovecký. K (Lovecká), M1. K má vesměs: Hurá! s tím rozdílem, že v prvním verši je jen jednou a v posledním čtyřikráte; čtvrté Hurá! v nové řádce; také poznámky: Echo, Quartett, Piano atd. v K. nejsou.
Balláda. Nitra (1842, s názvem „Píseň), K (podle Nitry, v životopise Máchově ve vyd. z 1862., II. str. 472.), M2 (bez názvu ve Výt. z ohlasu nár. písní slov. č. 2.), Z (Baláda, s da- 315 tem přepisování: V Praze dne 25 tého Listopádu [1832], strofy 2., 4. a 5. jsou začerněny a doplněny cizí rukou, odtud některé odchylky vzniklé nesprávným čtením), Kr (v dopise Ed. Hindlovi z poč. r. 1833., viz Dopisy; tam strofy číslovány), R3 (verse s nejlepší interpunkcí), M5 (bez názvu, opis z Kr).
Těžkomyslnost. M1 (Loučení – název nadepsán rukou Sabinovou); K (Zoufalec, Prvotiny); Z na str. 13. a 14. rkp. (Těžkomyslnost). Tato báseň jest úplně odlišná od jiné básně téhož názvu (z M1), jež v K jest nazvána „Večer“. Znění Z vzniklo již koncem r. 1832, Mácha si je do zápisníku opsal bez oprav v měsíci lednu 1833. V K ve v. 16. Krásná vlasti! tys jediný vděk.
Budoucí vlasť. Z (jen první strofa s názvem: Páže), M1 (Páže; my zde otiskujeme tuto versi, ponechávajíce titul z Jindy a nyní [1833, II. polol. č. 17.], kde vyšla tiskem a jest podepsána: Hynek Mácha); K (v Básních druhu rozmanitého).
Jaroslavna. K (Básně bez nápisů a zlomky, č. 12.). Starší znění zachovalo se v M1 a M3 s názvem Jaroslavna, kterýžto název přejal jsem i do verse z K. Znění M1 zní:
JAROSLAVNA.
Za šedými hory vzdálené jest Lampa naši Zemi¹ zlaté slunce. Temnošerem přes hladinu mořskou Lkáli zvony ze smutnoorkánu Lkáli touhu země po vzdáleném slunci Tam, ku horám kde přebývá slunce.² Krásná růže klonila hlavínku Umírajíc kol kol po zahradě Rozsílala nejsladší svou vůni.³ Růže kol po zsinalém jezeru 316 Ploula labuť bílá, v zpěvu mutném⁴ Bílým táhlým hrdlem na peruti Dechu posledního nejkrásnější V ticho noční uplynula píseň, Spěchajecí jasnému ku slunci. V tichou noc nad mořem na balkónu Lkála Jaroslavna pláčem řeky Vinoucí se rozkvětlými luhy; Bělejším nad labutine hrdlem Nade růži rtema⁵ krásnějšíma Nejkrásnější linula myšlenka: „O jak touží srdce mé se vznésti Vzhůru k světlu, které svítí světu. O že člověk tak jest vzdálený Od slunce, jenž vzešlo na Golgatě, Jehož jiskrou celý jestiť svět, Dokuď noha jeho bloudí zemí.
Výš a výše vezdy vstupovati Podobnější vezdy býti jemu!“ ——— 1 M3 země, 2 M3 dva verše takto: Lkáli touhou země po vzaleném / Slunci, tam ku horám kde přebývá; 3 M3 Rozesílala nejsladší vůni. 4 M3 má oba verše takto: Po zsínalém jezeru / Ploula labuť bílá, zpěvem mutným 5 M3 rtoma V M3 upravil Sabina prvních pět veršů takto: Za horami vzdalené jest / Lampa země, zlaté slunce / Šerem přes hladinu mořskou / Lkáli zvony smutným zvukem / Touhu země po slunéčku! Šestý verš Sabina škrtl. Tato úprava částečně přejata v K. Sabina ji snad učinil podle jiné verse rukopisné, dnes ztracené.
Vzor krásy. K (Prvotiny), M1. Rokotati = zníti.
Na popravišti. K (Básně bez nápisů, č. 16.) Název přejat z verse starší, zachované v M1 a M3; verse M1 zní:
317 NA POPRAVÍŠTI.
Noční kolem rozprostřel se klid; Na pahrbku vybledla se míhá, An ji polil bledé lůny svit, Lebka, jenž se nade kolem zdvíhá. Krajina kol tichá, pustá, holá; – V rybníce jen žába smutně volá.
Odevírá půlnoc hrobů klín, Kol a kolem temné šepotání. – Nad svým hrobem mnohý nyní stín, Bloudí semo tamo v tichém lkání. Mnohého teď prolitá se třpítí Mladá krev, kdy Lůna na ní svítí.
V M3 upraveny rukou Sabinovou první 4 verše tak, jak jsou v K.
Noc. (Temná noci! jasná noci!). M1 (bez názvu), Květy (1834 v č. 23. v Marince jako Intermezzo), K ( v Marince, díl II. str. 216 a díl I. str. 89. pod názvem „Noc“ v stejném znění). V M1: v 4. v. Jasná noc mě k světlu vábí; v. 7. vy hvězdy na výši; v. 11. uvine, v. 12. a v tvářnosti jiné, v. 14. toužit zas; v. 15. zem, v. 16. Snad květinou mě k životu navrátí, v. 17. Darmo jen země, zas tma mne uchvátí; v M1 jest na konci tato strofa: K vám budu toužiti světla ve říši! Ach a jen zem bude má! Ptákemli vstanu ach jasnému vzduchu, Vzhůru, vzhůru! však v zemi jen... Zůstanu; sladký tu lidskému sluchu Žal můj po světle zavzní prsa má! Vy hvězdy jasné, vy hvězdy ve výši!! –
Po straně 4. v. (neúplného) této strofy jest připsáno opisovatelem: nemohu přečíst. U verše 7, 14 a u prvního verše této konečné strofy jsou v M1 číslice 1, 3, 2 označující pořad strof.
318 Dobrou noc! Kr (pouze znělka: Ještě jednou v mladosti mé kraje), Z (táž a Tichý jsem co harfa bezestrunná), Květy (1834 v č. 25.; celé v Marince jako Finale), K (dvakrát. V Marince II. – 236. a mezi básněmi I. str. 113., zde s nápisem „Dobrou noc!“ a bez motta). (Srovnej uvedené sonety otištěné podle Z mezi „Znělkami“.)
V chrámě. M1 (bez nápisu), K. Verše 4., 8., 12. a 16. v M1 jsou konce strof.
Královič. K (Královic, užívám zde názvu Královič podle rukopisného Máchova začátku této básně na rubu polské písně, kterou si M. opsal a jež jest uložena v Museu. Zapsaný první verš: Dlouholi krýti temná noc jest škrtnut); jiné znění jest v M1 a UBo. V. 21. – 24. zní v M1 a UBo: V níž bydlí, nybrž vzdálená Neznámá jemu leží vlasť. V níž králuje otec neznámý Synu, jenž nezná sebe sám.
Za 39. veršem jest v M1 a UBo verš: Pozustalé v zemi chladné! – Poslední dva verše srovnej s 2 verši z „Poznamenání“ v Uměl. Besedě, jež zní: Vyvýšen stojí kříž na Golgatě / Nové hvězdy vzchází v jitřním zlatě. Vedle tohoto dvouverší kolmo po straně napsáno: Hříš –
Umírající. K. Starší znění zachováno v M3 a zní:
UMÍRAJÍCÍ
Krásně, slunce zlaté ty zacházíš, Pouť svou denní již dokonáváš; – Poslední v zelené luhy házíš Blesky zlaté, dobrou noc dáváš Háji, lesům kol; v zraky též mé Posledně již padá světlo tvé.
319 Dobrou noc též já ti poslední Dávám, neuzřím víc blesku tvého; Až noc prchne, až se rozední, Zbarví záře kříž jen hrobu mého; – Za hory až slunce zase zajde, O mně Seléna již pověsti nenajde.
Jak kdy poutník z vlasti pryč se ubírá, Ještě jednou vůkol sebe vzhledne; Tesknost jemu prsa bolně sevírá, Líce lítostí a láskou zbledne, Nezdá nikdy se mu krásnější Jeho vlast, a nikde slunce jasnější.
Pode mnou, tak, ačkoli hrob zívá, Síla poslední ve mně umírá. V svět má duše ouzkostně se dívá Duch ve náruč vlast ještě sevírá; I ač poslední strach prsa ouží, Jednou ještě v svět duch touží; Však již darmo a darmo se souží. – ———
V Máchově dopise Benešovi je třetí znění veršů 9. – 12.: „Až vzejde záře dne růžového Zbarví jen křížek náhrobku mého. A to samé slunce až za hory zajde, O mně Seléna pověsti nenajde.“ (Dopisy, č. III.)
Cizinec. K. Starší znění v M1 zní takto:
CIZYNEC.¹
Cizinec bydlí² na příkré skále, Slunéčko kde nikdy nezasvítne. Krutá zima kde panuje stále, Ba ni kvítek žádný neprokvítne, Valný vichr kadeřmi pohrává, Mrtvý zdá se býti jemu svět, 320 Čas pryč rychle letí, opadává Mladosti vždy více jemu květ.
Bolestí div že si již nezoufal, Od dne ke dnu pořád více vadne; Není v světě, nač by bídný doufal, Nežli růvek klidný v zemi chladné. S milenkou jej nic nespojí více, S rodičema nic nespojí již, Ba ni hrobka, života až svíce Jemu zhasne, smrt mu sejme tíž.
Studená jej³ zem tam bude krýti, Žádnému nebude hrob ten znám Mrtvý bude neoplakán hníti, Žádný vůkol, on jen sám a sám. Sám jen bude⁴ v malém hrobku spáti, Tichost tam kde svatá panuje, Až jej trouba k soudu bude zváti, Tam kde Soudce mocný trůnuje.
1 připsáno rukou Sabinovou; 2 původně bydlím, m škrtnuto; 3 pův. jej, pak nadepsáno mně, to škrtnuto a znovu nadepsáno jej. 4 pův. budu. Opis byl upravován podle originální verse Máchovy v 1. osobě; opisovatel však se rozhodl pro druhou versi Máchovu v 3. osobě. Klíčem k pochopení těchto změn jest rukopis básně „Však co darmo svoje smáčí líce“, (Um. Beseda), kde vidíme podobné změny provedené samým Máchou. Neobratný opisovatel M1 se prostě nevyznal ve změnách Máchových. Srov. č. 14. Básní bez nápisů a zlomků.
Poutník. K (Prvotiny). Starší znění zachováno v M1 (připsáno jiným písmem: z Ivana; poslední sloha s tekstem porušeným. Patrně zlomek úvodu delší básně „Ivan“, kterou Mácha chtěl napsati). Zní takto:
321 Z „IVANA“.
Mdlý se chodec k otčině své blíží, An již dávno slunce zašel svit; – Víc a více noc se k zemi níží, V tichého snu náruč klesá lid; – Tvory všecky dřímota již tíží. On však žádný nepřeje si klid, Před sebe v noc hledí neustále, Krokem rychlým spěchá dál a dále.
Nad lesy teď vzejde lůna bledá, Osvítiti jasně chtěje svět; Zabraňuje však ji mlha šedá. – Mdlý tu chodec patří v před a zpět, Kolem sebe míst zde známých hledá, Namahá svých zraků jasný vzhled; Před ním aj! tu otčina se zdvíhá, Však jen temně v mlze té se míhá.
Jako chodci, tak též mně se děje; Obraz jakýs před můj vstoupá zrak, Však jen mdle se barva jeho stkvěje; Krásy zdá se na se míti znak, – A ač zříti jej mé oko spěje, Nezří jej, neb před ním temný mrak, Jako rouška vždy se vznáší šedá, Jenž jej dobře rozeznati nedá.
Dějin věštkyně! dej slunci vzjíti, Mlhu zaplaš, jenž jej kryje tmou; Jasně dej jej oku mému zříti, Nad ním vznes teď pochodeň ty svou Na svět celý, která jasně svítí; – Bohyně! ty ukoj touhu mou, Zapomenutí, jenž král chce slouti, Nad obrazem tím, jej vytrhnouti,
Aj má prosba již jest vyslyšená, Žádost ta již bude splněná. – Kynutím bohyně vyvýšená Slunce budí, prchá mlha zlá; 322 Touhy bouře v prsích utišená; – Bohyně, buď tobě díka má! Slunce vzchází s jasnostkvělou Obraz pálá v růžožhavé záři polou.
Z jitra, kdy se východ zapaluje, Nejprv hory vrchol jen se stkví; Mlha prchá, jenž jej zahaluje, Dolina však ještě ve tmách spí; – Víc se svitá – věž již vystupuje – Až pak slunce jasně z nebe zří, Aj tu ves se před očima bělá, Před zrak vstoupá krajina ta celá.
Tak před zraky mýma... Obrazu vzešlého... V náladu, teď díl se... Pořádek teď kr... Celý teď před zrak... Jej ty harfko... V obrazu co zříti mně jest dáno, V písni té buď vámi teď poznáno.
Cesta z Čech. M1 (Cesta z Čech); K (Básně bez nápisů a zlomky, č. 21., poslední, s poznámkou pod čarou: „Poslední báseň Máchova, tužkou psaná, patrně náčrtek ještě nevypilovaný.“ Tato poznámka vzata z dopisu Michalova 9. listopadu 1836 rodičům z Litoměřic psaného, v němž praví na konci: „....V jeho [Máchově] kabátě, který jak domácí praví, při ohni měl, a na kterém to dosaváde je znát, jak byl umazaný, našel jsem zlomek básně „Cesta z Čech“, již nepochybně na Radobylu, na jeho poslední procházce složiti chtěl (poněvadž je tužkou psaná) hodně zmačkaná, bezpochyby příčinou toho ohně. atd.“ Úvod povahopisný 1845 LXIX. Po nalezení M1 porozumíme těmto slovům velmi snadno. Mácha přepracoval první skizzu této básně (M1) ve znění daleko dokonalejší, jež je v K, kde upravovatel, zařadiv ji mezi „Básně bez náp. a zlomky“, neuvedl ani názvu básně, 323 považuje ji za nehotovou, za zlomek; je tedy možno tvrditi, že zpracování z K jest z posledních básnických prací Máchových.) Rozdíly v M1: V. 3. a 4. A než, jenž tam zdobí ves, Sejde záře z věžních bání;
V. 11. a 12. Ještě jednou větřík věj Přes luh Český líce zňaté,
V. 15. Konec 3. strofy. V. 19. Popatř tamto ten hrad starý. V. 21. Černá věž z něj strmí ven. (Odtud pokračuje M1 jinak): Hle, teď s sluncem zašel den. Stáda slyš jak zvonky zní Jenž se z pastvi domu vrací.
Slyšels pak harfy stříbrozvuk, Co teď zavzněl z vísky v oudolí, A pastevců radostný hluk, Co nyní rozléhá se v okolí. (Poslední 2 uvedené verše škrtnuty.)
Mních. UBr, M1, UBm1, UBm2, K, Z. „Mních“ v Z, podle způsobu psaní soudě, je Máchův opis zpracování z konce r. 1832 až na „Popsání hrobky“, kterážto obměna prvotního znění z UBm1 byla Máchou zapsána v 1. třetině r. 1833 přímo do Z, o čemž svědčí četné opravy a škrty v rukopise. V I. a II. části Z jsou verše očíslovány při každém pátém verši vlevo 5, 10, – 45.
Zpěv první. 2. Jinde odstavec bez čísla; v UBm1 pokračují 34 verše, jež se značně liší od Z a jež zní: Teď již zbledly; ztichloť lkání její – Její žely tichý skončil sen. – Pláč a žaly pustým hradem znějí. – Tiché místo je pod kaplí jen, 324 Místo smutné bez jitra svitání Kdežto spí zesnulí hradní páni Sedum sloupů do půl kola stojí Kol a kolem železná je mříže V obejmutí věrném k sobě víže, Nahoře je vlastní rámě pojí. A při sloupu každém ozbrojena Stojí socha starých hradních pánů S mečem v pěsti, jakby postavena, Hlídať sama prachu svého schránu. Jako zesnulých dech zatajený, Lká větřík okénkem šedé stěny. V prostřed visí dolu sponka dlouhá Na ni lampa, – v ní světlo nejasné, – Sotva hoří – plápolá i hasne. Není světlo, není tma to pouhá. Dal vkol lampy tma se hrobkou vije Časem vše zas do roucha hustého Šery noci sevře – až se duše leká Pomníc táže tma tež na ni čeká. Mezi sloupy u prostřed te mříže, Hledí Krystus s vysokého kříže; Jeho tvář je rouškou pozastřena. Před nim, bledě lampou ozářena Stojí rakev v nižto Róna sní. – Mnichů zbor se u ní modlí zticha, Až se vznesa hlas šedého mnicha, Srdečné co lkání hrobkou zní: (zde končí opis UBm1).
Druhým veršem Zpěvu prvního části druhé se končí opis UBm2. 34 veršů od slov Pode hradní kapli... až k verši Stane se jen pustou zase nocí jest přepracováním verse UBm1 výše otištěné; v Z jsou zapsány na straně 28. rkp. vedle části nazvané Ukončení Mnícha s nápisem: Popsání hrobky z Mnícha čísl. 2. zpěv I. Za veršem: Světlem bledým poznamenal si Mácha NB. (= nota bene), což znamenalo, že před 325 tento verš patří ono „Popsání hrobky“. Proto je sem klademe také. Verš Kde předkové, hradu páni dlejí; jest v Z omylem škrtnut, bez něho bylo by toto místo nejasné. Posledních 17 v. 2. části zpěvu prvního od slov Zasmušen na oři Góra sedí jest jen v M1 a K; v M1 s názvem „Andronicus“ jest Hron m. Góra; zde otištěno z K.
Číslo předposlední. V K č. 3. (t. j. 3. část Mnícha). Tato část se zachovala v starší rukopisné versi v Um. Besedě, jako I. část „Mnícha“. Veršem: Co v hrobku s půlnocí bere se hrůzný stín se končí UBr slovy: Následuje číslo IIhé.
Ukončení Mnícha. K podává jiné, podle mého názoru starší ukončení Mnícha. Za veršem: A předc řeč tvá cizou mi přichází, k němuž až se obě verse shodují, následují v K tyto verše: Aniž tvůj že jsem, že lásku mocí dusím? Nikoli! vždy jinam zřela touha má. Nestačilať láska, krása tvá! Jsem sic tvůj, však proto jen že musím. Ó, bych lehkou vzlétnout mohl perutí Tam, kam touha žádá hoříc ve mně! Však bych nebyl, ba ni celé země!* Však ten zásvit růžojasných lící Jest jen promyk hvězdy padající; A jak klesá v černé noci zdroje, ——— * Násl. 6 veršů jako zlomek též v Z str. 56. rkp. – Mácha, zdá se, opustil tuto myšlenku a zkrátil Ukončení Mnícha, jak ukazuje verse Z; těchto 6 veršů si později zapsal jako zlomek v Z, chtěje jich užíti v jiné skladbě básnické. – O „Mníchu“ viz také zmínku Sabinovu v „Úvodě povah.“ str. LXLIV. a n.) 326 „Dobrou noc! můj volá za ním hlas; Mstitelem mým v krátce bude čas – ** Zničíť *** krásu tvou i pouta moje!
V M1 zachoval se jako zlomek básnický útvar, který začíná: Tichá řeko, a v němž motiv ukončení Mnícha z K jest zpracován jinou, nevyspělou ještě formou, jež takto představuje nejstarší nám známou versi ukončení Mnícha. Svou formou hlásí se tento zajímavý závěr na rozhraní r. 1831 a 1832. Vidíme z toho, jak záhy Mácha byl strhován tímto námětem, který nedozrál v ucelené dílo básnické. Najdeme však v Mníchu hojně motivů, které nalezly svou plnou formu teprve v Máji. Tato nejstarší varianta Ukončení Mnícha začíná v M1 slovy: Tichá řeko; odchylky v prvních 8 verších: Co mně chová..., ...řeč tvá cizá mi přichází. Ostatní verše zní: Aniž tvůj že sem; že lásku mocí dusím? O ne! – jinám vzdy byla touha moje!! – Mně nestačila krása láska tvoje: Někdy jsem sice tvůj, však ach! jen že musím. Bych perutí lehkou mohl vzplanouti Kam touha ždá, co ta noc skládá ve mně; Nedalo by mi dlouho zde stanouti; Nebyl bych tvůj, ba ani cele země. Měj dobrou noc! má vlasti modrošerá!!
Zbor bludic neviditedlný
Hruzno kolem; – kolem ticho svaté; Pustohustá rozestřela noc Nad nás peruť černou; slunce zlaté, Kde ach! dlí tvá tváře krásná moc?! – Vzejdi! – Vzejdi!! – nade smutným zborem, Nad skonalým; zlatou prostři zář; – Síria nezkonalého vzorem; ——— ** v Z nepodtrženo. *** v Z Zničiv 327 Bez něj nelze býti, tvá nám tvář. Doprovází ticho svaté Temnou noc, i hrůznou noc. Brzoli o slunce zlaté! Blesků tvých nesmírná moc Odestře zsinalé mraky, Jenž tvou krásnou kryjí tvář? Dej ať brzo naše zraky Plamená osvítí zář. –
Země.
Zesinalý, tmavý oblak Skrývá zlatostkvoucí tváře Ideálu krásy nám.
PÍSNĚ.
Písně 1. – 17. jsou otištěny v cyklickém uspořádání Máchově, jak se zachovaly v krásném rukopise (Mr) s nápisem: Ohlas písní národních, kterýžto název změněn Máchou v „Písně“. – Vesměs bez názvů.
1. V K (Písně, č. 3.); v B (č. IV. „Píseň“ s letopočtem 18 31) starší verse, která zní takto: Z háje stínu dubec strmí Před nám dřínek zakvětá; Za vzdálené modré hory Sivý holub zalétá.
Hledá háj, kde tichost bydlí, Dravých ptáků nezní hluk; Jarní den kde na vždy svítí, Nehrozí myslivcův luk.
Tak i jinoch pokoj hledá, Prchá vln zbouřených chřest; Domnívá se v šírém světě Někde předc že pokoj jest.
328 Však on darmo, darmo hledá, Všudy s ním jest trýzen zlá, Příčinu on nepokoje V vlastním srdci s sebou má.
Jaro nikde není navždy Nad zem vchází noc i den; Teď se Jason v moře zhlíží, Teď jest v mračno zahalen.
A nechť v krátce bouři zmůže, Na vždy není stíšená; Zima s jarem, den jest s nocí, Radost s želem smíšená.
Pokoj jistý není v době, Bouřný často hučí vír; Pravý pokoj jest jen v hrobě, V Bohu jen jest pravý mír.
2. B (Píseň, č. XIX.), K (Písně, č. 4.), Květy (28. května 1835, č. 22).
3. B (č. XVIII. „Tejn Karlův“). K (Písně, č. 2.).
4. B (č. XVII., Píseň), K (Písně, č. 16.). Sabina připsal: Z Mnicha. V „Květech“ 28. května 1835 (s č. 2.) otištěna takto: Věje vítr, chladný vítr Přes strniště pusté; Nosí listí, svadlé listí Přes ty hvozdy husté.
Žežhulička v tmavém lese Smutně zakukala: Smutněji však na lučině Dívka zaplakala.
Věnec s hlavy jsem ztratila, Kde mám jiný vzíti? Zavál vítr bílé růže, Jiný nelze víti.
329 Aita, na mé sestry hrobě Ještě vlají stíny; Tam já půjdu, věnec spletu Sobě z rozmaríny.!
V B, K ve 4. v. Přes bukoví husté, jinak shodné s Květy. – Viz tuto píseň v „Mníchu“.
5. B (č. XX. „Zamilovaný“), K (Písně, č. 6.) V. 1. B z černa lesa: V. 2. B „Tmavá noc V. 3. B Chladné jaro V. 4 B Jestiť život bez milenky! V Mr vilítne.
6. B (č. XXII. „Píseň“), K (Písně, č. 5.), Květy (28. 5. 1835) s č. 2. a 4. V Květech na konci 1. strofy jest otazník, zřejmá chyba tisková.
7. M1 (začátek schází), K (Dva zákeřníci), B (XXI. Dva zákeřníci), M2 (bez názvu, ve „Výtahu z ohlasu národních písní slovanských, č. 1.). Německé zpracování Máchovo této písně se začíná slovy: Die kühle Nacht hat ihr sternenlos Gewand Über dunkle Wälder ausgebreitet; jest bez nápisu (viz německé verše Máchovy). Prvních 10 v. není v M1. Po 12. v. jest verš Po loupéži dychtivých, vepsaný do Mr rukou, která opsala tuto báseň v M1, schází v B a M2. Ve v. 18. Nebo (v původním Neboť ť setřeno Máchou). V. 24 není v M1 a B.. V M1 jsou na konci tyto verše: Zaslechl to ve větví Dřímající slavíček, I žaloval to v pláči Nocí tmavému lesu.
8. B (č. XXIV. s názvem „Stálá přísaha“), K (Písně, č. 7), otištěno v „Květech“ (9. ledna 1834). Mr měl původně: Celá ta krajina, (rukou Sabinovou přepsáno podle „Květů“na: Celý kraj písecký). V „Květech“ vytištěno ve v. 18.: tmavého. V „Ponapravení“ na str. 32. Květů Českých: siného; ostatní verse mají též: siného.
330 9. Mácha otiskl ji v „Květech“ (1834 16. října v č. 42.) s č. 11. a 12. Srovnej poznámku k písni 23. 10. B (č. XXIII. a název Píseň); v obsahu B je uveden titul „Husy“. K (Písně, č. 8.), Květy České (9. ledna 1834) s písní 8. Ve v. 5. a 7. má Mr Jedná; v. 7. pannen.
11. B (č. XXV. „Hrdlička“), K (Písně, č. 9.), Květy České (1834 v č. 42.) s č. 9. a 12. V Květ. žvavá m. zvavá. 12. B (č. XXVI. a název „Jalovec“), M2 (č. 3. ve Výtahu z ohlasu nár. písní slovanských), K (Písně, č. 10.), Květy (1834) s č. 9. a 11.
13. K (Písně, č. 11.), Květy (1835, č. 32. z 6. srpna, otištěno s následující písní s názvem Písně č. 9. a č. 10. Podepsány: Karel M. Tímto číslováním Mácha potvrzuje počet otištěných písní, jichž bylo celkem deset; více jich za svého života neotiskl. Celkové číslování v obou ročnících Květů však nesouhlasí: 1. 2. – 5. 6. 7. – 1. 2. 3. – 9. 10.).
14. B (č. XXVII. „Opuštěná“), M2 (Výtah z ohlasu nár. písní slov. č. 4), K (Písně, č. 12.) M4 (Opsáno z Květů až na slovo Kvítko v 18. v. místo žítko [patrná chyba opisovatelova]). V Květech, kde otištěna s předešlou, zní takto: Uhasly zatmělé hvězdičky, Zamkly uplakané očičky, Když zoře z jitra zaplálo; Smutný den, ach, to je smutný den, Slunce nevychází z mraků ven, Děvče se, ach, neusmálo.
Zašlo nám slunéčko za hory, S ním šel milý můj mně na vzdory, 331 Vrať se, milý můj, o pojď! Odešel milý můj po hoře; Daleko, daleko za moře Odnesla mi ho rychlá loď.
Jistě by ses, milý, nazpět dal, Bysi věděl, co jsi udělal, A jak mě srdce mé bolí! Řekněte vy mu tam, hvězdičky, Že po mezích kvetou slzičky, Že uzrává žítko v poli.
15. M1, K (Písně, č. 13.)
16. M1 (bez názvu), Krok (1833, „Pomněnky Zasázavské I.“ s písní následující), B (č. XXVIII. 1. s názvem jako v „Kroku“), K (s básní následující v „Básních druhu rozmanitého“). Želetínky háje: Márinka Štechová, dcera lesníka z myslivny Želetínky u Benešova, byla jedna z lásek Máchových před Lori. 17. R1 (bez prvních 6 veršů), Krok (1833 „Pomněnky Zasázavské II.“ s písní předešlou), B (č. XXIX2 a název „Pomněnka“), K. (s básní předešlou). Šestá strofa není v K.
18. M1 (pouze poslední strofa zapsaná za básní „V přírodě jak vše se jindy smálo“; k této strofě připsáno jinou rukou: Kleslá.) M3 („Kleslá“), K (Písně, č. 14., bez nápisu.) V M1 jest starší znění poslední slohy: A kdy luna vzejde nad lukami, Stkví se jasný její růměnec; Tež i kvítí jasnými slzami, Divě roztržený pro věnec.
19. K (Písně, č. 17.), M1 (Píseň). V K nerozdělena ve slohy.
20. M1 (pouze poslední strofa), K (Písně, č. 18.)
332 21. K (Písně, č. 19.), Opis Kokořínský (bez nápisu i čísla), M1 (bez nápisu, má o 10 veršů více než ostatní verse). Otištěno podle Opisu a M1 (posledních 10 v.)
22. M1 (bez nápisu), K (Básně bez nápisů a zlomky, č. 14.). V M1 jest místo 2. strofy tato: Na její hrob si zajdu Tamo pod lípou stinnou Po každé na jejím hrobě Čekati chci v noční době Milenku já si jinou.
23. M2 (Píseň), B (č. XV. Píseň, s datem 18²⁵/132) H, K, (Písně, č. 15.), Mr, Květy (1834, č. 42). V Mr a Květech jest pouze první strofa jakožto samostatný útvar písně; viz č. 9. První strofa otištěna zde podle Mr a ostatek podle H. Otiskujeme v celku, nemajíce nikde dokladu pro samostatnost tříslohového útvaru písňového, jak jej otiskl Šťastný. V M2 pod názvem „Píseň“ nalevo je * a pod básní tužkou napsáno jinou neznámou rukou: * do posledního svázku. V posledním verši v B je: Holúbka sivá.
24. Tato píseň je v museu poděbradském. První její sloha jest pod hudebním tekstem, nad nímž napsáno: hudba od J.K. Máchy. Ostatní strofy na druhé straně listu form. 27 X 22. Strofy jsou tu osmiveršové, nikoliv čtyřveršové jako u Šťastného. V K není. Písmo tohoto opisu není Máchovo. Zdá se, že hudbu složil Jan Mácha, theolog v Čes. Budějovicích, s nímž si Mácha dopisoval (srovnej zvláště v „Dopisech“, č. XX v III. díle).
ZNĚLKY.
Znělky. Znělky 1. – 6. jsou cyklus znělkový, zapsaný Máchou v Liter. zápisníku v r. 1833 a označený FOZŽM ( = Finale Obrazů ze života mého), jímž Mácha, jak se zdá, chtěl zakončiti 333 „Obrazy ze života mého“. Úmyslu tohoto však se vzdal, použiv později znělky „Vzešel máj!...“ za Ouverturu Marinky a po menší úpravě ve „Finale“ dvou posledních: Ještě jednou... a Tichý jsem co harfa bezestrunná (V Marince: Teď jsem tichý; harfa bezestrunná.).
Znělka 1. K (Znělky, č. 1.).Znělka 2. K (Znělky, č. 2.), Kr. V Z cizí rukou pod „i“ ve v. 3. napsáno jiným inkoustem „jest“. Znělka 3. Kr (bez názvu), M1, Květy (1834 v č. 23. z 5. června v Marince jako Ouvertura), K (jen v Marince). Ve v. 9. v Květech chyba tisku roztru, pro kterou Čelakovský v Čes. Včele 1834 (11. listopadu) v článku „Vzdělanost čili uzdoba“ mluví o Máchovi jako básníku „s rozetřenýma rukama“. Znělka 4. K (Znělky, č. 3.), Kr (má v 1. v. neustála, v 8. v. Zdobila leč jenom rakev moji, ve v. 9. Touha druhá m. Druhá žádost). Znělka 5. Kr (v. 2. Vedeš krok mdlý chodce, slunce zlaté, v. 6. Vše uvadlo mé mladosti kvítí? v. 8. Zhaslo slunce, v. 13. rozestřela, v. 14. Sahám pro květ; – Znělka 6. V Květech ve Finale Marinky částečně změněno. Znělka 7. (není součástí cyklu).
M1 (bez názvu, opis z neúplného originálu); K, str. 193. (Básně bez nápisů a zlomky, č. 10.). K, str. 88. (Znělky č. 4.). Otištěné znění je definitivní zpracování myšlenky ve formě znělky.
Ve v. 10. M1, K str. 193 mají ztmělých. M1 končí se slovem zarostlém, K 193 veršem 12. dvěma pomlčkami bez tečky.
BÁSNĚ PŘÍLEŽITOSTNÉ.
1. Opis, M3, Vydání z 1845. str. IV., K (II. díl, str. 474.). Všude bez názvu. Začáteční hlásky veršů tvoří jméno: Mácha.
334 2. M1 (zde je za touto básní myšlenka o přátelství, otištěná v „Zlomcích rázu zápisníkového“, III. díl), K (mezi verši příležitostnými). V M1 nápis psán rukou Sabinovou. Ve vydání Šťastného poslední verše omylem přehozeny.
3. R4 (Památní lístek příteli, jest bez nápisu.) Po prvé ve Světozoru r. 1888 v článku: „Máchovi přátelé a kollegové.“
4. M1 (bez názvu; jest to nápis do památníku). Po prvé otištěno v Naší době 1914, str. 617.
5. M2 (Přípis), Z („Přípis básní“ s datem 14 tého Ledna 1832 ), K (Písně, č. 1.).
6. Z (str. 44. rkp. zapsána tužkou na cestě do Krkonoš v druhé polovině srpna 1833). Viz moji pozn. k této básni v „Liter. záp.“, str. 44. rukopisu (v III. díle).
7. M1 (bez názvu), K (mezi básněmi příležitostnými). Na konci 2. básně jest v M1 místo otče: Bože (V M1 zapsán verš: Kde jste zvukové zatmělé noci; ten škrtnut a hned po ním báseň č. 2.)
8. B (XXX. s datem 18¹²/1132; z B otištěno po prvé v Lumíru 1858, str. 1175, s názvem: „Slečně Rošrové. Jako Preciose v hře téhož názvu“ a odtud převzata, jak patrno ze souhlasných změn, do K, do Básní příležitostných: Panně Rošrové co Preciose ve hře téhož názvu.)
9. K (v Prvotinách), M1 (bez nápisu). Žalozpěv nad smrtí spisovatele Josefa Lindy, který zemřel v únoru 1834. Nepatří tedy do Prvotin, nýbrž mezi básně příležitostné. Název vzat z K. Ve v. 33. otiskl jsem podle smyslu: Dvěstěletou m. Dvacítiletou, jak jest v K i v M1: neumělý opisovatel M1 se tu přepsal a jeho chybu převzal i upravovatel K. Dnes ovšem bychom řekli Dvousetletou.
335 10. K (mezi básněmi příležitost.: složeno asi r. 1834 pro české divadelní představení ve prospěch pražského ústavu pro chudé.)
11. M1 (bez názvu, jen 22 verše). K (Básně příležitostné.) Tato báseň napsána 24. září 1835 (viz Deník z r. 1835, 22., 24., 25. a 29. září a poznámky k těmto dním) na příchod krále Ferdinanda do Prahy. Podle Sabiny (Úvod povahop. LXLV.) vyjádřil se Mácha, že „ji co část většího plodu básnického, v epicko-romantickou báseň „Jan Lucemburský“ vetká.“ Prvních 22 v z M1 ostatní z K.
BÁSNĚ BEZ NÁPISŮ A ZLOMKY. 1. M1 (bez nápisu), K (Básně bez náp. a zlomky, č. 19).
2. K str. 197. (Básně bez náp. a zlomky, č. 13.), M1 (bez názvu), K str. 187 (po druhé, Básně bez náp. a zlomky, č. 5.).
3. K (Básně bez nápisů a zlomky, č. 20.), M1 původně s nápisem „Holubice“, ten škrtnut a nahrazen názvem „Píseň“, který též škrtnut. Sabinovou rukou připsáno: Mezi zlomky.).
4. K (Básně bez náp. a zlomky, č. 4.), M1 (bez nápisu).
5. M1 („Šílenec“), K (Básně bez náp. a zlomky, č. 8). V M1 v. 6. A já jsem zšílenec nad... v. 9. Hoi, já zšílenec v. 11. Bláník.
6. M1 (bez nápisu), K (Básně bez náp. a zlomky, č. 7.).
7. K (Básně bez náp. a zlomky, č. 9.), v M1 je toto starší znění: 336 Ladné líce půlrozvitých růží! Ty jen nové, vřelé slzy rodíš. Ze stmělého modra zraků mých Na mojích želem uvadlých lících. Jako jiskry před východem slunce Za horami tam za východními Chladné jiskry řítějí se zhůru Výš a výše až v temném modru hasnou, Tak mé slzy linou s tváří mých Chladněji vzdy na ustydlou ruku, Z ruky studené co jiskry jasné posléz co perly Přimrazené usnou na uchřadlém Květu srdci, v hluboké korunce.
Srovnej druhý zlomek „Boleslava“.
8. K (Básně bez náp. a zlomky, č. 11.), M1.
9. M1 (bez nápisu); K (Básně bez náp. a zlomky, č. 6.). V M1 v. 6. v mrtvokobce, v. 7. S těmi mlhy tíhnou stíny šerobledé.
10. M1 (bez nápisu, K (Básně bez náp. a zlomky, č. 3.). Tentýž motiv v dopise neznámé dívce, Dopisy, č. 1. a 2. a v Pouti Krkonoš. V 2. v. moji podle M1.
11. K (Básně bez náp. a zlomky, č. 1.).
12. M1 (s názvem Báseň), K (Básně bez náp. a zlomky, č. 2.). V M1 v. 4. kolíbá; v. 8. – 10. zní v M1 takto: Zdaliž rádno stavbu zase jinou Na základu u vysokost hnáti, Předešlé který byl pádu vinnou?
13. UBr (bez nápisu), K (sen o Praze). Po 53. verši jest v K strofa, která jest v UBr škrtnuta; zní takto: Byla tma nad světem rozložená, Jako moře kryje šírou zemi; 337 Vyhořelá, tmavá byla slunce Modrojasný Síryus i zhasl, V letu, v kruhách tmavých hučí svět.
Ve 4. ř. od konce slova Eleg. na Pr[ahu] v K nejsou; Mácha chtěl sem asi vložiti elegii na Prahu, soudě podle předcházejících posledních veršů.
14. M1, K (Básně bez náp. a zlomky, č. 17.), UBr. (V UBr též pův. jako v K moje smáčím, musym, An on pán můj, já pak jeho tvor.) Viz poznámku k básni Cizinec na str. 321.
15. Z (na str. 44. rkp. bez názvu; zapsáno tužkou na cestě do Krkonoš v 2. polovici srpna 1833), K (Básně bez náp. a zlomky, č. 15.). V. 1. není v K; ve v. 7. jest v Z varianta nadepsaná inkoustem: Vrať se v hloubi, z kterés vyšla (totéž znění je v K).
16. Z str. 103. rkp. (inkoustem s mnoha opravami); K (Básně bez náp. a zlomky, č. 18.).
17. M1 rukou Sabinovou připsáno: Bez nápisu; po prvé otištěno v Naší době, 1914, str. 453.). Verš: Studená mě zem tam bude krýti, který následuje v opise za tímto zlomkem, je 17. verš básně „Cizinec“ znění M1.
18. M1 (zlomek, otištěný po prvé v Naší době 1914, str. 454).
19. M1 (bez nápisu, připsáno jinou rukou: Prolog k pouti krkonošské. Začíná teprve sedmým veršem: Hoiho, slyšte... a pokračuje dál, jak otištěno; 1. strofa o 6 verších, druhá o 7 a třetí až do konce; za 1. a 2. slohou napsáno: nevím, a škrtnuto; jest to poznámka opisovatele, Mich. Máchy, který jak z opisu patrno, neroz- 338 uměl plně ani obsahu básní, ani rukopisu svého bratra), Opis Pouti Krkonošské, K (II. díl, str. 239.).
DRAMATICKÉ ZLOMKY.
BRATŘI. Scénické poznámky jsou zde otištěny podle K (upravovatel K je jmenuje „rozvržení“) a srovnány s Poznamenáními (Um. Bes.), jež byla z valné části podkladem vydavateli K k úpravě poznámek. První scéna jest otištěna přesně podle rukopisu táborského R6, ostatní scény podle Liter. záp. (str. 54. ruk.) a podle Poznamenání, jež obsahují první skizzu hry z doby, kdy její název nebyl ještě básníkem pevně stanoven; básník nazývá ji tu jednak Truchlohra Oldřich a Boleslav, jednak Bratři. Rukopis R7 (viz doleji) nese titul: Oldřich. Truchlohra v pěti jednáních od Karla Hynka Máchy.
Osoby.
Boleslav, slepý Jaromír Oldřich – bratři a knížata Česká Břetislav, Oldřichův syn, kněževic Český Kochán Vršovský Herouš, jeho syn Hovora Berkovský Výhoň Dub – pánové Čeští
V pozdějším plánu hry. otištěném v K, přibyl Svojín. Látku ke hře čerpal M. z Hájkovy Kroniky, kde nalezl i Herouše, Kochána a Hovoru; Výhoň Dub jest z Rukopisu Královédvorského a Berkovský jest osobou Lindovy hry „Jaroslav Šternberg v boji proti Tatarům“. Tato dramatická práce, kterou M. začal asi 339 začátkem roku 1832, zůstala torsem. Četné její rukopisy a náčrty dávají nám velmi dobře nahlédnouti do způsobu dramatického tvoření Máchova i do způsobu, jakým vydavatel spisu z r. 1862 (K) texty upravoval podle rukopisů, neboť máme tu k disposici skoro všechny rukopisy, kterých použil. Celkem se nám zachovaly tyto rukopisy „Bratří“: 1. táborský R6, podávající celou první scénu I. jednání, kterou otiskujeme v našem vydání, poněvadž zachovává nejlépe všechny vlastnosti slohu i pravopisu Máchova. Prvních 166 veršů je básníkem číslováno po dvacítkách od zadu a to od 32. verše na 269. str., jenž jest označen křížkem; verš 23. na str. 270. je označen římskou I, ř. 16., str. 271. římskou II, vždy po pravé straně. 2. rukopis R7, až dosud neznámý, z majetku Hindlova, později do r. 1925 v majetku dr. Hrdiny, pod názvem Oldřich, obsahuje 174 veršů (z nichž 2 škrtnuty básníkem) až k verši – Hovora to jest! – Co ten přináší? Výše uvedeny i dramatis personae. Verše jsou po straně číslovány Máchou v pětiveršových intervalech (5, 10, 15 až 170). 3. rukopis Mrskošův R8, čítající 36 veršů až k verši: Jako měsíc za šerého jitra, až dosud neznámý, pečlivou latinkou psaný, vlepen do památníku drem. Hrdinou, dřívějším majetníkem rukopisu, jenž jej dostal od Ed. Hindla, u něhož bydlil; na téže stránce památníku nalepen jiný rukopisný lístek Máchův na světlejším papíře s nápisem: Boleslav. Uvedených 36 veršů není však z Boleslava, nýbrž z Bratří. (Viz níže poznámku k „Boleslavovi“.) 4. opis musejní M7, nazvaný Zlomky z truchlohry Bratři, mylně považovaný za vlastnoruční opis Máchův (Naše Doba 1914, str. 621.), obsahuje 184 veršů I. jedn. k slovům: Sklonila své věčnobytné témě! – – a 79 veršů III. jednání scény třetí: Slepý – slepý? až k verši: Jenž by zbudil touhu po zraku a scénu sedmou celou. –
340 5. znění v K se scénickými poznámkami: upravovatel měl patrně podobný rukopisný náčrt k Bratřím jako k Bratrovrahu; bylo-li to „rozvržení“ celé hry, není možno říci; snad k úpravě konce 2. jednáni a ostatních částí použil „Poznamenání“, s nimiž se tyto části místy kryjí; jest však zcela možné, že tu otiskl v své úpravě jazykové a pravopisné jiný celistvý náčrt básníkův s dochovanými verši z Poznamenání a z Liter. zápisníku. Po prostudování celého materiálu rozhodl jsem se otisknouti „Bratry“ takto: Scenické poznámky jsou podle K (t. j. I. jedn., II. až na scénu 6.); tam, kde se kryly s Poznamenáními, otištěny jsou podle nich se všemi zvláštnostmi Máchovými v slohu i pravopisu, t. j. vše ostatní až na část scény třetí v 3. jednání, jež jest v Liter. záp. na str. 54. ruk. Verše 1. jedn. jsou z rukop. tábor. (R6), jenž obsahuje jen tuto část; verše 3. jedn. scény 7. jsou z Poznamenání; ostatní verše jsou z Liter. záp. (str. 54. ruk.) Tamtéž na str. 104. ruk. jest myšlenka, které chtěl M. užíti v Bratřích; podobně chtěl asi nějak aplikovati v této hře myšlenku na str. 9. ruk. Lit. záp., již si označil Brat.[ři] Jarom[ír]; a opravdu v „Hlavní idei“ Bratří nalezneme Nemesis v této německé poznámce uvedenou; na straně 46. ruk. jest též zmínka o Bratřích: Apostropha Oldřich[ova] na sen. Na str. 54. ruk. Liter. záp. jsou škrtnuty verše:
H.[erouš] V svatební svůj den tě příroda Stvořila ozdobujíci sebe.
Zdá se, že básník jich chtěl původně užíti o Jitce, pak je v této souvislosti škrtl a vložil do 1. jednání, kde Herouš jimi oslovuje zemi českou (verse K a M7 – opis musejní), v ruk. táb. (R6) a v R7 tyto verše nejsou. – Mácha se o Vršovce zajímal již velmi záhy; tomu nasvědčuje i zápis v jeho prvním (nám známém) zápisníku (z něhož se zachoval jediný list v Um. Bes.), kdež se zmiňuje o Paprockém 341 i Hájkovi (1. str. rkp.). Kdo bude chtíti úplně porozuměti tomu, jak Mácha námět Bratří formoval, musí si bedlivě povšimnouti i „Poznamenání“, pokud se této látky dotýkají (str. rkp. 5.–9.): poskytnou zajímavý pohled do tvůrčích zápasů básníkových (sr. na př. Hlavní ideu v Pozn. a v K na začátku Bratří). Na 4. (prázdné) stránce rukopisu táborského jest Máchovou rukou napsána různým směrem řada slov: Dopadne – Patřte – Plodná – Boleslav – Bájka (M. cvičil tu koncem r. 1832 toto slovo, které nadepsal Lessingově bájce na obálce Liter. zápisníku.) – Bor – Máj (7 krát) – Krásný máj (dvakrát) – Bratři (třikrát) – Jednání první – Pardoné – Byron. Nahoře pak jest nadepsáno: To jest nejdelší (t. j. zlomek dramatický) rukou upravovatele Máchovy pozůstalosti, jehož rukou psány jsou i jiné poznámky na rukopisech a opisech v Nár. museu i v Um. besedě. Táborský rukopis, uložený v musejních sbírkách v Táboře, popsal jsem podle fotografického snímku, který mi laskavě opatřil ředitel táborského musea p. Dr. Kroupa, jemuž na tomto místě srdečně děkuji. R7 se liší od R6 v těchto verších: 2658 a 9 tyto verše v závorkách. 26518 za tímto veršem škrtnuty tyto 2 verše:
A co zatím slepý Boleslav, Soptě pomstu, bloudí zemí Českou,
19–23 pět veršů: V prachu leží – ještě stolec; – schází. 27 tři verše: Na vzdor – krásnou Jitkou! – – scházejí. 2669 tento verš schází, 28 sedm veršů: Netřeba mne – strašnou honbu; schází. 26831–32 tyto dva verše přesmyknuty. 26932–33 tyto dva verše scházejí. M7 a K se liší od R6 zvláště v těchto verších: 26629–2672 těchto šest veršů schází. 26917 za tímto veršem jsou v M7 tyto dva:
Jak se hrdě věže vzhůru pnou Krásné Prahy – dřeva štíhlá v lese!
342 v K znějí tyto verše takto:
Za nimi se věže vzhůru pnou Krásné Prahy, co dřev štíhlých v lese!
26920 za tímto veršem jsou v M7 tyto 4 verše:
Přepásaný stříbrem bystrých řek tvých Sepatý u vínek vrchů tvých, Jenž co prsten zlatý rdí se v blesku Slunce, jenžto teď zachází za ně; –
v K znějí tyto verše takto:
Přepásaný stříbrem bystrých řek svých, Sepjatý u vínek vrchů svých, Jenž co prsten zlatý rdí se v blesku Slunce, které zachází teď za ně,
26921 za tímto veršem jsou v M7 tyto 2 verše:
V svadební svůj den tě příroda Vyvodila, zdobíc tebou sebe!
v K znějí tyto verše takto:
V svatební svůj den tě příroda Vyvodila, ozdobujíc sebe!
V M7 scházejí verše 26922–23. 2702 a 7 tyto verše scházejí v M7. 2822 rozhoduji se pro čtení podle K: tolik miryad těles nebeských se vine v oblouk. Podrobnější rozdíly všech versí jsou uvedeny v 9. svazku spisů Máchových (v Hyperionu) z r. 1927.
KRÁL FRYDRYCH. Proslov otištěn z rukop. kokořínského (form. 17.2 X 10.8 cm na tenkém papíře s vodovými čarami ve vzdálenosti nestejné 2.5 – 2.8 – 2.7 cm a s částí vodové značky), kdež není titulu hry. Scéna první podle K. Budova t. j. Václav Budovec z Budova; Mácha četl Apologii druhou stavův Král. Česk. (v. rukop. str. 84. a 102. Liter. záp.) a zapsal si k r. 1603 jméno: Budovec. Bílá hora co Medea druhdy (v prologu): táž myšlenka v Karlově tejně v předmluvě: „...a země Česká, co Medea druhdy honosila se vraždou vlastních dítek;...“
343

ROZDÍLY V K: všude harfa m. původního harfka; str. 283. v. 5. o skvělé síle, v. 7. stověžaté; str. 284. v. 3.–4. Verše: Dvěstokrát přikryla krutá zima Bílou horu bílým příkrovem scházejí v K; v Šťastného vydání, jež otisklo proslov rovněž podle rukop. kokoř. (tehdy v majetku naklad. družstva „Máje“), jest tu zřejmá chyba tisku v 1. verši: Dvěstokrát vyvstalo pestré kvítí; Vlčkovo vydání otiskuje tuto chybu ze Šťastného, avšak v II. díle (str. 345. a 352.) opravuje ji na vystlalo, nikde nedoložené. V Nár. museu pod sign. I. E 56 jest mezi jinými i opis Proslovu, nad nímž jest rukou Sabinovou připsáno Frydrych. Tento opis se úplně kryje s K až na: harfka, skleslé a stověžité; rovněž výše uvedené 2 verše tu nejsou. Byly, zdá se, opisovatelem vynechány omylem, ježto se následující verš začínal týmž slovem. Rovněž skvělé z K m. skleslé považuji za sazečskou chybu. Ostatní drobné odchylky K odpovídají všeobecným opravám pravopisným a jazykovým vydavatele K. – V Poznamenáních jest Máchův náčrt jedné scény této hry; před tímto zápisem jest řada historických výpisků k této hře. V Liter. záp. na str. rukop. 55. jest z konce r. 1838 schéma prologu: Bitva na bílé hoře – Maria; Tábor; – Píseň – Poďte boží bojovníci“; pak „Svatý Václave, vojvodo České země“; také další poznámky i se slovy: Hrobka, královna před hrobem... zdají se býti stručně načrtnutými scénami k této hře. BOLESLAV. První zlomek podle K, druhý podle opisu musejního, jejž první popsal Č. Zíbrt v Naší době 1914 str. 622. Jsou to, zdá se, dvě samostatné verse začátku této truchlohry; proto ponechávám i u druhého zlomku původní titul předlohy. Z rukopisu „Boleslava“ 344 jest znám pouze pečlivě napsaný titul hry, (ostřižený, form. 6.5 X 4.9 cm) nalepený Dr. Hrdinou nad 36 veršů z Bratří do památníku p. rady Mrskoše, spisovatele v Praze. Tento titul zní: Boleslav. / Truchlohra v I jednání; / od / Kar. Hyn. Máchy. / Sr. 2. zlomek „Boleslava“ s č. 7. „Básní bez nápisů a zlomků“. BRATROVRAH zachován v Úvodě povahopisném od K. Sabiny (strana 96. – 99.) a uveden takto; „Mimo zlomky spisům sebraným přidané, nalezli jsme jednu kostru drámy: Bratrovrah, aneb Václav a Boleslav, obsahu následujícího: Poznamenání k dramatické básni: Bratrovrah...“ Slovo hluza, jež Šťastný a Vlček změnili omylem v hrůza, znamená: chátra vojenská, zběř, luza. (Jungmannův Slovník)
POLESNÝ podle K. V prvním svazku souborného díla Máchova otiskuji básně a dramatické zlomky. Jako básník zahájil své spisy „Májem“, tak i já kladu jej v čelo jeho díla básnického. Všecky ostatní části svazku tvoří básnickou pozůstalost Máchovu. Vydavatel, usilující o dílo souborné, uspořádané především podle úmyslů a snah básníkových, a nechtějící vynechati ani jediného verše, třebas nehotového a nevyhraněného, bude vždy v nevýhodě proti těm, kteří, nedbajíce ani úplnosti ani záměrů básníkových, budou pořizovati výbory z prací básníkových. Takové výbory, charakterisující často spíše svého upravovatele než básníka, mají zajisté svůj význam a někdy i své kouzlo. Můj soubor chce vzbuditi zájem o celé dílo Máchovo, jež se pokouším vykládati po prvé Máchou samým, a vésti nejen k četbě, nýbrž i k vážnému studiu nejtragičtějšího básnického osudu našeho písemnictví. Připisuji jej památce svých drahých rodičů. V Praze 25. listopadu 1927.
Fr. Krčma.
345 VYSVĚTLENÍ ZKRATKŮ.
B = Básně obsahu rozmanitého Karla Hynka Máchy. Knížka form. 12·5 x 12, vázaná, obsahující opis 30 básní Máchových neznámou rukou, z nichž 14 jest datováno, s vodotiskovými ornamenty a čarami vzdálenými od sebe 2^.7 až 3 cm a značkou G. E. Honic. V maj. JUDra. Mirka Filípka v Brně. Popsal v Listech Filol. 1923 str. 143. Stan. Sahánek. V svém posudku tohoto článku dokazuji, že to není rukopis Máchův, nýbrž cizí opis sborníčku Máchova. (Kritika I. 1924, str. 258. – 260. a 320.)
C = Cikáni, první knižní samost. vyd. z r. 1857 v Bibl. čes. pův. románů hist. i novověkých, nákl. Kateř. Jeřábkové v Praze.
Čes. Bes. = České Besedy z r. 1842, red. J. K. Tyl; v poznamenání na str. 175. se praví: „Tyto dvě básničky (tj. Opuštěnec) jsou vzaty z pozůstalé po Máchovi novely: Cikáni. Myslíme, že se hojným časně zesnulého básníka přátelům jimi zavděčíme.“
H = Hindlovy opisy. 1. Píseň „Pod starým hradem“, obsahující 4 strofy. Má číslo: 16tá, form. 21·3 x 13·8. V maj. K. Janského. 2. Výpisek obsahující 5. a 6. verš a 3. a 4. strofu básně „Noc“ ve „Výpiscích ze všelikých spisovatelů“. V maj. sl. Jos. Hindlové.
K = Kobrovo vydání „Spisů Karla Hynka Máchy“ 1862; zkratka podle nakladatele. K I. = I. díl, K II. = II. díl.
Kr = Kokořínské rukopisy: I. „Baláda“ připsaná k dopisu příteli Ed. Hindlovi do Kláštera form. 25 x 12·5 (viz Dopisy, č. V.); faksimile celého dopisu v „Máji“, r. II, str. 501., ve Vlčkově vyd. Spisů Máchových, II. 336. čtrnáct prvních veršů. 2. rkp. lístek form. 13·6 x 8·6 se znělkami: V hloubi citu..., Vzešel máj;..., Ač má síla..., Ještě jednou...; první dvě jsou čistě opsány, v druhých dvou bylo Máchou mnoho opravováno.
346 L = Lumír z r. 1851 s otiskem 1. – 7. části Cikánů; L. z r. 1858 „Slečně Rošrové“ str. 1175; L. z r. 1859 „Vorlík“ str. 25; (obě básně s důlež. poznámkami o B.)
M1 = Musejní opis. Neúplný sešitek form. 17·5 x 11 obsahující 48 básní Máchových, opsaných neobratnou rukou. Vznikl spojením dvou sbírek, v první jsou opisy švabachem, v druhé latinkou; část první však číslováním navazuje na druhou, jež obsahovala původně číslo 1. – 24. Z té schází dnes č. 1. a začátek 2. – Část švabachem psaná pokračovala č. 25. – 54. Z této části se nedochovaly 2 celé básně: č. 25 a 26. a zač. č. 27. Neobratným spojením obou sbírek dostaly se básně latinkou psané doprostřed mezi básně psané švabachem. V opise jsou četné poznámky upravovatelů spisů Máchových, zvl. Sabinovy i jin. upravovatele, jehož poznámky nalezl jsem i v UBr (Na hřbitově, Pěvec). Písmo švabachové velmi připomíná písmo Michalovo v posledním dopise Máchovi (též v Museu). Zřejmé opisovatelovy chyby jsem opravil.
M2 = Musejní opis 8 básní neznámou rukou na dvoulistí form. 19·7 x 12, nadepsaný „Básně“: Přípis (básní). Noc. Bojarýn. Píseň (Pod starým hradem, 4 strofy). Výtah z ohlasu národ. písní slovanských: 1. Rozprostřela chladná noc. 2. Pokraj skály. 3. Letěly koroptve. 4. Hasly zatmělé hvězdičky.
M3 = Musejní opis (Sign. I E 56), 9 listů form. 21·5 x 17 svázaných v celek; psáno několikerou rukou. Na první straně (s červenou 3 nahoře uprostřed): Spisy Karla Hynka Máchy. Pod tím obrázek kříže se slovy: Dalekáť cesta má! Marné voláni. Svazek první V Praze 1843
Na 2. straně (červená 4 nahoře uprostřed) báseň: Mrak až přijde... jiným písmem; na 3. 347 a 4. str. Jaroslavna (červ. očísl. 111. – 112.); str. 5. Kleslá (červeně 113.); str. 6. Na popravišti (114. červ.); str. 7. Na hrobě sestřiným (115. červ.); str. 8. Zastaveníčko (116. červ.); str. 9. a 10. Mlynárův syn (opis Riegrův, dokončení schází, bez očíslování), tento list nepatřil původně k předešlým: str. 11. – 12. Umírající (opis jinou rukou než oba předešlé, červ. očísl. 69. a 70. v rohu); str. 13. – 14. Proslov (připsáno rukou Sabinovou Frydrych, č. listu 86.); str. 15. – 18. konec básně Čech, psaný touž rukou jako Proslov. Str. 3, 4, 6, 11, 12 škrtnuty tužkou. Červené číslování, od titulního listu počínaje, je svědectvím, že tyto stránky jsou částí rukopisu, připravovaného k vydání básní Máchových už r. 1843.
M4 = Musejní opis 15 básní Máchových v sešitku form. 17 x 10·5 v nynějším pravopise (í, ou, v) neznámou rukou psaný, obsahuje jen Máchovy básně otištěné, počítaje v to i Opuštěnce z Čes. Bes. 1842. Jediná odchylka jest nesporně chybou opisovačskou. Faksimile celého sešitku ve Zlatorohu, Fr. V. Krejčí: K. H. Mácha, kdež omylem považován za rukopis Máchův.
M5 = Musejní opis „Balády“ s prázdnými notovými linkami ve form. 18 x 10·7.
M6 = Musejní opis „Cikánů“ (Sign. V. H. 19) z r. 1851, pořízený Drahotínem Schulzem form. 12.2 x 9.9.
M7 = Opis „Bratří“ z Nár. Musea psaný cizí rukou a zlomek „Boleslava“.
Mr = Musejní rukopis. Krásný Máchův autograf o 6 listech form. 25·7 x 17·6 s daty přepisování básní: K. H. Mácha. dne 16tého Října 1833 (na první stránce nalevo nahoře) a: K. H. Mácha, dne 17tého Října 1833 (na páté str. tamtéž). Obsahuje cyklus 17 písní nazvaných: Ohlas písní národních, kterýžto název změněn v Písně, v tomto pořadu (bez názvů): 1. V šírom poli 2. Ani labuť 3. Z temna lesa 4. Vítr, chladný vítr 348 5. Zalká jinoch 6. Nesbírá v háje stínu 7. Rozprostřela chladná noc 8. Celá ta krajina 9. Pod starým hradem (jen první strofa) 10. Na lučině husy pasou 11. Z rána na usvítě 12. Letěly koroptve 13. Neroztál sníh 14. Hasly zatmělé hvězdičky 15. Modřínové, mladí modřínové 16. Proč Vltavo 17. Želetínky háje, a 5 básní: Syn mlynářův, Předlka, Abaelard Heloíse, Dítě, Idůna. Po prvé popsal s M1 M2 M5 a M7 v Naší době 1914 v cenné studii Č. Zíbrt. Listy očíslovány později touž rukou jako v M3 čísly 68. – 73. Faksimile prvního listu v Zlatorohu: F.V. Krejčí, K.H.Mácha, k str. 20.
Nit = Nitra, almanach z r. 1842 v Prešpurku red. M. J. Hurbana; otištěna tu „Baláda“ pod názvem „Píseň“ s uznalou poznámkou o Máchovi.
Opis Kokořínský básně „O harfo dávnověká“ na Máchově rukopisném začátku „Cikánů“ form. 18·5 x 12 cm pořízen Ed. Hindlem.
Opis básně „Mrak až přijde“ na lístku form. 10·2 x 9·1, hlásící se způsobem písma k M1 s důležitými poznámkami opisovatelovými; v maj. p. Fr. Riese, vrch. revid. st. drah v Praze.
Opis „Nářku“ v museu poděbradském s hudebním textem form. 27 x 22; faksimile hudebního textu s 1. strofou v Květech 1904 v článku Kubově. Opis laskavě srovnal s předlohou p. J. Hellich, konservátor v Poděbradech. O Máchově autorství této básně mám některé pochybnosti. Reprodukce jest i v II. svazku B. Smetany od Zd. Nejedlého.
Opis Pouti Krkonošské v archivu Lešehradově; viz poznámky k „Obrazům ze života mého“ (v II. díle).
R1 = Rukopis písně: „Želetínky háje“ (Pomněnky Zasázavské. 2.) bez prvních 6 veršů, form. 9·9 x 7·4, švabachem psaný. Vodové linky ve vzdálenosti 2·6 a 2·8, v majetku p. Duška, dříve sl. Patočkové, pův. Ed. Hindla. Po prvé 349 popsal Alb. Vyskočil s R2 a H2 ve Zrání I., 40. (s mnoha omyly v textech).
R2 = Rukop. lístek téhož formátu, z téhož sešitku jako R1, obsahuje posledních osmnáct veršů „Syna mlynářova“ a prvních deset veršů „Předlky“. Zajímavo, že tyto dvě básně jdou za sebou i v Mr. V maj. K. Janského.
R3 = Rukopis „Ballády“ form. 17·5 x 10·4; vodové linky ve vzdálenosti 3 cm, podepsáno: Kar. Hyn. Mácha. V maj. sl. Olgy Arbesové. (Otištěno v Světozoru 1888, str. 679.)
R4 = Rkp. lístek do památníku z r. 1832 ve form. osmerkovém podélném, na papíru jako R3. V maj. sl. Arbesové.
R5 = Rkp. „Pouti Krkonošské“ na dvoulistí form. 25·8 x 20 s vodovou značkou G. Ettel. Za ní Máchův přepis básně: „Na hrobě sestřinným“, kterou zde otiskujeme přesně podle rukopisu; v arch. města Prahy (sign. IX F 20), viz poznámky k „Obrazům ze života mého“ v 2. svazku Díla Máchova.
R6 = Rkp. „Bratří“ na 2 listech form. 23.1 x 15.5 cm z Táborského musea (285 veršů).
R7 = Rkp. „Oldřicha“ (t. j. Bratří) na 1 listě form. 25 x 19.5 cm, dnes v majetku p. Duška (174 veršů).
R8 = Rkp. „Bratří“ (36 veršů) na 1 listě form. 12 x 8.4 cm, v majetku p. rady Mrskoše.
Spisy K. H. Máchy z r. 1845. Díl první. „Básně“. Vyšel jen první sešit se Sabinovým „Úvodem povahopisným“ a se začátkem Máje nákladem bratra Máchova Michala.
UBm1 = první opis části Mnícha v Um. Bes. pořízený mladým Riegrem na 3 listech velikosti (1. a 3.) 21 x 16·4, (druhý) 21 x 18, představuje nejstarší znění, s opravami podle zpracování pozdějšího; viz poznámky.
UBm2 = druhý opis části Mnícha v Um. Bes. neznámou rukou na 2 listech form. 20·6 x 17·6 350 až k slovům: Mutně jenom hradem mniši pějí; viz poznámky.
UBo = opis Královiče v Uměl. Bes., neznámou rukou, form. 23 x 17·4; list očíslován červ. inkoustem 107. a 108.
UBr = Rukopisy Uměl. Besedy: 1) „Na hřbitově“ a 1. část „Pěvce“ pod latinským pensem z 24. ledna 1830 (na 1. str. německé verše z 21. ledna 1830) form. 22 x 17·5. – 2) Druhá část „Pěvce“ na papíru form. 16 x 7·5 s vodovou značkou H T a s čarami vod. 2·7 od sebe vzdálenými. – 3) „Však co darmo svoje smáčí líce“ na papíru modravého odstínu form. 7·5 x 6. – 4) Báseň otištěná v K pod názvem „Sen o Praze“, zde bez nápisu; na 4 lístcích form. 12 x 9·6; na 4. lístku vodové čáry 2·8 cm od sebe vzdálené. – 5) Rukopis Mnicha na podélném proužku 19·4 x 7·8 s datem opsání: V Praze dne 18tého Prosince 832. Napravo nahoře jest napsáno rukou Riegrovou z let asi padesátých: „Rukopis Karla Hynka Máchy.“ I. část „Mnícha“, které použil Mácha o něco později v „Čísle předposledním“ v Z a v části 3. v K. Faksimile ve Voborníkově K.H.Máchovi.
Z = Zápisník Máchův (na Kokoříně). Jeho popis viz v poznámkách k „Literárnímu zápisníku z let 1833 – 35“. Citované jeho strany jsou vesměs strany rukopisu, jež budou zvláště vyznačeny číslicí v hranaté závorce (v III. svazku).
Rukopisy Máchovy jsou tedy pouze Kr. Mr, R1 – R8 UBr a Z.
Poznámky a doplňky vydavatelovy jsou v hranatých závorkách.
(((
Kresby Máchovy (Bezděz) jsou ze sbírek knihovny Nár. musea, jejíž správa laskavě dovolila je reprodukovati.
351 PRÁCE OTIŠTĚNÉ MÁCHOU:
Svatý Ivan (1831 Večerní Vyražení) Abaelard Heloize – (1832 Večerní Vyražení)
Pomněnky Zasázavské: I. Proč Vltavo II. Želetínky háje (1833 Krok)
Budoucí vlast (1833 Jindy a nyní)
Písně. (Květy České) 1. Na lučině husy pasou 2. Celý kraj písecký 9. ledna 1834
3. Pod starým hradem 4. Letěly koroptve plaché 5. Z rána na úsvitě 16. října 1834
6. Ani labuť, ani luna 7. Věje vítr, chladný vítr 8. Nesbírá v háje stínu 28. května 1835
9. Neroztál sníh ještě 10. Uhasly zatmělé hvězdičky; 6. srpna 1835
Křivoklad. 1834. Květy, č. 8. – 14. od 20. února do 3. dubna.
Obrazy ze života mého. I. Večer na Bezdězu. 1834 Květy, č. 21. z 22. května. – II. Marinka. 1834 Květy, č. 23., 24., 25. od 5. do 19. června.
Máj. 1836 (23. dubna).
Po smrti Máchově bylo otištěno až do vydání Spisů K. H. Máchy r. 1862 (K) těchto osm básní: r. 1842: Baláda; Opuštěnec (t. j. obě písně z 2. kapitoly „Cikánů“ *), r. 1845: Mrak až přijde šerý; Na hřbitově; Pěvec; r. 1858: Panně Rošrové a r. 1859: Vorlík (viz poznámky k jednotlivým těmto básním). – Cikáni, kap. I. – VII. (1851). – Cikáni. 1857. [viz C a L ve vysvětlení zkratků].
((( * Čes. Bes. 1842 (Opuštěnec), K I. str. 98. (Opuštěný), M6, L, C, K II. str. 21. V Čes. Bes. a v K I. obě básně pod společným titulem v závorkách uvedeným.
352
OBSAH BÁSNĚ. DRAMATICKÉ ZLOMKY.
MÁJ11
NĚMECKÉ BÁSNĚ MÁCHOVY.49 Versuche des Ignaz Macha 1829. Glaube, Hoffnung, Liebe, Vertrauen51 Die Führer durchs Leben53 Die Freude54 Der Eremit56
Ostatní německé básně. Der Eremit (Variant)58 Columbus62 Der Freytag in der Charwoche67 (Bez nadpisu.) Sieh des Todes blasses Bild68 (Bez nadpisu.) Nacht wird es69 (Bez nadpisu.) Die kühle Nacht71 Sängers Bitte73 Zigeunerlied76 Meine Freuden77 Mein Wunsch79 Elegie81 Das Leben83 Der erwachende Tag84 (Bez nadpisu.) O Muse, die ich über alles liebe85 An den Gräbern der Freunde86 An dem Friedhofe87 Stimmen zur Namensfeyer88
BÁSNĚ OBSAHU ROZMANITÉHO. Straba – K93 Na hřbitově – UBr96 353 Pěvec – UBr97 Srdci mému – B99 Zastaveníčko – M3100 Měsíček – B101 Vorlík – B104 Ivan – M1106 Hrobka králů a knížat českých – K107 Na hrobě sestřinným – R5109 Svatý Ivan – Več. Vyražení111 Svatý Vojtěch – B114 Čech – K117 Syn mlynářův – Mr122 Předlka – Mr124 Abaelard Heloíze – Mr125 Dítě – Mr127 Idůna – Mr128 Těžkomyslnost – M1 (v K „Večer“)130 Noc – M2 (Slunce zhasne; šerá noc zahalí světy)131 Bojarýn – M2133 Zpěvec – B135 Zpěv lovecký – M1139 Balláda – R3141 Těžkomyslnost (jiná než výše otištěná báseň téhož názvu) – Z ( v K „Zoufalec“)    142 Budoucí vlasť – M1144 Jaroslavna – K146 Vzor krásy – M1148 Na popravišti – K149 Noc. (Temná noci! jasná noci!) – Květy150 Dobrou noc! – Květy151 V chrámě – K153 Královič – K154 Umírající – K156 Cizinec – K157 Poutník – K158 Cesta z Čech – K160 Mních – Z [s částmi z UBm1, M1, K v poznámkách]161
354 PÍSNĚ. Ohlas písní národních (1. – 17.) – Mr: 1. V šírom poli dubec stojí    173 2. Ani labuť ani Lůna    174 3. Z temna lesa žežhulička    175 4. Vítr, chladný vítr věje    176 5. Zalká jinoch v černo lesa    177 6. Nesbírá v háje stínu    178 7. Rozprostřela chladná noc    179 8. Celý kraj písecký    180 9. Pod starým hradem (jen jedna strofa)    182 10. Na lučině husy pasou    183 11. Z rána na usvítě    184 12. Letěly koroptve plaché    185 13. Neroztál sníh ještě    186 14. Hasly zatmělé hvězdičky    187 15. Modřínové, mladí modřínové    188 16. Proč Vltavo, řeko divá    189 17. Želetínky háje    190 (16. a 17. v „Kroku“ s názvem „Pomněnky Zasázavské“)
Písně mimo cyklus. 18. Kleslá. „Stojí jabloň v šírém poli“ – M3    192 19. Píseň. „Umlkni, potoku hlučný“ – M1    193 20. Pod okénkem mé milenky – K    194 21. O harfo dávnověká. Opis kokoř., M1    195 22. Má děva ještě dřímá – K    197 23. Pod starým hradem (všecky 4 sloky) – Mr, H    198 24. Nářek. „Znám já jednu děvu krásnou.“ Opis v Poděbradech200
ZNĚLKY. 1. Tichý tis nad růži stíny sklání – Z    205 2. V hloubi citů kde mám slova vzíti – Z    206 3. Vzešel máj! Hlubokých můži želů! – Z    207 4. Ač má síla neoslábla v boji – Z    208 355 5. Ještě jednou v mladosti mé kraje – Z    209 6. Tichý jsem co harfa bezestrunná – Z    210 (Znělky 1. – 6. tvoří cyklus Finale Obrazů ze života mého.) 7. Zašlo slunce za modravé hory – K    211
BÁSNĚ PŘÍLEŽITOSTNÉ. 1. Mrak až přijde šerý. Opis    215 2. Do památního listu. „Viz, dvě růže“ – K    216 3. Kdy se láska v srdce věrná vtělí – R4    217 4. Kdo vlasti své vezdy je věrný syn – M1    218 5. Přípis básní. „Až zařva český lev“ – Z    219 6. Co zde sním a co zde vypiju – Z    220 7. City vděčnosti. (Bývalému učiteli) – K    221 8. Panně Rošrové jako Preciose v hře téhož názvu – B    223 9. Na úmrtí českého básníka – M1    225 10. Proslov – K    227 11. Na příchod krále – M1,K    229
BÁSNĚ BEZ NÁPISŮ A ZLOMKY. 1. Kde k nebesům modrým vysoko pne vzhůru se skála – K237 2. Zelených na lukách tmavého blíž lesa – K    238 3. Hle, co v zeleném hájíku – M1    239 4. Přes hvozd tmavý černé mračno spěje – M1    240 5. Hoj, byla noc! – K    241 6. V přírodě jak vše se jindy smálo – K    242 7. Ladný zjeve porozvitých růží – K    243 8. Plná Lůna nad porostlou strání – M1    244 9. Měsíc stojí s zesinalou tváří – K    245 10 .V svět jsem vstoupil – K    246 11. Jest pěvcův osud světem putovati – K    247 12. Aniž křičte, že vám stavbu bořím – K    248 13. Duše nesmrtedlná, která bydlíš – UBr (v K: Sen o Praze)249 356 14. Však co darmo svoje smáčí líce – UBr    254 15. Ha! co myslím? – Z (v K: Jako Trosky)    255 16. Otec spomene rodině – Z    256 17. Kdo kdy v světě vynalezl hlasu – M1    257 18. Jestli byli vzdálené to světy – M1    257 19. Prolog k „Pouti Krkonošské“. Opis z arch. Lešehr., M1    258
DRAMATICKÉ ZLOMKY. Bratři263 Král Frydrych283 Boleslav286 Bratrovrah289 Polesný294
Poznámky (s Máchovým výkladem „Máje“ na str. 301.)299 Vysvětlení zkratků346 Práce otištěné Máchou352
357 DÍLO KARLA HYNKA MÁCHY TEXT UPRAVIL A POZNÁMKAMI OPATŘIL DR. FR. KRČMA SVAZEK I. BÁSNĚ DRAMATICKÉ ZLOMKY
[358] PANTHEON VZORNÁ VYDÁNÍ SPISOVATELŮ DOMÁCÍCH I CIZÍCH REDIGUJÍ DR. JAN V. SEDLÁK A ED. BASS KNIHA 50. KAREL HYNEK MÁCHA BÁSNĚ – DRAMATICKÉ ZLOMKY GRAFICKÁ ÚPRAVA CYRILA BOUDY VYTISKLA POLYGRAFIA V BRNĚ PRO NAKLADATELSTVÍ FR. BOROVÝ V PRAZE 1928
E: dp + sf + jb + js + mk; 2004 [360]

Bibliografické údaje

Nakladatel: Krčma, František; Sedlák, Jan Vojtěch; Bass, Eduard; Polygrafie; Borový, František; Pantheon
(Dílo Karla Hynka Máchy. Text upravil a poznámkami opatřil dr. Fr. Krčma. Svazek I. Básně - Dramatické zlomky. Pantheon Vzorná vydání spisovatelů domácích a cizích. Redigují dr. Jan V. Sedlák a Ed. Bass. Kniha 50. Karel Hynek Mácha Básně - Dramatické zlomky. Grafická úprava Cyrila Boudy. Vytiskla Polygrafia v Brně pro nakladatelství Fr. Borový v Praze 1928)

Místo: Praha

Vydání: [1.]

Počet stran: 362

Autor motta: Mácha, Karel Hynek

Motto: Mácha, Karel Hynek

První svazek Díla Karla Hynka Máchy vydáváme v tomto dokumentu v jeho prvním a jediném vydání, které vyšlo roku 1928. Texty tohoto dílu uspořádal editor František Krčma do osmi oddílů, 1. Máj (s. [11]–48); 2. Německé básně (s. [49]–90); 3. Básně obsahu rozmanitého (s. [91]–169); 4. Písně (s. [171]–201); 5. Znělky (s. [203]–211); 6. Básně příležitostné (s. [213]–233); 7. Básně bez nápisů a zlomky (s. [235]–259) a 8. Dramatické zlomky (s. [261]–298), knihu dále doplňuje editorův aparát, tj. Poznámky (s. [299]–345), Vysvětlení zkratků (s. 346–351) a Práce otištěné Máchou (s. 352). Po prvním dílu nazvaném Básně – Dramatické zlomky následoval díl druhý Próza – Cikáni (1928) a třetí Deníky – Zápisníky – Korespondence (1929). Tomuto vydání předcházela souborná vydání Máchových básní: Spisy K. H. M. (B. n. 1845, 1 svazek, ed. K. Sabina); Spisy K. H. M. (nakl. I. L. Kober 1862, 2 svazky, ed. F. L. Vorlíček); Sebrané spisy K. H. M. (nakl. B. Kočí 1906, 1 svazek, ed. J. Šťastný); Spisy K. H. M. (nakl. J. Laichter 1906–1907, 2 svazky, ed. J. Vlček); Spisy K. H. M. (nakl. Hyperion 1919–1927, 10 svazků, ed. F. Krčma) a Spisy K. H. M. (nakl. L. Mazáč 1928, 4 svazky, ed. V. Vitinger); poté následovaly: Dílo K. H. M. (nakl. R. Škeřík 1929, 2 svazky, ed. A. Vyskočil); Dílo K. H. M. (nakl. F. Borový 1948–1950, 3 svazky, ed. K. Janský); Spisy K. H. M. (SNKLHU 1959–1972, ed. R. Skřeček, K. Dvořák, J. Mukařovský) a Dílo K. H. M. (nakl. Československý spisovatel 1986, ed. M. Pohorský). V přítomné edici jsme se zdrželi jakýchkoli zásahů do textu a přinášíme Máchovo Dílo v diplomatickém vydání. Naše rozhodnutí vychází z přesvědčení, že zvolené vydání opírající se o rukopisy je nutno revidovat na základě právě těchto rukopisů. Proto upouštíme od různočtení i komentářů. Ve formalizovaném zápisu uvádíme tiráž ze strany [358]. Jako názvy básní, které nenesou titul, označujeme vždy i jejich incipit (s. 68, 69, 71, 85, 173–190, 193–215, 217, 218, 220 a 237–257). Text vysazený verzálami i kurzivou ponecháváme. Zlomené verše, tituly a podtituly zatahujeme do jednoho řádku, abychom neporušili výsledky veršové statistiky; verše odsazené zatahujeme k levému okraji. Upozorňujeme na možné emendace podle analogie mnohý na Mnohý (s. 45, ř. 2); jako na Jako (s. 107, ř. 14) a podle smyslu 18 31 na 1831 (s. 309, ř. 16) a 831 na 1831 (s. 351, ř. 19), které zde ovšem neprovádíme.