13. Duše nesmrtedlná, která bydlíš

13.
Duše nesmrtedlná, která bydlíš Duše nesmrtedlná, která bydlíš
V těle mém, ve schránce ve smrtedlné, Ustvořené z hlíny; ty jenž patříš Co člověka smyslům nelze zříti, Nelze pochopiti smrtedlníku; A podanym tobě, tělem vládneš, Teď zpívati dej den mně poslední, Den, v němž čas pomine, smrti bratr, Hříchu syn hnusného; v kterém ty též, Odkuďs vyšla, nazpět se navrátíš; Den v němž slunce zhasnou, světy zajdou; A tak, jako bylo na počátku, Dříve nežli Bůh byl stvořil zemi, Státi bude všecko prázdné, pusté! – A ty, jenž jsi stvořil ducha mého, Který patříš minulosť i nyní, Jehož oko hledí do budoucna, Nestvořený i neobmezený, Jehož konce není a nebude; Podporou buď silnou ducha mého. –
Temná noc pokryla šírou zemi, Nebylo na ní živého tvoru, V celém kruhu světa smrť jen byla. Na nebesích jasný kříž teď vyšel, Jako slunce jasný lesk vydával, Rozléhal se kol zvuk smutný trouby, Budě těch, jenž dřímali ve hrobách, Rozlehlých po zemi šírošíré. – 249 Proměněné tělo v prach a popel, Opět zkleslo po skončeném soudu, A nebylo více; duše však se Navrátily nazpět, odkuď vyšly. Svět stál co v dnu čtvrtém po stvoření. Na nebesích seděl Bůh v své slávě, Nesčíslní kol kolem duchové. Zpívali ku slávě jeho písně; Rozléhali hlasové se jejich V slavném zvuku, jako bouře dálná, Neb co padajících vod hučení; Souzvuk světů v kruhu kolujících Hrůzoslavně písně ty provázel. „Sláva Bohu na nebesích Jenž vévodí od věčnosti; Jehož slovem vstali světy, Jehož slovem nebe jest. Nezačatý, neskončený, Neobmezenou vždy vůli Od stvoření řídil nebe Od stvoření řídil svět. Milostivý, dobrotivý Klade cíl teď lidské pouti, Jeho slovem klesne nebe Jeho slovem zajde svět.“ –
250 Duše má, před nadsmyslné zraky Své teď uveď vlasť mou v čase tomto; Vymřelá až státi bude Praha Živého až v ní nebude dechu, Ani člověk ani zvíře žádné. Peruť svou má duše rozepíná, Z vysokého nebe dolu k zemi Davem světů kolujících spěje; Přede mnou i za mnou po mých stranách, Pode mnou nade mnou světů množství, Až se vdálce jako mlhy tratí. Složí duše má teď peruť svoji, Na šedivém oblaku spočívá; Podemnou zem rozložená leží; Papršlkem jsouc jasnym osluněná, Před mé zraky vstoupá vlasť teď moje. Jako druhdy tmavé lesi stojí V dálce modrají se Krkonoši, Kol po rolích obílí se vlní Noví klasové po tichmo šepci, Květem osipané stojí stromy; Kvítí kreje pestře šíré luhy, Vonná růže hlavu v větru houpá, Fialka vůni lije přelíbou Z trávy husté, kde ukrytá leží. Hrčí potůčkové hájem hustym Olšiny se zhlíží ve potůčku, S Labem Vltava vlasť obejímá, Nevěstu stříbrný jako pásek. Ve vodě však není ryby žádné Není ptáka v povětří žádného, V olšině nezní již zpěv slavíka, 251 Nelítá na kvítí včela žádná, Neskotačí brav na lukách bílý, Není člověk, který by ho pásl. V celé vlasti není zvíře žádné, Ani člověk v celé vlasti žádný. Jaké město před zrak můj teď vstoupá? Praha jest to? Praha? vlasti hlava? To jest Praha, o jak jest změněná, Slavný Vyšehrad zde druhdy stával, Tamo hrad královský; přes Vltavu Jiný most před časy vedl cestu; – A obydlí všecka pustá stojí; S šumotem kde druhdy dav se vinul Jest teď ticho, hrůzoslavné ticho. – Ani člověk ani zvíře v městě, Pusto kolem, každé místo prázdné. Jeden každý dům jest otevřený, Nezavřená jest každá světnice; Nářadí jak jindy všecko stojí, Jakby obyvatel právě odšel, Člověka však nikde nikde není. Věže jako dříve k nebi strmí, Ozdobení všickni oltářové, Jakby teď byl kněz dokonal obět, Právě teď jakby byli odešli, Jenž se druhdy modlívali v chrámu. Vymřelé však stojí celé město, Jako pustá hrobka leží Praha, Národu co celého hrob zdá se Celá vlasť, positá pestrym kvítím, S Labem rychlym Vltava šumotná 252 V souzvuk temný, co rohové lesní, Pějí nad hrobem píseň pohřební. Eleg. na Pr.
Vzhůru na zpět má se duše nese K nebesům, kde věčný pán vévodí Na vysokém osluněném stolci. 253