11. NA PŘÍCHOD KRÁLE.

11.
NA PŘÍCHOD KRÁLE.
Slunce zapadlo u věčnosti moře; Na jeho mohylách žertvy se pálí V růžovém ohni od hory ku hoře. Hluboká noc se za sluncem přiválí, Hlubší než hrob jeho hluboké moře. Ještě papršlek poslední vysvítá, Z blankytu modra to temno zahání; Poslední vzdech to nad námi zakvítá, Slunce to poslední je požehnání. Hasne i hasne, uhasne – umírá – Hrob nade sluncem své brány zavírá. Truchlivá noc své teď roucho rozvine, Od věže k věži nad Prahou rozvěší; Šíré se nebe ve slzy rozplyne, V zármutku veškeré žítí pohyne, Slunce jen! slunce zas Prahu potěší! – Pustá jsi, Praho, jak smutno je tobě! Hluboká mlha tvé ňádra teď tíží; – Nad tebou hvězdy co lampy ve hrobě, V královu hrobě; a v temnu se plíží; – Temně a mdle – zvonu hlas, pláč a lkání: „Slunce, o slunce! slyš Prahy volání!“ –
Vyšehrad spal v modrém jitra stíně; Pod ním řekou různé světlo hrálo, Nad ním nebe růžové se smálo, Za ním Praha modrým horám v klíně. 229 Slavně jitrem hučí v horách lesy, Hučí řekou slavně vlny zdmuté, Šírou vlastí zvonů zvuky duté, Šírou vlastí slavně zvučí plesy. Jenom Praha – Praha ještě dřímá. Na břehu viz bystré té Vltavy, Tré tam postav slavný sen objímá. Sklonivše své věkobytné hlavy V bezového keře vonném chladu, Spí tak tiše; řeka je kolíbá, Ranní větřík, rosa líce líbá Pod skalami modra Vyšehradu. Kdo jsou ony? pravdivost či zdání? Šerem jitra není k rozeznání. První se papršlek v modru koupá; Plamené se perly zhůru řítí, Jiskra vedle jiskry lesem svítí, Jasné slunce nad hory vystoupá. Nade Prahou v bělobledé tváři Slavna hradu oken řad se míhá Rudým světlem – jiskra jiskru stíhá, Celý kraj v růžové plane záři, Jenom Praha – Praha ještě v stínu. Však hle! poslyš tam ve tichu svatém Zvonů hlas to zvučí z Prahy klínu. – Slavný zpěv to zazněl jitřním zlatem: „Sláva Čechům! slunce jim vychází, Pokoj Čechům! jasný den vyvstává, Blaho Čechům! smutek, žal skonává, Radost Čechům! král jich k nám přichází. Slunce Čechů nikdy neuhasne! Čechů král je Čechů slunce jasné.“ 230 Probudí se z hlubokého snění Tré to postav na břehu Vltavy; Tré to korun zdobí starců hlavy, Nad nimi se vznáší Prahy pění. Vstane první – velkou na postavu Vshlédne slunce – stařec v jaré síle – Zlatý pás přepíná roucho bílé, Zlatý vínek bílou zdobí hlavu, K nohoum dlouhou šedivou má bradu, Oči brvami šedými skryté; Jest to strážce pevna Vyšehradu, Starý strážce Prahy stověžité. „Sláva Čechům! k uvítání krále Dám já základ trůnu ryzé zlato, Pevnější té skály, jíž odňato! Dám co vzato Vyšehradu skále! Ryzé zlato! zlato skvělobleské: Lásku – věrnost – lidu země české!“ Povstal druhý – v růžném jitra zlatě. Bílé k zemi splývající vlasy, Bílá brada dávné znaly časy. Byl to stařec v lazurovém šatě. Z perlí vínek svítil s jeho hlavy, Z perlí pás se kolem šatu vinul, Šatu, jenž z něho co řeka plynul. Jest to strážný duch Vltavy. Promluvil, a hlasy stříbrozvučné Mísily se v ranních větrů vání; Umlkly Vltavy vlny hlučné, Jeho hlas byl tiché řeky lkání: „Blaho Čechům! krále k uvítání Na ozdobu slavnému ku plesu 231 Z hloubi řeky drahé perly nesu, Jasnější to perly nad svitání, Jasnější nad hvězdy u výsosti: Jsou to slzy národu radosti.“ Povstal třetí – rudé roucho plálo Červeněji v slunce žhavé záři, Šedá brada kryla starce tváři, Bělo vlasů kolem něho válo, Bělo vlasů v rudém roucha stínu, Kol hlavy se z růží věnec vinul, V levé ruce k Praze palmou kynul, V pravé věncem z růží a vavřínů. Stříbrný pás bedra mu ovíval, Roucho rudé pás sepínal černý; Bílý lev mu u nohou spočíval. Byl to české země strážce věrný. Tázali se, hluboko ku chvále Strážce země uklonivše hlavy, Strážce Prahy se strážcem Vltavy: „Co by on dal k uvítání krále?“ On však zdvihl věnec s palmou řkoucí: „Tyto prosby národu horoucí!!“ –
Vzešla výše slunce tváře, Šírá Praha plála v zlatě, Kolem hory v modrém šatě, Středem řeky růžozáře. Zvonů tóny zpěvy zvučné Zněly v řeky hlasy hlučné. A Vyšehrad hrdý seděl – Co na trůně – na své skále; 232 Král na syny dolů hleděl. – Z klínu města neustále Rozléhalo se volání; Hora od hor, stráň od strání Nesly prosby vroucí dále, Nesly dále vroucí přání: „Bože! slyš naše volání! Bože! zachovej nám krále!!“ 233